Převést německý výraz „Bibliothekartag“ do češtiny není právě nejjednodušší. V letošním dubnovém čísle Ikara, v informaci o jednání německých knihovníků, jsem v podnázvu uvedl „Na okraj 95. výročního setkání německých knihovníků“. Tento převod lze stěží použít u dalšího „Bibliothekartagu“, jenž se konal v tomto roce: rakouské knihovnice a knihovníci, ale i další profese z paměťových institucí, se scházejí každý druhý rok, řekněme na shromáždění, konferenci či na zasedání, což je nejbližší ekvivalent k výrazům typu „-tag“ (též „Archivartag“), resp. „Tagung“. 29. profesní zasedání, pořádané Sdružením rakouských knihovnic a knihovníků (Vereinigung der österreichischen Bibliothekarinnen und Bibliothekare) se konalo ve dnech 19. až 23. září 2006 na břehu Bodamského jezera v Bregenzu.

Některým rysům tohoto zasedání, spíše společenským, jsem se věnoval na jiném místě, zde bych chtěl přece jen navázat na téma z „Bibliothekartagu“ německého: z široké nabídky programu [1] jsem si vzhledem k našim vlastním aktuálním problémům vybral zejména přednášku Berndta Dugalla, ředitele Univerzitní knihovny J. Ch. Senckenberga ve Frankfurtu nad Mohanem a předsedy známého, každopádně aspoň v našich vědeckých knihovnách, subito, registrovaného spolku, seskupení převážně německých vědeckých knihoven zaměřeného na dodávání dokumentů.

Mnozí vědí, že elektronické dodávání dokumentů v Německu, jakkoli snad optimálně podporováno ze strany vládních úřadů, čelí již řadu let nepřízni domácích i mezinárodních vědeckých nakladatelství, jež v roce 2004 vyvrcholilo podáním žaloby u soudu. Rekapitulaci vývoje této kauzy byla věnována vystoupení B. Dugalla letos na jaře v Drážďanech i v září v Bregenzu.

Druhé vystoupení však výrazně překročilo právní, resp. organizační rámec problému (elektronického) dodávání kopií v rámci knihovnických služeb (ať již meziknihovních reprografických nebo přímého dodávání kopií). Autor se v něm a ve své stati v zářijovém čísle časopisu ABI-Technik [2], na niž odkázal, zabýval vývojem forem vědecké komunikace a práce s vědeckou literaturou v minulosti, v současnosti i jejich perspektivami. Jako člověk, jenž se po desetiletí aktivně na německé knihovnické scéně s plným nasazením na špičkové úrovni zabýval praktickým řešením tohoto problému, pohlíží na vzniklou situaci s chladnou hlavou.

Oproti nevyhnutelnému ručnímu excerpování knih či časopisů ještě před necelým půl stoletím se ve stále zrychlujícím tempu (meziknihovní reprografické služby s využitím postupně obyčejné pošty – faxu – elektronické pošty či ftp-serveru) dostali vědečtí pracovníci především v oborech přírodních věd, techniky a lékařství do situace, kdy v databázích mají přístup nejen k prostému textu, ale i dynamickému obrazovému či jinému datovému obsahu, jaký by nemohl být sdělován v tištěném dokumentu, často též k plným textům odkazovaných dokumentů a nejnověji k postupně se objevujícím, resp. přímo dodávaným údajům o užití jejich díla (otevření, stažení, citace, odkazy). Tyto služby poskytované na základě licencí jsou komfortní, ale i velmi drahé. Nastíněný vývoj vědecké komunikace, zvláště v uvedených oborech, je nezvratný; je tedy nutné vidět, že elektronické dodávání v podstatě reprografických kopií dokumentů není vůči těmto novým produktům reálnou konkurencí, a vyvodit z toho náležité závěry.

Ve střednědobé perspektivě má ovšem dodávání dokumentů ještě své opodstatnění. B. Dugall hovoří o [vývojové] nice, jejíž základnu tvoří jednak dokumenty, jež ještě nejsou k dispozici v digitálním provedení (dodejme, že za takové můžeme mít podstatnou část produkce v oboru společenských věd a v humanitních oborech, zejména v jiných jazycích než v angličtině, případně v dalších světových jazycích), jednak uživatelé, již nemají k digitální produkci přístup (zvláště z ekonomických a dalších důvodů). Nicméně, dny dodávání dokumentů dnešního rázu jsou podle něho koneckonců již sečteny. Prognózu, jíž doprovází své hodnocení, vyjadřuje následující tabulka:

Jakkoli tato čísla vycházejí z německého prostředí (v předpokládaném vývoji B. Dugall vidí zejména důsledek nejnovější orientace Německé společnosti pro výzkum – Deutsche Forschungsgemeinschaft na zajištění národních licencí pro přístup k databázím a na rozvoj elektronického publikování na základě Open Access), nemyslím si, že lze u nás předpokládat situaci příliš odlišnou: špičkoví uživatelé budou mít prostředky na špičkové služby, uživatelé mimo špičku budou mít i na „pouhé“ elektronické dodávání kopií prostředky jen omezené. S existencí a určitým trváním uvedené niky je však možné počítat. Je třeba předpokládat zvláště poptávku od zahraničních uživatelů po lokálních či regionálních materiálech, především retrospektivních [3]. Tato tendence se rýsuje již v současnosti.

Nicméně, postavíme-li se na půdu našeho zájmu na operativním získávání kopií z německých knihoven nyní a v blízké perspektivě, vězme, že jak naši němečtí kolegové, tak i nakladatelská sdružení německá i mezinárodní projevili velkou míru odpovědnosti a vstřícnosti, domluvili se, že soudní spor nechají v části týkající se mezinárodních meziknihovních služeb spát, a v červenci t. r. uzavřeli rámcovou smlouvu o podmínkách poskytování meziknihovních služeb dodávání dokumentů knihovnami v jazykově německých zemích, resp. subito (pokud jde o elektronické dodávání, na základě uplatnění správy digitálních práv [4]) do ostatních evropských zemí [5]. Dohody s konkrétními nakladatelstvími je však třeba uzavřít samostatně – k 12. říjnu 2006 se tak stalo se čtyřmi nakladateli; z velké části se jedná o tituly mimo oblast přírodních věd, techniky a lékařství. Podle rámcové smlouvy činí autorskoprávní poplatek za zhotovení kopie časopiseckého článku, již si musí v každém případě koncový uživatel z knihovny odnést vytištěnou na papíře, v první roce platnosti smlouvy 3,50 EUR, v druhém roce 4 EUR ; pro třetí rok bude výše poplatku dohodnuta dodatečně. Smlouva může být prodloužena. Výše poplatku za autorská práva při přímém dodávání kopií koncovému uživateli se určuje na smluvním základě pro každý titul zvlášť.

Jakkoli jsem dosud věnoval otázce dodávání dokumentů tak rozsáhlou pozornost, šlo jen o jedno z celé řady zajímavých vystoupení, jež domácí rakouští, ale i němečtí či švýcarští knihovníci a představitelé na akci vystavujících firem přednesli. Prezentace velké jejich části dali autoři k dispozici a jsou ke stažení z domácí stránky zasedání/konference (volba „Vortragende“ – jedna z nich je také o naší problematice).

Chtěl bych ještě výslovně uvést alespoň zajímavou diskuzi zástupců knihovníků a zástupce velkého nadnárodního producenta vědeckých publikací a databází, v níž také zajiskřilo, když se Manfred Antoni z Wiley-VCH představil jako zástupce jednoho z těch parazitů, s jejichž odsouzením skončilo vystoupení o vlivu akvizice licencí na rozpočty knihoven. Vlastní argumenty ve vystoupeních byly ovšem věcné – M. Antoni např. uváděl, že rostoucí náklady na přístupy do databází jsou podstatně určovány známým faktickým uzákoněním hesla „Publish or perish!“: během pěti let počet podaných materiálů redakci se takřka ztrojnásobil (= bylo třeba zajistit odpovídající počet posouzení), počet realizovaných článků se zdvojnásobil. Také to je činitelem značného růstu nákladů.

Další přednášející, již mě upoutali z těch, jejichž prezentace jsou k dispozici na webu, alespoň jmenujme: Joachim Griesbaum, Ulrich Hohoff, Hubert Hummer, Dirk Lewandowski, Christian Recht a Wilfried Sühl-Strohmenger.

Na závěr svého příspěvku nemohu opominout závěrečný pořad celého zasedání: panelovou diskuzi představitelů parlamentních klubů lidové a socialistické strany a zelených. Z obsahu bych chtěl zmínit problém, jenž pálí také naše západoevropské (a rakouské) kolegy: vysoká (nesnížená) daň z přidané hodnoty za licence na časopisecké elektronické databáze. Na rozdíl od zástupkyně lidovců se socialista Erwin Niederwasser k řešení plně přihlásil. Svůj příslib může také nyní, po volbách do rakouské Národní rady, naplňovat; nejenže byl znovu zvolen, ale stal se i členem hlavního výboru a výboru, jenž má důležitou úlohu v řešení finančních záležitostí.