Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Elektronická kniha a nové žánry

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Elektronická kniha a nové žánry

0 comments

Spanilomyslné čtenářky a hlubokomyslní čtenáři, v minulém sloupku jsem se pokusil reagovat na problematiku kopírování digitálních dat. Vzhledem k tomu, že v digitálním světě je kopírování dat nutnou podmínkou jejich využívání, vůbec nejde o okrajovou záležitost. Naopak dotýká se to samé podstaty elektronicko-digitální komunikace. V tom případě ovšem nemůžeme náš pohled omezovat na aspekty technické a právní, jak se stále zhusta děje, ale měli bychom celou problematiku vidět v širším zorném úhlu. Chtěl bych dnes předložit některé náměty k dalším úvahám.

Naštěstí nemusím stavět na úplně zelené louce, protože už se tu různé pokusy vyskytly. Některé lze považovat za více, jiné za méně zdařilé, avšak signifikantní je jejich takřka důsledné zaměření na blíženeckou dvojici knihy a intelektuálního vlastnictví, třebaže se jevících na různých horizontech. Clifford Lynch se věnuje pokusům definovat budoucnost knihy v digitálním světě, přičemž rozhodující význam přikládá náležitým obchodním modelům. Na prvořadou souvislost obchodních modelů s ochranou intelektuálního vlastnictví se soustředila rozsáhlá zpráva The Digital Dilemma. Stephanie Ardito pojednává o elektronické knize v kontextu služeb, jež ji zprostředkovávají koncovému uživateli. Sarah Ormes se věnuje implikacím, jež přináší elektronická kniha pro knihovny. Základními otázkami komunikace a distribuce elektronických knih se obírají Hazel Woodward - Louise Edwards. "Málo čtenými monografiemi", jejich poskytováním just-in-time, jakož i jejich souvislostmi s produkcí vědeckých časopisů se zabývá Scott Bennett. A konečně není v této souvislosti od věci upozornit na otázky publikační etiky1.

Nemá smysl, abych se tu pokoušel všechny zmíněné práce (a jsou mnohé další!) reprodukovat a epitomizovat; budu raději, když si je přečtete sami. Nicméně budou tvořit pozadí pro to, co chci napsat dále. Myslím totiž, že nás nezbytně musí zaujmout jedna věc: téměř bez výjimky je tu digitální komunikace a distribuce intelektuálních obsahů nazírána prizmatem pojmu knihy, potažmo elektronické knihy. Je to až fascinující uhranutost, uvědomíme-li si, že denotátem tu zhusta nejsou texty v obvyklém smyslu (a už vůbec ne lineární texty!), nýbrž databáze, brány apod. Zároveň však je zřejmé, že jakési racionální jádro tomuto postoji upřít nelze: zdaleka nikoli druhořadou složkou obsahu, který je předmětem komunikace a distribuce v digitálním světě, jsou transponované dokumenty tradiční (tj. tištěné, ale ještě starší), které snad jsou tím, čemu můžeme ve zkratce říkat "kniha". Myslím tedy, že někde na tomto místě se začíná rýsovat kruciální otázka. Jestliže ji neodkážeme položit správně, stane se naše informační, komunikační a znalostní prostředí ještě turbulentnějším, než zatím je.

Zdá se, že tato otázka má dvě strany, které od sebe dost dobře nelze oddělit přinejmenším reálně. Na jedné straně musíme vidět výrazný řez mezi "elektronickou knihou" a "novými žánry". "Elektronické knize", resp. jejímu pojmu můžeme rozumět jako replice, transpozici tradiční knihy tištěné. V tomto smyslu se také jeví jako svého druhu "zachování minulosti", jako prostředek realizace "kontinuity idejí". Jestliže pak budeme "elektronickou knihu" nazírat na horizontu média, nezbytně vyvstane otázka, co vlastně máme médiem v tomto ohledu rozumět. Je to něco fyzického analogicky hmotné tištěné knize, tedy řekněme hardwarové speciální jednoúčelové zařízení, nebo je to něco ne-fyzického analogicky lineárnímu textu, tedy řekněme abstraktní model, jenž se v příslušných případech konkretizuje v nezměněném a nezměnitelném "díle", anebo je to pouhá technicko-metodická realizace diskursu analogicky kompozici a struktuře textu, tedy řekněme transmise textu zahrnujícího vedle jeho archetypální či kanonické podoby také jednak plagiáty, jednak deriváty a adaptace? V tradičním analogovém prostředí, kde fakticky splývá nosič ("nesoucí") se záznamem ("neseným"), bychom se takto neptali. V digitálním světě, kde je toto spojení fakultativní, se takto ptát musíme, protože z toho plyne "plasticita informace", která je specifickým projevem její interpretovanosti, o níž jsem ve svých sloupcích již často psal. A tak tedy: víme opravdu, co říkáme, když mluvíme o knize, anebo se užíváním slova "kniha" jen nevědomky bráníme nepříjemným otázkám? Dokážeme rozlišit mezi fyzickou věcí (kterou držíme v ruce), mentálním předmětem (textem v mysli) a syntetickým náhledem (díky kterému můžeme fyzickou věc a mentální předmět spojit i rozpojit, aniž ztratíme jejich souvislost)? Svedeme pochopit, že by bez onoho jakoby efemérního syntetického náhledu předcházející dva články vůbec nebyly srozumitelné? Začíná nám být jasné, že v digitálním světě můžeme "elektronickou knihu" od "nových žánrů" odlišit jen abstraktně, nikoli reálně?

Na druhé straně tudíž musíme nahlížet "elektronickou knihu" právě prizmatem "nových žánrů", protože právě ony jsou charakteristické a typické pro elektronicko-digitální prostředí. "Elektronická kniha" jako něco stabilního je pak jen momentem něčeho širšího, plastického a plynulého. "Dílo" a jeho "vydání" nejsou ani počátkem, ani koncem informačně-komunikačního procesu, jak jsme tomu byli zvyklí z tradičního prostředí. Knihovnicko-informační "služba" zprostředkovávající autorský a vydavatelský "produkt" tak v digitálním světě ztrácí opodstatnění; půjčovat "elektronické knihy" je atavismem. Podstatou fungování elektronicko-digitálního prostředí v knihovnicko-informačních službách není ani tak přechod od blízkého ke vzdálenému uživateli, nýbrž spíše přechod od služeb přímých k nepřímým2; základem nepřímé služby není poskytování či zprostředkování "produktu", nýbrž k němu se vážící dodatečné informace / přidané hodnoty. Jde o to, jak formulovat principy ochrany intelektuálního vlastnictví v tomto prostředí, v němž je "elektronická kniha" podřazena "novým žánrům". Staré způsoby normotvorby tu nemohou fungovat, protože nevytvářejí prostor pro konsensuální kompromis všech zúčastněných stran. Dnes se to možná nezdá, ale v delší perspektivě digitální svět nesvědčí právě těm, kteří tradičně dominovali informačně komunikačnímu procesu distribuce intelektuálních obsahů - nakladatelům a knihovnám. Na dobrém tušení této skutečnosti se zakládá na jedné straně masivní lobbying pro "zajištění autorských práv", na druhé straně urputná snaha o "institucionální zabezpečení". Myslím však, že je načase hledat ještě jiné východisko, které by efektivně propojilo minulost s budoucností. To bychom se ovšem nesměli vyhýbat nepříjemným otázkám.

Za zcela zásadní, za conditio sine qua non dalšího postupu tu považuji zbavit se právě mýtu knihy a fetiše dokumentu; nemají obecnou, ale jen omezenou historickou platnost, která v našich časech exspiruje3. Pokusím se naznačit, že to nemusí být nic těžkého, jen se odhodlat. Vyjdu z toho, co je mi nejbližší, z reprezentace intelektuálního obsahu ve středověkých rukopisech. Hovoříme o nich jako o kodexech majících složky, listy a stránky, zkrátka vidíme v nich rukopisnou knihu poskytující dokumenty. Vidíme je prostě očima tištěné knihy. Jenže situace je složitější. Uvedu dva příklady hodné pozornosti a dostatečně ilustrativní. Za prvé, Husova Betlémská kázání4. Bylo domnění, že dva dochované rukopisy, jež se od sebe nemálo liší, představují dvě rozdílné redakce tohoto "díla". Avšak ukázalo se, že jde pouze o dva různé záznamy reálně pronesených kázání, jež byla proslovena spatra pouze na základě nějakých poznámek, která neměla originál či archetyp v tom smyslu, jak mu obvykle rozumíme, a nebyla zredigována v kanonický text; ten se pokusil ustavit teprve moderní editor ve dvacátém století. Za druhé, české prostředí bylo ve středověku ovlivněno universitou více, než si myslíme, protože jaksi nepřímo a skrytě. Universita jako instituce je od svých počátků charakterizována profesionálním intelektualismem, jehož jednou stránkou je nezanedbatelná rigidnost: umožňuje se tím naplnění sociokulturní funkce. V důsledku působení university a na ni vázaných písařských dílen české středověké rukopisy opravdu vypadají jako "knihy", alespoň navenek, a byly tak většinou i intencionálně koncipovány. Ve Slezsku universita se svým profesionálním intelektualismem a jemu vlastní rigidností nebyla, a tak tamní středověké rukopisy jsou mnohem méně "knihami". Jsou to změti složek různého formátu a vzniku, jež byly do "knihy" svázány až následně, v době, kdy vyšly z užívání a přestaly být součástí živé kultury. Teprve barokní knihovníci je začali zpracovávat jako knihy a dnešní knihovníci v tom prostě jen pokračují. Z těchto dvou příkladů vidíme, že to, co nebylo ani knihou, ani dokumentem, můžeme docela dobře jako knihu a dokument vidět. Můžeme to udělat, protože to jsou syntetické náhledy, ne prostě fyzické věci, ne prostě mentální předměty. Nakrásně tedy můžeme uvažovat i o opačném postupu: to, co bylo knihou či dokumentem, vůbec jako knihu či dokument nahlížet nemusíme, jestliže to nevyhovuje prostředí, v němž reprezentujeme intelektuální obsahy. Je to pouze věc odvahy, ničeho jiného.

Hlubokomyslné čtenářky a spanilomyslní čtenáři. F. X. Šalda kdysi pravil asi tak, že dílo je jen odštěpkem osobnosti. Nemusíme v tom spatřovat jenom reakci na tajemství geniality či něco tomu podobného. Každý, kdo kdy co napsal, velmi dobře ví, že to úplně klidně mohl napsat zcela jinak, a přitom by to nepochybně vyšlo nastejno. Z toho jasně plyne, že kniha a dokument, pokud jejich základní charakteristikou má být stabilita, nejsou nutnou formou reprezentace, komunikace a distribuce intelektuálního obsahu. Co opravdu tady má smysl vlastnit? Měli bychom se nad tím zamyslet.

Poznámky:
1. Publication ethics : truth or consequences. The Economist. September 15th-21st 2001, vol. 360, no. 8239.

2. UHLÍŘ, Zdeněk. Elektronicko-digitální zpracování historických fondů a nepřímé služby. Knihovny současnosti 2000 : sborník z 8. konference, konané ve dnech 19. - 21. září v Seči u Chrudimi. Brno : SDRUK, 2000. S. 104-114.

3. UHLÍŘ, Zdeněk. Nelinearita historického dokumentu v internetovém prostředí. Knihovny současnosti 2001 : sborník z 9. konference, konané ve dnech 11. - 13. září 2001 v Seči u Chrudimi. Brno : SDRUK, 2001. S. 106-122.

4. Mag. Iohannis Hus Sermones in capella Bethlehem, I-VI. Ed. Václav Flajšhans. Praha, 1938-1945.
KAMÍNKOVÁ, Eva. Husova Betlémská kázání a jejich dvě recense. Praha, 1963.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Elektronická kniha a nové žánry. Ikaros [online]. 2001, ročník 5, číslo 10 [cit. 2019-08-23]. urn:nbn:cz:ik-10797. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10797

automaticky generované reklamy