Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Svoboda čtenáře – smrt autora

Čas nutný k přečtení
10 minut
Již přečteno

Svoboda čtenáře – smrt autora

0 comments
Autoři: 
Motto:
"Vykládáte, pane starosto, ten dopis tak dobře," řekl K., "že nakonec nezbude nic než podpis na prázdném papíru." (F. Kafka, Zámek, s. 84 [1])

Co znamená plně porozumět textu uměleckého díla? Můžeme říci, že mu rozumíme po přečtení třetiny, poloviny, tří čtvrtin textu, po přečtení poslední řádky nebo až ve chvíli, kdy se oddáme snění a úvahám o něm? Zkušení znalci tvrdí, že knize porozumíme teprve po letech, poté, co se k ní znovu a znovu vracíme. Jsme obklopeni interpretacemi výtvorů, které jsme jako lidé pro druhé vytvořili. Některé interpretace jsou však natolik neadekvátní, že připomínají výklad starosty z Kafkova Zámku.

Určitou neproniknutelnost textu nemůžeme pravděpodobně překonat tím, že čtenáři podsuneme jediný, jednoznačný výklad, ale ani tak, že mu ponecháme úplnou libovůli interpretace.

K porozumění recepce textu čtenářem je nesporně nutné vycházet z pochopení triády autor – text - čtenář a především z poznatků o vztazích mezi jejími členy. Tyto poznatky nejsou soustředěny v jedné vědní disciplině, ale jsou roztroušeny např. v psychologii, sociologii, lingvistice, vědě o mozku, teorii literatury a jinde.

Teorie čtenáře či teorie recepce, mezipředmětové disciplíny, zabývající se touto tématikou, shromáždily rozsáhlé soubory poznatků - přesto však toto množství k pochopení toho, co se děje při vnímání textu dosavadní úroveň poznání nestačí.

V současné době, alespoň u nás vystřídala zájem o pochopení textu jakási "interpretační amnestie", spočívající v tom, že čtenáři se ponechala vysoká libovůle při interpretaci textu. Není to však, abychom byli upřímní, svoboda úplná, protože čtenáři se dostalo na jeho cestě plno neurčitých doporučení, kam může či nemůže vkročit, co může a co nemůže očekávat.

Stručné shrnutí dosavadních přístupů k analýze recepce literárního díla

Literární dílo bylo v minulosti nejčastěji chápáno jako produkt výjimečných schopností lidského jedince (génia) a pozornost se soustředila převážně na psychologický výzkum jeho jedinečných vlastností. Teprve později (pokud odhlížíme od středověkých rozborů bible nebo přístupů kabalistů) se výzkum soustředil sám text literárního díla a tedy soubor slov, vět, zvuků, témat, čili formálních struktur díla. Vztah mezi autorem a čtenářem může být chápán v neposlední řadě jako komunikační proces, v němž autor cosi sděluje čtenáři pomocí textu díla. Pro ilustraci se pokusíme v dalším textu stručně jednotlivé přístupy charakterizovat.

1. Psychoanalytické přístupy

Okruhem problémů spojených s tvorbou autora se na počátku století zabývala psychologie, jmenovitě psychoanalýza. Psychoanalýza přichází s myšlenkou, že vědomí člověka je ovlivněno podvědomou, iracionální stránkou jeho psychiky. Tyto dvě stránky jsou v neustálém konfliktu, jehož produktem je i umělecké dílo. Vyhraněný zájem o hlubinné stránky lidské psychiky se promítl i do jednostranné interpretace uměleckého díla.

Strukturní či jazykové otázky díla (rým, rytmus, hra se slovy) vysvětlovali psychoanalytici převážně jako přežívající rezidua z období dětství nebo jako projev latentní sexuality.

Vznik díla chápali jako produkt terapie, kterou se autor zbavoval svých psychických napětí a frustrací. Vztahem autora a čtenáře se psychoanalytikové příliš nezabývali.

2. Formalismus, strukturalismus, anglická "Nová kritika"

Pojetí umění jako "náhražkové skutečnosti", jako prostředku odreagování či katarze vedl v 20.-30. letech k opačnému extrému, k orientaci na text a formální struktury díla. Dosud přehlížené prvky formální struktury díla byly povýšeny na jeho základní princip. V reakci na přepjatý psychologismus se uvedené přístupy vzdali badatelé i dosud neposkvrněné diády: obsah a forma - ve prospěch dvojice: materiál a forma. Prvky náležející dosud do úrovně obsahové, byly najednou považovány spolu s ostatním materiálem za pouhý tvárný materiál díla. Podle V. Šklovského např. "syžetem Evžena Oněgina není hrdinův románek s Taťánou, ale syžetové ztvárnění této fabule, uskutečňované vsouváním mnoha digresí přerušujících děj" (2).

Jednostranné zaujetí strukturou textu představovalo důležitou etapu ve vývoji analýzy recepce textu – poukázalo na autonomnost literárního díla, jeho skladebnost a rozložitelnost. Na dosažených poznatcích staví badatelé následujících generací, protože mají možnost korelovat dosažené výsledky o struktuře textu s poznatky dosaženými v psychologii čtenáře i autora.

3. Literární dílo jako zdroj informací.

Literární dílo lze chápat jako specifickou formu sdělování informací. Tento přístup umožnil široké uplatnění metod z oblasti teorie informace, lingvistiky a semiotiky.

Vztah autor – text – čtenář je chápán jako proces, v němž autor vybírá a přetváří prvky vnější skutečnosti (fabule), aby je vyjádřil uměleckým jazykem (kódování), složeným z řady znaků (sled signálů). Přenášené znaky přijímá čtenář (příjemce) a četbou je vnímá (dekóduje). Technickým prostředkem přenosu (kanálem) je text díla.

Přínos teorie informace spočívá v tom, že vágní přístup k interpretaci literárního díla, který je naivně definován tak, že " umělec sděluje své pocity čtenáři" popisuje pomocí fází procesu, který je již podrobně popsán v teorii informace.

Tento přístup přinesl dosud největší množství exaktních poznatků o díle. Možnost, spojit psychologické přístupy s aplikacemi lingvistických a statistických metod, poskytla možnost objevit řadu poznatků o vztahu autora,textu a čtenáře. Většina současných solidních výzkumů pokračuje tímto směrem.

Orientace na čtenáře. Pokusy o usnadnění recepce uměleckého díla

V situaci, kdy došlo k nahromadění nepřehledného množství poznatků o jednotlivých fázích procesu četby, psychologii autora i čtenáře, se projevují snahy nalézt určitá zkratkovitá řešení. Jde o řešení využívající dosažené poznatky i dostupné technické prostředky s cílem, usnadnit čtenáři příjem literárního díla i za cenu potlačení skrytých a nesnadno přístupných vrstev, kterých je dílo nesporně nositelem.

Podstatou těchto přístupů je snaha vyřešit problém výzkumu recepce tím, že nabízí čtenáři "zázračné" klíče k pochopení obtížně vnímatelných děl. Klíč spočívá v určité úpravě textu, která vnímání díla učiní jednodušším a stravitelnějším.

Připomeňme si, že již před sto lety se zrodila myšlenka, že člověku je jaksi vrozena přirozená tvořivost a schopnost vnímat a vytvářet umělecká díla, ale, že je pouze potlačena obtížným bojem člověka o existenci. Tuto ideu nejlépe vyjádřil tolikrát citovaný Lautreamont myšlenkou, že "přijde doba, kdy poezii budou dělat všichni" (volně citováno). Tato idea nesporně souvisela s vírou v osvobozující sociální hnutí počínaje Velkou francouzskou revolucí a dalšími revolucemi na přelomu století, s představou, že jakmile se člověku uvolní ruce od manuálně náročného způsobu zajištění existence a získáním dostatečně velkého množství volného času, obrátí svůj zájem k umění a tvořivé činnosti.

Když se tato představa ani po dosažení optimálního sociálního zajištění širokých vrstev nesplnila a výzkum textu, autora a čtenáře nepokročil k možnosti poznatky syntetizovat, pokouší se někteří teoretikové opětovně hledat cestu, jak čtenáři četbu spíše usnadnit. Jestliže víra v přirozený samopohyb selhala, musel se mezi čtenáře a autorský text se postavit prostředník:
Nejdříve to byl literární kritik, později typograf, v současnosti se o zvýšení přitažlivosti textu pokouší hypertext.

Literární kritik jako prostředník

V posledních desetiletích úsilí usnadnit porozumění textu neinformovanému čtenáři nesporně náročných textů některých současných prozaiků vyvrcholilo snahou vytvořit jakéhosi modelového čtenáře a připravit pro něho určitý návod , jak se ze sebe shodit zábrany při četbě uměleckého díla a bez větší přípravy mu porozumět. Tohoto cíle by mělo být dosaženo, jak se někteří rétoričtěji zaměření autoři rádi vyjadřují, i za cenu smrti autora. Literární teoretici (R. Barthes, U. Eco, M. Foucault a další) ignorují do jisté míry ambice autora preferovat čtenáři způsob četby své knihy a orientují se na zdůrazňování svobodné orientace čtenáře v textu.

Tímto přístupem se dostávají sami často do rozporu, protože ani oni nejsou schopni nabídnout objektivní metodu přístupu k analýze díla a nabízejí vlastně každý svou představu interpretace literárního díla. Čtenářovu svobodu tak chápou jako svobodu vybrat si jednu z nabízených interpretací.

Typograf, designer jako prostředník

Využití grafického designu, vizuální komunikace, hraje významnou úlohu již od počátku století. Umělci začali pro zvýšení estetického efektu zapojovat do textu grafické prvky (viz např. kaligramy G.Appollinaira). Vydavatelé, knihtiskaři vyhledávají staré typy písmen, aby v textu zdůraznili to, co, je uniformními, standardními typy v textu potlačeno (u nás viz např. K. Teige).

S nástupem počítačových editorů, kopírovacích zařízení a skenerů se začala uplatňovat jako prostředek interpretace uměleckého díla typografie ještě výrazněji. Skutečně porovnáme-li stránku textu běžného časopisu vydaného dnes a před 30 lety, je nutné přiznat, že textu ubývá a procentuálně převažuje grafická, obrazová stránka nad textovou. Zatím nikdo nedokáže zjistit, zda je to ve prospěch či na úkor obsažnosti sdělení. Vezmeme-li zjištění, že jen malé procento informací z lidské konverzace se přenáší slovy a většinu přijímají partneři komunikace jinými kanály (řečí těla, intonací hlasu apod..), potom je vyšší prolnutí obrazové informace s textem do jisté míry opodstatněné.

Citlivější lidé se vpádu designerů do světa textu, uměleckého díla, novina časopisů obávají. "Designer se mění v boha, ktorý určuje, ako sa bude text čitať" děsí se jeden z nich.

Toto řešení pouze přemístilo řešení problému recepce na jinou kolej. Nejasnosti kolem interpretace sdělení autora byly nahrazeny nejasnostmi, které do textu vnáší typograf či designer.

Hypertext jako prostředník

S rozvojem počítačů se možnosti pracovat s textem, jak ze strany autora, tak ze strany nakladatele či čtenáře zmnohonásobila. Formou hypertextu je domyšleno to, o čem pravděpodobně snili všichni humanitně orientovaní vzdělanci od počátku dějin. Propojit veškeré poznání, veškeré dostupné myšlenky, poznatky, knihy, příběhy do jakési celosvětové knihovny, centrální nervové jednotky a zpřístupnit je všem. Zatímco každá tiskem vydaná publikace je v sobě uzavřeným světem, závislým navíc na lineárním způsobu uspořádání poznatků, v hypertextu je možné formou odkazů a téměř neomezeného počtu vnoření procházet od poznatku k poznatku, od myšlenky k myšlence, od knihy ke knize, od galerie ke galerii – a být tak do jisté míry osvobozen od "privilegovaného" názoru jednoho autora. (Názory na pozitiva využití hypertextu autorem jsem uvedl v čísle 8/97 Ikara ve článku "Vliv společenského poznání na utváření modelu světa v uměleckém díle").

Hypertext ve srovnání s předchozími přístupy vždy rozšiřuje možnosti čtenáře a nabízí větší počet alternativ interpretace textu. Podnětné myšlenky k problematice autor - čtenář - hypertext viz odborník na toto téma - Landow.

Věc má pouze jediný háček. Schopnost pohybovat se v textu libovolně všemi směry, vystupovat z něho ven vytvořila čtenáři iluzi, že je sám tvůrcem, že může ignorovat postup, který byl v klasické tištěné publikaci doporučen, že překonal privilegované stanovisko původce textu.

Jedno je však jisté a dokazují to čtenářské výzkumy: svět autorů náročných děl a jejich čtenářů se jaksi zmenšuje a uzavírá sám do sebe, zatímco většina čtenářů vystačí s modely skutečnosti, které se stále cyklicky opakují ve stále zředěnější podobě.

Svědčí o tom i fakt, že na otázku, odkud získává největší množství informací, odpoví občan USA, že z 80 % z televize. Je jen otázkou času až podobná situace nastane i u nás.

Závěr

V současné době se při interpretaci díla vychází z intuitivního předpokladu, že text není nikdy ukončen, neexistuje jeho poslední interpretace. Sám autor není považován za jediného garanta myšlenek, které do textu vložil. Tento trendy umožňují interpretům vkládat do úst autorovi nejfantastičtější myšlenky nebo naopak ústí do úplné interpretační skepse.

Tato svoboda však podle objektivních zjištění čtenáře jakoby spíše mátla než osvobozovala. Čtenářské výzkumy vycházející ze střízlivých pozic dosvědčují, že současný čtenář sahá ke knize daleko méně často než kdykoliv předtím. Lze dokonce říci, že přes všechno úsilí usnadnit čtenáři cestu, je čtenář je méně aktivní než dříve.

Zdá se, že ne každý čtenář touží pustit se do nezávazného "surfování" textem, ale touží se dozvědět,proč vlastně mu autor knihu předkládá, proč ho něco nutí či nenutí knihu vzít do ruky, a když už ho někdo nebo něco přesvědčí, aby ji četl, co to s ním dělá uvnitř. A toto se dozví pouze tehdy, když pronikne pod povrch textu a nebude mít sklon vyhledávat zjednodušující řešení, ale bude naopak hledat odpovědi na otázky, které si sám položil. Není to pohnutka k tomu, aby se víra od zázračných řešení obrátila v pomalé sbírání faktů umožňujících výslednou syntézu?

Bibligrafie:

1. KAFKA, F. Zámek. Praha : Odeon, 1975. 408 s.
2. ŠKLOVSKIJ, V. Teorie prózy. Praha : Melantrich, 1938. 266 s.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
JONÁK, Zdeněk. Svoboda čtenáře – smrt autora. Ikaros [online]. 1998, ročník 2, číslo 8 [cit. 2020-08-15]. urn:nbn:cz:ik-12407. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12407

automaticky generované reklamy