Potulky knihami a časem

Antonín Přidal: Potulky knihami a časem. Brno : Barrister & Principal, 2011. 288 s.

Z pořadů, které vysílal Český rozhlas, patřily k mým vůbec nejoblíbenějším bezkonkurenčně Potulky knihami a časem od spisovatele, překladatele, publicisty a vysokoškolského pedagoga Antonína Přidala (1935). Jelikož tento cyklus patřil k těm, jejichž nahrávky se z webových stránek rozhlasu nedají stáhnout, s o to větší radostí jsem přijal to, že letos alespoň část (přibližně jedna třetina) těchto textů vyšla ve stejnojmenné knize.  

Přidalovy náměty sahají od fiktivních situací až k historickým událostem, a zvláště se zaměřuje na ono pomezí, kde se obojí nerozlučitelně prostupuje. Své povolání překladatele  nezapře v těch kapitolách, v nichž se přímo kochá možností a krásou lidské řeči, ať jsou to náhrobní nápisy, starodávné hádanky, nebo „ženské jazyky“ (zvláště pojednává o četných způsobech, kterými různé ženské literární postavy dokážou – řekněme – verbálně vyjádřit své negativní emoce). Přidal se dále široce rozepisuje o historických osobnostech, a to o těch málo známých, jako byl jeho učitel Samuel Kostomlatský (1895-1984), přes ty, z nichž jsou známa spíše jejich díla než samotní autoři, jako František Sušil a Leo Rosten (jeho knihu Pan Kaplan má stále třídu rád Přidal výborně přeložil), až k W. Shakespearovi.

O jeho životě stále vznikají a také v češtině vycházejí několikasetstránkové knihy, Přidal ovšem to málo, co se skutečně ví, shrnuje do několika stránek, přičemž zdůrazňuje, že „čím méně toho bylo napsáno současníky, tím více toho musejí dopisovat pozdější ctitelé“. Ironizuje přitom ty, kteří odmítali přijmout dramatikovu dochovanou a zřejmě autentickou podobu, protože nechtěli věřit, že „krátký nos, půlměsíčkové obočí nebo pokleslý ret a celkově nejapný výraz by mohl patřit velkému básníkovi… Jako by autorova vizáž nesměla připomínat jiné povolání než múzické“.

Mne asi nejvíce zaujala kapitola o Pilátovi Pontském. Přidal čtenáře provází jakousi literární galerií, v níž vystupuje hned řada velmi odlišných Pilátů vytvořených představivostí jednotlivých spisovatelů. Tak Čapkův Pilát je obhájcem snášenlivosti („Já věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. Ale kdo? Já, nebo ty, nebo snad každý ? Já věřím, že každý má na ni svůj podíl“.) Pilát Anatola France je oproti tomu zahořklý a nesmiřitelný muž, který vůbec nezaznamenal, že poslal na smrt nevinného člověka, z kteréžto události se zrodilo největší světové náboženství. Naopak Roger Caillois líčí, jak Piláta přemlouvá Jidáš k Ježíšovu odsouzení, protože „na Ježíšově ukřižování závisí spása světa“. Proti tomu ovšem Říman namítá: „Nemyslím, že by si Sokrates vážil náboženství, které si potřebuje zajišťovat své oprávnění nějakým bezprávím a něčí zbabělostí“.

Karmelitánský klášter Convento da Ordem do Carmo

Karmelitánský klášter Convento da Ordem do Carmo (Lisabon) nebyl po zemětřesení z roku 1755 nikdy zrekonstruován (autor P.Farkas)

V Cailloisově verzi pak zásluhou Piláta, tohoto člověka, kterému se „proti všemu očekávání podařilo zachovat se statečně, křesťanství nevzniklo“. I v Cailloisově kontrafaktuální fikci ale Pilát dopadl stejně jako ve skutečnosti (nadřízení ho zbavili úřadu, postavili v Římě před soud a (zřejmě) poslali do vyhnanství), což Přidal glosuje slovy: „Všechno se změnit nedá, ale z toho neplyne, že by se nemělo změnit nic“. Existuje ovšem ještě jeden Pilát, kterého Přidal zmiňuje, ten z románu Evangelium podle Piláta od Eric-Emmanuela Schmitta. Tento Pilát se usilovně snaží sám sebe přesvědčit, že křesťanství nemá žádnou budoucnost („vzniklo na špatném místě; za učedníky si Jošua vybral analfabety a co zbude z jeho příběhu, až poslední svědkové zemřou; odešel příliš brzy, takže neměl čas přesvědčit dost lidí“). Tento Pilát ovšem přiznává, že stále více pochybuje o svých jistotách: „byl jsem Říman, který ví, teď jsem Říman, který pochybuje“. A pokud jeho žena tvrdí, že „pochybovat a věřit je totéž, jedině lhostejnost je bezvěrecká“, pak je možná Pilát v této verzi – jak tradovaly některé křesťanské legendy a jak zní poslední slova Schmittovy knihy – vlastně křesťanem.  

Přidala na Pilátově příběhu zajímá nejvíce určitá dramatická situace a různé narativní možnosti, které nabízí. Podobně se snaží rozvíjet základní syžet pohádky o perníkové chaloupce, k němuž hledá různé paralely ze současného světa. Autor se zamýšlí také nad různými teoriemi rekonstruujícími konec života Ötziho. Možné scénáře životního osudu  muže z doby měděné, vytvořené vědci, Přidal srovnává s katalogem základních dramatických situací, které roztřídil spisovatel Georges Polti roku 1916 v knize Les 36 situations dramatiques (připojme, že podobně, na základě strukturalistických schémat o základních funkcích, z nichž je vystavěn každý příběh, byly jinými autory analyzovány třeba vědecké teorie o původu člověka nebo dokonce chování šimpanzů).

Další příběh, který Přidal rozvíjí a domýšlí, je ten o Romeovi a Julii. Opět probírá různá jeho alternativní zakončení, od K. Čapka, u kterého se manželem Julie stane hrabě Paris a mají spolu osm dětí („Veliká láska? Já myslím, že to je, když dva lidé se dovedou snášet po celý život, oddaně a věrně“) až k E. Kischonovi, u něhož „lásku vystřídala vzájemná alergie a rozhádanost“, nevydařila se jim dcera ani finanční zajištění. Někdejší milenci nakonec jeden druhému nalijí do vína jed, aby se nemuseli dělit o dědictví. Když víno vypijí, přiznají si, co udělali, a nemohou už dělat nic jiného, než se před smrtí konečně obejmout – takže na Shakespearovu klasickou koncovku nakonec dle Přidala „přece jen došlo“.

V rámci jednotlivých kapitol autor podniká exkurzy do dějin každodennosti, jako například stolování a používání vidliček v době Shakespeara (ovšem podobné poučení už čeští čtenáři, alespoň ti znalí povinné školní četby, získali v knize Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století), některé kapitoly přechází přímo k jakýmsi zkráceným dějinám mentalit. Tak kapitola o zemětřesení v Lisabonu, přehledně seznamující s debatami, kterou katastrofa vyvolala: následná diskuze filozofů byla podle autora „sama jakýmsi zemětřesením; otřásla nejednou dosavadní jistotou a strhla příval otázek, na jaké byly staré odpovědi krátké“. Jestliže mnozí zemětřesení vydávali za trest (podle protestantů za inkvizici, podle jiných vykladačů naopak za nedostatečnou katolickou pravověrnost), J. J. Rousseau tehdy přišel s vysvětlením, jež bylo počátkem moderního pohledu na přírodní katastrofu: nebylo vinou přírody, že se na jednom místě shromáždilo tolik lidí a v tolika vysokých domech. Jiná kapitola líčí historický vývoj vnímání krásy hor nebo prožitky vojáků v bitvě.  

Dlužno dodat, že o většině těchto témat v češtině vyšly obsáhlé knihy, Přidal ovšem daná témata dokáže stručně a výstižně shrnout, i když se mu ovšem do nich vše podstatné vždy nevejde (v případě hor třeba známý Petrarkův výstup na Mont Ventoux v Provence).

Pokud šéfredaktor nakladatelství Barrister & Principal o Potulkách knihami a časem tvrdí, že přináší to nejlepší ze stejnojmenného cyklu, pak musím napsat, že tento názor nesdílím: já bych do knihy vybral některé jiné díly (a naopak některé vyřadil, možná ty, které částečně přetiskují a komentují texty vydané už v Přidalově předchozí publikaci Kouzlo nechtěného). Každopádně jsem se ale i na tyto knižní Potulky s autorem vydával s velkým potěšením.

Lukavec, Jan. Potulky knihami a časem. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 2 [cit. 31.10.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://ikaros.cz/node/7339>. urn:nbn:cz:ik‐007339. ISSN 1212-5075.
Průměr: 5 (hlasů: 4)

automaticky generované reklamy