Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Přístup a zpřístupnění

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Přístup a zpřístupnění

0 comments

Milé čtenářky a vážení čtenáři Ikara, snad jste si mohli povšimnout, že se ve svém sloupku postupně dostávám ke konkrétnějším problémům. Při tom se ukazuje jedna velice závažná věc: vidíme na jedné straně, že technická a technologická stránka digitalizace již dosahuje potřebných parametrů, tzn. že digitální kopie originálů - historických dokumentů jsou způsobilé k praktickému badatelskému použití, na druhé straně však také vidíme, že dosud obvykle pořádně nevíme, co si s nimi počít, tzn. že nejsme schopni dostatečně důsledně sledovat možnosti, jež nám nové elektronicko-digitální prostředí nabízí, a že se příliš držíme starých modelů, které byly vypracovány v prostředí tištěného dokumentu, pro toto prostředí a v něm rovněž takříkajíc dosáhly dokonalosti. Myslím tudíž, že právě tady vyvstávají nejzávažnější otázky, na které musíme dnes odpovídat.

Teprve v tomto kontextu se ukazuje pravý význam anglického slova "access", kterého se v této souvislosti tak často používá. Je velice důležité, ba zcela zásadní uvědomit si, že tu máme co do činění se dvěma sémantickými rovinami zároveň; tradičnímu pozitivistickému myšlení, s nímž se musíme ještě stále potýkat, to totiž přímo trestuhodně uniká. První z nich nazvu "přístup", druhou "zpřístupnění". Jako zcela přirozené se jeví, že "přístup" se týká uživatele, zatímco "zpřístupnění" zpracovatele. Jenže toto rozlišení je až příliš prvoplánové, takže tu nenalezneme žádnou pomoc, jen si vytvoříme další zvláštní distinkci, abychom vypadali chytře. A tak si myslím, že rozhodující rozlišení je nutno vidět jinak: sémantická rovina označená jako "přístup" předkládá "informaci o předmětu", zatímco ta, kterou jsem označil jako "zpřístupnění", nabízí "informaci, kterou je předmět sám". Teprve při tomto vymezení je možno přemýšlet a uvažovat o něčem podstatném, co hraje roli v nynějších paradigmatických změnách.

Někdo si může myslet, že tady mluvím o naprostých samozřejmostech, nicméně není tomu tak. Jde totiž o to, že zmíněný předmět, který se tak či onak vztahuje k informaci, je předmětem vnitřní mentální sféry, nikoli vnějšího fyzického světa. Řečeno jinak, je spíše pojmem věci než věcí samou. Vyjádřeno ještě jinak, historický dokument jakožto předmět informace je záznamem v sémiotickém smyslu, nikoli nosičem záznamu ve smyslu fyzickém. To je pojetí, které tradiční pozitivistické myšlení nejenom obtížně chápe nebo vůbec nechápe, ale které rovnou a vášnivě odmítá. Je tedy žádoucí se tu na okamžik zastavit. Představme si, že pracujeme s digitální kopií (a vůbec to nemusí být komplexní elektronicko-digitální quasidokument) nějakého historického dokumentu: co je v takovém případě denotováno, k čemu je referováno? Je to historický dokument ve své povaze nosiče? Je to smyslově vnímatelný či vnímaný vjem digitální kopie originálního historického dokumentu? Je to obojí a zároveň nic z toho, tedy situace pro tradičního pozitivistu zcela nepředstavitelná. Denotátem, referendem je totiž naše představa, která to obojí spojuje, konstrukce zcela svébytného mentálního předmětu. Vnímání tohoto předmětu je sice objektové, nikoli však objektivní. A jelikož práce s historickými dokumenty a jakýmikoli jejich deriváty je empirická, platí to i pro myšlení. Všichni, kteří jsme byli školeni tradičně, však velice dobře víme, že tradiční pozitivistická metodologie a její metodiky i metody nemají k takto nahlédnuté skutečnosti co říci. Výsledkem je, že ti, kteří se pokoušejí na zrod tohoto nového prostředí reagovat, více méně tápou, poněvadž se nemohou opřít o nic konsensuálně platného.

Nemusíme však být pouze takto skeptičtí. Přece jenom se nám totiž postupně dostává náznaků, jak dál. Chtěl bych upozornit na dva takové. Prvním z nich je reflexe problému "pramenologie"; promiňte mi to ošklivé slovo, ale prodávám tak, jak jsem koupil - přebírám je od Josefa Války1, jednoho z mála našich tradičně zakotvených historiků, kteří před současnými naléhavými otázkami neuhýbají a nesnaží se je zasunout pod koberec. "Pramenologická" reflexe ukazuje, že historické dokumenty nelze nadále chápat jen jako odrazy "skutečných událostí" či "jednoznačných faktů", ale jako odkazy ke světu, který byl jiný, než je ten náš. Historickým dokumentům - ať už v jejich podobě originální, nebo ve formě digitálních kopií či tištěných anebo elektronických edic atp. - je tedy inherentní interpretace, nějaká interpretace; bez ní by se vůbec nemohly stát předmětem zájmu a práce, byly by mimo lidský kulturní svět. Nejde tudíž jen o povědomí o dokumentech samých, nejde jenom o možnost jakýmkoli způsobem je získat, nejde jenom o rozšiřování počtu tzv. známých dokumentů: netransformuje-li se totiž intepretace, stejně se z nich nedozvíme nic nového, ale budeme jen verifikovat to, co tu už bylo a je. "Přístup" a "zpřístupnění" nejsou tedy jednoduše samy sebou, nýbrž jsou závislé na kontextu.

Pak ovšem musíme uznat, že kontext neznamená "úplnost", nýbrž "výběr". Tomu se na širokém historickém panoramatu věnuje James J. O´Donnell2. Srovnává digitalizaci a elektronizaci historických dokumentů s přenášením textů ze svitků do kodexů, které prováděla a provedla křesťanská pozdní antika: co neproniklo do kodexů, zaniklo. Tak můžeme porozumět dnešní řeči o "ochraně" a "záchraně" historického kulturního dědictví: co nebude podrobeno elektronicko-digitální transformaci, v průběhu několika generací zmizí z historie - zanikne ne snad přímo fyzicky, ale každopádně interpretačně. A to, co není interpretováno, v historické skutečnosti není. Při digitalizaci tedy v žádném případě nejde o pouhou konverzi: jde o přípravu "budoucí možně historie", jde o budování kontinuity idejí, nikoli o pouhou repliku dokumentů a už vůbec ne o bádání nad dokumenty jednostranně pochopenými jako fyzické nosiče záznamů. V tomto smyslu pak vůbec nelze spoléhat na tzv. odborníky, na než se knihovníci obvykle odvolávají jako na své uživatele, protože ti jsou odborníky toliko s ohledem na tradiční prostředí a tradiční postupy; k tomu, co je nové, nemají co říci, protože tam žádná odbornost vybudována ještě není. To ovšem znamená plné osamostatnění knihovníků se vším všudy: tím, že ztrácejí zázemí - ale možná by bylo lépe říci alibi - v tzv. odbornících, přechází odpovědnost výhradně na ně. Musejí ji převzít, třebaže to vypadá jako "voluntarismus".

Teprve na základě tohoto myšlenkového kvasu můžeme, řekl bych, náležitě nazírat "přístup" a "zpřístupnění" v elektronicko-digitálním prostředí. Podívejme se tedy na určité možnosti, které nás mohou inspirovat. "Přístup" jakožto "informace o předmětu" je cílem britského projektu Palaeography. Tento projekt chce vybudovat národní informační zdroj pro práci s latinskými rukopisy. Pro českého uživatele - ať knihovníka, nebo badatele - musí být pozoruhodné samo jméno: u nás chápeme paleografii striktně ve speciálním pomocněvědném vymezení, zde však odkazuje k tomu, co bychom my nejspíše nazvali rukopisnou prací. "Přístup" tu má být umožněn skrze tezaurus předmětových hesel, přičemž velice instruktivní je to, jakým způsobem autoři projektu mapují příslušnou objektovou doménu. Zejména bych chtěl zdůraznit, že pro ně nehraje žádnou výraznou roli potřeba striktního rozlišení mezi sférou paleograficko-kodikologickou atp. na jedné a filologicko-literární na druhé straně, které je pro českou školu nepochybnou idiosynkrázií. Rozhodující je funkční pojetí domény, nikoli prvoplánové soustředění na materiál. To je nutno považovat za zásadní přínos tohoto projektu, který nakonec převažuje nad problematickým lpěním na zvnějšku přiložených předmětových heslech, snažících se uchovat iluzi objektivity. Cesta k závěrečnému výsledku je sice ještě daleká, ale směr je jistě správný.

"Zpřístupnění" je složitější i jednodušší, jak se to vezme: jednodušší v tom, že se jedná o úžeji vymezené pole, složitější v tom, že je třeba jít mnohem více do hloubky; s tím souvisí i rozpracování a ovládnutí hypertextové metodologie, jejímž prostřednictvím se interpretuje historická skutečnost ve své horizontové strukturaci. Zajímavým příkladem tu je reprezentace rukopisů Juliany z Norwiche. Vidíme, že výsledek je vpravdě pozoruhodný. Uživatel získává orientaci přinejmenším ve dvou vrstvách zároveň: jednak na úrovni jednotlivých záznamů Julianiných textů, jednak na úrovni vztahu k textům dalších mystiček či vizionářek sourodých s Julianou. Pomineme-li problematičnost vymezení těchto "ženských spisovatelek" silně ovlivněných jejich "mužskými zpovědníky", musíme přiznat, že teprve touto elektronicko-digitální cestou je možno relativně věrně reprezentovat zvláštní způsob transmise tohoto typu textů, na nějž již před lety poukázal Adolf Spamer3 a který jaksi znovuobjevil Freimut Löser4. Ukazuje se tu, myslím, zcela jasně, že "zpřístupnění", pokud má v elektronicko-digitálním prostředí něco znamenat, nemůže být pouhým pokračováním tradičního servisu.

Již jen krátká úvaha o "přístupu" a "zpřístupnění" nás vede k tomu, abychom uznali přinejmenším dvě věci: za prvé, není jediných správných postupů a řešení, jak se nám snaží namluvit tradiční pozitivistická metodika; za druhé, namísto úzké specializace je perspektiva v interdiscioplinárním přístupu, který se vymaní z pout mechanické adice. Téma "digitalizace a knihovny" tak evidentně navazuje na všechny další změny, ke kterým dnes dochází a které dnes máme zjevně před očima. Peter F. Drucker5, který se těmito problémy zabývá ze širšího sociálního hlediska, předpokládá, že nás čeká ještě třicet čtyřicet let ustavičných proměn a nejistot. Domnívám se, že má nepochybně pravdu a že bychom se podle toho měli zařídit.

Poznámky:
1. Viz Josef Válka, Co vlastně píšeme? In: Marginalia historica. Sborník Katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, 4, 1999 (2001), s. 7-16.

2. Viz James J. O´Donnell, Avatars of the Word. From Papyrus to Cyberspace, Cambridge, Mass. - London, 1998.

3. Viz Adolf Spamer, Ueber die Zersetzung und Vererbung in den deutschen Mystikertexten, Giessen, 1910.

4. Viz Freimut Löser, Einzelpredigt und Gesamtwerk. Autor- und Redaktortext bei Meister Eckhart. In: Editio, 6, 1992, s. 43-63.

5. Viz Peter F. Drucker, Výzvy managementu pro 21. století, přel. Pavel Medek, Praha, 2001.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Přístup a zpřístupnění. Ikaros [online]. 2001, ročník 5, číslo 5 [cit. 2019-08-24]. urn:nbn:cz:ik-10726. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10726

automaticky generované reklamy
registration login password