Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Umberto Eco: Dějiny legendárních zemí a míst

Čas nutný k přečtení
5 minut
Již přečteno

Umberto Eco: Dějiny legendárních zemí a míst

0 comments
Anglicky
English title: 
Umberto Eco: History of the legendary lands and places
English abstract: 
Eco’s last book talks about the „truthful component of reality of the world of our imagination“. What do we believe and what is the reality? It may even depend on the angle of view, but it also is a subject of commercial use and becoming rich. Maybe it is because of what Chesterton says: Since people don’t believe in God anymore, they are willing to believe anything.
Autoři: 
Rubrika: 
Umberto Eco: Dějiny legendárních zemí a míst. Přel. Jindřich Vacek, Helena Lergetporer a Pavel Štichauer. Argo, Praha, 2013, 480 s.

Po výpravných dílech Dějiny krásy, Dějiny ošklivostia Bludiště seznamů se Umberto Eco vydal další z řady svých komentovaných antologií, tentokrát jsou to Dějiny legendárních zemí a míst. Autor čtenáře provází dlouhými dějinami literatury a krajinami, které v jejich rámci byly vytvořeny; „od Homérových básní až po současnou science fiction, od svatých písem po komiksy“.

Čtenář se v knize dozví o ostrovech, které sice byly po staletí zakresleny na mapách, ale ve skutečnosti neexistují ani nikdy neexistovaly, o nejrůznějších druzích utopií („nám nebližší možná utopie“ je přitom podle autora ta, již popsal Francis Bacon), či o tom, kde naši předci hledali ráj a kde peklo (jeden autor v 18. století kupříkladu navrhoval, že musí být v nejteplejším místě vesmíru, tedy uprostřed slunce). Nebo o říši Agartha, v níž se učenci, když se zabývají příliš hlubokými tajemstvími, vznášejí do výšky, a kdyby je jejich spolubratři nezadrželi, „roztříštili by si lebky“ o strop.

Čtenář se poučí také o vývoji představ o zemi královny ze Sáby či o říši kněze Jana i o tom, že představy o těchto říších byly natolik mlhavé, že mohly být vzájemně zaměnitelné. Či o zemích, z nichž přišli bibličtí „tři králové“. Autor líčí i posmrtnou pouť jejich domnělých ostatků, přičemž glosuje, že za života byli poutníky, a posmrtně se stali tuláky“ (dodejme, že tak by se ovšem dal charakterizovat posmrtný osud mnoha lidí uctívaných středověkými křesťany).

Dějiny legendárních zemí a míst
Eco si ve své poslední knížce bere na mušku důvěřivce, kteří jsou ochotní uvěřit všemu..

Celkově autor ukazuje, že se staré představy odrážející naše hlubinné touhy neztrácejí, ale přetrvávají v transformované podobě. Takže když například pro nestvůry není místa na Zemi, současná sci-fi je nachází na jiných planetách. Obraz lidí minulých dob vyznívá v některých kapitolách pozitivněji, než jaké je obecné mínění především o Evropanech žijících ve středověku. Eco se například znovu vrací k falešné domněnce, že tehdy převládalo přesvědčení o tom, že země je plochá, a vyvrací ho. Jestli si někoho bere na mušku, tak jsou to důvěřivci, kteří i v moderní době byli ochotní uvěřit všemu, jako Helena Petrovna Blavatská; Eco se přitom vrací ke svému oblíbenému výroku G. K. Chestertona „Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoli“.

Zvláště sarkasticky pak píše o těch, kteří si na hlouposti a důvěřivosti svých „moderních“ současníků založili kariéru, a vydělali tak milióny, jako Dan Brown. Toho Eco kritizuje soustavně a ani tentokrát nevynechává příležitost k tomu, aby jeho pseudointelektuálské výplody, o kterých Brown tvrdošíjně prohlašuje, že se kromě zápletky zakládají na historických faktech, zesměšnil. Své si od Eca také schytávají samozvaní soudobí „odborníci“ na pyramidy: těm věnuje rozkošnou pasáž dokazující, že esoterické či dokonce mystické významy se při troše fantazie dají na základě zcela arbitrárních numerologických výpočtů najít všude, i u pouličního stánku na občerstvení.

Pojem „reality“ a „skutečného světa“ jsou v Ecově knize značně problematizovány. Fantazie o bájných krajinách totiž překvapivě často inspirovaly odvážné muže, vizionáře i masové vrahy k velmi konkrétním činům. Ty někdy vedly ke skutečným objevům neznámých krajin, které ovšem jejich objevitelé vnímali prizmatem představ, se kterými do oné oblasti už dorazili (pod vlivem představ o starověkých národech přežívajících v duté zemi hluboko pod námi prý ještě v polovině 20. století někteří vážně tvrdili, že zaslechli pekelné hlasy přicházející z podzemí).

Jindy byla výsledkem odvážlivcova smrt, jako v případě jistého nešťastníka, který v Jižní Americe hledal tunel do nitra Země. Ještě tragičtější a hrozivější příchuť pak zahrávání si s mytickými krajinami, které údajně dodnes kdesi na naší zemi planetě existují (nebo by alespoň existovat mohly), nabývá u nacistů – jejichž koketování s esoterikou a Himmlerova výprava do Tibetu jsou dostatečně známy –, ale pro někoho překvapivě také i komunistů. Eco referuje mimo jiné o velitelích bolševické policie, kteří údajně plánovali hledání Šambaly s cílem „sloučit tuto představu pozemského ráje s představou ráje sovětského“.

S jistou nelibostí se Eco vyjadřuje o těch, kteří světy, jež vytvořili spisovatelé a umělci, berou příliš vážně, takže například ti, kteří pod dojmem četby Goethova Werthera páchali sebevraždy, si podle něj „nevypěstovali návyky dobrého čtenáře“. Zároveň ale s vážnou tváří tvrdí, že v jistém smyslu jsou fiktivní světy literatury skutečnější a důvěryhodnější než to, co nám předkládají profesionální historikové.

Zatímco podle Eca nevíme jistě, zda Adolf Hitler zemřel v berlínském bunkru, „absolutní pravdou“ je to, že Supermanem byl Clark Kent. Což je dost odvážné tvrzení, protože o smrti nacistického diktátora existuje dostatek důkazů; ale pokud nevěříme tomu, že fikční světy „kdesi“ a priori existují a umělci či spisovatelé je pro čtenáře pouze nacházejí, pak si kdokoli (včetně čtenářů) může vytvořit svoji vlastní verzi (ve fiktivních světech ovšem třeba i o tom, že Hitler přežil či dokonce žije i dnes). Pokud se časem objeví spisovatel, který napíše svoji revidovanou verzi (či „revizionistické“ pokračování) Supermana a bude úspěšný, může za jistý čas v obecném povědomí „lidské“ jméno Supermana znít zcela jinak, a důkazů k tomu není potřeba žádných, jde jen o sílu přesvědčivosti…

Každopádně Eco má jistě pravdu, že vymyšlené krajiny, o kterých píše, se staly „pravdivou součástí reality světa našich představ“ a mají velmi reálnou sílu, jsou obdařeny mocí nadchnout, snít, dojmout, chtít objevovat, modlit se, pomáhat druhým, ale i chorobně utíkat od reality, či ji naopak od základu měnit a ve jménu zcela nového budoucího světa ničit a vraždit. Čím více si to budeme uvědomovat, tím lépe.

Poznámka: Text vyšel v Literárních novinách 31.10. 2013 a byl převzat se souhlasem autora.
Děkujeme prodejně Academia na Václavském náměstí za spolupráci při pořízení ilustrační fotografie.
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
LUKAVEC, Jan. Umberto Eco: Dějiny legendárních zemí a míst. Ikaros [online]. 2013, ročník 17, číslo 12 [cit. 2020-03-30]. urn:nbn:cz:ik-14161. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/14161

automaticky generované reklamy