K 30. červnu letošního roku ohlásil svůj odchod z čela největšího knihovnického servisního centra světa – OCLC (Online Computer Library Center) po čtrnácti úspěšných letech ve funkci prezidenta a současně výkonného ředitele Jay Jordan. Po zakladateli Fredericku G. Kilgourovi se stal nepochybně jednou z nejvýznamnějších osobností nejen amerického, ale současně i světového knihovnictví.

Dlouholetý výkonný ředitel OCLC Jay Jordan (zdroj: OCLC)

Svůj bilanční příspěvek do květnového čísla roku 2012 bulletinu NextSpace, vydávaného centrem, nazval příznačně, dokonce s vykřičníkem na konci: „Bylo to velké dobrodružství!“ [1]. Asi bylo, když se za jeho éry s plným využitím internetu v globálním měřítku více než zdvojnásobil počet knihoven, kterým OCLC poskytuje kromě „katalogu všech katalogů“ WorldCat ještě celou řadu racionalizačních služeb. Snad se dá říci, že není na světě významné knihovny, která by nebyla s OCLC v nějakém vztahu kooperace. Je jich dnes celkem 72 tisíc, dokonce už v celkovém počtu 170 zemí světa. Samozřejmě v procentu připojených knihoven v jedné zemi vedou Spojené státy, kde je připojena většina knihoven, a to podle posledních údajů celkem 16.215. Mnohé z nich mají pro práci s OCLC vyhrazno speciální pracoviště, resp. klientský počítač s rozšířeným znakovým repertoárem na klávesnici.

OCLC, v době svého vzniku, spadajícího až do druhé poloviny 60. let minulého století, nazvané podle místa svého vzniku „Ohio College Library Center“, se už v následujícím desetiletí stalo pod Kilgourovým vedením předobrazem globalizace knihovnických služeb, založených na kooperativním (a tudíž racionálním) využívání nejen počítačové, ale současně také komunikační techniky. Ještě před nástupem internetu se systém, jehož jádro tvořil sdílený souborný katalog, tehdy nazvaný OLUC (Online Library Union Catalog), proslavil zásadními racionalizačními funkcemi. Ty byly na OLUC založeny a staly se jádrem moderního kooperativního – síťového knihovnictví. Vyházel z poznání, že žádná knihovna už nemůže svým čtenářům potřebné služby zajistit sama, ale pouze ve spolupráci s celou komunitou knihovníků a knihoven, které se o to navzájem podílejí. A čím významnější knihovna, sloužící většímu rozsahu stále náročnějších, zejména odborných požadavků svých uživatelů, tím více se stává závislou na externích službách, ať už meziknihovních výpůjček, bibliografie a rešerší nebo i vlastní katalogizace přírůstků knih a periodik, jejichž akvizice také může být optimalizována v dohodě se spolupracujícími knihovnami se sdílenými fondy. To vše Frederick Kilgour předvídal a v tomto smyslu řídil rozvoj systému, který jako by ve své koncepci splynul s tím, co se stalo podstatou vývoje ICT v posledních už téměř padesáti letech – od památného počátku „světa online“ nástupem počítačů rodiny IBM 360 a později komunikačního paketového síťového protokolu X25, až po dnešní internet 2, Google, sociální sítě a čtečky, gigabytové procesory a terabytové harddisky notebooků a dalších vymožeností, činících naši „postindustriální“ civilizaci informační společností, jak to už v 70. letech 20. století analyzoval americký sociolog Daniel Bell [2]. A souborný katalog OCLC nabýval zatím postupně takového rozsahu a významu, že mohl být už v roce 1981 nazván případně – WorldCat, neboli Světový katalog.

Jordan měl kromě manažerských schopností na rozdíl od Kilgoura také velký smysl pro statistické výkaznictví. Každoročně se ve svých krátkých hodnoceních uplynulého ročního údobí zejména věnoval číslům, která pregnantně vyjadřují konec konců faktický vývoj každého podniku či instituce. Např. v roce 2005 vyšla, jistě pod Jordanovou redakcí, v bulletinu NextSpace následující zpráva: „Ve 2 hodiny 21 minut 34 vteřin EDT (Eastern Daylight Time), což byla středa 11. srpna, katalogizátorka Anne Slane uložila z Worlington Library (Ohio) do WorldCat záznam o akvizici knihy s názvem The Monkees: The day-by-day story of the ‘60s TV pop sensation. Je to už miliardtý záznam výskytu (holding) dokumentu ve fondech knihoven, které s OCLC spolupracují při sdílené tvorbě WorldCat.“

V roce 2008 už přesáhl počet spolupracujících národních knihoven číslo 35 a počet abeced, které systém podporuje, dosáhl 12 (arabština, bengálština, cyrilice, čínština, germanika, hebrejština, japonština, korejština, latinka, řečtina, tamilština a thajština). A ta čísla, která Jordan uvádí na konci svého čtrnáctiletého působení v čele OCLC, jsou skutečně impozantní. Například hned vývoj jádra systému WorldCat: ze 39 milionů záznamů jednotlivých titulů v roce 1998, kdy Jordan jako prezident OCLC nastoupil, se jejich počet přehoupl letos přes 264 milionů. Ještě impozantněji působí statistika nárůstu samotných knihovních jednotek, které jsou tímto katalogem ve fondech zúčastněných knihoven zaznamenány: z 668 se během Jordanova vedení OCLC jejich počet zvýšil na dnešní více než 1,8 miliardy výskytů. A jsou to na jedné straně např. rukopisy na papyrusových svitcích Aleksandrijské knihovny v Egyptě a na druhé straně třeba DVD se záznamem filmu ve veřejné knihovně libovolné obce kdekoli na světě. Posledním Jordanovým projektem, který s WorldCat souvisí, se stává monumentální databáze autorit osobních jmen autorů i názvů korporací (korporativních autorů) VIAF (Virtual International Authority File). Vychází zatím ze souborů autorit vedených ve 22 národních knihovnách. Tento a další projekty, které OCLC ve prospěch své uživatelské komunity rozvíjí, zabezpečuje v současnosti celkem 1.250 pracovníků. Ti pracují nejen v samotném domovském centru v americkém Dublinu, ale zajišťují služby OCLC prostřednictvím regionálních kanceláří mimo USA, např. v Kanadě, Anglii, Číně nebo nám nejblíže v Německu. Od Kilgourových časů se také rázně změnilo zastoupení dříve totálně převažující angličtiny v záznamech katalogu OCLC na dnešních více než 60% záznamů v neanglických jazycích. Tím Jordan mimo jiné zdůrazňuje globální koncepci nejen WorldCat, ale celého systému OCLC.

Původní hlavní funkcí souborných katalogů bylo vytvoření datové základny pro meziknihovní výpůjční služby (MVS). Teprve zavedením počítačových technologií do knihovnických a zejména bibliografických služeb, včetně vytvoření standardu pro přenos záznamu na digitálním médiu mezi katalogy, se souborný katalog stal významným nástrojem racionalizace katalogizace. Umožnil pouze jednorázové zpracování záznamu přírůstku do kterékoli knihovny, která v katalogu participuje, a ostatní knihovny dané sítě si už takto vytvořený záznam mohou, pokud dílo do svých fondů získají, prostě jen téměř bezpracně okopírovat. Také OCLC bylo zprvu zaměřeno výrazně na podporu MVS. Dokonce se tehdy honosilo skvělým softwarovým systémem PRISM. Ten sám na zadaný požadavek z jedné knihovny o výpůjčku určitého titulu z knihovny jiné automaticky, podle lokací, vyhledal pět nejbližších knihoven, které titul vlastnily, a zadal jim požadavek na MVS. Jakmile první knihovna potvrdila možnost transakce, ostatním čtyřem systém požadavek odvolal a hlásící se knihovně dodal na požadující knihovnu spojení pro uskutečnění transakce.

S rozvojem dokumentových dodavatelských služeb, vzniklých sice díky jinému novátoru v knihovnických službách, Donaldu J. Urquhartovi, také už na přelomu 60. a 70. let minulého století, se postupem času ukázalo, že MVS mohou být touto službou postupně, samozřejmě až na výjimky, nahrazeny. Tudíž, i když se ještě dodnes MVS v menším měřítku realizují, souborné katalogizaci tak zbývá jako hlavní funkce sdílená, racionálně vedená katalogizace v rámci knihovních sítí. Tou největší samozřejmě bez konkurence zůstává síť knihoven participujících v OCLC, ale vyvinuly se už mnohé národní sítě okolo národních souborných katalogů – např. i ta naše, třeba na bázi katalogu CASLIN. Zcela samostatnou otázkou zůstává, proč se ještě v knihovnách bez ohledu na možnost přejímání už hotových záznamů katalogizuje. Slýcháme důvody, jako neslučitelnost struktury a obsahu záznamů knihovny s často nedokonalým jmenným či věcným popisem dokumentů. Nebo nutnost zachování různých specifik katalogů knihoven, které se vyvíjely v průběhu desetiletí – zejména věcné indexace, jakoby snad souborný katalog mohl pro rešeršní služby nahradit bibliografii. Výjimku ovšem tvoří historické fondy, které jsou zpravidla výhradním předmětem pracné katalogizace v příslušných knihovnách.

Jinou otázkou nad soubornou katalogizací typu OCLC se ovšem, z hlediska dnes plně rozvinuté digitalizace knihovních fondů, stává vztah mezi počítačově uloženým katalogizačním záznamem a vedle toho takto současně uloženým a stejně on-line dostupným, tomuto záznamu odpovídajícím primárním dokumentem. V samotném OCLC dochází postupně tam, kde je to možné, k integraci WorldCat s digitální knihovnou OCLC, což je oproti tradicím tohoto systému novinkou. Jde ale, na rozdíl od OLUC a pak WorldCat, co do světového významu o pouze druhořadou službu, a to ve srovnání s dnes gigantickými elektronickými knihovnami budovanými třeba Googlem nebo Europeanou. V tomto smyslu asi půjde po odchodu Jordana k nutnosti nových strategických úvah nového vedení, a to o budoucnosti tak velkého systému, založeného ale dosud vlastně především na mamutím souborném katalogu. Z velkého počtu participujících knihoven se jich stále větší podíl bude kromě „regálových“ fondů orientovat buď na vlastní, nebo možná v převažující míře na externě dostupné digitální fondy dokumentů všeho druhu, včetně audiovizuálních, jako jsou filmy nebo demonstrační dokumenty z vědeckých či medicínských procesů. A navíc se takto budovaná „úložiště“ stávají cílem jednotlivých uživatelů přímo a nezprostředkovaně knihovnami.

V každém případě platí, že se dnes stáváme svědky významného předělu v knihovnictví, a to nejen odchodem tak významné knihovnické osobnosti, jakou byl Jay Jordan v čele OCLC.