Úvodní zamyšlení

„Na tom, co se začíná dnes promýšlet, závisí to, co zítra bude pouliční zkušeností.“ [1]

Na sklonku 20. století byly tématem dne samotné prognózy a plány pro přechod do třetího tisíciletí, jejichž dominantou byla především vize informační společnosti, jako dalšího stupně vývoje lidstva. Byly vypracovávány mnohé koncepce informatizace [2] společnosti, významné projekty a programy na zvládnutí a vytvoření globální informační infrastruktury [3]. Někteří vizionáři viděli novou informační společnost jako „domnělý univerzální prostředek“ [4] na vyřešení světových problémů a na vybudování lepšího světa. Zatímco jiní vyjadřovali obavy z nebezpečí, které mohou s sebou přinést nové technologie, a z jejich negativního vlivu na jedince i celou lidskou společnost. Dnes je zřejmé, že informační technologie jsou pouze nástrojem, kterého lze použít k dobrým či špatným účelům. Přitom však je nutno si uvědomit, že tzv. „informační revoluce“ si žádá vážnou diskusi především o schopnostech a možnostech moderního člověka vnímat, utřídit, vyhodnotit a zapracovat do svého intelektuálního či poznatkového fondu nepřeberné, mnohdy i volně dostupné informační bohatství, které nám mnohá komunikační a informační média nabízí. Z tohoto úhlu pohledu se potom jeví jako samozřejmé úvahy nad budoucností, novým posláním a funkcí knihoven a knihovnicko-informační profese, snahy o jejich formulaci v návaznosti na vzrůstající potřebu získat kvalitní odborné informace, z volně dostupných zdrojů.

Domnívám se, že pro takto náročný a zodpovědný úkol je potřeba znát svůj recept na ideální mysl, zahrnující podstatné střípky skutečnosti, snů, humoru a citlivosti. Především je ovšem nutné mít nohy pevně na zemi a zachovat si tak kontakt s realitou, spolu s pochopením dané problematiky. Zároveň je potřebné zdokonalit naši předvídavost o věcech budoucích a prokázat citlivost ke kulturním, politickým, společensko-ekonomickým odlišnostem jednotlivých států, které dnes dohromady tvoří již poměrně silnou, moderní a globálně fungující komunitu. Jistý smysl pro humor [5] nám pak pomůže udržet si nezbytnou perspektivu a nadhled, nad mnohdy až zarážející vážností úkolů a cílů na nás kladených.

Role, kterou zastávají informační technologie v každodenním životě lidské společnosti, tedy způsobuje, že je stále větší pozornost věnována otázkám mezí přijatelného využívání počítačů a počítačového zpracování informací. Při běžné práci s informačními technologiemi dochází vlastně pouze k určité manipulaci s bity [6]. Přitom veškeré dopady těchto manipulací zprostředkovaně závisí na interpretaci zpracovávaných posloupností bitů, jako dat, informací, či jednotlivých akcí s nimi. Tato zkušenost je přirozenému lidskému souhrnu znalostí do jisté míry vzdálená. Lehkost provádění některých operací na úrovni práce s počítačovými daty potom způsobuje, že člověk snáze ztrácí zábrany k některým druhům chování. Mnohem snadněji podléhá negativním vlivům, které způsobují jeho překračování bariér v „běžných“ situacích normálního života. Jestliže se ale informace v dnešní společnosti stávají ekvivalentem materiálních statků, musí také nakládání s nimi podléhat přirozeným omezením, morálním a etickým zásadám a je také nutné stanovit právní meze, které jsou běžné i pro jiné oblasti lidského konání.

Z tohoto pohledu pak hesla „informace znamenají moc“ a „kdo má informace, má moc“ znějí už téměř jako fráze, přitom je však jasné, že přístup k informacím často umožňuje ovládat myšlení jiných lidí. Bez účinného vzdělávání a jisté úrovně etiky, která je příhodně definována jako „věda společenského přežití“ [7], mohou být informace zneužity k manipulaci s lidmi, dokonce proti jejich vůli a často v protikladu k jejich zdravému úsudku. Právě proto je v dnešní době velmi důležité mít stále na paměti, že bez stanovení jisté úrovně etických zásad a morálních norem; výchozího konceptu učení a vzdělávání, rozvíjejícího náš talent a tvořivý potenciál; základních informací a znalostí, které se vyplývají ze změn v oblasti vlastní komunikace informací a jejich zprostředkování koncovému uživateli, bychom se mohli ocitnout na prahu nové generace, která nebude schopna dostát naplnění základního úkolu informační společnosti, tj. zprostředkování dosavadních lidských zkušeností a nashromážděných výsledků poznání v síťovém prostředí. V této souvislosti je nutné ještě poznamenat, že i když je každá nová generace jistým způsobem změnou vitální senzibility generace předchozí, vždy jsou v ní přítomny její rysy nejcennější i nejvšednější a jejím úkolem je přijetí toho, co žila generace předešlá (názory, ideje, hodnoty, atd.) a nechat plynout svou vlastní živelnost [8].

Myslím si, že blízká budoucnost se rodí z nás a spočívá především v prodloužení toho, co je podstatné a ne nahodilé; normální a ne nejisté. Proto chceme-li zachytit záblesk jisté budoucnosti fenoménu otevřeného přístupu v nově se rodící informační společnosti, musíme vnímat stále se rozvíjející informační sektor [9] a jeho obecné rysy. Svým způsobem se totiž v informačním sektoru pohybuje každý z nás; každý se účastníme sběru, správy a přenosu informací. Problémy komunikace informací a jejich osvojování si v rámci základního vzdělávacího procesu jsou proto přirozenou součástí dilemat dnešního běžného života. Informační teorie [10] a praxe je vlastně plná různých problémů a sporných otázek, které se týkají informací a jsou aktuální nejen v přítomnosti, ale s některými se informační společnost bude muset potýkat a vyrovnávat i v budoucnosti.

Domnívám se, že teprve zajištění volného a svobodného přístupu všech lidí na celém světě k rozsáhlému souboru informací a potažmo otevřený přístup k informacím a elektronickým zdrojům, resp. vzdělávání je nepostradatelným nástrojem a zárukou dosažení ideálů míru, svobody a sociální spravedlnosti. Přitom nelze chápat uvedený nový způsob zpřístupňování informací koncovým uživatelům jako zázračný lék či kouzelný klíč otevírající dveře do světa, ve kterém bude dosaženo všech ideálů, ale jako jeden ze základních prostředků k podpoře hlubší a vyváženější formy rozvoje lidstva a tedy i k potlačení chudoby, segregace jedince, nevědomosti, útisku a válek.

Změny vědecké komunikace a informační společnost

„Čas změn je časem příležitostí.“ [11]

Svět se mění rychleji, než si myslíme, nevyvíjí se jenom technika a ekonomika, ale i naše postoje a hodnoty, způsoby chápání, poznávání, vzdělávání a také možnosti získávání běžných, ale i odborných informací. Po padesáti letech prakticky existuje již nová společnost, nové prostředí. A lidé, kteří se v tomto světě narodili, si těžko dovedou představit svět minulý, ve kterém žili jejích prarodiče a do kterého se narodili jejich rodiče. Světem v němž se nacházíme, už nehýbou jen tradiční ekonomické faktory – práce, kapitál, zdroje, ale také poznatky a znalosti čili informace. V období vědeckotechnického rozvoje představují významnou strategickou surovinu, která urychluje vědecký a technologický pokrok, hospodářský rozvoj a také informovanost a vzdělanost celé společnosti. Na rozdíl od předcházejících rozhodujících surovin jsou informace zdrojem, který se používáním nevyčerpává. Narůstají do objemu i kvality, v posloupnosti data-informace-znalost-poznání-moudrost. Současná doba se potom snaží řešit problémy spojené s racionalizací získávání, zpracování a poskytování adekvátních informací. Dimenze tvorby, zpracování a zprostředkování informací jsou těžištěm nového, tzv. informačního sektoru ekonomiky – informačního průmyslu [12]. Další nakládání se zprostředkovanými daty, fakty a informacemi je potom spojeno především s oblastí vzdělávání, resp. vzděláváním pro informační společnost. Daný princip by měl hlavně člověku umožnit poznat tři základní dimenze vzdělávání [13] – etickou a kulturní; vědeckou a technologickou; ekonomickou a sociální.

Na základě výše uvedených skutečností není pochyb o tom, že se nacházíme v době převratných technologických a společenských změn. Vývoj digitálních a informačních technologií určených k vytváření, zpracování, šíření a užívání informací, závažně přispěl k formování nové společnosti. Snad jednou z nejvýznamnějších charakteristik současné informační společnosti je exponenciální nárůst nových informací, dokonce nových vědeckých poznatků v digitální podobě a jejich zpřístupnění komunikačními a informačními technologiemi, často v reálném čase, bez ohledu na místo jejich výskytu. Průnik nových technologií tedy ovlivňuje rychlý přenos digitálních informací do všech sfér lidské společnosti. Zároveň se rozvíjí snahy vedoucí ke snadné přístupnosti veškerých informačních zdrojů a odborných informací prostřednictvím internetových prostředků a to celosvětově. Tento trend prohlubuje problém úlohy a postavení pracovníka odborné knihovny, resp. vědeckého pracovníka, v novém do značné míry změněném systémovém prostředí. Vyvíjí se zde tedy nové příklady modelů vědecké komunikace a vztahů běžného uživatele k odborným informacím.

Vědecká komunikace a její jednotlivé formy se začaly formovat v průběhu 17. století a vyvíjí se až do současnosti. Soudobá vědecká komunikace vede k diskusi a následně k dalšímu výzkumu. Publikování ve vědeckých časopisech není jediným způsobem zprostředkování vědeckých poznatků výzkumů. Je jím také osobní korespondence; vyměňování podkladů pro články před publikováním a rozesílání separátů publikovaných prací. Tyto prostředky vědecké komunikace existovaly a existují i v době elektronického vydávání, vedle souběžného čtení tradičních odborných textů a článků z časopisů.

V současnosti ovšem dochází ke změnám především v oblasti neformální výměny informací mezi vědci. V době digitalizace a elektronického publikování je důležitá forma elektronické výměny odborných textů ve formě preprintů a postprintů. Elektronická komunikace vědců je podstatným činitelem vývoje celé informační společnosti a proto musí být i nadále uskutečňována a umožněna. Přes mnohá úskalí a překážky [14] vědečtí pracovníci nadále pokračují v neformální vědecké komunikaci. Pro nás je tedy podstatnou otázka, zda se může změnit neformální výměna odborných informací? Zahraniční zkušenosti dokazují, že technicky je to možné a dokladem jsou již existující databáze článku s volným přístupem [15]. V této souvislosti se jeví jako zásadní fakt, že kontrola kvality jednotlivých článků formou akademických recenzí a citovanost se stále řídí tradičními metodami tištěných publikací. Proto je potřebné oddělit problematiku komunikace vědeckých výsledků od kontroly a hodnocení kvality vlastní informace.

Tradiční komerční vydavatelský sektor získává své finanční zdroje prodejem čtenářského předplatného, tj. od koncového uživatele je vyžadována platba za přečtení každého odborného vědeckého textu. Pokračováním naznačeného modelu předávání odborných informací je brzdou pokroku, vědecké diskuse a následného výzkumu. Proto jsou všichni činitelé, kteří se účastní informačního procesu komunikace odborných informací, nuceni hledat způsob, jak otevřít přístup k vědeckým informacím. Vesměs se jedná o odborné informace hrazené z veřejných a sponzorských zdrojů, které jsou v převážné míře po svém publikování uzavřeny uživatelům a jsou vázány na předplatné.

Otázkou tedy zůstává, jak jsme schopní zajistit otevřený přístup k odborným informacím. Jaké možnosti existují a jak jsou aplikovány v praxi? Jaké zásady a iniciativy jsou užívány? Jaké praktické dopady má a dále bude mít otevřený přístup vůči stávající formě předplatného? Na tyto a další otázky se pokusíme odpovědět v průběhu seriálu o OA.

Historický pohled

Původ myšlenky otevřeného přístupu [16] (OA) lze nalézt ve vzdálené minulosti a je spojen s počátky vydávání tištěné produkce a zavedením inovačních technologií v procesech publikování. Už tiskařský lis dovolil člověku tisknout a předávat psaný text, čímž došlo k masovějšímu rozšíření gramotnosti ve společnosti. Přechod od pergamenu k papíru, vznik a provozování korespondenčního systému rozšiřování poznatků, či počátky vědeckého publikování je možné chápat jako prvotní způsoby přispívající k postupnému rozšiřování vědeckých poznatků za velmi nízkou cenu. Mnozí jedinci [17] očekávali již v první polovině 20. století vytvoření širšího, obecně uplatňovaného konceptu otevřeného přístupu k informacím. Tento požadavek byl ovšem splněn až v nedávné minulosti.

Moderní pojetí otevřeného přístupu bylo rozpoutáno až s nástupem elektronických médií, internetu, služby WWW a elektronického publikování vědeckých informací. Díky tomu je dnes zcela běžně možné publikovat vědecký článek a zároveň zajistit jeho stálou dostupnost z kteréhokoliv místa na zemi, kde je přístup k osobnímu počítači a spojení na internet. Stálá cena zhotovení článku je oddělitelná od minimálního krajního poplatku a maximální ceny online distribuce.

Nové možnosti přístupu k odborným a vědeckým informacím se objevily v době, kdy systémy tradičního vydávání vědeckých časopisů byly v krizi. Počet vydávaných časopisů a článků stoupal stabilním tempem, ovšem průměrná cena za časopis rostla také, v závislosti na inflaci. Nicméně rozpočty akademických knihoven zůstaly beze změn a navýšení finančních prostředků. Výsledkem stavu bylo omezení přístupů k odborným informacím. Tento důsledek vyznívá poněkud komicky, když si uvědomíme fakt, že užívané technologie a technické prostředky jsou téměř bez omezení a nabízí obrovské možnosti výběru a voleb přístupu ke zvoleným informačním zdrojům.

V současnosti je nutné chápat iniciativy otevřeného přístupu jako globální jev, který nás ovlivňuje stejně jako masmédia či internet. Potenciální možnosti nových technologií a stále se prohlubující krize seriálů jsou skutečnosti, které ustavičně probíhají v dnešní informační společnosti. Vůdčími představiteli hnutí za otevřený přístup k odborným informací jsou tradičně USA, Velká Británie, či země Latinské Ameriky, některé země východní Evropy, také Kanada a mnoho dalších. Ačkoliv jsou dnes činnosti spojené s otevřeným přístupem v plenkách a stále se rozvíjí, můžeme konstatovat, že by souhrnný popis všeho podstatného vydal na několik obsáhlých monografií.

Závěr

Komunikace informací a přístupy k odborným informacím prodělaly na počátku nového tisíciletí rozsáhlé změny. Systémy elektronického publikování a některé nové formy předávání informací v prostředí Internetu vyvolávají otázky po nových možnostech přístupu vysokoškolských studentů či běžných uživatelů vědeckých knihoven k odborným informacím. Vyvíjí se nové možnosti neomezeného využití volně dostupných zdrojů, úzce související s otázkami otevřeného přístupu k plným textům elektronických materiálů. Neustálým srovnáváním tradičních a nových modelů přístupu k odborným informacím se postupně vytvoří nejen nutné zázemí pro využití kvalitních zdrojů, ale rovněž se otevřou další možnosti v poskytování knihovnicko-informačních služeb. Vědečtí pracovníci a informační pracovníci knihoven sehrávají významnou roli na cestě od kvantity ke kvalitě, resp. od placených k volně dostupným odborným informacím a informačním zdrojům.

Pro naše další zkoumání problematiky otevřeného přístupu je potřeba exaktního vymezení termínů, které s oblastí OA souvisí. Proto se budeme v příštím, listopadovém čísle zabývat terminologickým zázemím OA a zmíníme tři klíčové iniciativy rozvoje OA. Shrneme stávající vymezení aktuálního jevu OA a pokusím se navrhnout vlastní definici pojmu, který si vyžaduje aktuální vývoj v oblasti komunikace a zpřístupňování odborných a vědeckých informací.