Po výpravných dílech Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti [4]a Bludiště seznamů [5] se Umberto Eco vydal další z řady svých komentovaných antologií, tentokrát jsou to Dějiny legendárních zemí a míst. Autor čtenáře provází dlouhými dějinami literatury a krajinami, které v jejich rámci byly vytvořeny; „od Homérových básní až po současnou science fiction, od svatých písem po komiksy“.

Čtenář se v knize dozví o ostrovech, které sice byly po staletí zakresleny na mapách, ale ve skutečnosti neexistují ani nikdy neexistovaly, o nejrůznějších druzích utopií („nám nebližší možná utopie“ je přitom podle autora ta, již popsal Francis Bacon), či o tom, kde naši předci hledali ráj a kde peklo (jeden autor v 18. století kupříkladu navrhoval, že musí být v nejteplejším místě vesmíru, tedy uprostřed slunce). Nebo o říši Agartha, v níž se učenci, když se zabývají příliš hlubokými tajemstvími, vznášejí do výšky, a kdyby je jejich spolubratři nezadrželi, „roztříštili by si lebky“ o strop.

Čtenář se poučí také o vývoji představ o zemi královny ze Sáby či o říši kněze Jana i o tom, že představy o těchto říších byly natolik mlhavé, že mohly být vzájemně zaměnitelné. Či o zemích, z nichž přišli bibličtí „tři králové“. Autor líčí i posmrtnou pouť jejich domnělých ostatků, přičemž glosuje, že za života byli poutníky, a posmrtně se stali tuláky“ (dodejme, že tak by se ovšem dal charakterizovat posmrtný osud mnoha lidí uctívaných středověkými křesťany).

[6]
Eco si ve své poslední knížce bere na mušku důvěřivce, kteří jsou ochotní uvěřit všemu..

Celkově autor ukazuje, že se staré představy odrážející naše hlubinné touhy neztrácejí, ale přetrvávají v transformované podobě. Takže když například pro nestvůry není místa na Zemi, současná sci-fi je nachází na jiných planetách. Obraz lidí minulých dob vyznívá v některých kapitolách pozitivněji, než jaké je obecné mínění především o Evropanech žijících ve středověku. Eco se například znovu vrací k falešné domněnce, že tehdy převládalo přesvědčení o tom, že země je plochá, a vyvrací ho. Jestli si někoho bere na mušku, tak jsou to důvěřivci, kteří i v moderní době byli ochotní uvěřit všemu, jako Helena Petrovna Blavatská [7]; Eco se přitom vrací ke svému oblíbenému výroku G. K. Chestertona „Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoli“.

Zvláště sarkasticky pak píše o těch, kteří si na hlouposti a důvěřivosti svých „moderních“ současníků založili kariéru, a vydělali tak milióny, jako Dan Brown. Toho Eco kritizuje soustavně a ani tentokrát nevynechává příležitost k tomu, aby jeho pseudointelektuálské výplody, o kterých Brown tvrdošíjně prohlašuje, že se kromě zápletky zakládají na historických faktech, zesměšnil. Své si od Eca také schytávají samozvaní soudobí „odborníci“ na pyramidy: těm věnuje rozkošnou pasáž dokazující, že esoterické či dokonce mystické významy se při troše fantazie dají na základě zcela arbitrárních numerologických výpočtů najít všude, i u pouličního stánku na občerstvení.

Pojem „reality“ a „skutečného světa“ jsou v Ecově knize značně problematizovány. Fantazie o bájných krajinách totiž překvapivě často inspirovaly odvážné muže, vizionáře i masové vrahy k velmi konkrétním činům. Ty někdy vedly ke skutečným objevům neznámých krajin, které ovšem jejich objevitelé vnímali prizmatem představ, se kterými do oné oblasti už dorazili (pod vlivem představ o starověkých národech přežívajících v duté zemi hluboko pod námi prý ještě v polovině 20. století někteří vážně tvrdili, že zaslechli pekelné hlasy přicházející z podzemí).

Jindy byla výsledkem odvážlivcova smrt, jako v případě jistého nešťastníka, který v Jižní Americe hledal tunel do nitra Země. Ještě tragičtější a hrozivější příchuť pak zahrávání si s mytickými krajinami, které údajně dodnes kdesi na naší zemi planetě existují (nebo by alespoň existovat mohly), nabývá u nacistů – jejichž koketování s esoterikou a Himmlerova výprava do Tibetu jsou dostatečně známy –, ale pro někoho překvapivě také i komunistů. Eco referuje mimo jiné o velitelích bolševické policie, kteří údajně plánovali hledání Šambaly s cílem „sloučit tuto představu pozemského ráje s představou ráje sovětského“.

S jistou nelibostí se Eco vyjadřuje o těch, kteří světy, jež vytvořili spisovatelé a umělci, berou příliš vážně, takže například ti, kteří pod dojmem četby Goethova Werthera páchali sebevraždy, si podle něj „nevypěstovali návyky dobrého čtenáře“. Zároveň ale s vážnou tváří tvrdí, že v jistém smyslu jsou fiktivní světy literatury skutečnější a důvěryhodnější než to, co nám předkládají profesionální historikové.

Zatímco podle Eca nevíme jistě, zda Adolf Hitler zemřel v berlínském bunkru [8], „absolutní pravdou“ je to, že Supermanem byl Clark Kent. Což je dost odvážné tvrzení, protože o smrti nacistického diktátora existuje dostatek důkazů; ale pokud nevěříme tomu, že fikční světy „kdesi“ a priori existují a umělci či spisovatelé je pro čtenáře pouze nacházejí, pak si kdokoli (včetně čtenářů) může vytvořit svoji vlastní verzi (ve fiktivních světech ovšem třeba i o tom, že Hitler přežil či dokonce žije i dnes). Pokud se časem objeví spisovatel, který napíše svoji revidovanou verzi (či „revizionistické“ pokračování) Supermana a bude úspěšný, může za jistý čas v obecném povědomí „lidské“ jméno Supermana znít zcela jinak, a důkazů k tomu není potřeba žádných, jde jen o sílu přesvědčivosti…

Každopádně Eco má jistě pravdu, že vymyšlené krajiny, o kterých píše, se staly „pravdivou součástí reality světa našich představ“ a mají velmi reálnou sílu, jsou obdařeny mocí nadchnout, snít, dojmout, chtít objevovat, modlit se, pomáhat druhým, ale i chorobně utíkat od reality, či ji naopak od základu měnit a ve jménu zcela nového budoucího světa ničit a vraždit. Čím více si to budeme uvědomovat, tím lépe.