Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Kódování informací pro osoby se smyslovým postižením

Čas nutný k přečtení
19 minut
Již přečteno

Kódování informací pro osoby se smyslovým postižením

0 comments
Podnázev: 
Část I. Zrakový handicap a substituce vizuálního kódu
Anglicky
English title: 
Coding of information for visually impaired persons
English subtitle: 
Part I: Substitution of visual code for visually impaired persons
English abstract: 
<p>The article deals with problem of coding of information for visually impaired persons. Visuall information is not accesible to blind people and it is necessary to substitute it by audible or haptic code. </p>
Autoři: 

Náš text navazuje na článek K problematice knihoven pro zrakově postižené z čísla 4 (2007) a rozvíjí některá témata, která v něm byla naznačena. Úkolem knihovnictví je sběr, ukládání a zprostředkování informací. Pro možnost přenášení informací je nezbytná existence nosiče (dokumentu) a kódu (způsobu zaznamenání). Skutečnost, že informace musí být k tomu, aby mohla být přijata, smyslově vnímatelná, hraje podstatnou roli pro způsob jejího kódování pro osoby se smyslovým postižením.

Základním zdrojem informací pro člověka jsou dva smysly – zrak a sluch. Vzhledem k tomu, že pod pojmem informace v knihovnictví rozumíme poznatek, který je znakově zaznamenán, budeme pod pojmem kód myslet systém znaků, kterým je tento poznatek vyjádřen. Podle toho, jakým smyslem jsou znaky v těchto systémech vnímatelné, dělíme znakové systémy na auditivní a vizuální. Ke sluchu patří mluvená podoba řeči. Mluvenou řeč paralelně doprovází další kódy, kterými se přenáší podstatná část informace. Tyto kódy patří k dalším smyslům, především ke zraku, ale také k hmatu. V těchto kódech rozlišujeme tzv. symboly, což jsou znaky, které mohou nahradit mluvená slova (zdvižený palec místo slova výborně apod.).; ilustrátory, které doplňují mluvenou řeč (gesta, mimika) ; regulátory, které usměrňují komunikaci (naznačují mluvčímu například, že má zvýšit či snížit tempo řeči apod.) a adaptéry, které pomáhají zvládat emoce.

Média jako nosiče informací umožňují nepřímou komunikaci. Řeč může být vizualizována a zaznamenána prostřednictvím písma nebo uchována ve své původní auditivní podobě díky různým zařízením schopným zachytit lidský hlas. Zrakově vnímatelné předměty mohou být zaznamenány prostřednictvím různých zobrazovacích technik (malba, fotografie, film).

Je zřejmé, že osobám se smyslovým postižením není kód, který se váže k defektnímu smyslu, dostupný. Je třeba jej nahradit kódem jiným určeným pro smysl, který není poškozen. V případě nevidomého se nabízí substituce vizuálního kódu kódem auditivním či haptickým, v případě neslyšícího substituce auditivního vizuálním či haptickým, člověku s kombinovaným postižením (hluchoslepota) zbývá kód jediný - haptický. Substituování kódů určených pro jeden smysl kódy pro smysly jiné není však jen doména světa smyslově postižených. Typickým příkladem substitučního kódu je fonetické písmo, které nahrazuje slyšitelné hlásky viditelnými písmeny. Mluvené slovo je tu kódem primárním – slova se vážou k mimojazykové skutečnosti, zatímco psané slovo je kódem sekundárním (substitučním), protože písmena označují hlásky, řetězce písmen slova, nikoliv předměty vnějšího světa. Pokud je substituován primární kód budeme hovořit o jednoduché substituci, pokud kód substituční, budeme hovořit o dvojité substituci. V této části se budeme zabývat kódováním informace pro zrakově postižené.

1. Kódování informací pro zrakově postižené

1.1 Jednoduchá substituce

Nevidomý člověk nemůže přijímat informace zrakem. Veškeré kódy vnímatelné zrakem jsou mu nedostupné. Substituuje-li se psaný text prostřednictvím mluveného slova, jedná se o návrat k původnímu kódování, neboť řečová informace je ze své podstaty informací akustickou. Pokud nevidomý člověk je schopen vnímat mluvenou řeč, jedinou bariérou pro vnímání psané podoby řeči je to, že její velké množství existuje v podobě vnímatelné pouze zrakem. K odstranění této bariéry existují různé pomůcky, o kterých budeme hovořit níže. Jiná situace však nastává, má-li nevidomý vnímat informaci, která je bytostně spojena se smyslem, který je u něj defektní, tedy se zrakem. Je třeba ji nahradit informací vnímatelnou v jiné podobě. Obrazová informace může být nahrazena auditivní nebo haptickou, a to na různých úrovních. Může být tedy vyjádřena verbálně nebo převedena do podoby vnímatelné hmatem.

1.1.1 Slovo za obraz – sluch za zrak

K vyjádření vztahu mezi vizuálním a auditivním kódováním informace užijeme úvah německého osvícenského filozofa Gottholda Ephraima Lessinga [1], který se zabýval vztahem malířství a poezie (tedy vizuální a auditivní informace). Vymezil základní rozdíly mezi těmito druhy a určil hranice možnosti zobrazování v nich, kterých si musíme být vědomi, chceme-li transformovat vizuální informaci v auditivní.

Podle Lessinga má malířství prostorový charakter, zatímco poezie charakter časový. Vzhledem k tomu, že je malířství spjaté s prostorem, je schopné zobrazovat především předměty, které se v prostoru nacházejí vedle sebe, tj. tělesa . Hlavním předmětem zobrazování v poezii, která je spjatá s časem, jsou věci následující po sobě, tj. děje. Ale tělesa, podle Lessinga, neexistují jen v prostoru, ale také v čase. Mohou být dána do pohybu a uvést do pohybu jiná tělesa. Tím se účastní děje. Proto může malířství prostřednictvím těles - náznakem napodobit děje. Na druhé straně samotný děj neexistuje, vždy se ho někdo účastní, někdo, kdo má tělo. Proto může poezie zobrazit těleso, ovšem prostřednictvím děje. Stejně jako malířství může zobrazit pouhý jeden okamžik děje, může poezie využít pouhé jedné vlastnosti tělesa. Lessing ukazuje tyto skutečnosti na Homérově Iliadě. Když chce básník popsat nějaký předmět, nechává ho postupně vznikat – používá proces tvorby, tedy děj, k tomu, aby zobrazil nějaké těleso. Někdy je ovšem Homér schopen popsat těleso tak, jak existuje v prostoru. To je dáno tím, že části tělesa v popisu v poezii mohou po sobě následovat tak, jak jsou v prostoru vedle sebe.

Lessing ačkoliv neupírá řeči schopnost popsat předmět za účelem vytvoření předběžné znalosti, považuje za nemožné, aby poezie vytvořila živou představu tělesa. I když se bude básník snažit o barevnost líčení, nedonutí slova, aby zapůsobila na zrak. Slova mohou barvu označovat, ale nikoliv ji přímo předvádět. Naopak malířství může využívat prostředků poezie – snažit vypravovat příběh nebo používat básnických figur jako je metafora, metonymie či synekdocha. Jeho možnosti jsou však vzhledem k jeho nečasovému charakteru značně omezené.

Časový charakter a sukcesivnost mluveného slova proti prostorovosti a komplexnosti obrazu můžeme demonstrovat na příkladě. Ve Starém zákoně Bůh nařizuje Mojžíšovi, aby zhotovil schránku, do níž pak vloží Zákon. Činí to těmito slovy:

Z akáciového dřeva uděláš dva a půl lokte dlouhou, jeden a půl lokte širokou a jeden a půl lokte vysokou archu. Zevnitř i zvenčí ji potáhneš ryzím zlatem a uděláš na ní kolem dokola zlatou lištu. Odliješ pro ni čtyři zlaté kruhy a připevníš je k jejím čtyřem nohám: dva kruhy z jedné strany a dva kruhy z druhé. Uděláš také tyče z akáciového dřeva; potáhneš je zlatem a zasuneš ty tyče, na nichž se archa bude přenášet, do kruhů, jež má připevněné po stranách. Ty tyče zůstanou v kruzích archy a nebudou se odtud vytahovat. Do archy vložíš Svědectví, které ti dám. Uděláš také dva a půl lokte dlouhou a jeden a půl lokte širokou slitovnici z ryzího zlata. Uděláš z tepaného zlata dva cheruby, uděláš je k oběma koncům slitovnice. Jednoho z cherubů udělej k jednomu konci a druhého cheruba k druhému konci: uděláš cheruby tak, aby tvořili celek se slitovnicí na obou jejích koncích. Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru a čelem k sobě budou svými křídly chránit slitovnici. Tváře cherubů budou obráceny ke slitovnici. Slitovnici položíš navrch na archu a do archy vložíš Svědectví, které ti dám. (Exodus, 25, 10-21) [2]

Mojžíš archu zhotoví, ale Bůh pro nevěru Izraele dopustí, že je ztracena. Podle popisu je však možné rekonstruovat její podobu. Na mnoha obrazech je archa znázorňována takto:

 Obrázek 1: Archa úmluvy 1

Obrázek 1: Archa úmluvy 1

Archu, jejíž představa postupně v nás vznikala za užití paměti a schopnosti anticipace, máme najednou před sebou a můžeme její podstatné rysy přehlédnout v jediném okamžiku [3]. Zajímavé však je, že podle textu je možné archu zobrazit i jinak. V textu se totiž nemluví, mají-li být tyče umístěny podél delší strany archy či té kratší. Hospodinův požadavek není explicitně vyjádřený. Proto můžeme mezi zobrazeními archy objevit i toto:

 Obrázek 2: Archa úmluvy 2

Obrázek 2: Archa úmluvy 2

Ale podívejme se na opačný problém – jak převést vizuální informaci na informaci textovou. V současné době, kdy nevidomý může pomocí hlasového výstupu číst elektronické texty, se do popředí dostává otázka, jak mu zpřístupnit obrazové informace, které mohou psaný text doprovázet. Samozřejmě není nutné, ba ani žádoucí, aby nevidomý věděl, jak vypadá každý grafický prvek, který se nachází v textu. Většina grafiky, která se používá například na webových stránkách, má pouze estetickou funkci, kterou nevidomý neocení. Některé obrázky však nesou velkou část informace, bez které psaný text není úplný. Zde je nutné nějakým způsobem převést informaci obrazovou na informaci textovou. Žádný automatický převod není možný a dlouho asi nebude. Slovy popsat obrázek je úkolem vidícího člověka. To ovšem není možné bez znalosti povahy textové a vizuální informace. Lessingovy poznatky o hranicích mezi malířstvím a poezií zůstávají tak stále aktuální.

Příklad nám může poskytnout Denis Diderot, který se tohoto úkolu zhostil ve svých „Salónech.“ Zkusme si podle následujícího popisu představit obraz:

Angelika a Medor. Obě hlavní postavy jsou umístěny napravo od toho, kdo se na obraz dívá. Angelika leží nenuceně na zemi zády k nám a z jejího obličeje můžeme shlédnout jen malou část, a ta prozrazuje, že má špatnou náladu. Na stejné straně, avšak více v pozadí stojí Medor zobrazený zpředu a nakloněný, s rukou vztaženou ke kmeni stromu, do kterého zřejmě vyrývá Quinaultovo dvojverší... [...] Amorci ovíjejí strom girlandami. Medor je napůl zahalen tygří kůží a levicí svírá lovecké kopí. Pod Angelikou si představme drapérii, podušku... [...] ...toulec se šípy a květy. Na zemi leží naznak velký amorek a dva jiní důvěrníci Medorova štěstí si hrají ve výši poblíž stromu [4].

Podobá se vzniklá představa tomuto obrazu?

 Obrázek 1: Archa úmluvy 1

Obrázek 3: Angelika a Medor (François Boucher, 1763)

Předně nás může zarazit poloha postav. Diderot tvrdí, že Angelika leží a Medor stojí, zatímco podle nás obě postavy jsou v poloze, která je nejbližší sedu. Dále Diderot hovoří o amorcích ovíjejících girlandami strom, amorkovi, který leží na zemi (či spíše sedí?) a dvou amorcích, kteří si hrají ve výši poblíž stromu. Vzhledem k tomu, že na obraze jsou patrní jen tři amorci, je zřejmé, že ti, kteří girlandami ovíjejí strom, a ti, co si hrají ve výši poblíž stromu, jsou totožní, což z popisu nikterak nevyplývá.

Tento příklad jsme uvedli, abychom ukázali složitost převodu obrazové informace na textovou, k němuž často dochází při digitalizaci a úpravě dokumentu pro nevidomé. Obsahuje-li totiž tištěná publikace obrazové informace, které se přímo vážou k textu a na jejichž znalosti závisí pochopení textu, nezbývá nic jiného než grafiku popsat slovy, což je poměrně nesnadný úkol.

1.1.2 Trojrozměrné za dvojrozměrné - hmat za zrak

Viděli jsme, jaké potíže vznikají, chceme-li transformovat vizuální informaci na informaci auditivní. Prostorový charakter první a časový charakter druhé způsobuje, že každá se hodí k zobrazování jiných skutečností. Lessing dokonce soudí, že plné vyjádření obrazu pomocí slov není možné, s čímž se můžeme ztotožnit. Proto tam, kde je třeba, aby si nevidomý učinil představu o prostoru, je vhodnější volit substituci vizuálního kódu kódem haptickým. Hmat je smysl, prostřednictvím nějž se v prostoru orientuje i vidící člověk. Nevidomí se při pohybu v prostoru na hmat spoléhají, i když i sluch jim hodně napomáhá.

Ovšem ne každou vizuální informaci je třeba transformovat na haptickou. I hmat má tu vlastnost, že neumožňuje přehlédnutí celku najednou jako zrak, ale pouze po částech. Proto je získání informace o prostoru prostřednictvím hmatu psychicky i časově podstatně náročnější než u zrakového vnímání. Petr Červenka uvádí tento příklad :

Běžný způsob určení míst výskytu zvířat v zoo je schematická mapa světa s barevným ohraničením areálu výskytu zmíněného zvířete. Jedním pohledem si člověk víceméně utvoří jasnou představu o místech, kde toto zvíře žije. Zpracovat tuto informaci pomocí hmatové mapy není až takový problém – je to především otázka výběru měřítka mapy a zvolení vhodných rastrů pro dobré odlišení jednotlivých areálů. Pro nevidomého to ovšem znamená neúměrné úsilí, má-li získat hmatem požadovanou informaci. Nejdříve je třeba se zorientovat ve schematické mapě světa, potom systematicky hledat odlišné povrchy označující místa výskytu, která hledáme, a potom opětovně nalezené areály zasadit do kontextu jednotlivých světadílů. Přesnost a míra subjektivní jistoty ze získané informace je velmi malá. Přitom jedna věta ve zvukovém průvodci (nebo v informačním materiálu vytištěném v bodovém písmu) řeší danou situaci daleko rychleji, přesněji a efektivněji [5].

Vizuální informace je možné haptizovat několika způsoby. Jedním z prostředků je tzv. reliéfní kresba. Mezi základní prvky reliéfní kresby patří reliéfní bod, reliéfní čára a reliéfní plocha. Standardy těchto prvků jsou odvozené od možností hmatu. Reliéfní bod má tvar paraboloidu, tzn. že ve vertikálním řezu je parabolou, v horizontálním kružnicí. Průměr v základně reliéfního bodu má být 1,2 mm, bod má být vysoký 0,75 mm, rozestup mezi jednotlivými body v základně má být 1,2 mm, na vrcholu 2,4 mm. Reliéfní čára má v příčném řezu tvar paraboly. Poměr výšky a šířky by měl být 3 : 2. Šířkou je myšlena vzdálenost jednoho okraje ke druhému v základně, výškou vzdálenost vrcholu k základně. Optimální vzdálenost vrcholů dvou reliéfních čar by se měla rovnat dvěma šířkám reliéfní čáry, vzdálenost dvou čar v základně by neměla klesat pod rozměr šířky čar. Délku čáry určuje bimanuální hmatové pole. Ve směru z leva do prava by délka neměla přesáhnout 105 cm, z hora dolů 55 cm. U reliéfní plochy se rozlišuje šířka, délka, výška, tvar a povrchová struktura. Standardy jsou podobné jako u reliéfní čáry. Tvar je určen tvarem zobrazovaného předmětu. Povrchová struktura plochy, která je dána různým zvrásněním, nahrazuje barvu. Jiné parametry jsou stanoveny pro tzv. nízký reliéf a reliéfní model, které se vyznačují větší plasticitou než reliéfní kresba. Pro zhotovování reliéfní kresby se užívá tepelného fuseru, který zvrásňuje místa vytištěná barvou na zvláštní fólie. K vytváření reliéfních modelů je možno použít zařízení zvané termoform, které vytváří do fólie otisk předmětů.

Obrázek 4: Reliéfní kresba

Obrázek 4: Reliéfní kresba

Reliéfní kresba má své hranice. Tam, kde je třeba v plnosti představit nevidomému trojrozměrná tělesa (např. při výuce geometrie), ji není možné použít. Není schopna vytvořit iluzi trojrozměrného prostoru jako klasická kresba prostřednictvím perspektivy, což je dáno sukcesívností hmatového vnímání. Trojrozměrná tělesa je proto třeba nevidomému zprostředkovat prostřednictvím hmatových modelů.

Obrázek 5: Hmatové modely

Obrázek 5: Hmatové modely

Obecně vzato míra možnosti transformovat vizuální informaci v haptickou je nepřímo úměrná tomu, do jaké míry vizuální informace vystihuje podobu originálu. Tato teze platí analogicky i pro míru schopnosti vytvořit si představu vizuální skutečnosti prostřednictvím slovního popisu, o které jsme hovořili v předchozí kapitole. Míru podobnosti zobrazení s originálem vyjadřují čtyři skupiny forem vizuální informace, které v návaznosti na Myrberga rozlišuje Ján Jesenský [6]. Jedná se o zobrazení: ikonické, analogové, symbolické a signalizační. Ikonické zobrazení se podobá své předloze - patří k němu například realistické obrazy. Analogové znázornění vystihuje prostorové vztahy originálu, pro příklad můžeme uvést výkresy, mapy, plánky či diagramy. Symbolické zobrazení vyjadřuje vztahy mezi obrazem a zobrazovaným předmětem, mezi ně můžeme zařadit grafy, schémata apod. Signalizační zobrazení upozorňují svou výrazností na určitý jev, předmětu, který označují, se nepodobají. Ikonická zobrazení se haptizují nesnadno. Lepší situace je v případě analogových a symbolických.

1.2 Dvojitá substituce – slovo za obraz (který je za slovo)

Až do doby vynálezu písma, kdy sluch byl nahrazen zrakem a slovesnost začala znamenat především literaturu, tedy souhrn psaných textů, nevidomý nepotřebuje k vnímání slovesnosti zrak. Přes jeho handicap mu není psaný text nedostupný principielně tak jako třeba malířství, protože psaný text je kódem, který substituuje mluvenou podobu řeči. Přístroj, který by přečetl psaný text, není až do konce 20. století znám a užívat ke čtení vidícího člověka je nesmírně drahé a časově náročné.

1.2.1 Mluvené slovo za psané (které je za mluvené) - sluch za zrak (který je za sluch)

Moderní technika umožnila jakýsi částečný návrat k původní orální kultuře. Veškerá slovesnost se již nemusí omezovat na psané texty, ale pomocí různých médií je možné zachycovat mluvené slovo a vysílat je na delší vzdálenosti a uchovávat je v čase. Rozhlas, gramofon, magnetofon či CD umožňují nevidomým, aby sluchem vnímali informace zachycené původně v psané podobě. Vznikají sbírky zvukových knih, které obsahují nahrávky literárních děl. Vzhledem k velké náročnosti pořizování takových nahrávek však není možné, aby tomu, co vychází či vyšlo tiskem, bylo také zpracováno pomocí auditivního kódu.

1.2.2 Trojrozměrné písmo za dvojrozměrné (které je za mluvené) - hmat za zrak (který je za sluch)

I v době moderních technických prostředků neztratilo hmatové písmo svůj význam. Během jeho dlouhého vývoje vznikly systémy hmatového písma založené na různých principech. Nejprve se přirozeně nabízí možnost předložit nevidomému hmatem vnímatelná písmena latinské či jiné abecedy – vzniká tzv. liniové písmo. Liniové písmo je možné zhotovovat různým způsobem - tesáním, řezáním, rytím do vosku, psaní hustým inkoustem, který zanechává hmatatelnou stopu. Hlavním průkopníkem liniového písma je francouzský osvícenec Valentin Haüy, který se poprvé pokusil o systematické vzdělávání nevidomých. Založil první slepeckou tiskárnu. Způsob jeho tisku byl velmi jednoduchý, byl založen na stejném principu jako běžný knihtisk, který spočíval v přitištění listu papíru na kovovou matici. Písmena pak byla z druhé strany protlačená. Haüy se rozhodl protlačit písmena do té míry, aby byla vnímatelná hmatem. Musel však upravit tvar i velikost latinky. Haüy je hlavním představitelem reliéfního liniového písma založeného na latince. Existovaly rovněž pokusy o reliéfní liniové písmo založené na zvláštních znacích.

Obrázek 6: Ukázky liniového písma založeného na latince i zvlaštních znacích

Obrázek 6: Ukázky liniového písma založeného na latince i zvlaštních znacích

Liniové písmo mělo tu výhodu, že kromě nevidomého jej mohl číst i člověk vidící. Pro nevidomého však bylo nesnadno čitelné. Ukázalo se, že zatímco pro zrak je výhodné písmo tvořené liniemi, k vnímání hmatem se lépe hodí písmena sestavená z bodů.

Na latince založil své bodové písmo Johann Wilhelm Klein. Písmena Kleinovy latinky jsou sestavena z řady drobných bodů, které jsou do papíru vytlačené prostřednictvím jehel.

Obrázek 7: Kleinova bodová latinka

Obrázek 7: Kleinova bodová latinka

Ač bylo Kleinovo písmo a písma jeho následovatelů písmem bodovým, přesto mělo blíže k písmu liniovému, protože prostřednictvím bodů se snažilo napodobit tvar linie písmen latinské abecedy. To ovšem bylo stále pro vnímání hmatem nesnadné. Přesto tento typ bodového písma umožňoval rychlejší čtení než liniové písmo založené na latince a u některých systémů rovněž také psaní [7].

Čistému bodovému písmu předcházelo písmo italského mnicha Francesca Lana Terzi, který sestavil abecedu z kombinace reliéfních bodů a dvou až čtyř geometricky uspořádaných linií. Toto písmo mělo tu výhodu, že nevidomý mohl v něm nejen číst, ale také psát.

Obrázek 8: Slepecké písmo Lana Terzi

Obrázek 8: Slepecké písmo Lana Terzi

Obrázek 8: Slepecké písmo Lana Terzi

Nejvýhodnější pro čtení hmatem i psaný záznam jsou systémy písmen založené na zvláštních znacích a bodech. Systémy o 2-12 bodech se objevují u výše uvedeného Lana, ale také u Barbiera a Lachmana. Tvůrcem nejrozšířenějšího bodového písma je francouzský slepec Louis Braille. Vychází z Barbierova dvanáctibodového písma, které má dvě nevýhody : znaky jsou delší než bříško ukazováku, kterým se čte, a neoznačují písmena, ale převážně fonetické znaky francouzštiny. Braille tyto nedostatky odstranil : snížil počet řádků na tři a zachoval počet sloupců – 2. Vzniklo tak šestibodové písmo. Braillova abeceda je plně ortografická, tj. umožňuje zápis všech znaků, které se v běžných jazycích zapisují, včetně interpunkce. Navíc Braille vytvořil základy pro hudební notaci pro nevidomé a pro zápis matematických znaků.

Obrázek 9: Základní znaky Braillovy abecedy

Obrázek 9: Základní znaky Braillovy abecedy

Braillovo písmo nejlépe odpovídá způsobu vnímání hmatem. Čtenář nejprve postupuje od bodů, u kterých určuje jejich pozici a které se mu později jako obrazec skládají v písmena, písmena potom v slova. Jeho adaptace do dalších jazyků (včetně těch, které nepoužívají latinku) je snadná. Umožňuje rovněž zápis speciálních znaků (not, matematických symbolů).

Braillovu písmu bylo vytýkáno zejména to, že je nedostupné pro vidícího člověka. Proto bylo dlouho odmítáno a vznikaly jeho různé vizuální úpravy, které však preferovaly vidícího na úkor nevidomého. Tento problém se v současné době řeší soutiskem Braillova písma s latinkou. Braillovo písmo tvoří body, kterým odpovídá písmeno tištěné černou barvou na papíře. Nevidomého tištěná písmena latinky nevadí a vidící se může orientovat v textu, který nevidomý čte.

1.2.3 Kombinovaná substituce – sluch a hmat za zrak, který je za sluch

Substituovat psané písmo prostřednictvím zraku a hmatu zároveň umožnil počítač. Nejprve ovšem musí dojít k digitalizaci psaného textu. V současné době, kdy vzniká text v digitální podobě dříve než v tištěné, nepředstavuje to žádný problém. Existuje však velké množství textu v písemné podobě, které je třeba převést do podoby digitální. K tomu slouží různá hardwarová a softwarová zařízení. Počítač potom umožňuje výstup z digitálního textu v podobě vnímatelné sluchem prostřednictvím softwarového zařízení zvaného odečítač obrazovky a v podobě vnímatelné hmatem prostřednictvím hmatového displeje, který zobrazuje text v Braillovu písmu. Nevidomý se tak může rozhodnout, zdali bude text sledovat sluchem či hmatem. Obojí mu počítač umožňuje v jednom okamžiku.

Vzhledem k tomu, že výstupem z odečítače obrazovky je syntetický hlas, který není příliš vhodný pro dlouhodobé poslouchání, vznikla také takzvaná hybridní kniha, která kombinuje elektronický text s hlasovou nahrávkou tohoto textu. Text je zaznamenán lidským hlasem a je rovněž vnímatelný prostřednictvím hmatového displeje. To znamená, že je potenciálně vnímatelný třemi smysly – zrakem – text se zobrazuje na obrazovce, sluchem – text je čten lidským hlasem, který zní ze sluchátek (hlasový výstup odpovídá pozici kurzoru na obrazovce), a hmatem, jeli k počítači připojen hmatový displej. Výroba hybridní knihy je náročná (je třeba získat digitální text a je třeba jej přečíst a nahrát). Uplatnit se může zejména při výuce jazyků, kde je důležitý hlas rodilého mluvčího, a také při zprostředkování beletrie nevidomým.

Obrázek 10: Hmatový displej

Obrázek 10: Hmatový displej

1.3 Závěr

V předcházejících řádcích jsme se zaměřili na některé aspekty kódování informací pro osoby se zrakovým handicapem. Stěžejní pro nás byl pojem substituce, tedy náhrada vizuálního kódu kódem auditivním a haptickým. Všimli jsme si některých problémů, které vyvstávají, když je kód, který je primárně vizuální, převáděn na kód auditivní a haptický. Rovněž jsme se zabývali substitucí textové informace do původního kódu auditivního i do kódu haptického. V následující části se zaměříme na kódování informací pro osoby se sluchovým postižením. V centru našeho zájmu tedy bude stát substituce auditivního kódu.

Poznámky:

1. LESSING, G. E. Laookon čili O hranicích malířství a poezie. 1. vyd. Praha, 1960.

2. Jeruzalémská bible [online]. [cit. 2007-08-02]. Dostupné z: http://krystal.op.cz/jb/index.htm.

3. Zobrazení sice opomíjí detail, že kruhy mají být připevněny k nohám archy, jiné překlady však hovoří o hranách, což náš obrázek splňuje – i to svědčí o komplikovanosti zobrazování podle slov.

4. DIDEROT, D. O umění. Vyd. v tomto uspořádání a překladu 1. Praha, 1983, s. 287-288.

5. ČERVENKA, P. Mapy a orientační plány pro zrakově postižené. 1. vyd. Praha, 1999, s. 5.

6. JESENSKÝ, J. Hmatové vnímání informací pomocí tyflografiky. 1. vyd. Praha, 1988, s. 43.

7. V tzv. perličkové latince Františka Pavlíka vyšla v Brně v roce 1935 brožura obsahující básně českých nevidomých básníků s názvem V tmách.
Literatura

ČERVENKA, P. Mapy a orientační plány pro zrakově postižené : metody a způsoby využití. 1. vyd. Praha : Aula, 1999. 66 s. ISBN 80-902667-4-6.

DIDEROT, D. O umění. Vyd. v tomto uspořádání a překladu 1. Praha : Odeon, 1983. 436 s.

Jeruzalémská bible [online]. [cit. 2007-08-02]. Dostupné z: http://krystal.op.cz/jb/index.htm.

JESENSKÝ, J. Hmatové vnímání informací pomocí tyflografiky. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1988. 226 s.

LESSING, G. E. Laookon čili O hranicích malířství a poezie. 1. vyd. Praha : SNDK, 1960. 265 s.

SMÝKAL, J. Pohled do dějin slepeckého písma. Brno : R & T, 1994. 113 s.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
STODOLA, Jiří. Kódování informací pro osoby se smyslovým postižením. Ikaros [online]. 2007, ročník 11, číslo 9 [cit. 2018-12-13]. urn:nbn:cz:ik-12596. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12596

automaticky generované reklamy
registration login password