Za smysl digitalizace se v počátečním stádiu považovala ochrana originálních dokumentů a demokratizace přístupu k nim (v obou případech jde o představu iluzorní, protože nic podstatného se nezměnilo). V další fázi se věnovala pozornost rutinním, "industralizačním" postupům v digitalizaci (v duchu hesla "vše lze digitalizovat"). Jako správná cesta se ukazuje výběr dokumentů určených k digitalizaci, jejichž pojítkem je společný kontext, což znamená, že se nelze spoléhat na univezální hlediska. Základní entitou tedy není jednotlivý dokument (= kniha), nýbrž skupina dokumentů, které se částečně vzájemně překrývají na základě rešeršních kritérií. Dokumenty obsahují pevné (exlicitní) a generované hypertextové odkazy vkládané ex post. Je nezbytné použití značkovacích jazyků pro semi-strukturovaná data (od běžného způsobu zpracování - na dokument je pohlížen "zvnějšku" - směrem k identifikaci kontextu). Jaké údaje brát v úvahu: čas, prostor, kategorie (politické, historické - málo specifické) a fakty (událost, osoba, instituce, fyzické předměty - velmi specifické). Samotná kontextualizace není cílem, další zájem se upírá k personalizaci. (fv)