Mít možnost procházet se po podlaze pokryté stopami slavných lidí, pocítit prostor, ve kterém pobývali, či se snad i dotknout předmětů, kterých se dotýkali oni, je pro autora tohoto článku vzrušujícím zážitkem. A zjevně nejen pro něj: rezidenci jednoho z nejznámějších švédských autorů, Augusta Strindberga (1849–1912), každým rokem navštíví 12 až 18 tisíc lidí. Záleží to i na dočasných výstavách, které se v tomto museu konají. „V roce 2012, kdy jsme si připomínali sté výročí spisovatelovy smrti, k nám zavítalo dokonce 27 000 návštěvníků,“ prozrazuje kurátorka muzea, Camilla Larsson.

Stridbergův vliv najdeme ve Švédsku na více místech. Například Ingmar Bergman ve svém filmu Fanny a Alexander nechává jednu z postav filmu číst Stridbergovu knihu – že by proto, že Bergmanův vztah k Alexanderovi by se dal přirovnat ke Stridbergově vztahu k Bergmanovi? „Je to můj životní společník,“ poznamenal jednou režisér, který dokonce žil na stejné adrese jako Strindberg...

Strindberg  měl své místo také v životě švédského prince Eugena, který byl o 16 let mladší. Spisovatelovu bustu dodnes najdeme v knihovně stockholmské rezidence Waldemarsudde, kde se dívá do očí busty na protější stěně: princova otce, krále Oscara II.

Modrá věž ve žluté barvě

Adresa Drottninggatan č.p. 85, takzvaná Modrá věž, byla Strindbergovou poslední adresou – a jedinou, která doposud existuje. Strindberg zde žil mezi léty 1908 a 1912, přičemž on sám si pro tento byt znovu vybral všechen svůj nábytek. Jedinou výjimkou, kterou spisovatel stěhoval z adresy Karlavägen č.p. 40, je piáno v obývacím pokoji.

Modrá věž byla při Strindbergově nastěhování novostavbou, zkolaudovali ji teprve rok před tím, než se zde usídlil. Navržena byla známou architektonickou kanceláří Hagström & Ekman a svým obyvatelům nabízela doposud nezvyklý komfort jako ústřední topení, toaletu nebo výtah. Strindbergův byt nicméně postrádal kuchyň, a proto se na přípravě jídel domluvil s Falknerovým penzionem v pátém patře. Poté, co penzion ukončil svou činnost, chodil do blízké restaurace.

Navzdory svému názvu věž vlastně nikdy modrá nebyla. Strindberg ji tak nazýval podle papírových sáčků s kávou, kterou si kupoval v prodejně v přízemí domu. Jak byste mohli očekávat, v té době byl tisk monochromatický, a znázorněný dům byl tedy celý modrý.

Strindbergův byt v Modré věži se pro veřejnost otevřel v roce 1973. Celou ulici dnes lemují básníkovy výroky jako „Můj oheň je největší v celém Švédsku“ nebo „Celý život se skládá jen z opravných zkoušek.“ Vpravo: modrý potisk sáčků s kávou, podle kterého dům získal svou přezdívku.

Připojené muzeum

Hned vedle vchodu do muzea je možné zajít do antikvariátu, příznačně nazvaného August. Nechme si ale nákupy až po zážitku z návštěvy (koneckonců i samotné muzeum nabízí zajímavé suvenýry, kupodivu i knihy o tvorbě Ingmara Bergmana). Zdatnější mohou do čtvrtého patra vystoupat po schodech kolem vitrážových oken, nemohoucí rádi použijí klec starobylého výtahu. Dnes je k bytu o třech místnostech připojeno samotné muzeum, které se skládá z nevelké expozice a promítací místnosti.

Ve vstupní chodbě si můžete povšimnout levných tapet, kterými Strindberg byt vybavil. Hned za dveřmi visí kopie obrazu Oscara Bjöcka, na kterém je zobrazeno Královské divadlo. Hned pod ním je chladnička, kde se v ledu chladívaly nápoje pro spisovatele a jeho návštěvy.

Z půdorysu je vidět, že Strindberg nežil skromně, ale ani okázale. Přestože měl dva balkony, jeho byt postrádal kuchyň. Ložnice pak skýtala prostor pouze pro malou postel a knihovnu.

Spisovatel byl znám až přehnaným pořádkem – zvláště, co se jeho psacího stolu týkalo. Za ochrannou skleněnou stěnou můžeme dnes vidět dokonale uspořádaná pera, tužky a jiné potřeby. Vše mělo své místo a svůj řád. Pracovna byla vybavena parafínovými lampami a svíčkami ve tvarech ženského těla. A na pomůckách nešetřil: psací hroty užíval výhradně z britské oceli, inkoust zase pocházel až z Francie. Ručně vyráběný papír nesl značku tehdejších papíren Lessebo.

Pouze ve studovně najdeme knihy na svých původních místech. V době, kdy tu spisovatel žil, byl celý byt přeplněn hromadami knih a notových záznamů. Dochovaná knihovna v šestém patře obsahuje cca 6 800 svazků knih, časopisů, novin atp. Během průchodu bytem ze skrytých reproduktorů neustále slyšíme hlasy a kroky lidí a také zvonící telefony, věrně připomínající život v umělcově příbytku. Jeden ze dvou (!) telefonů byl napojen na rodinu Falknerových a druhý obsluhoval přímou linku. Na zdi studovny visí mimo jiné vavřínový věnec, který mu věnovali zaměstnanci Intimního divadla u příležitosti prvního výročí otevření (v roce 1908).

Na první fotografii vidíte přesné rozmístění psacích potřeb na Strindbergově stole v době básníkovy smrti. Telefonní seznam mj. poskytuje číslo na Augustova bratra a taktéž na Královské divadlo.

Jídelna s Beethovenem

Strindberg zařídil svůj byt jakoby to byla scéna pro jeho hry. Napovídají tomu pestré barvy obývacího pokoje: žlutá, zelená či červená. V tomto pokoji se obklopoval oblíbenými osobnostmi, najdeme zde busty Goetheho a Schillera; nad piánem visí též maska jeho oblíbeného skladatele, Beethovena.

První hru (V Římě), uvedenou Královským divadlem ve Stockholmu v roce 1870, připomíná soška argonauta Iásóna pod zrcadlem – jejím autorem je dánský sochařský velikán Bertel Thorvaldsen. Velký reliéf vedle piána zase ztvárňuje švédského krále Gustava Vasu. Toho měl Strindberg ze všech panovníků nejraději; dokonce o něm v roce 1899 napsal hru.

Piáno si do nového bytu přestěhoval z předchozího bydliště. Ostatní zařízení zakoupil mezi léty 1909 a 1910..

Nejkrásnější elektrická lampa

22. ledna 1909, v den jeho šedesátých narozenin, přišly Strindbergovi pod jeho okna vzdát hold zástupy lidí. Představte si velký průvod občanů s pochodněmi a hlasité ovace, které uznávaný spisovatel od veřejnosti obdržel. Před svými 63. narozeninami napsal příteli Richardu Bergovi, že na balkon umístí svou „nejkrásnější elektrickou lampu s červeným okem“, aby lidé jeho byt rozpoznali. Při této veřejné oslavě narozenin byl básník již velmi nemocný, ale ještě zvládl na balkon vyjít a davy svých příznivců pozdravit.

Pastelové barvy a dekor tapety v ložnici odpovídal populárním vzorům na počátku minulého století.

V březnu 1912 Strindberg obdržel z rukou budoucího premiéra Hjalmara Brantinga tzv. Anti-Nobelovu cenu, která byla spojena s částkou 45 000 švédských korun, což v té době byla závratná suma. Složila se na ni veřejnost, především pracující třída, která tímto aktem vyjádřila silný protest proti konzervativní Švédské Akademii. Ta Strindbergovi nikdy neudělila Nobelovu cenu za literaturu – avšak podobný postoj zaujala ke Lvu Tolstému, Henriku Ibsenovi, Émilu Zolovi nebo Marku Twainovi. Podobná rozhodnutí samozřejmě ovlivňoval politický kontext doby: například Čapkovu Válku s mloky Akademie shledala příliš pobuřující a k německé vládě nepřátelskou (když si poté od Čapka vyžádala nějaké nekontroverzní dílo, odpověděl, že sice děkuje za projevenou dobrou vůli, ale že svou doktorskou disertaci již napsal...).

Šedesáté třetí narozeniny byly Strindbergovy poslední. Ke konci života trpěl rakovinou žaludku, které podlehl 14. května 1912. Naproti malé posteli v jeho ložnici dodnes najdeme jeho knihovnu, vedle níž je malá zástěna. Za ní se běžně nacházelo umyvadlo, ale v několika Strindbergových hrách je tato zástěna symbolem smrti a umírání. V této souvislosti není bez zajímavosti, že v přízemí Stridbergova bytu se dnes nachází bar s názvem Inferno. To je též název autorovy autobiografické hry.

V této posteli August Strindberg zemřel. Pět dní po jeho smrti se sešly tisíce lidí ve smutečním průvodu následujícím jeho rakev. Chcete-li navštívit jeho náhrobek, zamiřte ve Stockholmu na Severní hřbitov (Norra begravningsplatsen).