Korporace si nepřejí, aby symboly, jimiž nás obklopily, někdo přetvářel či citoval jako umělecké artefakty.

Představte si, že byste chtěli namalovat obraz, který by obsahoval jeden z vizuálních symbolů dnešní popkultury. Třeba panenku Barbie nebo myšáka Mickeyho. Jakoukoli postavičku z kreslených seriálů, které do vás prali v televizi, od jakékoli pohádky ze studia Walta Disneyho až po Teletubbies. Plukovníka Sanderse či logo jakékoli firmy, které na vás kouká z každého rohu. Pokud máte něco podobného v plánu, měli byste vědět, že se můžete dostat do potíží s právníky, zastupující vlastníky autorských práv těchto symbolů dnešní masové kultury. A tak vaše dílo nebude veřejně vystavováno, nebude reprodukováno a taky se o něm nebude moc mluvit. Na druhou stranu, můžete se dostat do elitní sbírky s názvem Zakázané umění – Svoboda ve věku korporací, kterou organizuje bostonský časopis Stay Free! A prezentuje mimo jiné také na internetové adrese www.illegal-art.org. Autoři této unikátní výstavy si kladou jednu ze zásadních otázek umělců, kteří chtějí komentovat svět i dobu, ve které žili a žijí. Zní: „Mohou umělci citovat ve svých dílech jiná díla podléhající zákonu o autorských právech?“

Na stránkách zakázaného umění budete mít možnost sledovat historii porušování autorských práv umělci, které začalo již v sedmdesátých letech, kdy se nová generace grafiků nadšeně chopila možnosti pracovat na obalech zvukových nosičů popových i undergroundových kapel či umělců.

V roce 1974 vydala své první album Meet The Residents, dnes kultovní skupina The Residents. Už podle názvu je jasné, že album parodovalo první album nejslavnější skupiny světa, které vyšlo pod názvem Meet The Beatles. Také obal citoval takřka doslova obal původního „beatlesáckého“ alba, jen fotografie těch čtyř hezkých hochů byly domalovány tak, aby vystihovaly to, co si myslí The Residents o pop music. Obal se však nelíbil společnosti Capitol, která vlastnila práva na album Beatles. Aby se The Residents vyhnuli žalobě, obal stáhli, album vydali s jiným a dnes ho můžete vidět právě jako součást sbírky Zakázaného umění.

Diskuse, kterou se američtí intelektuálové shromáždění okolo sbírky Zakázaného umění snaží rozproudit, by měla změnit vnímání veřejných a mediálních symbolů, jejichž chápání je v USA úzce vlastnické a komercionalizované. V Americe je dokonce obtížné i použití živé celebrity, jak ukazuje žaloba nejznámějšího amerického hráče golfu Tigera Woodse na malíře sportovních osobností Ricka Rushe. Či lépe řečeno žaloby právníků firmy ETW Corp. zastupující Woodsova práva v mediální prezentaci s firmou, která prodávala Rushovy obrazy. Za řadu žalob v oblasti autorských práv totiž podle některých kritiků může především přebujelý právní systém USA.

Ve sbírce Zakázaného umění však najdete i díla s veselejším příběhem. Třeba sérii fotografií Toma Forsytha z Utahu Food Chain Barbie, díky které ho v roce 1999 zažaloval za porušování autorských práv výrobce legendární panenky, americká firma Mattel. Forsythovi se však podařilo prokázat, že na použití nevydělal žádné peníze a tak byla žaloba v roce 2001 zamítnuta. Od té doby Mattel stále vyhrožuje, že žalobu přeformuluje a podá znovu.

A do třetice, najdete tu třeba video State of Union Bryana Boyce, které si střílí z G. W. Bushe. A používá k tomu záběry ze CNN, zkompilované v počítači s pozadím z televizní série pro děti Teletubbies. I ono vzniklo „protiprávním způsobem“, protože jsou v něm použity části, považované za součást obchodní značky.

Sbírka Zakázaného umění obsahuje díla, která byla vytvořena nelegálním způsobem, ať už jejich autoři prošli soudními spory, nebo ne. Tvoří zároveň skupinu symbolů, které důvěrně známe, protože spoluvytváří kulturní prostředí, ve němž žijeme. Vyjadřovat se k nim však není jednoduché, protože ti, kdo je chrlí do světa, nechtějí, aby byly komentovány bez jejich dohledu. Ochrana „duševního vlastnictví“ se tak dostává do příkrého rozporu s tím, co druzí chápou jako „svobodu tvorby“. Což je zajímavý paradox mediální kultury.