Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Jak (ne)napsat článek pro odborný časopis?

Čas nutný k přečtení
24 minut
Již přečteno

Jak (ne)napsat článek pro odborný časopis?

2 comments

Písemná komunikace – součást cyklu tvůrčí vědecké práce

Každá vědecká práce probíhá v uzavřeném cyklu. Na začátku bývá obvykle snaha uspokojit nějakou obecně známou a definovanou potřebu (např. jak zbavit lidstvo AIDS?). Jindy je ale nutné, aby si vnímavý vědec skrytého a dřímajícího problému vůbec všiml a uměl ho jasně pojmenovat (např. do jaké míry je možno používat uvolňujících argumentačních strategií v odborném medicínském textu?). V další etapě následuje sběr dostupných informací a jejich vyhodnocování. Vědec se ujišťuje, zda už náhodou někdo před ním věc nevyřešil, případně jakými cestami se už vydali a jak dopadli jeho neúspěšní kolegové.

Po kratší či (spíše) delší inkubaci se (zřídka, ale přece) u našeho hrdiny dostaví osvícení v podobě nalezeného řešení (hypotézy). Rozechvělý učenec svou myšlenku uskuteční (např. v podobě experimentu) a následně ověří a otestuje. Když vše dobře dopadne, tak vědci nezbývá, než aby svůj objev vykřičel do celého vědeckého světa. Publikace nového řešení je nejčastějším projevem něčeho, čemu se odborně říká vědecká komunikace. Ta může mít samozřejmě různé podoby. 

Základním typem je písemná komunikace, roztříděná do jednotlivých žánrů.  Jedním z nejužívanějších je právě původní vědecký článek, o kterém bude ještě řeč. Patří sem ale i ústní komunikace – příkladem může být např. vystoupení na vědecké konferenci, ale i jiné formy, např. vizuální prezentace prostřednictvím posteru nebo audiovizuální sdělení pomocí nějakého multimediálního prostředku. Aby to nebylo jednoduché, rozeznáváme ještě formální vědeckou komunikaci - tam se většinou vědec natřásá a chlubí dosaženými úspěchy - a na druhé straně neformální (skrytou) vědeckou komunikaci. Sem patří např. různá osobní setkání a korespondence s vědeckými kolegy. Zde už někdy bývá učenec skleslejší a svěřuje se i s tím, co se mu nepovedlo (paradoxem ovšem je, že i negativní výsledek má z hlediska informatiky stejnou váhu jako výsledek kladný).

Jelikož hovoříme o cyklu, obvykle ještě následuje vyhodnocení ohlasu publikované práce, které je po případných korekcích nakonec završeno (když má vše hladký průběh) celospolečenským přijetím vědcem navrženého a vyzkoušeného řešení. Původní potřeba je uspokojena, kruh se uzavírá, nezbývá než zatleskat...

Výše uvedený cyklus musí být samozřejmě brán jako velmi zjednodušené schéma. To je zde ale uvedeno proto, že publikovaný odborný text sám o sobě je mnohdy zcela nesprávně prezentován jako „vědecká práce“, místo aby byl chápán jen jako jeden z mnoha článků stejnojmenného řetězu. Schéma také pro zjednodušení personifikuje a hovoří o jednom vědci – pořád totiž v našem mozku funguje stereotyp šíleného proplešatělého postaršího muže (je zajímavé, že si nikdy nevybavíme šílenou vědkyni) s malými brejličkami, v obnošeném plášti, zaneprázdněného mícháním barevných kapalin – místo abychom mluvili o vědeckých týmech, které ve skutečnosti v dnešní vědě hrají jednoznačný prim. Naše schéma také kulhá v tom, že vědeckou komunikaci není třeba vždy hledat na konci řetězu - může být přítomna v různých fázích cyklu vědecké práce. Dále např. i v tom, že řešení původně vůbec nedefinovaného problému není vždy výsledkem cílevědomého snažení – někdy se nabídne samo (ovšem pouze všímavému a připravenému) jako vedlejší produkt při pátrání ve zcela jiné oblasti.

Výsledkem úvodního zamyšlení by ale mělo být připomenutí, že nepublikovaná věda není žádnou vědou, výzkum, který není zveřejněn, neexistuje (1). Výjimkou může být záměrně utajovaný (např. vojenský) výzkum, ale i tady to bývá jen otázka času, kdy jsou výsledky publikovány a slouží jako východiska pro další vědecká bádání. Připomeňme si např. vznik internetu, aplikace původně tajného kosmického výzkumu v oblasti rozvoje telekomunikací (satelitní antény), biomedicíny (umělá výživa Herbalife) atd.

O čem psát? Obsahová stránka vědeckého textu

Zatímco by málokterého žurnalistu napadlo psát o tom, že nějaký pes pokousal listonoše (za otištění by jistě stálo, kdyby tomu bylo naopak), vědecká komunikace je plná banalit o pokousaných pošťácích. Jsme zaplavováni statisíci článků, z nichž se dozvíme, že kdo kouří a hodně pije, tak si škodí zdraví, zbytečnými etologickými studiemi typu „Proč mravenci neradi spí sami?“, v nejlepším případě pak šokujícími novinkami o tom, že spermie ve vesmíru o něco rychleji mrskají svými ocásky (3) (i když kdo ví, snad to jednou někomu k něčemu bude).

Odhaduje se, že jen 5-10 procent publikovaných vědeckých prací přináší skutečně nové nebo podnětné poznatky. Ostatní je v podstatě tzv. informační šeď. Uvědomíme-li si navíc, že počet vědeckých publikací se v průběhu 20. století každých 10-15 let zdvojnásobil (1), což vedlo k ohromné informační explozi, měli bychom si pokaždé hned na začátku položit sami sobě otázku: „proč vůbec píši tento článek?“(2).

Mezi objektivní příčiny záplavy informací patří stále se zvyšující počet vědců v rozvojových zemích, jakož i stále více se rozevírající vějíř nových, většinou interdisciplinárních vědeckých oborů (uveďme si např. množství klinických aplikací laseru v medicíně, zrod syntetického oboru psychoneuroimunologie atd.).

K subjektivním příčinám informační laviny řadíme přežívající komunikační strategii typu „publish or perish !“ doprovázenou její latinskou kolegyní „publico ergo sum“. Dnes už ale nestačí jenom bezhlavě publikovat, vědci si uvědomují, že vědecké uznání si vyslouží hlavně ti, kteří dokáží vzbudit zájem u svých kolegů – uplatňuje se spíše strategie, kterou jsem si dovolil nazvat „to be citable, or not to be! (4)“.

Většina čtenářů těchto řádků si možná klade otázku: „Mohu já, „obyčejný“ obvodní lékař nebo „řadový“ ambulantní specialista vůbec něčím přispět na oltář vznešené lékařské vědy?“ Stále totiž bohužel přetrvává názor, že věda se dá dělat jenom na vrcholných centrálních pracovištích. To ale není vůbec pravda! Dnešní nesmírně rozsáhlá, globalizovaná, provázaná, interdisciplinární a hlavně neuvěřitelně rychle a dynamicky se rozvíjející biomedicína dává nespočet příležitostí k tomu, aby si vnímavý odborník na jakékoliv pracovní pozici všiml nějakého buď zcela nového jevu či situace nebo aby známý jev popsal v nových souvislostech.

Možná, že právě váš nápad (pokud skutečně stojí za publikování) je zatím neviditelnou částí ohromného puzzle lékařské vědy, které nelze složit bez poznání všech sousedních dílků. Máte-li co sdělit (tedy znáte-li obsah, ale i širší doménu problému), máte-li ověřeno, že to už neudělal někdo jiný před vámi, publikujte ! Publikujte ale především proto, abyste komunikovali, nejen proto, abyste byli (jen) citováni.(5)

Žánry písemné vědecké komunikace. Formální stránka vědeckého textu

Máme-li o čem psát – tedy známe-li obsah, je třeba také zvážit, jakým způsobem to zveřejníme - musíme najít vhodnou formu. Již jsme naznačili, že písemná vědecká komunikace je podobně jako umělecká nebo publicistická literatura realizována prostřednictvím řady různých žánrů. Stanovit, kolik je vlastně typů vědeckého diskursu, není dost dobře možné. Záleží na volbě klasifikačního kriteria, hranice mezi žánry bývají neostré, celá soustava typů textů je nepevná. A. Fowler k tomuto problému píše: „Žánry autora neomezují, poskytují mu pozitivní podporu. Nabízejí prostor, relativně neutrální prostředí, cestu, která usměrňuje zkušenost, když autor tvoří. Tím, že autor přijme pozvání žánru, není problém jeho výrazu vyřešen, avšak dostává se mu vědění, jak lze množinu prvků vhodně uspořádat.“ (6)

 

Cílem této práce není vypočítávat všechny existující žánry od abstraktu, referátu, kazuistiky (case reportu) přes původní sdělení, přehledové review, disertační práci až třeba k monografii atd. Při volbě žánru je nutné mít vždy na paměti, komu je publikace určena. Důležité je připomenout si, že i když je obsah publikovaného sdělení prvotní, jeho forma může rozhodovat mj. o tom, jestli bude řešení daného problému ostatními odborníky vůbec nalezeno(!), správně pochopeno a interpretováno, dokonce i o tom, jestli bude citováno! Skutečnost, že např. většina vědeckých článků má podobnou strukturu, usnadňuje jejich čtení a hodnocení.To je důležité zejména u začínajících autorů. Je pravda, že známe i příspěvky geniálních vědců, kteří si s formální stránkou práce hlavu vůbec nedělají – ti si to ale buď mohou pro svoji popularitu dovolit nebo k porušení zásad mají zvláštní důvody. Je tu možné opět zmínit analogii např. se strukturou klasického antického dramatu. Ta sestává z expozice, kolize, krize, pokračuje přes peripetii, katastrofu až k očistné katarzi. Třebaže si to na první pohled vůbec neuvědomujeme, téměř všichni dobří a uznávaní dramatici toto schéma dodnes ve svých dílech dodržují. Divák (či posluchač) už je na to zvyklý, a proto (podvědomě) nelibě nese, když je zavedený postup nějakým avantgardním „neformálním“ umělcem buď z neznalosti nebo záměrně (ale nesmyslně) narušeno.

Struktura odborného lékařského článku (Article, Paper)

Jednou z forem, na kterou se nyní zaměříme, je klasický odborný lékařský článek, publikovaný v  biomedicínském periodiku. Jde o žánr poměrně pružný, přesto má některé obecné charakteristiky.

Jak napsal M. Špála (7), vzhledem k tomu, že prvotní písemná komunikace mezi vědci se uskutečňovala prostřednictvím dopisů, písemná forma vědeckého sdělení si i po třech stoletích v základě ponechala členění jako v dopisu, tj. na úvod, stať a závěr. Současná struktura písemného zveřejnění nově zjištěných poznatků v odborném periodiku se ustálila zhruba před sto lety a je v obecných rysech společná všem vědeckým oborům. Vycházejí z ní i doporučení a redakční pokyny pro autory, které jednotlivé redakce čas od času zveřejňují - viz např. : Praktický lékař, 81, 2001, Suppl.1, s. 31.

Vzhledem k postupující globalizaci v oblasti vědecké komunikace se budeme držet osvědčeného schématu, používaného zejména v anglosaské literatuře pod zkratkou TAIMRD (1)

 

Title: titulek je velmi důležitá část celého článku. Každý zelinář si dává záležet na tom, aby v regále s rajčaty byly ty nejlepší kousky nahoře na očích zákazníkům. Podle nich často usuzujeme, jestli si koupíme celou hromádku. Jde ale o to, aby název práce naopak nesliboval mnohem více, než číní její skutečný obsah. C. Sorensen takový nešvar nazývá „polským balením“(8).

Je třeba zejména uvážit, že jedna ze základních rešeršních metod je založena na vyhledávání klíčových slov v titulku. Ideální je, když titulkem vyjádříme obsah celé práce – např. „Transplantace jater pro akutní jaterní selhání“. Vyhýbáme se beletristickým prvkům a pokud je přece jen použijeme, např. u práce určené širší odborné veřejnosti, snažíme se i tady, aby alespoň někde bylo obsaženo klíčové slovo: „Bolestně smutná nálada aneb co je to deprese a jak se léčí.“ Zcela cíleně můžeme výjimečně použít i provokativní otázku – např. : „Připustíme informační eutanázii?“ (etička H. Haškovcová jistě u posledního příkladu zvedá obočí, anesteziolog K. Cvachovec rovnou hůl).

Autoři: toto schéma zahrnuje autory pod titulní část. V práci uvádíme všechny autory, kteří se rozhodujícím způsobem podíleli na daném úkolu (působí ale směšně, když se pod článek o jednom pokusu s dvěma krysami podepíše deset vědců). Dnes už se naštěstí příliš nenosí trapná praxe uvádění šéfů jako tzv.„čestných autorů“ – i když ješitnost byla, je a zřejmě ještě hodně dlouho bude jednou z nejúčinnějších brzd vědy a pokroku vůbec. Uvádíme také pracoviště autorů a kontaktní informace. Dnes by neměla chybět např. e-mailová adresa.

Abstrakt: souhrn je vůbec nejdůležitější část publikace. Je to jakási miniatura celého článku. Pokud publikujeme v monitorovaném periodiku, bývá abstrakt převzat do velkých medicínských bibliografií (např. MEDLINE) a tím prakticky obecně zpřístupněn. Snažíme se psát věcně, přehledně, vyjadřujeme se pokud možno kvantitativně. Uvedeme to podstatné z oddílu Results. V abstraktu nesmí být obsaženo to, co není ve vlastním textu článku.

Abstrakt může v některých případech nahradit primární dokument. Ze stejného důvodu jako v předcházejícím textu se snažíme do abstraktu propašovat všechna důležitá klíčová slova – usnadní se tak nalezení vašeho článku při jeho budoucím fulltextovém vyhledávání vašimi kolegy.

Key words a zejména tzv. deskriptory MeSH, které slouží k indexaci dokumentu (a nahrazují historicky starší anotaci) se uvádějí navíc samostatně, jako obligatorní a nedílná součást abstraktu.

Introduction: úvod – jak sám název napovídá, uvádí do celé problematiky. Popíšeme, na co jsme ve své práci navázali, proč jsme se do řešení problému vůbec pustili, co je cílem našeho výzkumu (který je samozřejmě nesmírně důležitý pro blaho celého lidstva). Můžeme zmínit hypotézu, z které jsme při řešení problému vycházeli.

Materials and Methods: materiál a metody – nejrozsáhlejší část vědeckého článku. Text je většinou třeba logicky rozčlenit do odstavců. Vycházíme z přehledu použitého „materiálu“– tento obecný výraz se pro medicínu právě nehodí, protože si pod ním můžeme představit např. i soubory pacientů. Dále přesně popíšeme metody, které jsme pro svůj experiment použili. U metod obecně známých stačí zmínka, u méně běžných odkážeme na odbornou literaturu. Metody vzácné nebo námi modifikované je třeba celé zvlášť popsat. Platí to např. i pro deskripci použitých diagnostických přístrojů, specifikaci léků atd. U klinických studií ovšem chráníme anonymitu pacientů. Pacienty uvádíme jako osoby (ne jako „případy“), včetně jejich důležitých charakteristik (pohlaví, věk, povolání atd.). Při tvorbě této části vědeckého textu si klademe jedinou otázku: jestli bude podle našeho popisu možné celý experiment někým jiným zopakovat.

Results: Výsledky – sem patří přehledně zpracované rezultáty všech pokusů a pozorování. Využíváme zejména prostředků vizuální komunikace – tabulek, grafů, statistik. Zvláště dnešní mladá generace vědců totiž vyrůstala v informačním prostředí, které je mnohem více založené na optickém vnímání, kterým získáváme přes 90 procent podnětů (začíná to u dětmi oblíbených comicsů, všudypřítomných značek a piktogramů, oblibě počítačových a televizních obrazovek, také nejčtenější tituly novin dnes připomínají spíše obrázkové leporelo). Chceme-li někoho přesvědčit o své vědecké pravdě, musíme mu to také umět vhodně naservírovat a zafixovat do optické paměti. Třebaže je to nesmírně těžké, uvádíme i výsledky, které nepodporují naší hypotézu. Jednak je to mravné, jednak to paradoxně přispěje evaluaci validity naší práce ze strany kolegů odborníků. Důvěryhodnost je totiž kamarádka k nezaplacení.

Discussion: diskuse slouží v podstatě ke konfrontaci námi dosažených výsledků s tím, co uvádí dosavadní vědecká teorie a praxe. Máme zde možnost vysvětlit i případné výše uvedené „záporné“ výsledky. Diskuse by měla končit potvrzením (úplným, částečným, podmíněným) nebo naopak nepotvrzením původní hypotézy.

References: neboli citované informační zdroje. Uvádíme české i zahraniční autory, kteří mají nějaký významný vztah k probíranému problému a z jejichž prací jsme čerpali nebo přímo citovali. Ze seznamu by mělo být na první pohled patrné, jakou pozornost jsme věnovali přípravě řešení – jak jsme obeznámeni s dosavadním stavem v daném oboru, jaký prostor věnujeme i opozičním názorům, atd. Formální úprava citací vychází z požadavků redakce, která by se měla zase řídit příslušnou normou. Vzhledem ke globalizačním tendencím už dochází ke sjednocování praxe na celém světě (9). V časopise Praktický lékař je např. preferován systém abecedního řazení autorů s číselnými odkazy v textu. To bylo nutné v minulosti, kdy se pátralo v lístkových katalozích. Dnes už ale hledáme fulltextovou metodou v elektronických katalozích. Stálo by proto za úvahu (podle řady zahraničních vzorů) připustit i metodu logického číselného řazení autorů tak, jak jsou v textu postupně citováni – bez ohledu na abecední jmenné pořadí .Ostatně platná norma ČSN ISO 690 (01 0197) tento způsob fakultativně umožňuje (10).

Kromě těchto (spíše kanonických než obligatorních) částí klasického článku existují i další doplňující části, jakými jsou např. seznam použitých zkratek, poděkování (Acknowledgements), dodatky (Appendix). Existují také zvláštní kratší formy článku, jako např. krátká sdělení (Brief Communication, Short Communication, Letter, Note). Ty se většinou zabývají jenom nějakým jednodušším vybraným aspektem širšího problému, kladně či záporně reagují na jinou vědeckou práci, případně se snaží zajistit prioritu objevu, který bude později ještě podrobně popsán.

Jak začít psát

G.B. Shaw kdysi na tuto otázku odpověděl zcela jednoduše: vlevo nahoře. Věc ale vůbec není jednoduchá. Učenec pocházející ze semitské oblasti by např. tomuto doporučení vůbec nerozuměl. Musíme si také umět přiznat, že mnohý prvotřídní odborník a tvůrčí vědec nemusí být současně nadán schopností také dobře publikovat (komunikovat vůbec). Napsat dobrý vědecký text je umění svého druhu.

   Je až s podivem, že ani po třináctileté školní drezúře v oblasti českého jazyka (kde jsme se jistě učili mnohem víc než jenom to, jak vyplnit složenku a napsat, co se nám v létě přihodilo na skautském táboře) není řada jinak nadaných odborníků schopna stručně a jednoduše napsat, co vlastně vůbec dělá. Z. Šesták v této souvislosti píše: „Neznalost komunikační techniky (a věda samozřejmě není nic vznešeného, je to jen řemeslo vynikajících mozků a obratných experimentátorů) zpozdí rozšíření informací z vědeckého výzkumu, často neumožní obhájit prvenství objevu. To je ovšem chyba. Proč má mladý vědec zbytečně ztrácet čas a možnosti?“ (1)

Mladý vědec (a ten starší zvlášť) by si také měl připomenout slova A.C. Darwina: „Ve vědě získá důvěru ten, kdo přesvědčí svět, ne ten, koho ta myšlenka napadla jako prvního“. Přesvědčit můžete ale jenom toho, kdo vám porozumí. O srozumitelnosti ve vědě zase prohlásil A. Einstein: „Věci skutečně nerozumíte, když ji neumíte vysvětlit vlastní babičce“.

V oblasti vědecké komunikace mají značný náskok američtí vědci. Ne, že by jejich střední a vyšší školství bylo jako takové na vyšší úrovni než u nás – znalci vám řeknou, že je tomu někdy právě naopak. Americké školy však učí nejenom poznatky sumarizovat a memorovat, ale také s nimi obratně pracovat. Slohová cvičení, eseje a umění diskutovat a obhajovat své myšlenky jsou tam naprosto běžnou a nenahraditelnou součástí výuky jakéhokoliv předmětu. Kudy ale pro našince vede cesta ven?

Napsat první článek je nejtěžší.

Je-li začínající vědec vtažen do „zavedeného“ výzkumného týmu, postupně si může problematiku vědecké komunikace „osahat“ a s pomocí zkušenějších kolegů překonat i počáteční nezdary. Jak má ale postupovat solitér? I když jsme se už zmínili, že věda je dnes otázkou týmů (bohužel i proto bývá na rozdíl od umění často velmi, velmi neosobní), nesklouzávejme do druhého mýtu. Také tvůrčí jedinec může v dnešní vědě najít svoji parketu. Všechny problémy totiž není třeba řešit týmově. A pokud jsou řešeny týmově, stejně v tomto kolektivu prakticky vždy existuje nějaký celkový editor společné práce.

Publikační gramotnost (good publication practices) si můžeme osvojit například napodobováním stylu (nikoliv obsahu) úspěšných autorů. Předlohou by měl být nějaký uznávaný článek, nejlépe ze stejné domény o jaké chceme psát. Tato metoda obnáší nebezpečí ve výběru vhodného článku. Existuje řada obsahově podnětných prací se slabou strukturou, nebo stylistickými omyly. Na druhé straně, někteří matadoři jsou natolik známí, že si mohou dovolit ozvláštňovat svá dnes už vyčpělá moudra netradiční strukturou. Kopírováním takových perel vznikne většinou karikatura. Někdy nezbývá, než zvolit inkrementální postup a držet se od počátku výše uvedené a osvědčené „osnovy“ článku.

Pokud se rozhodneme pro formu odborného článku, měli bychom mít na paměti, že musíme psát pouze o jednom tématu. Řešíme-li současně dva, navíc nesouvisející problémy, je lépe napsat dva různé články. Mějme na paměti, že špatná argumentace o věcech, které nejsou ústředním zájmem autora, může snížit celkovou věrohodnost článku. C. Sorensen (8) v této souvislosti píše: „máte potencionální výhodu výběru bitevního pole. Vy určujete, o čem budete diskutovat“. Dále dodává, že je třeba, abychom se drželi jediného ústředního bodu, protože je větší šance, že si kolegové náš článek zapamatují, budou ho tedy brát v úvahu a doporučovat jiným. C. Sorensen ještě trefně poznamenává: „strkat krk do více než jedné gilotiny, to není dobrý nápad.“

Publikování článku není nutno uspěchat, ale není možné s ním také příliš otálet. Známý pražský patolog H. Šikl v jednom ze svých poválečných metodických návodů (11) radil začínajícím autorům, aby „upustili od přílišného spěchu … nic se nestane, uložíme-li hotovou práci na nějaký měsíc do zásuvky“. I když byl H. Šikl samozřejmě veden dobrým úmyslem – po napsání článku je třeba určitého časového odstupu a je třeba hotové dílo před odevzdáním do tiskárny také recenzovat – několik měsíců strpení ve vědě bylo možné v roce 1947, nikoliv na prahu 3. tisíciletí.

 

Jazyk a styl článku

Obě kategorie vycházejí z interakční povahy vědeckého textu. Autor musí znát svého čtenáře a podle toho volí jazyk (spisovný jazyk nebo profesionální žargon), jakož i odborný styl článku (vědecký, naučný nebo popularizační). Promítá se zde samozřejmě i autorova příslušnost k určitému jazykovému a kulturnímu prostředí. Jinak píše německý autor, libující si v hierarchicky uspořádaných, ale šroubovaných souvětích – zde leží odpovědnost na čtenáři, aby text dešifroval. Jinak zase autor z anglofonní oblasti, který se cítí odpovědný za to, aby napsal svůj výklad jasně a čtivě. Čeští autoři dosud vycházejí spíše z německé tradice – často např. odbočkami porušují lineárnost textu (pozornému čtenáři neuniklo, kolikrát je i v tomto článku použito závorek). Pod vlivem četby dnes převládajících anglických prací ale postupně dochází i v české kotlině k určitému obratu.

Pro vědu je charakteristické používání termínů. Ty dodávají odbornému textu tolik potřebnou přesnost a jednoznačnost. Zatímco u statických lékařských oborů (např. anatomie) je terminologie dávno ustálena (nový orgán nám v dohledné době v těle nenaroste), u nových a dynamicky se rozvíjejících biomedicínských disciplín vždy nějakou dobu trvá, než se vědci na přesném termínu shodnou. V internacionalizaci odborného jazyka hraje významnou roli např. tezaurus deskriptorů MeSH z dílny Národní lékařské knihovny v USA .

Velká diskuse se dnes vede o tom, do jaké míry patří do vědeckého textu expresivní a emocionální prvky. Ty byly donedávna tabu pro vědecký styl (který byl považován pouze za neosobní nástroj předávání faktů a potlačování subjektivních názorů), připouštěly se jen u stylu popularizačního. Sama interakční povaha vědeckého textu však často vede k používání subjektivních prvků, jakými jsou např. různá uznání, díky, žádosti a výzvy, ale i kritiky, zpochybnění a obvinění. Přirovnání nebo metafora také umožňují vědeckému poznatku putovat do širších, interdisciplinárních kontextů(6), což je zvláště u biomedicíny velmi důležité. Ohromná konkurence vědeckých textů navíc nutí autory ke snaze zaujmout – např. i za pomoci nějaké uvolňující argumentace. Současný vývoj vědeckého stylu ve světě je proto poznamenán určitým odklonem od neutrálního, objektivního a neosobního projevu. Platí to nejenom pro jednotlivé texty, nýbrž i pro celá periodika. Stačí si např. vedle sebe položit náš stavovský Časopis lékařů českých a porovnat s jeho mnohem zajímavějším a poutavějším americkým protějškem, časopisem JAMA (a můžeme se domýšlet, které články jsou „vědečtější“ a „odbornější“.)

S obrazností a jinými prvky strategie uvolnění je však třeba nakládat velmi opatrně. Výklad je možno uvolnit, nikoliv však trivializovat. Nesmí být také příliš familiární (čtenáře přece bereme vážně). Šance pro užití takového způsobu komunikace nejsou ve všech oborech stejné (kdyby např. šéfredaktor nejmenovaného nejlepšího českého medicínského odborného časopisu :-) nebyl psychiatr, ale dejme tomu úzce specializovaný odborník na tyreoideu, možná, že by mohl neomezeně používat jediného expresivního termínu „vole“).

Základním předpokladem jakéhokoliv komunikačního stylu je ovšem potřeba dobře ovládat mateřštinu. Pro účely tohoto článku není možné vyjmenovat všechny prohřešky a stylistické chyby od vybočení z vazby (pan starosta koukaje z okna, kráva ho kopla), přes směšování a spřahování vazeb, větnou spodobu atd. až k různým pravopisným hrůzám (děvčata si dali vepřoví řýzek). To všechno už jsme se měli dávno naučit ve škole. Kdo to nestihl, ten si musí celý text odborného článku nechat před publikováním jazykově upravit. To už jsme se ale dotkli problematiky

Recenze a korektury odborného článku

Podaří-li se autorovi (autorům) konečně „položit poslední tašku na střechu“ a dopsat celý článek, ještě zdaleka nemusí být vyhráno. Musíme mít na paměti krutý fakt, že redakce kvalitních periodik zamítají (nikoli pouze vracejí k přepracování) více než pětinu, velké vědecké týdeníky Science a Nature dokonce 85 procent došlých rukopisů! (1) Pokud článek přináší od počátku „šedé“ informace, je jeho osud obvykle zpečetěn. Málokdy pomůže „cirkulační“ kolečko po příbuzných redakcích. Co když je ale obsah (poměrně) v pořádku a práce má spíše formální nedostatky?

Tady pomůže jen to, když je článek před odevzdáním podroben důkladné kontrole. Patří sem zejména autorecenze (po určitém časovém odstupu) samotným tvůrcem textu a posouzení (peer review) kolegou buď z blízkého autorova okolí, nebo vzdáleným odborníkem, na jehož úsudek obvykle daný tvůrce dá.. U pojmu peer review se chvíli zastavíme. Tento termín se doslovně těžko překládá, protože angličtina je známa svojí homonymitou. Jedna z definic hovoří o tom, že peer review jeproces, který zahrnuje nezávislé posouzení technické nebo vědecké podstaty výzkumuodborníky (v tomto smyslu vrstevníky), kteří jsou znalostmi a kvalifikací rovni tomu výzkumníkovi, jehož práci hodnotí"(12) . Další materiál připomíná odpovědnost recenzenta. Uvádí, že vědec v plášti soudce nemůže být ve svém mínění libovolný. Musí být konstruktivním kritikem (13).

Pro recenzní činnost proto nejsou příliš vhodné pojmy oponent a oponentura, kdy se u dotyčného posuzovatele apriorně předpokládá opačný, kontroverzní, event. nadřazený postoj. Cílem recenze je rukopis celkově zlepšit, nikoliv jen zamítnout.(14) Na recenzenta, zejména redakčního, jsou kladeny také vysoké morální požadavky. Jde zejména o to, aby autora nepřipravil o možné myšlenkové prvenství a nepřisvojoval si výsledky cizího výzkumu.

Předpublikační recenze by si měla všímat tří okruhů – obsahového, jazykového a formálního (zde může pomoci také nejbližší knihovnicko-informační pracoviště).

Po odevzdání rukopisu do (vhodně vybrané) redakce odborného časopisu vědec obvykle netrpělivě čeká na vyjádření ke své práci. Velmi často je nutné dílo doplnit, upravit nebo dokonce podstatně přepracovat. Pokud je rukopis přijat, probíhá ještě závěrečná autorská korektura. Autor v ní potvrzuje, že redakce při sazbě a dalších redakčních úpravách pro tisk něco podstatného nevynechala nebo nepozměnila. Někdy je to také poslední možnost, jak do textu vsunout nějakou úplně novou informaci. Je ale třeba provést změny tak, abychom nedráždili tiskárnu - celková délka a rozčlenění textu by měly odpovídat původní sazbě. Případné úpravy musí být prováděny srozumitelnou formou, prostřednictvím tzv. korektorských značek. Tyto (hieroglyfy) bývají u slušných redakcí součástí redakčního dopisu, žádajícího autora o korekturu. Zdálo by se, že přijetím a publikováním vědeckého článku celá věc končí. Pravda je ale úplně jiná. Každý, kdo úspěšně publikoval potvrdí, že naopak všechno začíná.

Ohlas na publikovaný článek. Úloha zpětné vazby.

Hovoříme-li o vědecké komunikaci, je zřejmé, že se nejedná o jednosměrný proces. Vědecký text má interakční povahu. Tak jako se dítě těší z nové hračky, tak se učenec raduje z uveřejněného článku. Ještě více ho ale zajímá ohlas, zpětná vazba (feed back) publikovaného materiálu. Ta často rozhoduje o správnosti a dalším směru výzkumu, má významný podíl na tom, zda vědcem navržené řešení problému bude celospolečensky přijato (a o to vlastně v podstatě jde). Ohlas na článek často jako sudička stává u zrodu neformální vědecké komunikace, pomáhá navazovat nové vztahy a nová přátelství (bohužel, výjimečně i nenávisti za hrob). Osobní kontakty vědců také zvyšují jejich produktivitu. Takové skupiny bývají zvýhodněny, což se označuje jako Matoušův efekt podle biblického výroku „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“ ( a dobře mu tak).(15)

Kdo dočetl až sem, jistě nyní cítí nutkání aby si šel nabrousit své oblíbené pero. Ještě předtím ho ale čeká

Závěrečné cvičení

Pokuste se najít a formulovat všechny obsahové, formální a jazykové chyby tohoto článku.

Použitá literatura:

1-       Šesták, Z.: Jak psát a přednášet o vědě. Praha, Academia 2000,s.11-12,15,81-90,142
2-       Technical Writing.[cit.2001-12-12] http://www.cs.rit.edu/~pga/CEEIC/writing.html
3-       Radford,T.:Fun but no future from sex in space .[cit.2001-12-12] http://www.guardian.co.uk/Archive/Article/0,4273,4305379,00.html
4-       Menoušek, J.: Vědecké lékařské informace na internetu –II.. Praktický lékař,80,2000,č.8, s.479.
5-       Špála, M.: Praktické desatero.[cit.2001-12-12] http://www.lf1.cuni.cz/~mispa/14.htm
6-       Čmejkrová, S.-Daneš, F.-Světlá,J.:Jak napsat odborný text. Praha, Leda 1999. s.37,50,52.
7-       Špála, M.: Současné mezinárodní požadavky na úpravu odborného lékařského článku. .[cit.2001-12-12] http://www.lf1.cuni.cz/~mispa/10.htm
8-       Sørensen, C.:This is not an article .[cit.2001-12-12] http://is.lse.ac.uk/staff/sorensen/downloads/not/notart.html
9-       Uniform Requirements for Manuscripts Submitted to Biomedical JournUpdated October 2001.[cit.2001-12-12] http://www.icmje.org/index.html
10-    Bibliografická citace dokumentů .[cit.2001-12-12] http://www.cuni.cz/~boldisp/citace.html#umist
11-    Šikl,H.:Formální stránka vědeckých prací. Časopis lékařů českých,86,1947,č.26, s. 805-809
12-    OERI Stands Alone on Peer Review.[cit.2001-12-12] http://www.aera.net/gov/archive/n0499-01.htm
13-    Smith,R.:Opening up BMJ peer review. BMJ,318,1999; s.4-5
14-    Špála, M.: Recenze – posouzení – peer review.[cit.2001-12-12] http://www.lf1.cuni.cz/~mispa/11.htm
15-   Weis, P.: Vědecké lékařské informace. Současný stav a perspektivy. Zdravotnická dokumentace, 21,1982,č.1-2,s.19-21.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Průměr: 5 (2 votes)
MENOUŠEK, Jiří. Jak (ne)napsat článek pro odborný časopis?. Ikaros [online]. 2002, ročník 6, číslo 9 [cit. 2016-09-30]. urn:nbn:cz:ik-11066. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11066

automaticky generované reklamy

Máme tu 2 komentářů

Váš článek mě přímo nadchl... pořád jsem přemýšlela, kde zjistit, jak má vypadat správný věcecký článek, protože se snažím o vědu a měla bych publikovat a nikde jsem nic podobného nenašla. Jsou nějaké podstatné rozdíly mezi lékařským a ekonomickým vědeckým článkem?

nejsem ekonom (pouze držím rodinnou kasu), takže nevím, jaké zvyky vládnou v této doméně. Předpokládám, že v medicíně a přírodních vědách obecně se vědecký diskurs provozuje o něco déle než v jiných oblastech (např. humanities - dokonce si myslím, že tyto vědy jsou z toho mírně frustrovány a trochu bezradně vymýšlejí "nové" formy i "novou", postmoderní terminologii). Proto se už např. v biomedicíně ustálila určité formy sdělení.
Já osobně bych si všímal, jak se píší ekonomické články v renomovaných periodicích ve světě (The Economist aj.) a pokud jde o formu, nebál bych se "opisovat".
Ale ve všem ostatním myslím není rozdílu. S pozdravem

registration login password