Milá úvaha Martina C. Putny, která vyšla v MFDnes 12.10.1999 v rubrice Podhled na s. 12, jistě zahřála srdce všech knihovnic. Byl to bezesporu řád obdivu a cti, který jim autor svým článkem udělil. Mnoho mých kolegyň pookřálo, nabylo nové chuti do svého odborného života a přes společenské podcenění své profese si znovu uvědomilo či připomnělo její důležitost.

M.C. Putna tedy nás, stav knihovnický, zahrnul chválou a krásou svého projevu. Čím nás, nyní již nejen knihovnice, ale čtenářstvo vůbec, však nezahrnul, je pravda. Podotkněme ovšem, že na to má autor v rubrice typu Podhled plné právo, neb tato rubrika je určena pro po(d)hledy navýsost osobní, opepřené nezřídka značnou dávkou ironie, sarkasmu a nadsázky. Příspěvky v ní publikované je nutno chápat jako metatexty, v nichž je sémantická (věcná) rovina textu podřízena jinému účelu. Rozbor textu je proto třeba provádět v tomto kontextu, přičemž věcné reakce na příspěvky tohoto druhu jsou bezpředmětné. Poukažme proto pouze na jednu velice zajímavou okolnost: M.C.Putna nám na jednu hromadu sesypal lamet vav, antikrista a internet. Přestože to jsou bytnosti z mnoha důvodů zcela neslučitelné (např. lamet vav nemůže zadržovat postup antikrista, neb židovství neví o žádném Kristovi a tudíž ani antikristovi - z tohoto hlediska se zde jedná o nepřípustnou christianizaci židovských pojmů; internet nemůže být antikrist, protože charakteristika antikristova jako Kristova vyzyvatele a pokušitele lidstva předpokládá volní chování antikristovo, které u internetu identifikujeme pouze v případě extrémního cyberkulturního blouznění), jednu vlastnost mají společnou. Slovy M.C.Putny, "u ničeho si nemůžeme ověřit, zda to opravdu existuje". Ano, existence lamet vav, antikrista i internetu je založena na VÍŘE, že tyto bytnosti existují a mohou ovlivňovat svět. V případě lamet vav je to víra židovská, v případě antikrista je to víra křesťanská a v případě internetu je to víra pohanská. Označení internetu jako antikrista je typická křesťanská (potažmo katolická) reakce na vše neznámé, zdánlivě nebezpečné a ohrožující tradiční hodnoty. Nedomnívám se však, že tato reakce z počátku století je M.C.Putnovi vlastní, nesporně se jedná o hyperbolické, velice efektní vyjádření autorovo sloužící, jak jsem již podotkl shora, k jinému účelu.

Ještě jedna otázka může napadnout zvídavého čtenáře Putnova článku. Jak se to má s hmotností a nehmotností informace? Podle toho, jaké teoretické východisko zvolíme, je vždy informace hmotná nebo nehmotná, ať už je realizována ve formě knihy nebo elektronického dokumentu vystaveného na internetu. Hmotnost a nehmotnost informace není ve vztahu k její realizaci distinktivním, rozlišujícím rysem: papír i elektronický dokument je hmotné vždy, když za jejich základ považujeme hmotu, a nehmotné vždy, když za jejich základ považujeme energii. Z tohoto hlediska však rozlišování na hmotnost a nehmotnost postrádá smysl a v Putnově článku můžeme na tomto místě vycítit poukaz na starou, dnes již rovněž překonanou dichotomii těla a duše.

Summa summum: M.C.Putna zapěl jistě zcela zaslouženou chválu na adresu knihovnic, z nápěvu a slov však jako sláma z bot čouhají relikty přežilých názorů křesťanského myšlení.