Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Klementýnum-Dementýnum VI (za rok 2006)

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Klementýnum-Dementýnum VI (za rok 2006)

0 comments

Čtenář prvnička vystál frontu u služby ve Všeobecné studovně a naštvaně se zeptal: „A kde je tady ta knihovna?“

„Kdy začne ta přednáška o informačních technologiích?“ zeptal se uživatel a já se orosila, protože z informačních technologií se kácím. Ale on se naštěstí ptal jen na školeníčko pro nové čtenáře.

Spadlo na mne ranní školení nových uživatelů, nic příjemného, natož veselého. A navíc na mne čekal u počítače takový, no starý, půlcentimetrové šedivé strniště kolem celé hlavy, jen jsem se modlila, aby měl v sobě „základní počítačovou gramotnost“. Měl, zaplaťbůh. A nechtěl žádné úvody, šel po konkrétním dotazu. Souboje šermířské, na pistole, na nože, bylo to zajímavé. Z toho mála, co bylo v počítači v knížkách i článcích moc nadšený nebyl, skoro všechno znal, tak jsem mu navrhla návštěvu Vojenského historického ústavu pod Žižkou:
„ … to jste moc hodná, slečno (!), já tam čtyřicet roků dělal … “
a tak jsem mu alespoň řekla o existenci mého oblíbeného štelářku v Referenčním centru, kde jsou slovníky a encyklopedie se zbraněmi ručními, palnými, chladnými a jinými. On se omluvně usmál a ještě omluvněji mi sdělil:
„ … skoro polovinu jsem napsal já …“

„Máte mapu k rejstříkům ?“
„Eeee, co to má být?“
„No potřebuju vědět, co je ve kterém katalogu za lístky!“

Pátek před Velikonocemi, zmoklej mlaďoch v kulichu: „Helejte, pani, potřebuju Blesk s tim článkem, jak ta ženská zabila náklaďákem vosum lidí!“
„A víte alespoň rok a měsíc?“
„Jo, to vim přesně! Bylo to v roce 1983 nebo 1973.“
„A jste si jistý, že to bylo v Blesku? Vždyť ten tehdy neexistoval!“
„Co mi tu budete vykládat, já jsem to čet!“
(Stalo se to v roce 1973, to byl ještě na houbách, ale asi viděl nedávno ten dokument na čétédvojce… Ale za blbou jsem zase byla já.)

Na téma „Co s tím uděláte“:
Pan Křížek se špatnou náladou si přišel stěžovat „na ty cholesteroly, co prodáváme v bufetu“.
Šéfová Vlasta se ho snažila přesměrovat jinam, protože s odbornou činností knihovny to zrovna nesouvisí. On stál umanutě na svém, že s tím něco musíme udělat teď hned. Ani odpověď šéfové - kdyby to lidi nekupovali, tak se to prodávat nebude - s ním nehnula a nakonec si ulevil:
„A napíšu to do Ptejteseknihovny!“

Podtéma myši:
Ženské zavřeštění a potom jekot:
„Tady je myyyyš! A dívá se na mě!“
Protože tady jsou myšičky stále a zatím odolávají všem deratizačním pokusům, uchlácholení té slečny jsem nechala na jednom soucitném čtenářovi. Ten se potom přišel informovat, co s tím udělám já a odešel velmi nespokojen s mým prohlášením, že ta myš je již zřejmě přiotrávená, a tak počkáme, až chcípne. (Mám s nimi – myšmi - nevyřízené účty, tahle nebo jiná mi tady ve skříni rozcupovala darované starší povlečení, které tu čekalo, až ho na jaře odvezu na chatu.)

A ještě jeden:
Pár dní předtím jsem před pochodující myškou varovala dlouhovlasou slečnu skloněnou nad počítačem: „Haló, slečno, nelekněte se, jde k vám myš!“ Ukázalo se, že je to pán, uložil si nohy na vedlejší židli a pokračoval v práci. Klídek, pohoda, mickeymauzoleum.

A zase ty normální:
Přišla stará paní, v únoru do tmavohněda opálená, scvrklá, připomněla mi paní Steimarovou. Chtěla Aškenazyho v němčině, tak jsem jí pomohla a vyplnila jsem jí i lístky. Při psaní jména čtenáře jsem se nevinně zeptala: "Jste paní Steimarová, že?"
"No to tedy néééé, já jsem Zdeňka Procházková, Štajmarka je o tři roky starší!" ohradila se uraženě. (Nedávno v tisku zmínili „štajmarčiny“ devadesátiny.)
"No to se omlouvám, ale ono se to v tomhle věku už ani nepozná, ne?" opět a zase blbě jsem se snažila napravit špatný dojem.

Nová vyšší verze našeho „Alefíčka“ je dost jiná než ta předchozí a často to odnášejí čtenáři, kteří si nechali udělat plastovou průkazku s fotografií. Některým platí staré dobré rodné číslo, některým již nikoliv, někteří mají nová identifikační čísla vytištěná a některým ta čísla na průkazce chybí. A některá čísla jsou tří až pětimístná a některá jsou doplněná nulami na deset míst. Blázinec. Počítač nafláká, co ho napadne, tiskárna to vytiskne a člověk čtenářský i knihovnický jen zírá.
Jeden nešťastný čtenáříček, kterému přestala fungovat jeho stará dobrá čísla, mi přišel vynadat, co že jsme mu to s jeho průkazkou provedli a protože byl ten den již několikátý se stejnou stížností, nešťastně jsem se omluvila: „Ale to nové číslo je generované počítačem, za to já nemůžu!“ A on se s despektem ohradil:
„Degenerovaný jste všichni!“

Helejte, co tam mám napsat, to ID je invalidní důchod ?

Jeden od Vlasty Kostlánové, který navazuje na nejkrásnější z otřepaných vtipů o tom, jak přijde pán do řeznictví a ptá se: "Dobrý den, máte zmrzlý držky?" "Ne, my si tady topíme."
Tak tedy :
Ta letošní městská zima, to je dlouhodobý pobyt v zakouřeném mrazáku. Mrazí nás v zádech, zamrzá nám Aleph i úsměv na rtech. A do toho přijde uživatel a praví:
"Ne, já to nechci s sebou! Já si to přečtu ve studovně. Tady je tepleji než u mě doma." Nedojalo by vás to? Dojetím blíže k jaru!

Další od Vlasty: Američanka Nancy hovoří česky asi jako já anglicky, ale domluvíme se. Kouká na můj monitor, procházíme spolu záznamy v NKC a zjišťujeme, co je třeba dohledat v klasickém katalogu. Se spokojeným "tak já jdu hledat v listí" pak odchází a já jí odpouštím, že s počítačem sama zásadně nepracuje.

Z Hostivaře :
Kolegyně Tadialová obsluhovala starší manželský pár, paní měla francouzské hole a vedla hlavní slovo. Stále skákala svému manželovi do řeči a peskovala ho, no fúrie. Ten chudák si nakonec dovolil oponovat a jako důkaz použil pro knihovnu název „univerzitka“. Ta ženská ho přetáhla holí a zařvala: „Nebyl jsi v univerzitce, byl jsi v Klementinu!“ Chudák…

Udýchaný pán vychrlil na Lucinku:
„Mám tady malý čtyři knihy!“
Lucinka si pomyslela jako tolikrát – jó, to známe, budou velký a bude jich šest - a nahlas se vlídně zeptala:
„A na jaké jméno, prosím?“
„ No Malýýýýý a mám tady čtyři knihy !“

A ještě jeden:
Lucinka sloužila s novým nezaučeným kolegou, práce bylo hafel, dveře se netrhly.
Jeden ostýchavý pán si počkal, až bude u pultu volno, a zeptal se:
„Mám takový obskurní dotaz….“ a než stačil domluvit, Lucinka ho briskně poslala na záchod:
„Na konec té chodby, skleněnými dveřmi doprava a pak už to najdete!“ Pán se nedal, formuloval svůj dotaz znovu a spokojeně obdržel fundovanou odpověď.
Po nějaké době se Lucinka vrátila ze skladiště, čtenář nikde, jen na stole jeho laptop a pár věci. Podivila se, kam zmizel, a dostala od kolegy lakonickou odpověď:
„Tam, kam jsi ho od začátku posílala.“

A nakonec jeden anonymní předvánoční zaměstnanecký postesk z umývárny:
..Nejenže musíme počítat xerokopie ručně, protože nejsou schopný sehnat opraváře na copyguardy, ale i záchod si musíme zalejvat kýblem!

Ukázky z korespondence:

Odpověď cizinky : „Dekuji mockrat! V takovym pripade prijdu v Klimentiniumu.“

Z e-mailové korespondence: Predmet: Autor knihy
Jmeno: XXX,xxx
Text zpravy: Kdysi jsem vlastnil knihu "Smrt v hrstce pisku" a pujcil jsem ji. Samozrejme jsem o ni prisel. Rad bych si ji znovu precetl, neznam vsak autora a nejsem schopen ji nikde objevit (ani na I-netu). Autor byl snad anglican, dej se odehrava v Australii a jde vicemene o detektivku ci krimi zanr. Nevite, kdo by mohl byt autorem? Diky.

Dobrý den,
omlouvám se, že se ozývám tak pozdě, ale nechtělo se mi věřit, že v databázích se nedá objevit ani stopa po "Vaší" knize. Už jsme však vyčerpali všechny možnosti za období po r.1900. Nemůžete přidat ještě nějaký údaj (např. edici nebo přibližně rok, kdy to vyšlo ...)? Zřejmě došlo k nějakému paměťovému posunu, ale nelze říci, v čem. Nejblíže jsem se snad dostala s knihou Johna Ivese "Strach v hrsti prachu", ale děj se odehrává v Arizoně a ne v Austrálii. Máte-li zájem v pátrání pokračovat, ozvěte se mi, prosím, s novým podnětem.
Zdravím Vás
Vlasta Kostlánová, ved. odd. služeb čtenářům NK ČR

Děkuji Vám
a zároveň se omlouvám za přidělanou práci. Zcela evidentně došlo k paměťovému posunu, a to v mé centrální jednotce. Jakmile jsem si přečetl Vaši odpověď, ihned mi vše naskočilo. Máte samozřejmě zcela pravdu, jedná se o "Strach v hrsti prachu" od Johna Ivese. Ale byl jsem celkem blízko, ne? (tedy až na ten rozdíl mezi Amerikou a Austrálií) :-) Asi se už hlásí stáří a jeho věrní průvodci ...
Ještě jednou Vám děkuji.
S pozdravem
Ing. XXX, xxx

Vážený čtenáři,
děkujeme za upozornění. Jo, a všechny Vaše výpůjčky jsem Vám samozřejmě prodloužila do 24.6.06. S pozdravem X,x NK ČR
… a jeho odpověď:
Děkuji, jsem mile překvapen, že na druhé straně není blbý počítač, ale živý člověk, který něco chápe. S pozdravem Y,y

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
TAFATOVÁ, Věra. Klementýnum-Dementýnum VI (za rok 2006). Ikaros [online]. 2007, ročník 11, číslo 13 [cit. 2024-12-18]. urn:nbn:cz:ik-12683. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12683

automaticky generované reklamy