Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační věda by měla reflektovat globální problémy současného světa

Čas nutný k přečtení
26 minut
Již přečteno

Informační věda by měla reflektovat globální problémy současného světa

0 comments
Rubrika: 

Prof. PhDr. Jiří Cejpek, CSc., absolvoval pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor lidovýchova (andragogika)-knihovnictví, 1953-1956 vědeckou aspiranturu na filologické fakultě téže univerzity, pedagogicky činný od r. 1956 na katedře knihovnictví a vědeckých informací, od r. 1968 jako docent. V letech 1973-1990 mimo univerzitu z politických důvodů, v r. 1990 návrat na Univerzitu Karlovu, v r. 1997 jmenován emeritním profesorem Univerzity Karlovy. Působil také na Slezské univerzitě v Opavě (1991-2001), v současné době také na Masarykově univerzitě v Brně od r. 2001. Hlavní tematické okruhy pedagogické a publikační činnosti: dějiny knihoven, knihovnictví a knižní kultury, knihovnická a informační terminologie, právní informatika, informační věda. Publikační činnost zahrnuje cca 290 titulů monografií, statí ve sbornících, článků v časopisech uveřejněných v ČR a v zahraničí.

Pane profesore, jak jste se dostal k oboru, jaké jste měl motivace pro jeho volbu?
Byl to především vliv rodinného prostředí. Můj otec byl středoškolským profesorem, obor čeština-němčina, a shromažďoval rozsáhlou knihovnu. Ke konci jeho života měla asi kolem 5000 svazků, obsahovala především odbornou literaturu (hodně literárněvědných děl), českou a německou beletrii a bibliofilie (krásnou knihu); otec byl členem Spolku českých bibliofilů a sbíral také tzv. malou grafiku. Druhý vliv byl mimo rodinu: asi od r. 1941 (bylo mi tehdy 13 let), když Němci za okupace zakázali český skauting, pokračovali jsme v ilegální skupině asi sedmi dospívajících chlapců a po dobu čtyř let jsme v jednom výtisku jednou za měsíc vydávali časopis, který se jmenoval Plamen. Byl to vlastně jakýsi samizdat, ale hodně romantický a trochu také vlastenecky a protiokupačně zaměřený. Jeden z naší skupiny se později stal spisovatelem, druhý filmovým režisérem. Plamen byl časopis, kde jsem se učil psát povídky, básně, hudební skladby apod. Když jsem pak měl před maturitou na reálném gymnáziu v Prostějově, kde jsem vyrůstal, rozhodoval jsem se mezi dvěma školami: první byla vysoká lesnická v Praze, zájem o ni souvisel zřejmě s mým vztahem k přírodě, který byl velmi silný a velmi pěstovaný už v rodině a potom v oné skautské skupině. Druhá byla tehdejší Státní knihovnická škola, pro kterou jsem se nakonec rozhodl. Studium na ní bylo v době, kdy jsem byl ve druhém ročníku, převedeno na pražskou pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Po čtyřech letech studia jsem na oboru lidovýchova-knihovnictví složil druhou státnici a brzy jsem odešel do dvouleté základní vojenské služby. Mezitím jsem byl zaměstnán ještě jako vedoucí knihovny tehdejšího Výzkumného ústavu osvětového, který se původně jmenoval Masarykův lidovýchovný ústav. To jsou tedy ty hlavní motivy, dalo by se říct jednak literární a jednak určité sklony k vychovatelství, k pedagogické činnosti.

Nicméně oba motivy, otcovo zaměření i Vaše literární činnost v rámci ilegální skupiny, by mohly být spíše předznamenáním spisovatelské, novinářské nebo literárněvědné dráhy. Proč jste si tedy zvolil právě knihovnictví?
Knihovnictví je se jmenovanými oblastmi velmi příbuzný obor. Ostatně moje první větší práce, která vyšla knižně (Jiří Mahen : jeho knihovnický odkaz. Praha : SPN, 1961), byla vlastně zčásti prací literárněvědnou. Nicméně knihovnictví byla má cílevědomá volba.

Po absolvování Státní knihovnické školy a vojenské služby jste jako vědecký aspirant nastoupil na katedru vědeckých informací a knihovnictví. Mohl byste o tom říci něco bližšího?
V září 1953 jsem se přihlásil do konkurzu na místo interního vědeckého aspiranta tehdy nově založené katedry (původně lektorátu) knihovnictví. Tento konkurs jsem vyhrál a nastoupil jsem na toto studium (dnes by se řeklo doktorandské studium) na dobu tří let; během této doby jsem musel složit předepsané zkoušky a obhájit kandidátskou práci.

Co nejužitečnějšího Vám poskytla Vaše studijní léta pro další odbornou praxi?
Když srovnávám své tehdejší studium s tím dnešním, musím říci, že bylo velmi problematické, a to počínaje již střední školou. Měli jsme sice některé vynikající kantory, např. na reálném gymnáziu výborného češtináře dr. Flégla a další, ale do studia přišla okupace a zejména v létech 1943-1945 studium za moc nestálo. Byly jsme nasazováni na jiné úkoly, ke konci války už jsme pouze v hotelech dostávali domácí úkoly, protože ze všech prostějovských škol se staly vojenské nemocnice,pracovali jsme na obranných opevněních kolem města apod. První léta po válce také nebyla příliš příznivá pro školství; např. některé vysoké školy učily v cirkusových stanech na Letné, což se dnes málo ví, i všelijak jinak se improvizovalo, po šestiletém přerušení od r. 1939 nebylo dost učitelů, na vysokých školách se po dobu šesti let. nekonaly habilitace ani profesorská řízení, celý systém vysokého školství byl narušený. Nicméně ze studia na vysoké škole vzpomínám hlavně na dva učitele, kteří mi hodně dali. Byl to jednak dr. Jan Šnobr, český básník, vynikající znalec světové literatury, jehož přednášky byly skutečným zážitkem; přednášel zpaměti a měl obrovské znalosti z české a světové literatury, patřil ještě k té staré předválečné škole. Druhý, na kterého velmi rád vzpomínám a s nímž jsem se později i přes generační rozdíl dosti sblížil, byl prof. Otakar Zich, který nám přednášel filozofii a logiku. Úroveň některých učitelů, zvláště na pedagogické fakultě, však nebyla valná. I když to byli třeba akademici, jejich přednášky v nás mnoho nezanechaly. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl pro pokračování studia. To, co jsem načerpal na Státní knihovnické škole, stačilo třeba k vedení tehdejší tradiční knihovny, takže jsem pak začal ještě se samostatným studiem, které mi umožnila aspirantura.

Pokud byste se rozhodoval dnes, jaký obor byste zvolil pro studium a další odbornou činnost?
(S úsměvem) Obvykle se na tuto otázku odpovídá, že by si člověk zvolil stejně. Já jsem měl možnost i zvídavou potřebu poznat trochu hlouběji několik oborů, např. filozofii, ekologii, právo (v rámci vedení řešitelského týmu na Slovensku, který připravoval automatizovaný systém právních informací, jsem musel proniknout do podstaty práva, aniž jsem se samozřejmě stal právníkem), zajímala mě také psychologie, fyziologie, kognitivní věda, historie (proto jsem se také již v 50. letech věnoval dějinám knižní kultury a knihoven) a velmi mě vždy zajímala lingvistika, což byla zřejmě i ona rodová zkušenost. V 70. letech a na začátku 80. let jsem měl možnost spolupracovat se skupinou matematických lingvistů, a to zejména na fulltextové metodě pro češtinu. Kdybych tedy měl l možnost zvolit si nějaký obor dnes, možná že bych volil některý z uvedených. Navíc mě také poutaly některé jiné obory, ale již skutečně jen z laického hlediska, a to meteorologie, architektura a muzikologie. 8 let jsem navštěvoval Janáčkovu hudební školu v Prostějově a hrál jsem i ve studentském orchestru. Takže třeba i tu meteorologii (úsměv), o které jsem přečetl spoustu odborných knih a zajímá mě dodnes.

Od r. 1990 jste znovu začal působit na katedře vědeckých informací a knihovnictví. Jak dnes, s více než desetiletým odstupem, hodnotíte transformaci studijního programu a zaměření katedry, v r. 1993 přejmenované na Ústav informačních studií a knihovnictví? Co se povedlo, co se naopak realizovat nepodařilo?
Začal bych tím, že stav katedry po listopadu 1989, kdy jsem ji přebíral, byl velmi špatný. Tento stav jsem označil jako krizi osobnosti, což bylo dáno celým předchozím obdobím (před r. 1989, pozn. JS), kádrovým výběrem lidí nikoliv podle skutečných znalostí a odborností, ani snad podle politického přesvědčení, ale spíše podle ochoty spolupracovat a prorežimně se angažovat apod. Začali jsme tehdy již v prosinci 1989 tím, že jsme vytvořili pracovní skupinu, do které patřili někteří dosavadní pracovníci katedry a řada externistů a která byla založena pro účely přestavby studijních programů. To byla prvotní práce, která byla velmi intenzivní, pracovní skupina se scházela 2-3x týdně na několik hodin a probírala jeden předmět za druhým. Snažili jsme se vytvořit na základě pojetí oboru, která jsme znali ze zahraniční literatury, něco nového. V podstatě do konce března 1990 (já jsem přitom na katedru oficiálně nastoupil až 1.2.1990) byla tato práce hotova a mohli jsme s reformou začít. Ve školství je to ovšem vždy tak, že se důsledně reformovat může od 1. ročníku a teprve postupně se přechází do těch vyšších, ale my jsme se snažili reformu maximálně urychlit. Změny spočívaly především v odideologizování osnov, které byly ovlivněny převážně vulgárně chápaným marxismem-leninismem, to však byl pouze první krok. Druhé základní opatření spočívalo v tom, že jsem začal zvát externisty, o kterých jsem věděl, že jsou schopni říct něco nového, příp. že zatím nemohli z politických důvodů na katedře působit. Např. v letech 1991-1992 jsem povolal 25 externistů, aby mj. vytvořili určitou protiváhu dosavadním slabším učitelům. Zavedl jsem také tzv. středy, kdy se odpoledne nekonaly běžné přednášky, ale ve velké posluchárně se pořádaly speciální přednášky o nových nebo dříve nežádoucích tématech. Přednášejícími byli nejrůznější odborníci od nás i ze zahraničí (např. paní Sylva Šimsová, dr.Vladimír Borovanský, Andrew Tax a další. Tyto středy byly určeny pro učitele, studenty i širší veřejnost, návštěvnost na některých tématech byla skutečně veliká (až 50 účastníků), hodně se diskutovalo. Nejednalo se pouze o knihovnicko-informační témata, ale byly zváni i odborníci, kteří mohli z pozic jiných oborů něco zajímavého říct (pozval jsem např. neuropatologa Františka Koukolíka, lingvistu prof. Jiřího Krause, dnešního ředitele Ústavu pro jazyk český, antropologa dr. Josefa Wolfa, teologa dr. Štampacha.a jiné. Tyto středy byly pořádány po dobu 2-3 let a později byly nahrazovány doktorandskými semináři. Dalším opatřením bylo pozvání hostujících profesorů; prvním z nich byl v r. 1991 již zmíněný dr. Vladimír Borovanský, ředitel Nobleho knihovny ve Phoenixu v Arizoně, který zde působil půl roku; druhou hostující lektorkou byla paní Avnetová z Národní lékařské knihovny v Bethesdě. V době normalizace jsme žili v určité izolaci, i celý obor byl v izolaci, proto bylo dalším opatřením „otevírání oken do světa“ formou výjezdů do zahraničí; začalo se již v r. 1990 (Vídeň, Linec), následovala obvykle jednou ročně řada dalších výjezdů (Bonn, Kolín nad Rýnem, Londýn, Oxford, Cambridge, Saarbrücken, Paříž). Tyto výjezdy nám umožnily poznat, jak vypadá západoevropské knihovnictví a informační věda. Zvlášť cenné byly pro nás zkušenosti německé. Také jsme začali vysílat studenty na zahraniční univerzity, především anglické, německé, francouzské a americké, formou stipendií, stáží, výměnných pobytů apod. Je také třeba říci, že od r. 1990 přijíždělo mnoho zahraničních hostů, a to jak jednotlivci, tak celé skupiny, zejména ze skandinávských zemí. Pokud jde o vnitřní stav na katedře, bylo pochopitelně třeba provést určité personální změny, což pro mě byla velice složitá a psychicky velmi zatěžující, ale naprosto nutná záležitost. K některým změnám došlo spontánně, již v listopadu 1989 se prof. Jiří Kábrt vzdal vedení katedry. Později odešel ze zdravotních důvodů jeho dlouholetý zástupce doc. Blahoslav Kovář a někteří další. Z katedry však, bohužel, odcházeli i ti, které toto pracoviště velmi potřebovalo, a to převážně z důvodů finančních. Situace českých vysokých škol byla po celá 90. léta velmi tristní, zejména pokud šlo o platové záležitosti, hmotné vybavení apod. Personální situace se tak brzy stávala dosti kritickou; asi v r. 1992 byl velmi kritický stav ve výuce, ne všechny učitele, kteří odešli, bylo možno nahradit externisty. Právě v důsledku poměrů na vysokých školách se nepodařilo zcela překonat to, co nazývám onou krizí osobnosti.

To ovšem souvisí s adekvátním finančním ohodnocením a také s vytvořením příznivého prostředí pro úspěšné působení těchto lidí.
Ano. A dodávám, že je potřeba vytvořit takové prostředí, aby kvalitní odborníci měli vůli, chtěli být vysokoškolskými učiteli. A bohužel tyto podmínky nebyly splněny v celém společenském rozsahu, zvláště pak na humanitních fakultách.

Takže se to netýkalo pouze katedry, byl to obecnější jev?
Byl to všeobecný jev, který vedl k tomu, že dnes chybí na vysokých školách střední generace. Jistá náprava se rýsuje, jedná se o mladé doktorandy, ale jejich setrvání na vysoké škole záleží na tom, zda se zde vytvoří takové podmínky, aby na ní chtěli zůstat, protože mnozí také odcházejí „za lepším“.

Vraťme se ještě k Vašemu hodnocení těch záležitostí, které se při transformaci katedry nepodařily.
Od r. 1990 jsem usiloval o to, aby pro náš obor, především pro doktorské studium, byla akreditována informační věda. To byl velmi složitý proces, snažil jsem se pro věc udělat hodně, leč mně se to do r. 1994, kdy jsem byl vedoucím katedry a pak ředitelem ústavu, nepodařilo. Podařilo se to až doc. Vlasákovi v r. 1996. Paradoxní je, že jsme postupovali se slovenskou katedrou společně, ale jim se akreditace podařila o dva roky dříve. Informační věda byla tedy pro doktorandské studium akreditována se zpožděním. Za svůj neúspěch jsem také považoval to, že se nepodařilo získat jediného specialistu pro knihovědné zaměření jako stálého učitele. Toto zaměření jsem zavedl v r. 1990 jako jeden z výsledků oné komise, která se zabývala přestavbou studia. Tento směr byl zajišťován jednak spoluprací s katedrou pomocných věd historických a archivního studia (prof. Hlaváček), jednak nám pomáhali externisté, zejména dr. Mirjam Bohatcová. Nicméně stálého učitele se mi získat nepodařilo, možná že se to nyní podaří dr. Papíkovi, současnému řediteli ústavu. Dále: ještě předtím, než jsem se vrátil na katedru, prosazoval jsem pro náš obor dvoustupňové studium (už v r. 1988 jsem o tom napsal do tehdejší Československé informatiky), nicméně mně se to nepodařilo.Vysokoškolský zákon z r. 1991 sice takovou strukturu studia umožňoval, ale vůbec se v něm o bakalářském a magisterském stupni nemluvilo. Také konzervativnost filozofické fakulty neumožnila zavést to, co se opět později podařilo doc. Vlasákovi, tzn. návazné magisterské studium pro absolventy bakalářského studia jiných oborů. Mezi své osobní neúspěchy musím také počítat ještě i to, že se mi nepodařilo kolegy na katedře, později ústavu, přesvědčit o tom, že by informační věda měla být akceptována jako teoretické jádro jejich pedagogické a publikační činnosti. Můj postoj byl sice mlčky přijat jako jakési moje přání, ale lze říct, že ve skutečnosti je většina učitelů nevzala za své. V r. 1998 se v rámci oslav 650. výročí založení Univerzity Karlovy konalo v Praze mezinárodní sympozium informační vědy, kdy jsme měli jedinečnou příležitost navázat na hodnotnou práci Vysokoškolského svazu pro informační vědu (Hochschulverband für Informationswissenschaft), což se však také bohužel nepodařilo.

Mohl byste ještě stručně shrnout Vaše celkové hodnocení startu reformované katedry na počátku 90. let?
Myslím, že se podařilo zlepšit celkové ovzduší, probudit studenty z pasivity, která byla typická pro období normalizace. Řekl bych, že katedra v době normalizace klesla na úroveň horší střední školy; netýkalo se to však pouze našeho oboru. Někde k takovému úpadku nedošlo, to záleželo na vedení jednotlivých kateder. Ale změny na vysokých školách probíhaly v 90. letech pomaleji, než jsme si na jejich začátku představovali, ale to se dá říci i o společenské a ekonomické situaci jako celku.

Jak vidíte, v návaznosti na aktuální trendy oborového vzdělávání, další směřování Ústavu informačních studií a knihovnictví (ÚISK)?
Budoucnost se odvíjí především od úvah, koho má ÚISK připravovat, jaký bude profil budoucího informačního specialisty nebo knihovníka...

V té souvislosti se chci zeptat, které znalosti a dovednosti považujete za klíčové i, které by si měl student při studiu na ÚISK osvojit ?
Vzdělání v našem oboru do budoucna a již také dnes má dvě úrovně. První úrovní jsou technologické a metodologické otázky, tedy otázky, na které se lze tázat „jak“, „jakým způsobem“, a které se často označují jako „řemeslo“ našeho oboru. To je něco, co je nutno zvládnout, podobně jako chirurg musí ovládnout používání různých nástrojů, ale samo o sobě to pochopitelně nestačí. Druhou vrstvu představují odpovědi na otázky, co je podstata oboru, co je jeho smyslem a účelem. Zde se tedy jedná o určitou teorii, která se soustřeďuje na oblast informační vědy, ale nejen na ni. Ukázal bych to např. na selekčních jazycích, které v podstatě odpovídají na otázku „jak“ (jak zařadit po věcné stránce dokument apod.), ale současně se při tvorbě a použití selekčních jazyků dostáváme k samé podstatě lingvistiky. Přechod mezi těmi dvěma vrstvami je tedy plynulý, neexistují nějaké ostré hranice. Tyto dvě vrstvy zřejmě budou zachovány s tím, že v první vrstvě je samozřejmě nutno neustále se přizpůsobovat účelovým postupům, které se v rámci informačních technologií vyvíjejí. Budoucího informačního pracovníka nebo knihovníka vidím především jako rádce, konzultanta, referenčního pracovníka a také jako učitele uživatelů a svých kolegů.

Můžu Vás opět poprosit o shrnutí, které podstatné znalosti by měl tedy student ÚISK především získat?
Musí si především perfektně osvojit tu první vrstvu, to „řemeslo“, zároveň si ale myslím, že by to měl být člověk, který se dokáže orientovat v současném světě. K tomu by mu měl pomáhat společenskovědní základ a interdisciplinární informační věda, která vstřebává různé obory a soustřeďuje je kolem jádra, tedy otázky, co je informace a jaký je vliv informačně komunikačních procesů na psychiku jedince a jak se pod jejich vlivem mění společnost. Myslím, že absolvent by měl dnes umět rozeznávat využití a zneužití znalostí nejrůznějšího druhu. Měl by plně docenit to, čemu se říká ambivalence vědy, techniky a lidského poznání vůbec. K tomu by mu mělo sloužit příslušné filozofické, sociologické a psychologické vzdělání. Na konkrétní úrovni by se měl také podrobněji seznámit s právními aspekty informačních procesů, mnohdy se jedná o problematické věci (např. autorský zákon), a s procesy poznávání (kognitivními procesy); příslušné přednášky jsou, bohužel, zastoupeny ve studijním plánu ÚISK v nedostatečné míře. Je však určitá naděje, že bude studijní program o tyto předměty obohacen.

Jak hodnotíte svoje působení na Ústavu bohemistiky a knihovnictví FPF SLU v Opavě?
Vždy mě lákalo něco nového, stavět na zelené louce. Byly tu určité tlaky, abych v Opavě působil, a já jsem jim do jisté míry rád podlehl. Svou roli tu zřejmě sehrálo i to, že jsem pocházel z menšího města a v Praze jsem si nikdy zcela nezvykl. Pražské prostředí mi připadalo poněkud hektické, chaotické, poskytovalo příliš mnoho příležitostí nejrůznějšího druhu. Chtěl jsem si tedy vyzkoušet, jak to vypadá na takovém menším městě. Opava, 70000 obyvatel, město s bohatým kulturním životem a novou univerzitou, velké nadšení, primátor města, docent matematiky, který působil na Slezské univerzitě, hrnuly se tam prostředky, vytvořily se tam i lepší hmotné podmínky než mělo naše pražské pracoviště na filozofické fakultě...To vše mě přitahovalo, přestože dojíždění bylo velmi náročné a únavné, proto jsem přistoupil i na dálkové, externí vedení Ústavu bohemistiky a knihovnictví. Nakonec z toho bylo mé téměř desetileté působení na Slezské univerzitě. Myslím, že se mi tam některé mé myšlenky související s pojetím našeho oboru v širších souvislostech podařilo prosadit. V Opavě bylo pro ně pravděpodobně příznivější prostředí než v Praze. Totéž mohu říct o svém zatím více než dvouletém působení v kabinetu knihovnictví Ústavu české literatury a knihovnictví filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, i tam jsem pro svoje myšlenky nalezl příznivou půdu.

Jak byste vymezil studijní obor „Informační věda a knihovnictví“, jaké vidíte nejpatrnější změny v oboru za posledních 10 let a jaké jsou nejaktuálnější zahraniční trendy? Nakolik se daří tyto trendy reflektovat v ČR?
Předmětem našeho oboru je zprostředkování znakově zaznamenaných informací a znalostí uložených v organizovaných sbírkách dokumentů či informací (z tohoto vymezení se poněkud vymykají archivy, které u nás mají poněkud jinou tradici, jsou v jiném rezortu, mají jiný systém vzdělávání, jinou terminologii a jsou zaměřeny spíše na konzervační funkci než na funkci zprostředkovatelskou). Překotné, ale spíše vnější změny představuje pro obor rozvoj informačních technologií, které nahrazují mnohé tradiční úkony. Na druhé straně tu existují problémy, označované dnes jako globální a které velmi těsně souvisejí s dosavadním lidským poznáním, s jeho tříděním, zprostředkováním, se vzdělaností. Z modelů společnosti, které tyto změny reflektují a které se objevily v 90. letech, je podle mě nejnadějnějším model učící se, vzdělanostní společnosti (knowledge society). Tento přístup pochopitelně i náš obor posunuje do poněkud jiné pozice, a to jak uvnitř školství, tak i mimo něj. Obor také ovlivňují některé nové metody, např. v oblasti selekčních jazyků, knowledge managementu, obecně v oblasti řízení S naším oborem těsně souvisejí otázky týkající se strategie trvale udržitelného života. Takže obor prodělal značné změny, je mnohovrstevnatý a má řadu poměrně dost odlišných částí. Informační věda jako teoretická věda o informaci je velmi široký obor a jako takový nemůže být předmětem našeho zájmu (týká se to např. oblasti biologických informací, fyzikálních informací). My si z tohoto velkého sousta pouze „ukrajujeme“ tu část, která se týká zprostředkování znakově zaznamenaných znalostí v širokém pojetí tohoto výrazu (potenciálních informací), a to z uspořádaných sbírek, ať jde o tradiční knihovní nebo bibliografické fondy či o počítačové databáze. Bylo by účelné, kdyby do budoucna bylo toto vymezení rozšířeno o disciplíny zabývající se tím, jak člověk poznává, protože základní smysl naší práce není v uspořádání znakově zaznamenaných informací, ale ve zprostředkování lidského poznání, tj. jak tyto informace dovedeme využít pro daného uživatele. Nebylo by např. od věci, kdyby se v budoucnosti Ústav informačních studií a knihovnictví obohatil o nějaké habilitované docenty či profesory, kteří se zabývají informací z trochu jiného hlediska (např. z hlediska kognitivních věd). Co také našemu oboru chybí, je soustavná nauka o médiích, protože přechod od tradičnímu dokumentu k dokumentu digitálnímu je pro náš obor naprosto klíčovou záležitostí.

Myslím, že v souvislosti s technologickými změnami a změnami v informační společnosti je třeba chápat změny v oboru jako změny paradigmatické, o kterých se v zahraničí již nějakou dobu diskutuje, ale u nás stále ještě dobíhá původní model, který však už přestává v řadě případů vyhovovat dokonce i pro praktickou činnost.
Náš obor je nedostatečně rozhleděný po zahraničí, což se týká i Ústavu informačních studií a knihovnictví, který sice má zahraniční styky, ale spíše se jedná o styky účelové (výměna studentů, příp. přednášky v zahraničí apod.). Nedostatečně však sledujeme trendy, které se v zahraničí objevují. Přitom když jsme v první polovině 90. let dělali určitá srovnání s evropskými učilišti podobného typu, zjistili jsme, že se příliš nelišíme, ale zahraniční styky tu nejsou dostatečné. A znovu opakuji, především mě mrzí, že jsme nenavázali na německou oblast; to souvisí i s jazykovými znalostmi, stále méně lidí ovládá němčinu, i když je třeba říct, že v Německu v intelektuální sféře se lze bez problémů domluvit anglicky, ale je to přece jen komunikace prostřednictvím dalšího jazyka. Např. univerzita v Kostnici v edici Informationswissenschaft vydala již na padesát někdy velmi objevných publikací, které u nás nenalézají ohlas.

Mám stejný pocit, jednak tu chybí těsnější vazba na zahraniční výzkum, jednak ani nelze příliš hovořit o vlastním výzkumu na vysokoškolských akademických pracovištích.
Na jedné straně je třeba říct, že např. na Filozofické fakultě UK jsou pracoviště, která mají 2-3 studenty v ročníku, a na nich si samozřejmě mohou dovolit pracovat vědecky, výzkumně. Na druhé straně, když se srovnáme např. s bratislavským pracovištěm, Katedrou knižničnej a informačnej vedy, které se podařilo v rámci Acta Comeniana vydat již 19. sborník odborných a vědeckých prací v posledních letech převážně informačně vědně zaměřených, nebo s Opavou, které se podařilo vydat tři sborníky Acta bibliothecalia et informatica, musíme konstatovat, že pražský ÚISK má na tomto úseku co dohánět. Ale abych nebyl ke své mateřské instituci nespravedlivý: určitá výzkumná práce se vykonává v rámci některých diplomových prací, jedná se však spíše o dílčí průzkumy, za výsledky výzkumné práce je také možno považovat práce doktorské, které jsou vedeny učiteli. Paradox je však v tom, že mnozí učitelé nepublikují, což je i při velké pedagogické zátěži a velkých počtech studentů těžko obhajitelné. Vysokoškolský učitel by měl převážně přednášet to, na čem sám pracoval, do značné míry by to měly být výsledky jeho tvůrčí práce. Tak tomu však, bohužel, v mnoha případech není.

Myslíte, že s novým ředitelem ÚISK R. Papíkem se bude tato situace postupně měnit?
Ukazuje se, že by se situace mohla měnit, já to řeknu takto opatrně (pobavený smích). Nechtěl bych však v současné době na toto pole vstupovat, uplynula příliš krátká doba.

Pojďme k některým obecnějším otázkám oboru. Co považujete za současný informační problém? Dříve se za něj považovala informační exploze, která však měla spíše charakter exploze dokumentační.
Přesně tak. Uvádělo se, že se zkracuje období zdvojnásobení počtu vydávaných dokumentů, ale v tom bylo často zahrnuto opakování výzkumu a publikování totožných informací v různých publikacích a v mnoha zemích. To tedy nebylo směrodatné z mého hlediska. V tomto případě se také nejednalo o informační problém, který se týká uživatelů, ale pouze o sféru znakově zaznamenaných informací. I když se samozřejmě zabýváme především právě těmito informacemi, jde nám především o skutečné informování. Proto také říkám, že náš absolvent by měl něco vědět o tom, jak člověk poznává; jeden z předmětů, který nám chybí, je právě předmět, který se zabývá psychofyziologickými aspekty informace. Jedná se vlastně o to wienerovské „žít s přiměřenými informacemi“, což je velmi obecná fráze, která konkrétně znamená dostat správnou informaci ve správný čas ke správnému uživateli, který ji skutečně potřebuje. Myslím si, a souvisí to s globálními problémy současného světa, že informační věda by měla být vědou se svědomím. Knihovník ani informační pracovník by neměl být stranický, ale nemůže být nestranný k současným problémům, zejména těm, jež se týkají konfliktu biosféry a lidské kultury. Čili je tu nejen eticko-informační, ale i obecný etický problém, který vyvstává při šíření informací. Ostatně to dnes jasně vidíme, pokud jde o internet, který je velmi ambivalentní a přitom se jedná o jeden ze základních prostředků sdělování informací. S tím se musíme vypořádat, např. různými technikami selekce, používáním hodnotících hledisek při výběru informací, které však nesmí sklouznout k cenzuře. To je zásadní věc.

V té souvislosti bych se zeptal, zda by se měla v budoucnosti nějak podstatně změnit role knihoven a informačních středisek.
Na jedné straně je tu určitá společenská funkce, která je základní a která je svým způsobem stabilní, tedy funkce zprostředkovatelská, vnášení řádu do znakově zaznamenaného lidského poznání, na druhé straně jsou tu instituce, které tuto funkci realizují. Domnívám se, že dnes je v podstatě jedno, jestli tuto funkci realizuje knihovna, informační středisko nebo jiný typ instituce (mediatéka apod.). Zásadní je tedy ona společenská funkce, která se dnes stává složitější, protože lidské poznání stále mohutní a orientace v zaznamenaném poznání je čím dál tím obtížnější. Budoucnost knihoven jakožto institucí, které poskytují veřejné knihovnické a informační služby, vidím podmíněně. Zprostředkovatelská funkce bude trvat nadále, ale jestli ji budou plnit především knihovny, to záleží na mnoha okolnostech, které se týkají jak knihoven, tak jejich zřizovatelů, provozovatelů atd. Jde v podstatě o tři podmínky: : 1) zda se knihovny dokáží přizpůsobit nejnovějším informačním technologiím a účelně je využít, 2) zda si dokáží uchovat charakter kulturních institucí, které kladou důraz na určité v demokratických zemích obecně uznávané hodnoty; veřejná knihovna je dnes v podstatě veřejnoprávní institucí srovnatelnou např. s veřejnoprávním rozhlasem, 3) zda se v knihovnách podaří vytvořit po estetické i komunikační stránce takové prostředí, aby to byla instituce přitažlivá; to se týká prostorů, budov, ale i jednání pracovníků s lidmi, vztahu knihovník-uživatel, což opět závisí na tom, jací lidé mohou být do těchto institucí přijati, jak je bude možno odměňovat. Budou-li splněny tyto tři podmínky, pak vidím budoucnost knihoven v dobrém světle, i když to budou knihovny vnějškově odlišné od tradičních knihoven. Jsem sice přesvědčen o zachování tradiční papírové knihy, která ale zřejmě nebude mít výsadní postavení ve zprostředkovatelském procesu ve vědě a technice.

Jak v souvislosti s touto perspektivou vidíte návaznost oboru na příbuzné a hraniční disciplíny?
Velmi perspektivní, resp. nutná je např. spolupráce knihoven a masmédií, které přebírají obrovskou část toho, čemu se dnes říká celoživotní vzdělávání. Nejde tu o nějaké kurzy, ale to, co se lidé mohou dozvědět např. z veřejnoprávního rozhlasu, má často značnou vzdělávací hodnotu. To musíme brát v úvahu, v tomto smyslu mluvíme o knihovnách a knihovnictví v širších souvislostech. Bez toho prostě nelze dál postupovat. Knihovnictví má určitou negativní vlastnost uzavírat se do sebe a tyto uměle vytvořené profesní hranice je třeba bourat.

Podívejme se ještě zpět do historie: jak byl podle Vás v Československu v letech 1948-1989 ideologicky ovlivněn obor knihovnictví a informační věda?
V akademické sféře, pokud se podíváme např. na zakladatele katedry, doc. Jaroslava Drtinu, je třeba říct, že Drtina sám byl v oné složité a nepříznivé době počátku padesátých let poměrně dobrou volbou. Drtina byl člověk s takovým řekl bych francouzským vychováním, často v mládí navštěvoval Francii, a mnohé z onoho francouzského espritu zůstalo v jeho povaze a vystupování. Bylo ovšem tehdy nemyslitelné, aby vedoucí pracovník na fakultě nebyl členem strany (KSČ, pozn. JS) a aby nedodržoval určitou „stranickou linii“; Drtina však v žádném případě nepatřil k dogmatikům. Z hlediska teorie oboru tu byl silný vliv tzv. moskevské školy (Michaljov, Čornyj, Giljarevskij). Nemyslím si, že by to byl vliv zcela negativní. Založení informatiky uvedenými třemi odborníky v roce 1966 bylo vedeno snahou vymknout se poněkud tvrdé ideologii, která vládla v oblasti kultury a tedy i knihoven v tehdejším Sovětském svazu, a zaměřit se na věcné informace, a to i na informace ze Západu. Bylo to paradoxní, ale mnohé věci o západních technologiích jsme se v tehdejším Československu dovídali prostřednictvím sovětských knih. Pak tu byl vliv další školy, leningradské, vedené A.V. Sokolovem. Tuto školu prosazoval na katedře zejména doc. Josef Straka, což je patrné i na jeho terminologickém slovníku. Leningradská škola se svým pojetím oboru v sociálním kontextu velmi blížila západní informační vědě. V oblasti knihoven, zejména tehdejších lidových knihoven, tu byl také sovětský vliv bezesporu. Někdy to byly zkušenosti pro nás ve střední Evropě poněkud naivní, protože pocházely ze země, kde bývala velká negramotnost, a i když byl kladen obrovský důraz na knižní kulturu, samozřejmě kontrolovanou ideologií, používané metody byly dost primitivní. V určitém období jsem jim sám podléhal, některé materiály tohoto druhu jsem i překládal.

Kromě akademické sféry a knihoven zde byla v 60.-80. letech rozsáhlá oblast VTEI, ve které – navzdory státem řízené struktuře – působila řada režimu nepohodlných odborníků. Jak to bylo možné?
To se netýká jen soustavy VTEI, ale i oblasti knihoven. Souvisí to s tím, že režim tyto instituce podceňoval, ale jestliže se objevilo něco, co by mohlo narušit jeho ideologický vliv, tak potom tvrdě zasahoval. Nicméně režim však spíše spoléhal na svůj vlastní stranický aparát. Podceňování významu těchto institucích se projevilo v celém knihovnictví, které za 20 let normalizace dospělo ke značnému úpadku. To bylo dáno i nedůvěrou režimu vůči knihovnám, které nebylo možné každodenně kontrolovat natolik jako masová média (tisk, rozhlas, televize). Jinak myslím, že soustava VTEI na jedné straně dost dobře fungovala, protože v ní opravdu působilo mnoho specialistů, na druhé straně se tu vytvářel až rozbujelý, často velmi formální aparát. Byla to hierarchická soustava (systém ZIS, OBIS, ODIS), v jejímž čele stál obrovský kolos s až 650 lidmi – ÚVTEI (Ústředí VTEI) velmi sledovaný, hlídaný a napojený na struktury RVHP.

Koho považujete za nejvýznamnější osobnosti české informační vědy a knihovnictví 20. století a proč?
Mám na mysli pět osobností. Především to byl L. J. Živný, který nám ještě v době rakousko-uherské monarchie otevřel pohled do anglosaského světa, důsledkem čehož bylo i přijetí i prvního knihovnického zákona v r.1919 a později celá organizace veřejného knihovnictví v první republice. Druhou významnou osobností byl Jiří Mahen, kterého osobně považuji za svého učitele, i když jsem se s ním osobně nikdy nesetkal. Z jeho díla, i literárního, jsem žil celý svůj dosavadní život. Velmi často na něho myslím, porovnávám jeho myšlenky; myslím, že Mahen je po mnoha stránkách nedoceněný. To se týká i oblasti toho osvětového, kulturního knihovnictví. Třetím je Zdeněk Václav Tobolka, který – sice trochu povrchně – zasáhl na mnoha úsecích našeho oboru, včetně toho, že se mu podařilo uchytit obor na univerzitě (původně nikoliv jako obor, ale soubor předmětů v rámci tzv. Tobolkových kurzů). Čtvrtým byl J. Drtina, který přes rozpornost své osobnosti dokázal v obtížných podmínkách oněch 50. let položit základy studijního oboru na Univerzitě Karlově. Za pátou významnou osobnost považuji ing. Augustina Mertu, který ve svých pracích zdůvodnil význam sociálních aspektů informačních procesů probíhajících ve společnosti. Merta posunul obor tím směrem, kterým jsem se jej snažil vést později. Jako vysokoškolskému učiteli se navíc Mertovi se podařilo udržet část oboru na dobré úrovni.

Co považujete za svůj největší životní odborný úspěch, čeho si nejvíce ceníte?
Dost cením zmíněné monografie o Jiřím Mahenovi z roku 1961, i když je trochu poznamenaná dobou, ale pro mě to byl v tom poválečném období velmi užitečný návrat k demokratickému období první republiky. Za druhý odborný úspěch považuji to, co se nám spolu s prof. Viktorem Knappem podařilo za zvláštních okolností dát dohromady a co jsme nazvali právní informatikou. A snad ještě další věcí je můj pokus o humanitně a sociálně laděné pojetí informační vědy, i když pochopitelně to je obor, který původně vznikl na Západě a má různé podoby, školy a směrování. Já jsem se mu snažil dát takovou podobu, která by odrážela současné globální problémy.

Děkuji mnohokrát za rozhovor.

Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
SCHWARZ, Josef a CEJPEK, Jiří. Informační věda by měla reflektovat globální problémy současného světa. Ikaros [online]. 2003, ročník 7, číslo 5 [cit. 2019-08-19]. urn:nbn:cz:ik-11260. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11260

automaticky generované reklamy
registration login password