Klementinum bylo světem, ve kterém paní doktorka Wižďálková strávila padesát let aktivního života a po odchodu na odpočinek s Národní knihovnou úzce spolupracovala až do posledních dnů svého života.

Do Národní knihovny nastoupila 1. ledna 1953 a převážnou část své odborné činnosti zasvětila práci se starou českou literaturou. Cesta k české literatuře však nevedla přímo. Prvních pět let se dr. Wižďálková zabývala jmennou a věcnou katalogizací. Díky tomu získala odbornou erudici, kterou později mnohonásobně zhodnotila při zpracování starých tisků a při spolupráci na pravidlech popisu staré tištěné produkce.

Brána do světa staré české literatury se paní doktorce otevřela, když 1. listopadu 1958 nastoupila do oddělení rukopisů a starých tisků, kde začala pracovat pod vedením historičky a kodikoložky dr. Emmy Urbánkové. Staré knihy pro ni nikdy nebyly jen jakousi zaprášenou součástí minulosti, byli to důvěrní přátelé, které oslovovala jejich jmény – Veleslavín, Koniáš, Melantriška – tak bychom mohli jmenovat nepřehlednou řadu autorů a názvů starých českých knih. Poznala je bez dlouhého prohlížení takřka na první pohled a s láskou jim říkávala moje šunty.

Své zkušenosti se zpracováním starých tisků publikovala v odborném tisku. Bližší informace o její publikační činnosti jsou uvedeny v soupise jejích prací, který vyšel jako součást sborníku Příspěvky ke Knihopisu (1996, sv. 11) k jejím sedmdesátinám. Přibližně od poloviny 80. let se dr. Wižďálková stala jediným výkonným redaktorem Knihopisu. Dodatky o starých tiscích shromážděné v redakci Knihopisu pak začala v průběhu 90. let publikovat pod názvem Dodatky ke Knihopisu. Celkem vydala pět svazků tohoto rozsáhlého a náročného díla. Šestý svazek právě prochází korekturou a měl by vyjít ještě letos.

Druhým jejím velkým přínosem ke knihovědě a historickému knihovnictví vůbec bylo vydání Pravidel jmenného popisu starých tisků. Díky těmto pravidlům sjednotilo oddělení rukopisů a starých tisků katalogizační praxi v celé republice a stalo se ústředním metodickým pracovištěm pro historické knižní fondy. V roce 2001 jí byla na konferenci Knihovny současnosti v Seči udělena čestná cena Zdeňka Václava Tobolky za celoživotní činnost v oblasti knihovnictví a knihovědy. Paní doktorka je vedle Z. V. Tobolky a Františka Horáka třetím nepominutelným pilířem retrospektivní bibliografie české literatury.

Když vzpomínám na paní doktorku, nemohu na ni myslet jen jako na literárního historika a bibliografa. Vidím ji jako člověka, který vedle literatury a historie celým srdcem miloval klasickou hudbu a divadlo, jako osobnost staromilsky naladěnou, kterou moderní informační společnost už nestačila oslovit. Paní doktorka i přes bouřlivý nástup elektroniky v knihovnictví žila dál nerušeně ponořena do svého světa šuntů, kterému upsala celou svou duši.