Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Svět knihy 2015: Egypt, mumie a Jan Hus

Čas nutný k přečtení
11 minut
Již přečteno

Svět knihy 2015: Egypt, mumie a Jan Hus

0 comments
Autoři: 

„Egypt nebyl nikdy pouhým názvem země a jejího národa, nýbrž místa, kde se zrodila starobylá civilizace, která dala světu základy tolerance a mírového soužití. Je domovinou lidí, jejichž národní identita vychází ze soužití různorodých kultur, náboženství a civilizací. Dnešní Egypt je pokračováním tohoto vývoje. Představuje zemi, která se prolínáním kultur, náboženství a civilizací prosadila na mapě arabské a světové kultury. Proto se také Egypt stal pomyslným majákem osvěty, pokroku a vzdělanosti nejen v arabském světě.“ Těmito květnatě patetickými slovy prezentoval Dr. Ahmed Megahed, ředitel Egyptské státní knižní organizace, hostující zemi letošního knižního veletrhu a hlavně literárního festivalu Svět knihy. V proslovu dále tvrdil, že kulturní hodnoty, které v zemi vznikají, jsou „svébytnou egyptskou cestou ke svobodě, vědě a poznání. Vždyť Egypt je zemí, která hledá poučení ve své minulosti, a se světem se chce podělit o své zkušenosti.“

Chálid al Biltagí a Lucie Němečková Pořad srovnávající egyptskou revoluci 25. ledna 2011 a sametovou revoluci 17. listopadu 1989
Veletrh byl i prostorem pro politické názory a debaty. Vlevo: Chálid al Biltagí a Lucie Němečková; vpravo: pořad srovnávající egyptskou revoluci 25. ledna 2011 a sametovou revoluci 17. listopadu 1989.

Egypt se na pražském výstavišti představil opravdu mnohorozměrně, a to dokonce ještě heterogenněji, barvitěji či dokonce rozporuplněji, než by Megahed doufal nebo si snad i přál. V onom oficiálním textu se totiž dále mluvilo o nedávných politických změnách: „Revoluce z ledna 2011 a června 2013 jsou klíčovým okamžikem v životě této země, jejíž obyvatelé dokázali přeformulovat svou historii a dát svým životním představám nový tvar. V popředí nově vnímaných hodnot stojí kultura, která je oslavou lidského myšlení a úspěchů moderního člověka.“ V průběhu debat, které proběhly na holešovickém výstavišti, ale zazníval i zcela odlišný pohled. Například egyptský bohemista Chálid al Biltagí tvrdil, že v některých ohledech je dnes situace horší než pádem Mubárakova režimu. A jistá přítomná česká arabistka přímo mluvila o tom, že ona ví jen o jedné egyptské revoluci – a pak o jednom puči. Jakési smířlivě kompromisní stanovisko přitom zastává komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland. Podle něj v Egyptě došlo k jakési „restauraci“ starého režimu, což znamená, že onen staronový režim musí dočasně zesílit represi, v tomhle ohledu je určitě větší než na sklonku Mubárakovy éry. Týká se to zejména příznivců Muslimského bratrstva – tisíce jsou jich ve vězení, stovky dostaly trest smrti (zatím nevykonaný). Represe jsou ale namířeny i na zastánce demokracie, kterou se zatím rozhodně nastolit nepodařilo.

Svou cenu má každý člověk, i ten bezejmenný

Na druhou stranu je dnes v Egyptě nová vlna otevřené kritiky prezidenta Sísího, a to i ze strany některých médií pod přímým vlivem státu: „To před pěti a více lety nebylo.“ (Dodejme, že jaksi básnicky-diplomatická vyjádření zvolil v loňském rozhovoru doc. František Ondráš: „Symbolem nové egyptské literatury zůstane v každém případě sen o ,egyptské pohádce‘ oslovující a (snad i) sjednocující řady Egypťanů, rozervané revoluční bouří. Egyptská společnost sní o tom, že ,vítr‘ posledních událostí s sebou přinese ,nový egyptský příběh‘, jehož umělecká hodnota spočívá v naplnění významu následujících slov: jihimminí insán hattá malúš ‘unwán (svou cenu má každý člověk, i ten bezejmenný”).

Docent František Ondráš
Docent František Ondráš si pro veletrh mimo jiné připravil působivou přednášku s názvem Literární atlas Káhiry a Alexandrie

V debatách se přitom opakovaně vracelo jméno Václava Havla, jehož některé texty přeložil zmíněný al Biltagí do arabštiny. Někteří tvrdili, že egyptské revoluci z roku 2011 chyběla podobná osobnost, jako byl právě český prezident. Na závěr jednoho z pořadů také – jako jakési manifestační vyznání stále znovu zklamávané víry – zazněla u nás už tolikrát vysmívaná slova o pravdě a lásce, jež „musí zvítězit nad lží a nenávistí“, v arabštině.

Egyptská fantastika

Na veletrhu se tedy opakovaně probíral vztah egyptského politické vývoje a umění, například témata jako egyptská revoluce 25. ledna 2011 a sametová revoluce 17. listopadu 1989 coby zdroj literární inspirace nebo to, „do jaké míry egyptská próza vyjadřovala společenské změny, které se objevily v egyptské společnosti a předcházely revoluci v lednu 2011.“

Chálid al Biltagí přitom tvrdí, že i kvůli nepříliš utěšeným politickým poměrů se dnes Egypťané utíkají raději k humoristické, romantické a fantastické literatuře. Například Káhirský mezinárodní knižní veletrh na svém nedávném 45. ročníku zažil výraznou změnu v druhu vydaných knih. Ve srovnání s minulým rokem prodej politických knih výrazně klesl a jejich místo zaujaly zmíněné žánry. Krásná literatura se stává alternativou, jak uniknout před každodenním tlakem. Abdel Moneim Ismaila, pracovník v nakladatelství Dar Al Shorouk, tvrdí, že prodej prózy se výrazně zvýšil, a naopak klesá zájem o literaturu politologickou a náboženskou. Témata egyptské fantastické literatury jsou přitom různá, někdy jde o horor, jako např. v románu Nicroviana od Sheren Hanai, v němž je hlavní hrdinka stižena záhadnou nemocí, která dala název celému dílu, jindy je to sci-fi, např. Jeden z Džinů od Ajmana Maatouma. Spektrum vystupujících postav je široké: jde o směs lidí, džinů, anebo andělů, někteří autoři zapojují atomové bomby a další – spíše západoevropské – motivy. V rodokapsech pro dospívající mládež vystupují ovšem i staroegyptské bohyně a bohové i mumie.    

Mumie živé i mrtvé

Na veletrhu se ovšem mluvilo i o mumiích skutečných. Těm bylo věnováno podnětné vystoupení egyptologa a afrikanisty Pavla Onderky, který představoval připravovanou knihu o egyptských mumiích v českých zemích. Konstatoval přitom, že „zájem o dějiny starověkého Egypta mají v českých zemích velmi dlouhou tradici sahající až do rudolfínských dob. V této době se na naše území dostávaly první egyptské starožitnosti včetně egyptských mumií. Místo posledního odpočinku na českých hradech, zámcích a muzeích tak našlo na dva tucty mumií, které se staly předmětem výzkumu vědeckého týmu z Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur a Diagnostického centra Mediscan.“

Poutavě přitom mimo jiné líčil dramatické osudy nejstarší mumie v Praze, toho času umístěné v Náprstkově muzeu pod identifikující přezdívkou „Beznohý“. Archeolog Josef A. Jíra (1868-1930) ji získával dramatickým způsobem. Mumii uchovávaly dvě starší dámy na půdě a odmítly ji prodat. Jíra proto zašel za jejich domovnicí, která jim sdělila, že – ve skutečnosti neexistující – komise nařídila objekt z půdy odstranit. Ženy začaly uvažovat, kam s ním: „Popelář to na vůz neveme, že je to moc velký, a dát to pochovat, kdo ví, je-li to pokřtěný.“ A mumie se tedy nakonec ještě rády zbavily odprodejem. Vedle skutečných, ale bezpečně mrtvých mumií se ovšem přednášející zmínil také o mumiích fiktivních, které v četných filmech ožívají a ohrožují obyvatele dnešního světa. I když ale jde o díla s četnými prvky hororu (či přímo původně zamýšlená jako horory), podle Onderky se na ně egyptologové dívají čistě jako na komedie. A celkem rádi.

Z Káhiry, která má tisíc minaretů, do stověžaté Prahy

Vedle toho se ale na přetřes dostala i řada dalších témat: egyptská kuchyně, film, divadlo či poezie. Rétoricky velmi působivá byla přednáška zmíněného Františka Ondráše Literární atlas Káhiry a Alexandrie. Podle tohoto specialisty na arabský jazyk a literaturu již od druhé poloviny 19. století přinášejí literární díla egyptských autorů obraz „genia loci“ káhirské ulice a fenoménu kosmopolitního alexandrijského prostředí. „Přestože jsou obě města zcela odlišná, z pohledu pozorovatele jejich každodenního života se vyznačují mnoha shodnými rysy. Osudy ulic a jejich budov se prolínají s osudy představitelů všech vrstev egyptské společnosti tak, jak je ve své tvorbě zobrazili neúnavní pozorovatelé Muhammad al-Muwajlihí, Nagíb Mahfúz, Jahjá Haqqí ad. V jednom z románů se přitom jeho autor vracel do hypotetické doby založení Káhiry, kdy dostal dávný architekt zadání vybudovat město tak, aby byla obdivována ještě po mnoha staletích.

Skutečnost, že byl úkol úspěšně splněn, dokazují mimochodem i texty četných českých cestopisců: „Kdo neviděl Káhiru, neviděl svět. Kdo viděl Káhiru, neuvidí již nikdy větší rozkoše a nepocítí v srdci blaženějších radovánek… V Egyptě je tolik divů, jako v málokteré zemi, a těžko je popsat.“ Takto o Káhiře básnil Josef Kořenský. A také v dalších českých cestovatelích 19. a 20. století zvláště toto město jako by uvolňovalo proudy jejich fantazie a podněcovalo je ke vzletným vyjádřením. Podle Kořenského kdo „přehlížel město s blahodárným Nilem a slezl jeho pyramidy, kdo zkřížil jeho třídy, bazary, mešity, náměstí a sady a mísil se do měnlivého chvatu pestrého obyvatelstva, ten vzpomínat bude na dny svého pobytu v Káhiře jako na dobu pohádek.“ Jan Neruda svůj obdiv a okouzlení vyjádřil zase těmito slovy: „Již jsme viděli velmi mnoho krajů až uchvacujících, hleděli z výšin skutarských do Evropy a Asie, na Cařihrad i Bosporus, Černé i Bílé moře, z výšin judských na moře středozemní…, – přece jsme netušili dojmu, jaký se nás zmocňuje zde!“

Káhira byla zmíněna rovněž v úvodním proslovu Ahmeda Megaheda, který prohlásil: „Jako hosté přicházíme z Káhiry, která má tisíc minaretů, do vaší stověžaté Prahy.“ Egypťan tak ovšem pouze zopakoval přirovnání, které naši cestovatelé používají s velkou oblibou již dlouho. Už roku 1927 totiž psala Ludmila Matiegková, že „Káhira jest jako naše Praha. Pohleď na ni odkudkoli, vždy je krásná, vždy stověžatá.“ Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund pak v padesátých letech myšlenku rozvinuli: „Stověžatá Praha má na africkém kontinentě vážného soupeře. Nejsou to však věže kostelů, nýbrž štíhlé minarety, které dominují největšímu africkému městu. Jakoby vyřezány ze slonoviny, s pavučinově jemnými filigrány, křehké, prolamované, vyšperkované bělostnými zubořezy, krakorci, krápníkovými sloupy, kupolemi a půlměsíci vyrůstají z kamenného a hliněného moře domů, mrakodrapů a polorozpadlých doupat Káhiry.“ Kriticky ale dodejme, že ne všichni Češi byli či jsou z Egypta takto nadšeni. Například Stanislav Komárek v souvislosti s místními žebrajícími policisty konstatoval: „Vždy jsem pokládal Mayovy romány, líčící orientální vykutálenost i bezelstnost přehánění i samochválu, za pusté přehánění, ale je to realismus v krystalické podobě.“ A když ho u místních významných památek obtěžují stále noví a noví žadatelé o bachšiš, napadaly ho méně humanistické myšlenky než Matiegkovou: „Poutník by si přál egypticid ve spreji.“

Pavel Onderka Jaz v masce Zmikunda Autogramiáda nejprodávanějších knižních novinek za uplynulý kalendářní rok
Pavel Onderka, Jaz v masce Zmikunda a autogramiáda nejprodávanějších knižních novinek za uplynulý kalendářní rok

Egypt: naše budoucnost či minulost?

Celkově můžeme dodat, že v minulosti sloužil Egypt, stejně jako jiné exotické oblasti, jako projekční plátno: Evropané do svých exotických protějšků často promítali ztracené či potlačené potenciality sebe sama. Líčení exotického prostředí také mnohdy umožňovalo ztvárňovat výjevy, které by – zasazeny do evropského prostředí – nebyly přípustné, i Egypt tedy představoval „méně cenzurovanou příležitost k zobrazení nahého lidského těla“ (Hana Navrátilová). To do jisté míry přetrvává (viz tzv. sexuální turistika). Zároveň dnes ale Češi v Egyptě nacházejí spíše analogie k vlastní minulosti – a současně paradoxně i k budoucnosti. Tak Václav Cílek po návštěvě káhirských mešit psal o tamních kázáních, podle nichž je Amerika zkažená, Západ špatný a muslimská víra dobrá. Podle něj na oněch posvátných místech můžeme zažít i naši, evropskou či přímo českou, minulost: „Máte pocit, že podobné napětí bylo kdysi možné slýchat na kázáních Jana Želivského nebo Mistra Jana Husa.“ Egyptolog Miroslav Bárta zase shledává společné rysy mezi současnou fází západní civilizace a závěrečným obdobím existence civilizace staroegyptské a usuzuje z toho, jaká nás pravděpodobně čeká budoucnost. Neveselá.

A to ostatní

V rámci série pořadů o literárních časopisech se na letošním veletrhu opět představil i časopis iLiteratura.cz. Magda de Bruin Hüblová při svém vystoupení připomněla iliforum Česká literatura v cizině, které předznamenalo další významné téma veletrhu: Literární diaspora a Češi ve světě. Silně byla opět zastoupena sekce sci-fi a fantasy, veletrh tentokrát oživil průvod postav ve stylu steampunk. I v rámci této sekce se mluvilo mimo jiné také o mumiích: třeba o tom, jak se ve světě Minecraftu dají jednoduše vyrobit ze zombií, totiž jejich omotáním kusy látky. A diskutována byla samozřejmě pestrá škála mnoha dalších témat. (Ne všechny akce přitom dokázaly přilákat diváky: na některých počet účinkujících převyšoval množství diváků.)

Povídání o Minecraftu Prezentace časopisu iLiteratura Steampunkové postavy
Povídání o Minecraftu, prezentace časopisu iLiteratura a steampunkové postavy

Autoři z různých oblastí a nejrůznějších oborů se tak sešli nejen na jednom výstavním areálu, ale v jednom případě trochu bizarně i na jednom místě, a to když probíhala autogramiáda nejprodávanějších knižních novinek za uplynulý kalendářní rok. Vedle lingvistky Markéty Pravdové tak seděli autoři kuchařek, básník Jiří Žáček, režisér Patrik Hartl (autor knihy Malý pražský erotikon) nebo tajemný „Jaz“ v masce „Zmikunda“, původce cyklu Opráski sčeskí historje. Každopádně je trochu nespravedlivé tvrdit, že by to byl veletrh pouze komerční či festival zaměřený jen na mainstreamové publikum: „na své“ si opět přišli (či mohli přijít) – kromě egyptofilů – i seriózní zájemci o duchovní a kulturní dějiny Ruska (M. C. Putna), vývoj českého čtenářství (Jiří Trávníček), W. Shakespeara (Martin Hilský), Hanu Benešovou (Petr Zídek), islám a jeho recepci v západním světě (Luboš Kropáček), výchovu dětí (Václav Mertin) atd. I když se třeba návštěva Jø Nesba – z důvodů jeho časových možností a programu – s veletrhem těsně minula, i tak tam bylo zajímavých autorů nemálo. Mezi mnoha dostavivšími se spisovateli byl i výše zmíněný Stanislav Komárek, který zde uváděl svoji staronovou knihu Tělo, duše a jejich spasení. O svém vztahu k Egypťanům zřejmě příliš nahlas nemluvil. A doufejme, že afričtí hosté jeho cestopis nečetli…

Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
LUKAVEC, Jan. Svět knihy 2015: Egypt, mumie a Jan Hus. Ikaros [online]. 2015, ročník 19, číslo 6 [cit. 2019-10-24]. urn:nbn:cz:ik-17523. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17523

automaticky generované reklamy
registration login password