Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Kultura versus příroda

Čas nutný k přečtení
4 minut
Již přečteno

Kultura versus příroda

0 comments
Autoři: 
Od vzniku kybernetiky se v odborné literatuře diskutuje problém, zda existence informací je spojená výlučně se světem znaků, dokumentů či počítačových pamětí nebo zda její existenci lze prokázat i v rostlinných a živočišných organismech nebo dokonce ve fyzikálním světě.

Otázka, zda za informaci je možno považovat bioelektrické či biochemické signály, enzymy či hormony s jejich spouštěcím či katalytickým efektem, se dá jen obtížně rozhodnout. Dá se mluvit o existenci informace u rostliny v případě její reakce na podnět, např. poranění? Jak nazvat proces, který informuje rostlinu chemickou cestou za pomoci rostlinných hormonů o lokalitě jejího poranění, a který aktivuje opačnou cestou hojivé látky, které zabrání vytékání kapaliny a zacelí ránu. Jde o mechanické procesy nebo o informační jevy?

Podobně je tomu s geny, jejichž program je uložen ve struktuře nukleových kyselin..

Zařazení pojmu informace do světa znaků má jistě své lidské opodstatnění. Při tendenci ke konsilienci oborů a disciplin lidského poznání činí však tato neurčitost jisté potíže. Uvedený rozpor se promítá do stále otevřeného "konfliktu" mezi světem přírody a kultury. Hrají dominantní úlohu geny vytvořené přírodou, či informace, poznatky získané výchovou nebo ve vzdělávacím procesu?

Racionalismus, zejména jeho zakladatel R. Descartes, zdánlivě vyřešil tento rozpor tím, že přírodu vyloučil z podílu na tvorbě racionálního rozumu. Celé období vývoje člověka až do dospělosti považoval za dobu, v níž se tak odehrávají nekontrolovatelné procesy, kterých se musí později racionálně uvažující člověk zbavovat. Čím menší je vliv toho, co nelze kontrolovat rozumem, tím lépe. Podobně vyhrotil Descartes vztah rozumu k tradici, autoritě i emocem.

Po 300 letech vlády takto vykonstruovaného pojetí racionality, kdy rozum se zabýval pouze informacemi, které sám získal, ověřil a zařadil do systému, se dostal rozum do situace, že ho jeho vlastní poznání zradilo.

Rozum dospěl až k poznání závažné role přírody, biologie a genetického vybavení, aby byl donucen pod jejím nátlakem svoji roli sám revidovat. Darwinovo pojetí přírody a biologického světa zahrnulo člověka do světa přírody, ale za tu cenu, že ho zbavilo jeho prioritního postavení.

Rozum neukládá své poznatky, aby se jimi kochal, aby v konečné fázi sloužily k přežití,

Dnes se vytvořil mezi světem přírody a rozumu jistý status quo. Ve světě kultury se ve vztahu ke genům vytváří konkurenční replikátor - MÉM.

Mém patří do světa kultury, ale plní podle jeho obhájců podobné funkce. Patří spíše do světa informace a potýká se, jak se pokusím doložit, při jeho definování se stejnými problémy jako ona.

Teoretici mému se většinou odkazují na R. Dawkinga (1), když do kategorie mémů zařazují "písně, nápady, chytlavé fráze, módu v odívání, způsob výroby hrnců" (1, s. 175). Všimněme si, že pojetí mému překračuje hranice znakové informace. Co je na mému blízké genu, je schopnost replikace, kopírování, reprodukce.

Podobně jako geny, tak i mémy se sdružují do memofondu za účelem pravděpodobnějšího přežití. Jako v genofondu se ustavují evolučně stabilní sestavy genů (např. vzájemně vyhovující zuby, drápy, smyslové orgány u zvířat), tak v memofondu se, dle Dawkinga, mémy pravděpodobně organizují tak, aby vytvořily stabilní sestavu vzájemně si pomáhajících mémů (např. náboženství, architektura, výtvarné umění, hudba),.

Tato určitá stabilita sestav mémů působí, že se nové mémy do již hotového systému dostávají jen s obtížemi. To bývá nezřídka zdrojem určitého konzervativismu.

Jak se realizuje cyklus mémů?

Potenciální hostitel mému (např. čtenář, který čte knihu) je infikován, může aktivizovat mém (nápad apod. z knihy) a stává se tak nositelem mému (= infekční fáze). Nyní již může hostitel mém šířit libovolným způsobem mém na nové potenciální hostitele.

Jak řeší Dawking vztah gen a mém?

Vztah genů a mémů potkal opačný osud než vztah racionality a přírody. Jak geny poskytly svým nástrojům (lidem) mozky schopné rychlého napodobování, mémy převzaly vládu (1, s. 181)

Problémy s dalším výzkumem mémů jsou analogické s výzkumem informace. Nejsme jednotni ani v názoru, zda máme za nositele informace považovat celý text, odstavec, větu či jednotlivé slovo.

Podobně se dostávají do nesnází výzkumníci při definování mémů. " …z čeho se jednotka mému skládá? Zatím v tom všem zdaleka nenáme jasno. Řekl jsem, že píseň je mém. Ale, co třeba symfonie, kolik je to mémů? Je mémem každá věta, každá poznatelná část melodie, každý takt, akord?" (1, s. 177)

Závěr

Intuitivní charakteristika mému jako replikátoru, který by mohl v oblasti kultury plnit podobnou úlohu jako gen v biologii, vypadá jako slibná hypotéza. Nabízí možnost zapojit do jednotné teorie výsledky řady společenských věd.

Je však zřejmé, že se rozvoj teorie mémů bude potýkat s definováním svého základního pojmu, podobně jako se teorie informace potýká s definováním pojmů informace, poznatek apod. Je pravda, že teorie mémů se může opřít o rozvinutý systém poznatků evoluční teorie, která může poměrně rychle otestovat plodnost či neplodnost tohoto pojmu.

V každém případě však by si teorie mémů a teorie informace mohly vzájemně vyměňovat poznatky a dopomoci například k vyjasnění problému, zda informace je pouze znakové nebo i neznakové povahy.

Bibliografie:

  1. Dawking, R. Sobecký gen. Praha, Mladá fronta : 1998. 319 s.
Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
JONÁK, Zdeněk. Kultura versus příroda. Ikaros [online]. 2000, ročník 4, číslo 6 [cit. 2024-11-21]. urn:nbn:cz:ik-10572. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10572

automaticky generované reklamy