Cyklus seminářů Obrazové dokumenty a archiválie pořádaný Národním archivem ČR byl původně sérií pracovních seminářů, zájem o téma jiných než písemných dokumentů se však rozrostl spíše do podoby konference. Konferenční sál Národního archivu ČR byl 21. května zaplněn téměř do posledního místa, a to i přes konání další významné akce se stejnou cílovou skupinou – konference Inforum, o které Ikaros informoval v červnovém čísle.  

Červené sedačky velkého konferenčního sálu Národního archivu byly plně obsazeny. O přestávce pozornost odborné veřejnosti přitahoval především vystavený skener

V prvním příspěvku se posluchači seznámili s využitím správy barev v procesu digitalizace. Štěpán Černohorský (AiP Beroun) nejprve uvedl do definic související s převodem do digitálního systému, zmínil i jistá nedorozumění, která plynou s užitím pojmu v různých oborech. Proces digitalizace má několik úskalí, která začínají u zabezpečení stavu originálu, pokračují zajištěním věrnosti digitální kopie a končí zodpovědností k zachování nasnímaných dat (např. využitím data trezor disků) či kroky v procesu digitalizace.

Digitalizace klade i netechnické otázky

Filozofickou otázku předestírá situace, kdy je uživatel konfrontován s kopií/reprodukcí namísto originálu, výhodou jsou možnosti, které digitalizace nabízí, např. rozvoj interaktivity výstav. Účastníkům semináře byla také vysvětlena používaná technika pro kontaktní nebo bezkontaktní snímání. To začíná správným nasvícením scény, zvolením správné expozice a vytvořením ICC profilu. Díky němu se dá porovnávat ideální informace z kalibrační tabulky s tou aktuální, které jsme po nasnímání dosáhli.

Dodržením správného postupu je možné šetrně digitalizovat velmi cenné dokumenty jakým je třeba Vyšehradský kodex

Metadata jako prostředek pro uchování informací o snímku hrají významnou roli v případě digitalizace historických dokumentů/archiválií.  Elektronické vazby totiž obsahují jednak údaje i o snímaném originálu (signatura apod.), tj. popisná metadata a taktéž parametry digitalizačního procesu, tj. metadata technická (formát, rozlišení, veikost, info o použitém digitalizačním zařízení, atd.). Spojení metadat s daty samotnými (obrazy, zvuky) nám tvoří „digitální dokument“. Takovým dobrým příkladem spojení dat a metadat je budování virtuálního badatelského prostředí Manuscriptorium, České muzeum výtvarného umění aj.

Barevný model a barevný prostor

Barevné prostory popisují možnosti zařízení: kupříkladu ten u digitálního skeneru je větší než barevný prostor monitoru, a ten je zase větší než u vytištěné kopie dokumentu. V každém případě jde o co nejvěrnější vjem. Nejdramatičtější posun digitalizace je možno zaznamenat hned v úvodu procesu, zmiňuje Štěpán Černohorský: „Zlatá iluminace nebo stříbrná emulze na fotografii se převede do RGB, a následně už jakási aura originálu zmizí.“

Soudě dle doplňujících otázek ze sálu byl malý úvod do problematiky barevného prostoru mezi odborníky vítaným bodem programu

Karel Poneš z Institutu tvůrčí fotografie Opava dále osvětlil, co znamenají parametry obrazových souborů, „se kterými všichni pracujeme“. Na kolegu v předcházejícím příspěvku navázal tématem očekávané věrnosti kopie vzhledem k originálu. Inkoust na různém materiálu nebo promítání světlem na plátno vykazuje odlišné parametry, a pokud to za nějakých okolností vypadá stejně, je to vlastně malý zázrak.

Co je vlastně barva a kvalita?

Posouzení originálu s kopií lze pouze za standardizovaných podmínek, jelikož záleží na použitém světle, barvě materiálu i na schopnostech či specificích pozorovatele. Působí zde mnoho vlivů – je dobré je mít na paměti. Integrální snahou digitalizace je co nejvyšší kvalita. Ale tu určuje především digitální zařízení, které bylo použito pro nasnímání, nikoliv soubor na výstupu. Klíčové jsou některé základní myšlenky:

• Digitalizace probíhá pomocí zařízení citlivých na světlo.
• Informace je kódována pomocí barevného modelu (např. RGB).
• Jas i barevnost daného bodu.

Jakým způsobem zařízení záznam vyrobí? Zařízení one-shot se od složkového zařízení velmi liší. Při druhém způsobu není informace ochuzena o jednotlivé složky, kvalitativní rozdíl je zásadní, ale tento postup se nedá použít vždy. Je vhodný třeba na velkoformátových stěnách, ale protože se musí objekt snímat čtyřikrát, není možné tuto techniku volit u letícího objektu.

Pro získání souboru digitálních dat  můžeme buď volit ztrátový, komprimovaný formát nebo formát RAW.

Datový objem neurčuje kvalitu snímku, pouze dává na vědomí, co máme k dispozici.

Digitální obrazový soubor je mozaika jednotlivých bodů. Parametry obr. souboru jsou mnohé: Datový objem (1 Byte = 8 bitů), velikost (obrazová, tisková, pixel), rozlišení (DPI, LPI, PPI), barevný režim (RGB CMYK, LAB...), barevná hloubka (8, 16, 32 bitů/kanál), ICC profil, formát (algoritmus zápisu – TIFF, JPEG, RAW, DNG...)

Pozor na ztrátu kvality

Ztráta kvality je nepodstatná, pokud se na výsledek jen díváme, tj. pokud kvalitu omezíme až na konci procesu. Rozdíl mezi 8 a 16bitovým souborem není okem viditelný, pokud se na objekt díváme na monitoru, který používá 8bitový přenos.

Za připomenutí stojí též ICC profil, což je informace přiložena ke každému obrazovému souboru. Určuje, jak jednotlivé obrazové body v obrazové informaci interpretovat. Využití ICC profilu je však podmíněno kalibrací jednotlivých zařízení (nastavení do stejného stavu) a vyprofilovat (popis nastavení zařízení a jeho stavu). Bez ICC máme totiž jen digitální obrazový soubor, který se může zobrazit jakkoliv (na každém zařízení jinak), a my nevíme, které zobrazení je to věrné.

„Výrobci si často vylepšují image,“ připomněl dále Karel Poneš, a vzpomněl, jak jednou nastavoval skener, který v doporučeném nastavení posílal TIFF po síti jako komprimovaný soubor, který následně opět rozbalil do TIFFu. Nebylo divu, že po zazoomování takový tiff vypadal jako jpeg... Divil se, že to přes síť rychle projde, to byla první známka nesrovnalostí. Dále zjistil, že výsledný tiff navíc používá LZW kompresi. Z publika zazněla stejná zkušenost kolegů z Národní knihovny ČR – těm trvalo dlouho, než pozadí přenosu komprimovaných TIFFů objevili. Proto nezbývá než na takovou možnost upozornit a nabádat: Dejte si na to pozor!

Skleněné desky nemají konkurenci

Jiří Krátký (Muzeum fotografie a moderních obrazových médií) se po několika informacích z praxe ještě k problematice ztrátového/bezeztrátového formátu vrátil: „To co vidíte v Kriminálce LA, kdy z mizerné fotky udělají studiovou fotografiii, je sci-fi.“

Pracovníci muzea (které se dříve nazývalo Národní muzeum fotografie) se věnují nejen prezentaci, ale i tisku obrazových materiálů. A fakt, že se na instituci obracejí různorodí klienti, dává možnost dostat se do styku s mnohými technologiemi. Jedno ale zůstává stejné, připomíná Mgr. Krátký: „Nejlepší fotoaparát ve špatných rukou vám dobrý výsledek neposkytne.“

„Mnohdy máme lepší výsledek z aparátu filmového než z digitálu,“ připomíná Jiří Krátký u ukázek materiálů svého muzea. A skleněné desky podle něj nemají konkurenci.

Materiály na metrážních filmech i atypických rozměrů, se kterými se pracovníci muzea setkali během své práce přinášejí i úskalí. V případě spolupráce s Muzeem Fotoaleriér Seidel (Ikaros referoval v září minulého roku) bylo zapotřebí vyrobit vlastní rámečky.

Na zpracování 44.000 filmových políček měli 3 měsíce, na přípravu celého projektu pak jen měsíc. Bylo nutné pořídit odpovídající techniku, zaškolit obsluhu a zajistit organizaci práce.

Petr Hudičák z Muzea Fotoateliéru Seidel následně přiblížil zvolené metody, postupy a technologie, které byly nakonec pro digitalizaci fotografických archiválií zvoleny. Podle jeho slov se na digitalizaci archivu připravovali už od roku 2005, přičemž prioritou samozřejmě byla kvalita co nejbližší kvalitě originálu. „Uložení v pilinách není nic moc,“ zavtipkoval, a záhy poreferoval o uložení v máslovkách z Madety, které pro jejich účel vyhovovaly dokonale – ano, skutečně myslel krabice na máslo. Design krabiček se časem měnil, ale díky tomu se dobře identifikovaly.

Když černá není černá

„Rozdělte si materiál do skupin, které lze zpracovávat po velkých dávkách a ty, kterým se musíte věnovat více,“ radil posluchačům kteří si praktické poznatky pečlivě zapisovali. Kromě ukládání a zálohování dat nezapomněl ani na velmi praktické rady z provozu, jako vymezení času na odnos krabic do aut, což jsou důležité drobnosti, na které můžete napoprvé při práci na svém projektu zapomenout.

Připomenuta byla základní data související s digitalizací výstupy fotoateliéru

Černobílé negativy se mohou tvářit jako černobílé. Ale ve studiích se hodně retušuje, a retuše mají různé barvy. „Negativy z určitých let jsou zase žluté (kolódium) a byla by škoda je digitalizovat jako černobílé,“ předestřel Petr Hudičák situaci u Seidelů. Pravdou je, že za 2. sv. války zde používali cokoliv, na co šlo fotit.

Během projektu se digitalizovaly i krabice a prokládací papíry nebo obaly, do kterých byly materiály zabaleny. Projekt se komplikoval požadavkem na přepsání zákaznických knih, kde byla data o jménech, datech či cenách. Jednalo se o 140 tisíc záznamů v několika typech písma. Ale je zřejmé, proč je výhodné, aby byla data z let 1884–1952 zpracována komplexně. Tak, aby mohly být k souboru přiřazeny všechny dostupné údaje: Kdo je na snímku, odkud je, co dělal, číslo objednávky, datum, jméno objednatele i cena zakázky (tj. popisná metadata). Návštěvníci muzea totiž často mají všetečné otázky: Kolik lidí si mohlo dovolit se nechat vyfotit? Jaký je ekvivalent ceny za takovou fotografii dnes?

Databanka takových údajů na www.seidel.cz byla v době semináře před redesignem, návštěvníci v ní najdou data v češtině a němčině, popis fotografií i seznam klíčových slov.

Netradiční využití skenů aneb jak najít pradědečka

„V 90. letech bylo hlavním účelem fotografii publikovat. Fotograf přinesl fotku, ta se naskenovala a publikovala,“ vzpomíná Jan Hubička z Muzea fotografie Šechtl a Voseček. Dnes je ale situace trochu jiná. Skenerista nezná plánované použití fotografie. Podle záměru konfiguruje skenovací program. A protože je stále jednodušší uchovávat i objemná data, používá velká rozlišení. Proto může mít výsledný soubor velikost mezi 11 a 60 Mpx.

O digitalizaci tehdy a dnes poreferoval Jan Hubička. Zmínil i zajímavý systém výřezů a značek na negativech Kodak, díky kterým se dají určit výrobci i časová posloupnost. A razil teorii, že všechny chlupy či rozlitý džus se dají při skenování odstranit. Jen to chce zvolit správný světelný kanál – třeba infračervený.

Pan Hubička dále připomněl rozdíl mezi one shot CCD a trilineárním CCD nebo zdůraznil, že RAW TIFF skenovací programy (nazvané dle výrobce: HDR, TIFF, HDRi, DT) se od RAWu ve fotoaparátu liší. O úsměvy na tvářích a udržení pozornosti posluchačů se pak zaručeně postaraly případy netradičního využití skenů jako jsou

detaily architektury kvůli rekonstrukcím, identifikace SPZ automobilů pro kriminalistické účely či čtení punců u šperků. „Množství detailů se nedá dopředu odhadnout, nikdy nevíte, co se bude v budoucnu hledat,“ prohlásil a vzápětí zavzpomínal na stroj pro stavění bran. Na něm kdysi pracoval pradědeček jednoho klienta. A ten ho toužil na historické fotografii identifikovat. Myslíte, že by kolega tento případ na semináři zmínil, kdyby se to nepovedlo?

Dobový snímek stroje na stavění bran

Vliv světla, tedy směrové a rozptýlené světlo na skeneru, rozdílné prokreslení zrn i barevné charakteristiky negativů tvořily další téma, kterému se  Petr Hubička věnoval („dřívější ORWO negativy jsou žlutší, dnes jsou oranžovější, ale nastavení stroje s tím počítá...“). A na závěr připomněl výhled na možnosti využití technologií v budoucnu – ať už se jedná o rekonstrukce architektury ze stereoskopických 3D fotografií nebo užití Finlayova filtru, díky kterému budou černobílé fotografie zase barevné.

Tajemství šesti krabic z Archivu Hl. m. Prahy

Fotodokumentace Holubovy africké výstavy v Praze 1892 tvořila hlavní náplň spolupráce mezi Náprstkovým muzeem a filmovou a televizní fakultou AMU a dalšími odborníky. Martin Šámal představil soubor fotografií a skleněných negativů. Slavný cestovatel Dr. Emil Holub z Holic fotografie moc nevyužíval, tohle je jeden příklad z mála. Jeho záměrem zřejmě bylo dokumentovat unikátní instalace sbírek.

V krabicích, které kolegové obdrželi od Archivu hl. m. Prahy se nacházely svým způsobem raritní materiály: u většiny snímků byl totiž k dispozici jak pozitiv, tak negativ. Jednalo se o sbírku cca 150 fotografií a jednalo se nejspíše o cílenou dokumentaci v rozsahu, který se u Holuba nevídá. Fotografie se dochovaly v podobě sad (cca 30 kusů), které Holub rozesílal s dary různým muzeím.

Skleněné desky podruhé

Cílem projektu, který započal v roce 2010, bylo především zachránit poškozený materiál s unikátní hodnotou, restaurovat a konzervovat skleněné desky a samozřejmě je též  digitalizovat, resp. zpřístupnit veřejnosti. Zamýšlena byla rovněž distribuce zahraničním institucím, u kterých byl předpoklad, že vlastní další sady, které Náprstkovo muzeum nemělo.

Výsledkem spolupráce mezi organizacemi je DVD, které dokumentuje všechny materiály, jež měl tým pro restaurování a digitalizaci k dispozici

S fondem dr. Emila Holuba se pracovníci seznámili v roce 2010. Další rok byl ve znamení pořádání fondu a identifikace Mulačových negativů, navázání spolupráce s ateliérem restaurování na katedře fotografie FAMU,. O rok později proběhla digitalizace a pracování prezentace. Výsledkem spolupráce Náprstkova muzea, FAMU, přírodovědců i etnografů bylo dvojjazyčné DVD publikované v letošním roce.

Jednalo se o jednu z prvních společných akcí Náprstkova muzea a FAMU, při které čtyři  studenti čerpali cenné zkušenosti, i když na projektu spíše pracovali pedagogové. Libor Jůn z katedry fotografie FAMU byl jedním z nich a následně podrobněji promluvil o restaurování a digitalizaci. Ale i o náhodách: jeden set fotografií byl při stěhování Národního muzea objeven v kontejneru na odpad, proto je fond dnes spravován Náprstkovým muzeem...

Libor Jůn promluvil nejen o procesu čištění skleněných negativů, ale i o ukládání fotografického materiálů či skenování na profesionálním plošném skeneru EPSON

Připomněl, že proces čištění skleněných negativů je především nutno přizpůsobit chemickému složení obrazové i neobrazové strany negativu – jinak hrozí nevratné poškození, které se ale může projevit třeba až po několika letech od provedení vlastního zásahu. „Náš postup je spíše konzervativní; jedinečný materiál nemůže být pojat experimentální metodou,“ řekl. Na konzervování a restaurování spolupracovali také Petra Vávrová, Martina Novozámská a Jan Šejbl, který v závěru ukázal obsah a způsob práce s výsledným DVD.

Zvuky i hudba digitálně

Digitalizace zvuků, ztrátové a bezeztrátové kodeky, výhody a nevýhody formátu mp3. To byla témata pro Richarda Mahela z Národního archivu. Promluvil o významu digitalizovaných zvuků pro badatele jako důležitém studijním pramenu. A své tvrzení podpořil výčtem množství nevydaných zvukových projevů např. prezidenta Gottwalda, na kterých jsou znát měnící se charakteristiky mluvčího. Ve fondech Národního archivu lze najít politiky, prezidenty, předsedy vlád, je možné studovat názorový vývoj, ale i psychologický profil politiků, či předvolební kampaně. Ze záznamů promlouvá Tomáš G. Masaryk, je zde zdokumentován průběh pohřbu Jana Masaryka, procesy 50. let i sjezdy KSČ.

Dlouhodobým problémem je případné zveřejnění záznamů v konfliktu s autorským zákonem. Richard Mahel vyslovil naději, že s novou verzí zákona snad potíže se zveřejňováním těchto cenných a zajímavých nahrávek pominou.

Ke konci semináře si ještě vzal slovo Filip Šír, který hovořil za sebe a nepřítomnou kolegyni Kateřinu Vojířovou z Městské knihovny Praha. V této knihovně už dva roky probíhá projekt, který chce poskytnout „jiný pohled na digitalizaci zvukových dokumentů“.  

Hudební oddělení Městské knihovny je jedním z nejstarších v Evropě a na tento fakt je patřičně pyšné (více o záměru pro letošní hudební rok najdete v lednovém čísle Ikara). Od poloviny 60. do poloviny 90. let knihovna shromáždila 11 tisíc gramofonových desek (ve dvou pobočkách, Bohnicích a na hlavní pobočce) a dnes má zájem na tom, aby se desky znovu začaly půjčovat. Unikáty pak hodlá ochránit a zpřístupnit.

Od 70. let knihovna kupovala záznamy ve dvou exemplářích. Z nich jsou vybrány čtyři stovky titulů a zařazeny do druhé etapy digitalizace. Ta první celkem samozřejmě zahrnuje 120 titulů vybraných z fondu, který obsahuje jen jeden exemplář. Výběr titulu závisel na:

• míře interpretační hodnoty
• významu nahrávky v historii hudby a divadla
• edičním záměru nakladatele
• specifické hodnotě v rámci diskografie jednotlivých interpretů
• absenci těchto titulů v současné nabídce nahrávek na trhu.

Inspiraci pro digitalizační projekt knihovna čerpala pro začátek (r. 2011) jednak v České republice (NK, Divadelní ústav), tak v zahraničí (Národní knihovna Francie), přičemž se držela mezinárodního standardu IASA TC-04. V minulém a letošním roce se inspirace zahraničními partnery značně rozrostla a zahrnuje Britskou knihovnu, Knihovnu kongresu USA či Free Library ve Filadelfii.

Digitalizační audiopracoviště Městské knihovny v Praze spoléhá na dva gramofony Pioneer PL-990. Pro zpracování používají externí zvukovou kartu Creative SB X-Fi HD a software Audacity.

Pracovníci digitalizačního pracoviště nahrávají samplovací frekvencí 48 kHz s bitovou hloubkou 24bit a archivační kopii ukládají pomocí bezztrátového kodeku FLAC. Uživatelská kopie je pak zprostředkována pomocí ztrátového kodeku mp3. Průběh digitalizace postupuje přes výběr nahrávek, skenování obálky, bookletu i samotné desky, vyprání (ruční mytí v pračce desek), nahrání, uložení, vytvoření popisných a technických metadat až ke zpřístupnění.

Právě pro krok zpřístupnění existují plány k využití digitální knihovny Kramerius 4. Vzhledem k autorskému zákonu je ale zpřístupnění možné jen v prezenční formě. V květnu letošního roku byl stav digitalizace slušný a utěšeně roste. Digitalizováno bylo více než 480 desek, naskenováno na 300 obálek, metadata zahrnovala 3500 řádků, pracuje se na nových seznamech a připravuje se zkušební provoz v Krameriu 4.

Závěrem

Na úplný závěr Filip Šír měl pro účastníky několik pozitivních a inspirujících slov. Vlastně by se dala vztáhnout na celý seminář: Nebojte se jít do digitalizace vlastními silami nebo ve spolupráci s jinou institucí. Neděláte to jen pro sebe, ale pro budoucí generace. Neříkejte, že něco nejde – jde to! Pokud si nevíte rady, zeptejte se jinde, a hlavně: naučte se sdílet své informace, databáze a poznatky. Další možnost ke sdílení poznatků z vaší práce budete mít na podzimní semináři, který tentokráte spolupořádá Národní filmový archiv – předběžný termín je 22. října, místo bude ještě potvrzeno i v rubrice Krátké zprávy na hlavní stránce Ikara.