Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Vzpomínáme na prof. PhDr. Jiřího Cejpka, CSc.

Čas nutný k přečtení
18 minut
Již přečteno

Vzpomínáme na prof. PhDr. Jiřího Cejpka, CSc.

1 comments

Poznámka redakce: V souvislosti s úmrtím prof. PhDr. Jiřího Cejpka, CSc., na konci minulého roku jsme oslovili vybrané kolegy s žádostí, aby se podělili o své osobní vzpomínky na tohoto výjimečného člověka. Někteří z nich naši prosbu vyslyšeli a výsledkem je následující soubor textů.


Professor Emeritus Jiří Cejpek – učitel, kolega, přítel (Vladimir T. Borovansky)

Moje vzpomínání na Jiřího Cejpka aneb jak jsme „dvakrát“ zakládali SKIP (Jarmila Burgetová)

Osobní vzpomínka na prof. PhDr. Jiřího Cejpka, CSc. (Marie Königová)

Moje setkávání s profesorem Jiřím Cejpkem (Richard Papík)

Trojnásobná ztráta (Saša Skenderija)

Zásluhy prof. Cejpka o vybudování moderní Parlamentní knihovny (Karel Sosna)



Professor Emeritus Jiří Cejpek – učitel, kolega, přítel

Vladimir T. Borovansky

Moje první setkání s Jiřím Cejpkem se uskutečnilo ve studijním roce 1960-61, kdy jsem začínal studovat na tehdejší katedře knihovnictví a vědeckých informací. V té době byl náš styk na úrovni studenta a učitele. Po mém odchodu do exilu pak v našich stycích nastala dlouhá přestávka, jelikož jsem ztratil kontakt i s katedrou. Mým jediným pojítkem byla odborná literatura, zvláště sledování publikační činnosti učitelů a dalších odborných pracovníků v knihovnicko-informačních referátových časopisech.

V období tzv. normalizace v Československu jsem si všiml, ze Jiří Cejpek již nepublikuje jako člen katedry. Z toho jsem usoudil, že musel opustit univerzitu. Teprve později, při mojí první navstěvě v Celetné ulici v roce 1987, kde jsem se setkal osobně s manželi Mertovými a Ivanem Wiesenbergerem, jsem se dozvěděl podrobněji o Jirkově osudu. Ale při první návštěvě po revoluci v roce 1990 jsem už jim byl přivítán jako vedoucím katedry. On mi pak při naší osobní schůzce podrobněji vylíčil svoje osudy a též pozvání studentů, aby vedl katedru. Zároveň jsme spolu probrali plány přednášek a seminárů pro mého “Fulbrighta”, kdy jsem byl během své roční vědecké dovolené (sabbatical) na katedře v roce 1991 hostujícím profesorem.

V průběhu mého pobytu na Karlově univerzitě jsme pak měli časté pohovory a diskuse a naše kolegiální styky postupně přerostly do osobního přátelství. Při mých téměř pravidelných výročních návstěvách jsme se vždy osobně i profesionálně stýkali a mimo to jsme komunikovali též pomocí elektronické pošty. Za tu dobu jsem cítil stále větší spřízněnost (jakýsi “kindred spirit”) s tímto vzácným člověkem a humanistou. Byl jsem vždy nadšen, když mi svým typicky skromným způsobem sdělil, že mu byla vydána další publikace. Většinu jsem pak od něho obdržel s osobním věnováním. Ohromně jsem si jich vždy vážil, nejvíce poslední z nich, Proměn let devadesátých. Doufám, že tato publikace se stane povinným čtením pro začínající studenty na úvod do knihovnictví a informačních studií. Moje poslední setkání s Jirkou a jeho drahou manželkou Iluší proběhlo v červnu 2005, kdy pro mne oba naplánovali výlet do Prokopského údolí, kde jsem už nebyl asi padesát let. Bylo to velice příjemné odpoledne, jako vždy s těmito dvěma lidmi. Plánovali jsme podobné krátké výlety do budoucna. Netušil jsem ovšem, že to byl s Jirkou poslední výlet. Jsem rád, že jsem udělal pár fotografií.

Profesor Cejpek byl neúnavným pracovníkem a inovátorem, obdivoval jsem nejen jeho zakládání nových programů na Moravě a časté dojíždění, jeho rozhlasové programy, ale i jeho vitalitu - ač vážně nemocen a už v důchodu, stále ještě docházel na ústav, konzultoval se studenty a kolegy. Jeho přínos českému knihovnictví a informačním vědám je enormní. A jeho kolegialita a přátelství nám bude chybět.

Moje vzpomínání na Jiřího Cejpka aneb jak jsme „dvakrát“ zakládali SKIP

Jarmila Burgetová

S profesorem Jiřím Cejpkem mne pojilo celoživotní přátelství, ačkoli jsem nepatřila ani k jeho spolužákům, ani k žákům, ba ani k jeho pedagogickým kolegům. Seznámila jsem se s ním v 50. letech – na počátku své profesní kariéry – prostřednictvím jeho manželky Iluše Cejpkové, s níž jsem pracovala v oddělení knihoven ministerstva kultury a informací. Měli jsme společný, postupně velice kritický názor na situaci v knihovnách a zájem o rozvoj našeho oboru. Úsilí o jakoukoli změnu naráželo na bariéry ministerského centrálního dirigismu. Teprve částečná liberalizace poměrů v druhé polovině 60. let umožnila kritické názory veřejně silněji projevovat.

Na jaře 1968 otevřel časopis Čtenář předsjezdovou diskusní tribunu na téma Jsou naše knihovny na úrovni současných dnů? Tato anketa se měla v té chvíli vztahovat ke III. celostátnímu sjezdu československých knihovníků, který pro rok 1968 připravovalo ministerstvo kultury a informací. „Pražské jaro 1968“ však zásadně ovlivnilo historii našeho oboru, která se vydala jinými cestami než plánovalo ministerstvo. Sjezd se sice koncem téhož roku uskutečnil, ale byl to ustavující sjezd Svazu knihovníků a informačních pracovníků (SKIP).

Možnost otevřeně se vyjádřit využily na jaře 1968 desítky knihovnických pracovníků. Diskusní tribunu zahájila debata členů redakční rady [1] a již ta otevřeně nastolila řadu otázek a problémů, které podle názoru zúčastněných bylo třeba bezodkladně řešit. Jiří Cejpek tehdy informoval o své účasti na sjezdu Svazu polských knihovníků, na němž si ověřil, co znamená padesátiletá činnost spolku knihovníků, a řekl, „že je vinou nás všech, že Svaz československých knihovníků nemáme“.

Po bouřlivé konferenci pražských knihovníků, konané 21. března ve velkém sále Městské knihovny [2], byl dne 19.dubna 1968 ustaven přípravný výbor Svazu knihovníků a informačních pracovníků. Jeho předsedou se stal Jiří Cejpek. Spolu s tajemnicí výboru je podepsán pod Prohlášením, kterým se přípravný výbor dne 3. května 1968 obrátil na knihovnickou veřejnost [3]. Již v názvu spolku chtěli zakladatelé vyjádřit vůli sdružovat jak knihovníky, tak informační pracovníky bez ohledu na resortní příslušnost. Profesní spolek byl považován „za demokratický nástroj, za účinnou společenskou sílu, jež by byla schopna podněcovat zdravý vývoj na tomto úseku společenské činnosti“.

Ačkoli byl 21. srpna 1968 násilným vpádem vojsk Varšavské smlouvy dynamický vývoj přerušen, přípravný výbor se rozhodl pokračovat v úsilí o ustavení spolku. V listopadu 1968 převzali představitelé přípravného výboru na ministerstvu vnitra schválené stanovy, což znamenalo legální uznání Svazu knihovníků a informačních pracovníků. Tento okamžik dokumentuje fotografie, na které Jiří Cejpek, Rudolf Málek a Jarmila Burgetová přebírají Stanovy a legální uznání Svazu knihovníků a informačních pracovníků od náměstka ministra vnitra [4]:


Ustavující sjezd se konal 11. prosince 1968 ve velkém sále Městské knihovny za účasti bezmála 400 delegátů, kteří zastupovali více než 2000 přihlášených členů. Předsedou byl v druhém kole zvolen Rudolf Málek, na prvním zasedání ústředního výboru 15. ledna 1969 byli pak zvoleni dva místopředsedové – Jiří Cejpek a Jiří Toman - a tajemnice Jarmila Burgetová. Předsjezdové dokumenty publikované pod názvem Materiály k ustavujícímu sjezdu Svazu českých knihovníků a informačních pracovníků obsahují mimo jiné také zásadní stať Jiřího Cejpka „Svaz jako spolutvůrce kulturní politiky“.

Nepociťovali jsme únavu z intenzivní práce, přetrvávalo nadšení a silná motivace. V té chvíli nikdo netušil, co nás čeká. Existenci spolku počítáme vlastně jen na měsíce. Na nátlak ministerstva kultury zrušilo ministerstvo vnitra Svaz knihovníků a informačních pracovníků už v srpnu 1970.

V období normalizace jsme měli s Jiřím Cejpkem obdobný osud. Tehdejší představitel knihovnictví na ministerstvu kultury se postaral o to, abychom „zmizeli“ ze scény. Jiří Cejpek musel odejít z katedry knihovnictví a vědeckých informací, kde mezitím dosáhl pedagogického titulu docenta, já jsem dostala výpověď ze Státní knihovny ČR. Rudolf Málek musel opustit místo ředitele Městské knihovny v Praze.

Byli to slovenští knihovníci a přátelé, kteří umožnili Jiřímu Cejpkovi další působení v oboru. Od roku 1970 do roku 1985 pracoval ve výzkumném oddělení Slovenské technické knihovny v Bratislavě jako vedoucí projektového týmu pro rozvoj automatizovaných systémů v právní oblasti a v masmédiích. Teprve v roce 1985 se mohl vrátit do Prahy, když zde získal místo vedoucího projektového týmu pro rozvoj automatizovaných systémů ve stavebnictví v Čs. středisku výstavby a architektury. I v těchto těžkých dobách jsme stále udržovali přátelské kontakty.

Naše profesní dráhy se opět sešly v listopadu 1989. Na památné schůzce dne 29. listopadu (konala se v budově Domu techniky ČSVTS, v němž bylo tehdejší pracoviště Jiřího Cejpka) byl spontánně přijat záměr obnovit SKIP. Přípravný výbor byl ustaven 18. prosince 1989, to už ale bylo v prostorách Karolina. Prozatímní předsednictvo tvořili bývalí funkcionáři zrušeného SKIP (Málek, Cejpek, Burgetová). Jiří Cejpek se mezitím stal vedoucím katedry vědeckých informací a knihovnictví FF UK, obhájil pedagogický titul profesora, vytvářel a prosazoval novou, moderní koncepci vysokoškolského studia knihovnictví a informační vědy. Přes toto své velké pracovní vytížení se nadále podílel nejen na koncepčních dokumentech SKIP, ale i na dalších přípravných pracích.

Ustavující sjezd se konal 7. dubna 1990 opět ve velkém sále Městské knihovny v Praze jako před 22 lety. Také na něm pronesl Jiří Cejpek jeden z hlavních referátů, nazvaný tentokrát „Trojí zamyšlení“ [5]. Rozvedl v něm tři – dodnes aktuální – myšlenky:

  1. Hlavní úkol naší organizace je vzít společně záležitosti do vlastních rukou.
  2. Knihovníci a informační pracovníci jsou navzájem velmi těšně spjati.
  3. Naše práce bude úspěšná, budeme–li si plně vědomi smyslu našeho počínání.

Profesor Jiří Cejpek byl zvolen členem výkonného výboru obnoveného SKIP, pro svoje povinnosti na katedře (později Ústavu informačních studií a knihovnictví) musel další funkce odmítnout, avšak byl ochoten kdykoli znovu „přiložit ruku k dílu“.

Jednou z posledních aktivit Jiřího Cejpka pro SKIP bylo zpracování publikace, která vyšla v Aktualitách SKIP na jaře 2005 pod názvem Proměny let devadesátých [6]. Zasloužil se rovněž o zkvalitnění a zpestření našeho spolkového časopisu Bulletin SKIP. V posledních pěti letech jsme se zde mohli v pravidelné rubrice Galerie seznamovat v jeho zasvěcených medailonech s významnými osobnostmi českého knihovnictví.

Odešel skvělý člověk, spolupracovník a přítel v nejlepším smyslu slova, obětavý a nezištný, aktivní a pozitivní, vzdělaný a při tom tak skromný. Bude nám všem velice chybět!



Poznámky:

1. Čtenář, 1968, str. 107 - 115
2. Rezoluce z této konference viz čas. Čtenář, 1968, str. 150-151
3. Čtenář, 1968, str. 179
4. Převzato z CD ROM „Informační studia a knihovnictví v elektronických textech I. Praha, ÚISK 2001.
5. Knihovnictví a bibliografie, 1990, 1-3, str.12-14
6. Aktuality SKIP, sv. 21. Praha, SKIP 2005. 79 s.

Osobní vzpomínka na prof. PhDr. Jiřího Cejpka, CSc.

Marie Königová

S kolegou Jiřím Cejpkem jsem se poprvé setkala v ÚVTEI, kde jsem od roku 1967 pracovala ve výzkumu pod vedením Ing. Augustina Merty, CSc. Tehdy pan docent Jiří Cejpek učil na katedře vědeckých informací a knihovnictví (KVIK) FF UK a jako jeden z mála se vypravil do tzv. praxe. Už tehdy se mi velice líbil jeho hluboký zájem o názory druhých, nikdy netrval jen na svém úhlu pohledu.

Brzy však nastala éra normalizační a Jiří Cejpek pracoval v Bratislavě. Ale přesto jsem se s ním vždycky alespoň jedenkrát do roka setkávala na odborných seminářích INFOS, pořádaných Svazem slovenských knihovníků a informačních pracovníků, který na rozdíl od českého svazu nebyl zrušen. Jiří Cejpek vynikal tím, že vždycky svým referátem otevřel zajímavé a zcela nové originální téma.

Čas běžel a po listopadu 1989 jsme se opět sešli na KVIK. Studenti nás oba navrhli do funkce vedoucího katedry. Stanuli jsme tedy v jakémsi „konkurenčním“ klání proti sobě, ale vlastně spolu. Byla jsem velmi ráda, že vedoucím katedry byl studenty zvolen Jiří Cejpek, já jeho zástupkyní. Zajišťovala jsem pro katedru zahraniční styky, které v té době začaly být vskutku zajímavé. Hned po revoluci jsme rozeslali dopisy na obdobná pracoviště v Evropě a požádali je o poskytnutí jejich studijních programů, event. o možnost navázání výměnné spolupráce. Každoročně jsme pak zorganizovali zahraniční zájezd na tato pracoviště a také jsme delegace těchto spřátelených zahraničních pracovišť přijímali u nás. Zejména zájezd do Velké Britanie byl nezapomenutelný. Svaz britských knihovníků nám podle individuálních přání umožnil exkurze do nejzajímavějších knihoven a informačních pracovišť. S prof. Cejpkem jsme byli pozváni do československé redakce BBC, abychom o zájezdu pohovořili. Tentýž den večer jsme si všichni v autobuse besedu z BBC poslechli. Obdobně úspěšné byly zájezdy do Bonnu, Saarbrückenu, do Francie (Nancy, Paříž) a další. Podařilo se nám získat i sponzory, takže ceny těchto zájezdů byly i pro studenty přijatelné. Později se nám podařilo navázat trvalou spolupráci i s americkými univerzitami.

Další aktivita, k níž mě poutá vzpomínka na Jiřího Cejpka, je rozhlas. Prof. Jiří Cejpek přednášel v rámci Rozhlasové akademii třetího věku pro seniorskou generaci o sociální informatice a sociální komunikaci, další cyklus se nazýval Informace, komunikace a myšlení, dva cykly se nazývaly Významné osobnosti knižní kultury. Při studijně rehabilitačním pobytu seniorských posluchačů v Sedmihorkách přednesl také řadu skvělých témat. S největším zájmem se setkalo téma Iracionalita. Zaměřil se v ní na vztah čtenáře a nejnovějších informačních technik a technologií. Beseda prokázala, jak je tato generace sečtělá a má ke knize a literatuře krásný vztah. A přitom se nebrání ani počítačovým technologiím.

Kromě těchto zajímavých setkání s prof. Jiřím Cejpkem byla vlastně nejdůležitější dennodenní spolupráce s tímto skvělým, skromným a laskavým člověkem. Jsem ráda, že jsem měla to štěstí s ním poměrně dlouho pracovat, radit se, společně vést studenty, konzultovat nové otázky našeho oboru. Vždy jsem měla pocit, že je o krůček napřed. Budeme na něj společně s jeho spolupracovníky i mnoha stovkami absolventů rádi a vděčně vzpomínat.

Moje setkávání s profesorem Jiřím Cejpkem

Richard Papík

První mé osobní setkání s prof. Jiřím Cejpkem proběhlo na přelomu let 1989-1990, kdy přebíral katedru vědeckých informací a knihovnictví, na které jsem v roce 1990 dokončoval svá studia. Už mne tedy nestačil pravidelně učit, takže jsem poznal jen jeho jednotlivé přednášky, nikoliv celý cyklus nebo souvislý předmět. Ale i to mi stačilo, abych jeho texty, přednášky a zejména pobídky k diskutování bral jako velmi inspirativní. Z pana profesora Cejpka vždy vyzařovala nesmírná laskavost a jeho chování ke kolegům i studentům bylo velmi přátelské, nikdy nebyl povýšený a uměl výborně naslouchat lidem.

Naše první spolupráce začala v roce 1994 v oblasti tzv. právní informatiky, kterou kdysi před desítkami let pomáhal v naší zemi zakládat. Díky němu jsem mohl být v polovině 90. let svědkem oponentního řízení tehdejšího automatizovaného informačního systému právních informací PALLAS, kdy jsem pochopil řadu odborných otázek této tematiky i problémů tehdejšího projektu a neochotu ze strany tehdejších "mocných" onen projekt podporovat. Mohli jsme spolu vést předmět týkající se automatizovaných systémů právních informací a mohl jsem sledovat jeho výukové metody a schopnost naslouchat studentům. V Německu jsem s ním mohl trávit poučný několikadenní čas na mezinárodní konferenci. Bylo více pracovních setkání a byla častější, přestože prof. Cejpek si na ústavu udržoval jen emeritní status.

S panem profesorem jsme se potkávali i mimo práci, poseděli jsme vícekrát méně formálně u kávy nebo skleničky jeho oblíbeného červeného vína a mohl jsem ho vnímat z té druhé - neprofesorské - stránky. Ta byla neméně zajímavá a poučná. Jeho život nebyl asi jednoduchý, jako nebyl pro řadu lidí, kteří se narodili ještě před 2. světovou válkou a měli pak roztodivné osudy. Bylo velmi poučné mu naslouchat. Vážil jsem si toho, když mne v posledních letech parkrát pozval s ředitelem Státním technické knihovny Martinem Svobodou k návštěvě jeho chaty blízko Čerčan, kdy jsme diskutovali o záležitostech našeho oboru nebo se jen tak bavili o životě.

Byl jsem fascinován, jak několik let bojoval se svou nemocí, nepřipouštěl si prohru a přitom neustále pracoval. Měl jsem ho rád a bude mi chybět. Naše poslední setkání v listopadu 2005 u něj doma bylo takové, že jsem tušil, jak na tom je špatně a zároveň jsem nevěděl, zda on tuší, jak daleko postoupila jeho nemoc. Možná právě proto jsem bláhově doufal, že další chemoterapie spolu s jeho vůlí mu opět pomůže získat čas. Bavili jsme se spíše o jeho plánech, skončili zase u našeho oboru a práce a on v tu chvíli vypadal, jakoby se mu vracela energie, a vše s jeho nemocí bylo jen takové přechodné. Bylo to velmi příjemné setkání, kdy jsem zapomínal, že je to možná naše setkání poslední.

Je mi moc líto, že tak dobrý člověk - pan profesor Jiří Cejpek - už nežije, že zákeřná mnohaletá nemoc nakonec zvítězila. Zůstávají mi v mysli naše setkávání a budu o nich přemýšlet.

Trojnásobná ztráta

Saša Skenderija

Byl jsem jedním z “objevů” pana profesora Cejpka, jeho studentem, kolegou a později také přítelem. Profesor Cejpek byl tím, kdo v roce 1993 u přijímacích pohovorů k doktorskému studiu na ÚISK jako první dokázal v mé zmatené češtině a svérázném akademickém vystupování spatřit určité prvky odborného a osobnostního "potenciálu". Profesor Cejpek, můj školitel, byl nejenom inspirujícím a povzbuzujícím pedagogem a vynikajícím mentorem a intelektuálním vzorem, byl to také nesmírně laskavý a ohleduplný člověk. Na jeho důvěru ke mně a shovívavost k mé těžké osobní a rodinné situaci válečného uprchlíka v prvních letech mého pražského pobytu nikdy nezapomenu. Profesor Cejpek se mě totiž tenkrát bez váhání zastal a prominul mi první "promarněný" rok interního doktorského studia, za což jsem se mu snažil odvděčit tím, že jsem pod jeho vedením během dalších třech let studia dokončil a obhájil dizertační práci.

Jiří Cejpek byl neobyčejně vstřícný, otevřený a odvážný člověk, učitel a kolega. Občas jsme se také názorově a generačně neshodli, ale vždycky to byla jeho velká trpělivost a tolerance, která i z našich občasných názorovych neshod dělala vlastně opěrné body pro náš vzájemný profesionální a lidský respekt, kolegialitu a posléze přátelství. Několik měsíců pred mým přestěhováním do Spojených států v roce 1999 se mi Jiří v naší společné mísnosti 417 v Celetné ulici svěřil, že mu byla diagnostikována těžká nemoc, ale že nemíní ustoupit a polevit ve svém úsilí a profesionálních aktivitách. Když se teď ohlédnu za tím, co všechno pan profesor dokázal udělat pouze od chvíle, kdy se dozvěděl o své nemoci, do chvíle, kdy nás opustil, zdá se mi, že i jenom to by stačilo na úspěšnou a plodnou kariéru vysokoškolského učitele a vědce. Když k tomu navíc připočtu všechno ostatní, co pan profesor Cejpek dokázal udělat, podniknout, odpřednášet a napsat předtím, ve svém dlouhém, úspěšném a plodném životě, nemůžu se ubránit dojmu, že jeho odchod je alespoň trojnásobná ztráta pro české knihovnictví a akademickou obec. A pro mne osobně.

Zásluhy prof. Cejpka o vybudování moderní Parlamentní knihovny

Karel Sosna

Profesora Jiřího Cejpka jsem, jako i mnoho jeho žáků, potkal poprvé za svých studií knihovnictví na FF UK v roce 1959. Náš vzájemný vztah se postupně vyvinul v přátelství, na které jsem byl velmi hrdý. Stále více jsem si totiž uvědomoval, jaký je to úžasný vklad do života, moci se stýkat s tak vzdělaným a přitom tak vzácně lidským, vnímavým a chápavým člověkem, který nikdy neváhal pomoci druhému, i když byl sám někdy na konci svých psychických a fyzických sil a jeho vlastní sny a naděje se ocitaly v troskách. Navíc měl vzácný dar objevit se vždy – a to i po několika letech, kdy jsme se nemohli z objektivních důvodů stýkat – v kritických okamžicích mého života, ve kterých mi z mého vlastního rozhodnutí nebo i z donucení jiných hrozilo, že zcela opustím knihovnickou profesi. Takových situací se mi přihodilo několik. Zde bych rád krátce vzpomenul jen té poslední.

Když jsem se mohl v roce 1979 vrátit po letech odpykaných pro svůj nesouhlas s okupací země armádami tehdejší Varšavské smlouvy v různých zaměstnáních ke svému původnímu oboru, zakotvil jsem v malé technické knihovně Kovoprojekty Praha jako tzv. studijní technik. Pro mimořádně bohatou spolupráci tohoto podniku se zahraničím u mne časem naprosto převládla překladatelská a tlumočnická činnost. Prostřednictvím tisíců stran technických překladů a mnohahodinových tlumočení při odborných jednáních jsem získal kontakty v zahraničních firmách, z nichž tři nejvýznamnější mi po 17. listopadu 1989 nabídly zaměstnání ve svých tehdy zakládaných českých pobočkách za podmínek, o kterých se tenkrát ani nesnilo nejenom mně, ale například ani poslancům tehdejšího Federálního shromáždění. V jejich světle mě samozřejmě vůbec nenapadlo, že bych ještě někdy v nějaké knihovně pracoval.

A tu se mi začátkem ledna 1990 ozval profesor Jiří Cejpek, že ve Federálním shromáždění potřebují minulým režimem nezkompromitovaného a přitom odborně zdatného nového vedoucího knihovny a že jim doporučil mě. Byl to blesk z čistého nebe, nabídka a výzva z kategorie těch, které se neodmítají, ale kterým se musí čelit. A nečelil jsem sám. Profesor Jiří Cejpek mi pomohl sestavit skupinu expertů, která pod jeho neformálním vedením vypracovala během několika měsíců koncepci a statut nové parlamentní knihovny v nových podmínkách; oba dokumenty byly podrobeny naší i zahraničním odborným oponenturám a postavily knihovnu na pevné a moderní základy. Tak pevné, že přežila i rozpad československé federace a dělení federálního majetku v roce 1993 a v Poslanecké sněmovně na Malé Straně mohla být v podstatě vybudována znova v tak moderní podobě, že v 90. letech byla vzorem pro zakládání nebo reorganizaci parlamentních knihoven v některých jiných posttotalitních zemích. S profesorem Jiřím Cejpkem jsme se pak setkávali při různých příležitostech, minimálně však vždy jednou do roka před Vánoci v Parlamentě. Vždy jsem musel - bylo to našim nepsaným zvykem - podat jakousi „zprávu o stavu knihovny“, o jejích úspěších i nezdarech. Z těch prvních se upřímně radoval, u těch druhých jsme s jeho typickým laskavým přístupem spolu hledali a nacházeli cestu, jak je překlenout.

V lednu 1990 jsme s profesorem Jiřím Cejpkem snili o tom, jak by bylo krásné, kdyby se naše Parlamentní knihovna zapsala znovu do povědomí naší i zahraniční odborné knihovnické obce alespoň tak, jak tomu bylo v období mezi světovými válkami za dr. Zdeňka Václava Tobolky. 31. července 2003, když se v Poslanecké sněmovně chýlila za účasti 80 parlamentních knihovníků z celého světa ke konci 19. výroční konference parlamentních knihoven IFLA, jsme si pro sebe potichu řekli, že jsme snad tohoto cíle již dosáhli.

Profesor Jiří Cejpek se zasloužil o Parlamentní knihovnu měrou vrchovatou. To by nemělo být zapomenuto.

Hodnocení: 
Průměr: 3.5 (hlasů: 2)
PAPÍK, Richard a SOSNA, Karel a BURGETOVÁ, Jarmila a Skenderija a Saša a Königová a Marie a Borovansky a Vladimir T.. Vzpomínáme na prof. PhDr. Jiřího Cejpka, CSc.. Ikaros [online]. 2006, ročník 10, číslo 2 [cit. 2024-12-22]. urn:nbn:cz:ik-12017. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12017

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

Moje první setkání s panem proferorem bylo při přijímacích zkouškách na knihovnictví. Naším ročníkovým vedoucím byl po celých 5 let. Promoce v roce 1968 byla smutná, řada mých spolužáků a spolužaček už měla sbalené kufry a koupené letenky do zahraničí. Moje poslední setkání s ním bylo už po srpnu 1968, kdy jsem potřebovala něco vyřešit a pan profesor mi to usnadnil.
Děkuji mu za hodně, je mi 72 roků, ale vždy, když na internetu najdu něco, kde se mohu o panu profesorovi dovědět něco dalšího, jsem ráda a jsem mu nesmírně vděčná, za jeho přístup k nám.