Milovníci vědy a umění (a samozřejmě i studenti nových médií) měli před několika týdny důvod k radosti - na přelomu ledna a února 2008 se totiž pod názvem Transmediale v hlavním městě Německa konal festival umění a digitální kultury. O této každoroční události se s oblibou hovoří jako o největší akci podobného druhu v Evropě, protože kromě samotné výstavy nabízí i bohatý doprovodný program zahrnující umělecké performance, audiovizuální projekce, workshopy a jako bonus i konferenci s mezinárodní účastí.

Ústředním tématem letošního ročníku (který se opět konal v berlínském House of World Cultures) byla „konspirace“, která zaujala a inspirovala celou řadu přítomných umělců. Projekty se tak často dotýkaly otázek identity, bezpečnosti, surveillance, přístupu k informacím apod. I konference se věnovala konspiračním teoriím, spekulacím v kyberprostoru a nechyběl ani starý dobrý Web 2.0 jako platforma pro kooperaci mezi uživateli.

House of World Cultures, kde se Transmediale konalo

Festival probíhal od 29. ledna do 3. února, přičemž samotná expozice pokračovala až do 24. února. Protože se konference, projekce a doprovodné akce konaly každý den, bylo by potřeba vypravit se tam na celý týden, aby člověk většinu programu stihl. Zaměřil jsem se tedy alespoň na výstavu, kterou bylo možné během jednoho dne projít. Výstavní plocha totiž nebyla nijak zvlášť rozsáhlá, a tak Transmediale nebylo o mnoho větší než třeba festival ENTER3, který se konal v Praze v listopadu minulého roku.

Přiznám se, že mě to trochu překvapilo, protože jsem čekal nějakou extravagantnější akci ve stylu Ars Electronica či bývalé Electronic Entertainment Expo. Ovšem pravdou je, že Transmediale je více orientované na umělce a skalní zájemce o nová média (spíše než na vizuální efekt nebo marketing) takže se nekonaly davy lidí, červené koberce, bouřlivé rauty ani polonahé hostesky (ale zato tam byl polonahý sněhulák Bertram, který měl místo očí webkamery, v průběhu festivalu streamoval video na internet a ukládal fotografie na Flickr).

Konference plná konspirace

Mě osobně asi nejvíce zaujala sekce nazvaná electroboutique. Zde bylo vystaveno hned několik pozoruhodných projektů založených na snímání kamerou a následném zpracování promítaného obrazu. Kupříkladu jeden LCD panel natáčel procházející návštěvníky a na video pak aplikoval náhodně generované filtry (takže se ukazovalo neustále něco nového); další obrazovka (umístěná příhodně v nákupním košíku ze supermarketu) převáděla zase části obrazu na loga velkých společností a řetězců – například odstíny modré pokryla logy IBM, červenou třeba McDonald’s apod. (neberte mě ale vážně, teď si jen vymýšlím pro ilustraci).

Kromě LCD obrazovek tam byly i další zvláštnosti. Jedno zařízení například umožňovalo deformovat televizní obraz nebo se ho pokusit „vyladit“ zase zpátky do použitelné kvality; v odpadkovém koši byl stočený dlouhý pás červených diod (které známe například z informačních tabulí v metru či autobusu), po kterých běhaly nějaké texty (bohužel německy). Na stěně také kromě jiného visely obrovské brýle, které opět snímaly diváky miniaturní kamerou, a výsledek promítaly do dvou obrazovek. Tato část se mi opravdu líbila – všechny ty blikající panely zkrátka vytvářely (společně s elektronickou hudbou na pozadí) velmi zajímavý zážitek.

V elektronickém butiku bylo většinou stále dost lidí

Pokud byl někdo unavený přemírou obrazovek, mohl si jít odpočinout sledováním téměř magické performance s názvem „Digit“. Z dálky to nevypadalo nijak zvlášť zajímavě – umělec Julien Maire s podstatě jen seděl u stolu a hrál si s papíry. Ovšem z blízka už to bylo něco jiného – bral sice do rukou čisté bílé papíry, ale pak po jejich povrchu přejížděl prsty, pod nimiž se začal objevovat text. Nikde nebzučely magnety, nepískala tiskárna ani nešuměl počítač; umělec jen tiše seděl a zaujatě tvořil tištěný text pohyby svých prstů. A diváci (kteří mu mohli klidně koukat i přes rameno) se snažili přijít na to, jak to dělá…

Pro milovníky adrenalinu byl zase přichystán přístroj vybavený nebezpečně velkým nožem. Řada z vás si jistě vybaví nějakou filmovou scénu, kde si člověk vezme nůž a začne čepelí bodat mezi prsty své druhé ruky (nebo ruky někoho jiného). Tato napínavá „hra“ byla převedena do mechanické podoby (viz web), a odvážlivec tak mohl položit ruku na desku se senzory a doufat, že mu počítačem řízený nůž neuřízne prst. Nicméně i když byl robotický systém zrovna vypnutý, prakticky nikdo se to neodvážil vyzkoušet. Zdá se, že nám zatím chybí určitá důvěra v roboty s velikými noži – a myslím, že je to tak dobře.

Knife.Hand.Chop.Bot - kdo si troufne?

K vidění toho bylo samozřejmě ještě mnohem více; od celé řady audio a video projekcí, až třeba po zneužití stránek Amazon.com k získání textu knih (projekt Amazon Noir – s pomocí funkce „náhledu“ stránek v knize bylo možné postupně zobrazit všechny stránky a získat tak s trochou námahy kompletní text). Nicméně nemá cenu popisovat úplně všechny projekty, které byly na festivalu prezentovány; ostatně na stránkách programu je většina z nich alespoň stručně popsána.

Festival Transmediale 2008 mě tedy nezklamal. Ačkoliv nebylo z časových důvodů bohužel reálné vidět úplně všechno a přestože samotná výstava nebyla nijak zvlášť rozsáhlá, i tak bylo možné spatřit velmi zajímavé projekty, z nichž alespoň ty subjektivně nejzajímavější jsem se pokusil trochu přiblížit. Návštěvu festivalu tedy mohu určitě doporučit.

Noční Berlín