Informačních služby vědeckých knihoven

Smyslem a posláním každé vědecké knihovny je zpřístupnit lidské poznání obsažené v informačních pramenech jejích fondů, popř. fondů jiných informačních institucí adekvátními knihovnicko-informačními službami čtenářům a uživatelům tak, aby bylo zabezpečeno právo každého člověka na informace bez ohledu na jeho věk, národnost, zdravotní stav, profesi, politickou či náboženskou příslušnost. Uživatelé jsou si pak rovni v nárocích na služby všech vědecko-informačních institucí, jejichž povinností je čtenářské a informační zájmy a potřeby z nich vyplývající kvalifikovaně a v potřebném rozsahu uspokojovat.

Služby vědeckých knihoven a vědecko-informačních středisek je třeba chápat jako zprostředkovatelské služby, kde klíčový význam hraje uživatel, jeho potřeby a jejich uspokojování zprostředkováním informací či informačních pramenů, uložených nejen v jejich fondech [1]. Před rokem 1989 pokládaly mnohé tyto knihovny za hlavní cíl svého fungování především tvorbu knihovních fondů, jejich pořádání a zpracování. V celkovém významu, který byl kladen na příslušné činnosti vědeckých knihoven, pak služby těchto knihoven byly velmi často chápány jako okrajová záležitost. Avšak současný vývoj vědeckých knihoven a tlak celé společnosti, která se snaží dosáhnout svobodného přístupu k informacím, mění zaběhnuté pojetí jejich základních cílů. Je tedy zcela zřejmé, že především v oblasti služeb se realizuje společenské poslání současných vědeckých knihoven jako vědecko-informačních institucí.

Informační služby vědeckých knihoven v nejširším pojetí představují uspokojování jakýchkoliv informačních potřeb a požadavků uživatelů informací. Z obecného společenského hlediska je pak možné chápat informační služby vědeckých knihoven jako součást společenské komunikace, vstupní složku komunikace poznání, které je uloženo v dokumentech nejrůznější povahy ve fondech příslušných institucí [2]. V současnosti je možné pojem „informační služby“ vědeckých knihoven a vědecko-informačních středisek chápat jako:

a) výstupní složku profesní informační činnosti, výstupní operaci informačního systému, kterou se realizuje uspokojování informačních potřeb a požadavků uživatelů a čtenářů,

b) služby, které poskytuje vědecko-informační středisko nebo vědecká knihovna, příslušný informační orgán v rámci své působnosti, realizace finálního výstupu informačního systému, která zajistí optimální vyřízení požadavků čtenářů a uživatelů,

c) v užším pojetí služby, pomocí kterých se zpřístupňují uživatelům různé druhy informací institucemi typu vědecko-informačních středisek nebo středisek vědeckých informací,

d) označení služeb, které využívají moderních informačních technologií. Pojem zahrnuje množství druhů a typů služeb různých informačních zdrojů, které mají svá specifika podle charakteru poslání, profilu svých fondů, informačních systémů, institucí.

Z uvedených charakteristik informačních služeb vyplývá, že existuje řada pojetí, širších či užších vymezení a přístupů, které zahrnují tyto společné rysy: jedná se o cílevědomé a organizované zpřístupňování informačních pramenů a vědeckých informací uživatelům, o aktivní a efektivní uspokojování jejich informačních a kulturních potřeb adekvátními systémy, procesy, metodami a prostředky. V systému vědecko-informačních institucí tedy tvoří informační služby závěrečnou fázi informačního procesu a jsou výstupem jakéhokoli informačního systému, kterým se tyto instituce projevují vůči svému okolí.

Informační služby vědeckých knihoven a příbuzných informačních institucí je možné členit podle různých hledisek. Nejvyužívanějšími hledisky pro jejich členění jsou: uživatelské, institucionální, procesní, časové, úrovně realizace, druhu poskytovaných informací a informačních systémů, typu výstupu, efektivnosti. Nejčastěji tedy bývají informační služby vědeckých knihoven členěny podle druhu poskytovaných informací a v souladu se základními druhy informačních systémů na:

a) dokumentové – zpřístupňování různých typů dokumentů ve vhodné formě a podle příslušných pravidel v instituci, soustavě. Do této kategorie patří např. výpůjční, reprografické, překladové služby, dokumentové dodavatelské služby atd.

b) dokumentografické [3] – jsou spojeny s dokumentovými službami, na které navazují. Samy se pak dále člení na:

• dokumentační – v rámci těchto služeb dochází nejprve ke zjištění relevantního informačního záznamu z dokumentografického fondu, pak následuje zjištění lokačních údajů relevantních dokumentů a jako poslední fáze vyhledávání a zpřístupnění primárního dokumentu.
• bibliografické a katalogizační – jsou chápány jako zpřístupnění informací o dokumentech (tj. dokumentografických informací) a jejich komunikátů, dokumentografických záznamů a příslušných sekundárních dokumentů.
• faktografické – slouží ke zpřístupňování konkrétních informací a druhů služeb, spočívají v aktivním zprostředkovávání faktových informací a jejich komunikátů (či na vyžádání).
• studijně rozborové – zpřístupňují výstupy z předcházejících služeb s hodnotícím záměrem. Poskytují informace, které jsou výsledkem informačně-logických operací a užívají se především při optimalizaci fondů, služeb, bází dat [4].

Z hlediska uživatelů informací můžeme informační služby vědeckých knihoven vymezit pro individuálního, skupinového a institucionálního uživatele. V jednotlivých vědeckých knihovnách a vědecko-informačních střediscích se pak jejich výsledky, resp. výsledky jejich odborné činnosti zpřístupňují především pomocí základních služeb. Tyto základní služby se pak v rámci daných knihoven dále členění na:

a) výpůjční služby – nejproduktivnější druh dokumentových služeb v automatizovaném i neautomatizovaném informačním systému.

b) bibliograficko-informační služby – jsou pokládány za součást dokumentových služeb a využívají výstupy dokumentografických, faktografických, příp. doplňkových služeb. Tyto služby poskytují faktografické, bibliografické a orientační informace.

c) konzultační služby – jsou chápány jako výstup z libovolného informačního systému, který zprostředkovává uživatelům informace nebo znalosti. Konzultační služby se ve většině vědeckých knihovnicko-informačních institucí chápou jako:

• osobní styk mezi knihovníkem a čtenářem
• pomoc při půjčování knih
• konzultační služba jako nejvyšší a prapůvodní služba knihoven
• instrukce pro uživatele k nalezení potřebných informací.

Na základní služby pak velmi úzce navazují služby nadstavbové, zahrnující referátové a referenční služby, ale v dnešní době již ne služby rešeršní [5]. Ty byly v minulosti zařazovány do služeb nadstavbových, ale v práci současných vědeckých knihoven je nutné řadit tento typ služeb mezi služby základní. V rámci vědeckých knihoven a vědecko-informačních středisek hrají tedy nadstavbové služby velmi důležitou roli a jsou dnes považovány za základní služby uvedeného typu knihoven. Kromě základních a nadstavbových služeb zpřístupňují výsledky odborných činností vědeckých knihoven také služby vyšší a doplňkové. Do oblasti vyšších služeb vědeckých knihoven jsou především zahrnovány služby studijně-rozborové, expertní a prognostické. Doplňkové služby, které uzavírají celé spektrum informačních služeb, zahrnují služby metodické, reprografické, překladatelské, publikační a propagační.

V současné praxi řady vědeckých knihoven a vědecko-informačních středisek se ustálilo systémové pojetí služeb [6], které vymezuje služby jako systém. Ten má své specifické prvky a vlastnosti tvořící komplexní a funkční celek. Systémový přístup umožňuje určit systémové okolí, prvky, jejich vlastnosti a vztahy a optimální strukturu systému služeb, zkoumat uživatele služeb a řešit otázky řízení a organizace služeb. V rámci daného pojetí informačních služeb se ustálily základní funkce a úkoly služeb:

a) zpřístupňovat prameny a informace z vlastních fondů i systémového okolí (na regionální, národní, mezinárodní úrovni)

b) zajišťovat operativnost, optimálnost a kvalitu obsahu, forem a prostředků služeb, dále jejich pohotovost, adresnost, diferencovanost a progresívnost výstupů směrem k uživatelům

c) vzbuzovat zájem uživatelů o získávání a využívání poznání uloženého ve fondech informačních institucí

d) pohotově tyto fondy, informace i služby propagovat

e) koordinovat a propojovat služby různých systémů a vytvářet podmínky pro inovační procesy

f) trvale zkoumat uživatele, jejich potřeby a zájmy a připravovat je na využívání služeb informačních institucí [7]

Přesto musíme mít stále na paměti, že v rámci jednotlivých vědeckých knihoven existují jistá specifika v oblasti stanovení základních služeb poskytovaných čtenářům a uživatelům. Rozsah i druhy informačních služeb každé vědecko-informační instituce závisí v mnohém na její velikosti a z toho vyplývající míře organizačního členění instituce, jejím postavení a funkci v rámci sítě či soustavy, prostředí, v němž vědecká knihovna či vědecko-informační středisko působí, a na konkrétních uživatelích (i potenciálních) a jejich složení. Proto nelze nalézt dvě vědecké knihovny, popř. vědecko-informační střediska, které by poskytovaly stejný typ služby ve srovnatelné hloubce a rozsahu.

Oblast služeb je velmi důležitým okruhem specifických činností vědeckých knihoven, který je potřeba hodnotit z mnoha pohledů a stran. Z odborné literatury vyplývají některé možnosti, které využívaly a využívají vědecké knihovny při definování, členění, diferencování a celkovém hodnocení informačních služeb. Současně praxe ukazuje, že rozhodujícím měřítkem hodnocení služeb poskytovaných vědeckými knihovnami a vědecko-informačními středisky musí být jejich účinnost [8]. Efektivnost informačních služeb se především odráží v míře prospěšnosti nejen pro jednotlivé uživatele, ale i pro celou společnost. Účinnost informačních služeb je proto třeba zkoumat ze dvou základních hledisek:

a) z hlediska vlastních služeb (přínosy z využívání nových metod, technických prostředků, z racionalizace pracovních postupů, kooperace informačních institucí atd.)

b) z hlediska společenského dopadu (účinky a vlivy na uživatele, na jeho konkrétní pracovní činnost, na rozvoj jeho osobnosti atd.).

Přitom uživatelské hledisko, tj. míra uspokojování uživatelských potřeb, je základním kritériem hodnocení jakékoli služby a činnosti vědecko-informačního střediska či vědecké knihovny. K nejsledovanějším problémům v oblasti efektivnosti služeb pak patří kritéria hodnocení, kdy sami uživatelé hodnotí (ať vědomě, či nevědomě) knihovnické a informační služby. Při uživatelském hodnocení jsou nejvíce využívána tato kritéria:

a) kvalitativní kritéria, která jsou dána:

• úplností, přesností, novostí a komplexností poskytovaných informací, kvalitou, tj. obsahovou hodnotou, pertinencí informací z hlediska uživatelských potřeb a zájmů
• přínosem pro uživatele z hlediska jeho pracovní činnosti i jeho osobnosti vůbec

b) časová kritéria vyjadřují:

• dobu, která uplyne od podání požadavku do vyhledání dokumentu nebo zodpovězení dotazu

c) cenová kritéria umožňují hodnotit:

• cenu služeb ve srovnání s náklady na jeho provoz, na zavádění nové techniky, atd.
• peněžní náklady uživatele (na dokument, rešerši)
• cenu vlastního času uživatele, tzn. objem úsilí, které je nutné vynakládat při využívání dané služby knihovny či informační instituce

K jistým podmiňujícím faktorům efektivnosti služeb vědeckých knihoven, která je třeba zvažovat při hodnocení služeb, patří psychické, sociální, prostorové, ekonomické a materiálně technické faktory, které ovlivňují procesy vytváření i využívání informačních fondů institucí vědeckého typu.

Pojem MVS a jeho vymezení

K základním službám vědeckých knihoven patří výpůjční služby jako nejstarší a nejrozšířenější typ služeb a hlavní forma práce každé vědecké knihovny. Přímé zprostředkování dokumentů uživatelům, dané již druhým knihovnickým zákonem [9], patřilo a bude vždy patřit k nezastupitelným činnostem vědecko-informačních institucí, včetně vědeckých knihoven. Výpůjční služby tedy představují komplex činností spočívající v uspokojování čtenářských a informačních potřeb uživatelů přímým zprostředkováním dokumentů z fondu vlastní instituce nebo prostřednictvím meziknihovních služeb z fondů jiných knihoven.

Pojem meziknihovní výpůjční služba zahrnuje základní charakteristické rysy daného typu služby a rovněž definice dílčích složek, které se podílejí podstatnou měrou na uskutečňování meziknihovních vztahů. Jednotlivé definice a definování dílčích složek meziknihovní výpůjční služby se ustálilo během let praxe a v řadě z nich je možné rozeznat některé zastaralé charakteristické rysy.

Poprvé byla v ČR meziknihovní výpůjční služba definována ve dvou paragrafech [10] Zákona č. 53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven, které přispěly k prvotnímu vytvoření základních představ a předpokladů pro oblast meziknihovních výpůjčních služeb. V rámci § 3.1. se uvádí: „knihovny účelně a v souladu se svými úkoly shromažďují potřebnou literaturu, cílevědomě ji šíří mezi obyvatelstvem a provádějí masovou práci s knihou mezi čtenáři. Poskytují čtenářům soustavnou a všestrannou pomoc při výběru a získávání literatury, aby každému občanu bylo umožněno vypůjčit si potřebnou knihu z kterékoli veřejně přístupné knihovny jednotné soustavy.“ Toto základní ustanovení otevřelo široké obzory v oblasti meziknihovní spolupráce a bylo prvním krokem k vytvoření potřebné organizační základny pro oblast meziknihovních výpůjčních služeb. Avšak teprve druhá část § 3 zařadila meziknihovní výpůjční služby mezi standardní služby knihoven. § 3.2. tedy uvádí: „aby se zlepšily a prohloubily služby čtenářům, knihovny jednotné soustavy a) jsou povinny půjčit a obstarat na požádání jednotlivé knihy, časopisy a jiné sbírkové materiály nebo jejich soubory (meziknihovní výpůjční služba), pokud tomu nebrání zvláštní důvody, b) kde se to jeví účelné, spolupracují, popř. poskytují si vzájemně pomoc při doplňování knihovních sbírek při nákupu nebo výměně literatury, dále v oblasti informační a bibliografické činnosti, v otázkách metodických, při dovozu literatury ze zahraničí a při propagaci literatury, c) mají přednostní právo při získávání knih, časopisů a jiných sbírkových materiálů.“

Kromě uvedeného paragrafu je nutné se zmínit ještě o dalším ustanovení, které podpořilo rozvoj, definování a budování meziknihovní spolupráce a vytvořilo základ možného systému meziknihovních výpůjčních služeb. Tímto ustanovením je v rámci Zákona č. 53/1959 Sb., myšlen § 5, který uvádí: „knihovny v oboru působnosti jednotlivých ústředních úřadů a orgánů tvoří zpravidla organizované sítě knihoven určitého druhu. Příslušné ústřední úřady a orgány zajišťují úzkou vzájemnou spolupráci knihoven své sítě a účinnou pomoc lépe organizovaných a vybavených knihoven knihovnám menším, zejména knihovnám vedeným dobrovolnými pracovníky“.

Myslím, že daná ustanovení již v samých počátcích uplatňování meziknihovní spolupráce plně definovala především pojmy meziknihovní spolupráce i meziknihovních výpůjčních služeb a tak vytvořila potřebné základní předpoklady dalšího rozvoje celé této oblasti. Mnohé myšlenky, které byly v zákoně uplatněny, např. možnost každého člověka vypůjčit si potřebnou knihu, popř. spolupráce v doplňování fondů, se staly nosnými pilíři celé oblasti meziknihovní spolupráce a nejen čas a dosažené zkušenosti, ale také pozdější výsledky na poli meziknihovních výpůjčních služeb potvrdily nutnost přesného a konkrétního vyjádření problému a vymezení problémových oblastí meziknihovní spolupráce, jak je to možné vidět právě v jednotlivých paragrafech Zákona č. 53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven.

Další definice meziknihovní výpůjční služby byly uvedeny v rámci Vyhlášky ministerstva školství a kultury č. 51/1963 Sb. [11], kde se v § 5 uvádí: „k zajištění a prohloubení služby čtenářům jsou knihovny povinny půjčit a obstarat na požádání knihy a jednotlivá čísla novin a časopisů kterékoli jiné knihovně v ČSSR, pokud tomu nebrání zvláštní důvody“. Tato definice pouze otevřela a naznačila směr k meziknihovní spolupráci a teprve dlouholetá praxe náležitě rozvinula jednotlivé dílčí složky v rámci meziknihovních výpůjčních služeb.

Během následujících několika let se meziknihovní spolupráce rozšířila natolik, že bylo nutné definovat služby související s poskytováním meziknihovních výpůjčních služeb. Jednalo se vesměs o definování oblastí, které pouze přiřadily ke svým stávajícím možnostem ještě meziknihovní spolupráci a tu ve svých nových, samostatných definicích zohlednily. Tak byly definovány služby bibliograficko-informační meziknihovní [12], „sloužící k poskytování informací opírajících se o knihovní fondy, katalogy a bibliografický aparát jedné knihovny knihovně druhé“ a služby fotoreprodukční meziknihovní [13], „zahrnující poskytování fotokopií, mikrofilmů, mikrokaret, apod. z fondu jedné knihovny knihovně druhé. Daného typu služeb se používá místo přímé meziknihovní výpůjční služby v těch případech, jde-li o žádosti o zapůjčení unikátních, vzácných nebo pro půjčující knihovnu nepostradatelných děl“. Nyní ještě připojíme definici meziknihovní výpůjční služby [14]: „opatření, jež umožňují, aby si každá knihovna mohla na základě určitých pravidel vypůjčit buď jednotlivé publikace, nebo soubory knih z kterékoli jiné knihovny a naopak půjčovat z vlastního fondu ostatním knihovnám“.

Jmenované definice a hlavní zásady meziknihovních výpůjčních služeb se v podstatě neměnily a tak prvním velkým zlomem v oblasti definování meziknihovních výpůjčních služeb byl až rok 1989. V následujících letech docházelo k obrovským změnám ve všech oblastech a tedy nevyhnutulně i v meziknihovních výpůjčních službách. V definicích v podstatě zůstaly zachovány základní principy meziknihovní spolupráce a tak můžeme meziknihovní výpůjční služby [15] definovat jako „komplex služeb zaměřených na spolupráci při zpřístupňování informací a při zabezpečování dostupnosti požadovaných dokumentů nebo jejich kopií rychlými a ekonomicky efektivními způsoby“. Tyto služby představují jednu ze základních složek kooperace mezi knihovnami a ostatními informačními institucemi při zajišťování pohotového a rovnoprávného přístupu uživatelů k informacím a dokumentům. Rovněž meziknihovní výpůjční služby spočívají v povinnosti každé knihovny obstarat pro své uživatele informační prameny, které nejsou ve fondu knihovny z kterékoli jiné knihovny, která je pak povinna půjčit tyto prameny ze svých fondů.

V roce 1996 započaly několikaleté práce na vytvoření nových zásad pro meziknihovní výpůjční služby, které vyvrcholily v roce 1999 ve vydání platných Zásad meziknihovních výpůjčních služeb v ČR. Tyto zásady pak přesně a výstižně definovaly meziknihovní výpůjční služby [16]: „MVS jsou komplexem odborných, organizačních a technických činností, které uskutečňují knihovny mezi sebou s cílem zpřístupnit svým uživatelům knihovní fondy knihoven bez ohledu na místo jejich uložení. Jsou standardní službou knihoven. Jsou založeny na principu reciprocity, z něhož pro zúčastněné knihovny vyplývá povinnost poskytovat MVS z vlastních fondů, jsou-li o ně požádány.“

Abychom nezůstali při definování pojmu meziknihovní výpůjční služby pouze u charakteristik domácích autorů, uvedeme si jedny z nejúplnějších a nejnovějších definic meziknihovních služeb, zahrnujících všechny dosud využívané dílčí oblasti v meziknihovních službách [17].

Meziknihovní služby „jsou druhem spolupráce mezi knihovnami toho samého typu, nebo různých typů při zpřístupňování výstupů svých odborných činností“. V průběhu vývoje meziknihovní spolupráce se vytvořily a byly definovány tyto typy meziknihovní spolupráce:

a) meziknihovní výpůjční služby (MVS) - „jedná se o typ výpůjční služby, která na základě legislativního opatření umožňuje z kterékoliv knihovny vyžádat a vypůjčit pro svého uživatele ty dokumenty, které nemá ve svém fondu a které uživatel potřebuje a naopak vypůjčit dokumenty z vlastního fondu jiným knihovnám“.

b) mezinárodní meziknihovní výpůjční služby (MMVS) - „typ výpůjční služby, která na základě mezinárodně platných pravidel IFLA umožňuje vypůjčit pro uživatele dokumenty, které potřebuje a které nemá ve fondu žádná knihovna na území státu“.

c) meziknihovní cirkulační služby - „typ cirkulační služby, umožňující za přesně stanovených podmínek cirkulování potřebných dokumentů mezi knihovnami“.

d) meziknihovní informační služby (MIS) - „prostřednictvím této služby knihovna vyžádá a poskytne informace o dostupnosti a podmínkách zpřístupňování dokumentů v jiné knihovně“. Dnes jsou informace získávány především pomocí počítačových a terminálových sítí.

e) meziknihovní reprografické služby (MRS) - „prostřednictvím MRS knihovna vyžádá pro uživatele od jiné knihovnicko-informační instituce reprografické kopie různých dokumentů, které jsou převedeny do vlastnictví uživatele žádající knihovny“.

f) metodické služby poskytuje metodické oddělení jiným oddělením knihovny, případně jiným knihovnám, pokud to vyplývá z metodické funkce.

Z uvedených definic vyplývají společné styčné body, které jsou podstatnými znaky meziknihovní spolupráce. I když došlo pod vlivem nových technických i technologických okolností k řadě změn v oblasti knihovnictví, zdá se, že základní charakteristiky meziknihovních služeb zůstávají zachovány. Tedy poskytování dokumentů a informací je, bylo a bude základní charakteristickou vlastností meziknihovních služeb. Nikdy nebude existovat knihovna, která by ve svých fondech shromáždila veškerou literární produkci, a proto meziknihovní služby zůstanou zachovány. Co však doznává postupných změn, jsou možnosti a podmínky poskytování meziknihovních služeb, které již dnes v běžné míře uplatňují a využívají moderní informační technologie v jednotlivých jmenovaných typech meziknihovních služeb. Myslím si, že postupem doby se meziknihovní spolupráce mezi knihovnami všech typů ještě prohloubí a budou vyřčeny specializované definice nových typů meziknihovních služeb, které dnes ještě čekají na své objevení (např. meziknihovní elektronická výpůjčka; meziknihovní výpůjčka nových typů médií atd.).

Definování pojmu MMVS a jeho charakteristiky

Meziknihovní spolupráce, ať už národní nebo mezinárodní, se nejčastěji chápe jako meziknihovní výpůjční služba (MVS), resp. mezinárodní meziknihovní výpůjční služba (MMVS). Je to patrně proto, že MMVS je snadno pochopitelná, jejím výsledkem je reálný produkt a funguje v celém světě.

Současný významný teoretik v oblasti MMVS G. P. Cornish se vyjádřil o MMVS takto: „po mnoho desetiletí bývala mezinárodní meziknihovní výpůjční služba jednoduchou operací prováděnou mladými pracovníky knihoven bez velké kvalifikace“ [18]. Domnívám se však, že dnes je MMVS chápána jako životně důležitý prvek jakéhokoliv mezinárodního programu týkajícího se poskytování informací a stala se rovněž základním prvkem programu IFLA pro Všeobecnou dostupnost publikací (UAP) [19]. Význam mezinárodní meziknihovní výpůjční služby byl také všeobecně uznán z hlediska politického, kulturního a hospodářského [20]. Proto pro vývoj evropského přístupu k dostupnosti informací má zásadní význam věnovat odpovídající pozornost vlivu programu UAP na poskytování dokumentů, které zůstávají i v době předzpracovaných dat, teletextu, faktografických databází a mobilních telefonů jedním z hlavních zdrojů informací.

Informace by měly být chápány jako mezinárodní komodita, která nezná hranice – ať už politické, hospodářské nebo intelektuální. Přesto však existuje řada faktorů, kterými jsou informace často omezovány, a tak jednou z významných rolí informačního pracovníka je překonávat tyto umělé bariéry, kde jen to je možné, a odborně posoudit, co možné je a co není [21]. Jednou z možných variant překonávání bariér při získávání informací ze zahraničí se tak stávají také MMVS.

Při zajišťování rovnoprávného, efektivního a rychlého přístupu uživatelů k zahraničním dokumentům a informacím představují jednu ze základních složek kooperace mezi vědeckými knihovnami a vědecko-informačními středisky, mezinárodní meziknihovní výpůjční služby. MMVS úzce navazují na meziknihovní výpůjční služby a v podstatě umožňují uživatelům vypůjčit si informační prameny chybějící ve fondech českých knihoven a informačních středisek z některé zahraniční knihovny nebo informačního střediska.

MMVS jsou komplexem služeb zaměřených na spolupráci při zpřístupňování informací a při zabezpečování dostupnosti požadovaných dokumentů nebo jejich kopií a jsou důležitou součástí realizace programu „Universal Availability of Publications [22]“, přijatého organizací UNESCO v roce 1982. Základní myšlenkou programu UAP [23], která ovlivňuje nejen mezinárodní spolupráci v meziknihovních službách, je fakt, že všechny publikované informace, bez ohledu na to, kdy a kde a jakou formou byly zveřejněny, by měly být přístupné každému čtenáři, a to bez ohledu na to, kde a kdy o ně požádá.

Prostředníkem mezi uživatelem a potřebným informačním pramenem jsou tedy knihovny a MMVS. Proto také na základě teoretických i praktických zkušeností vznikly základní definice pojmu mezinárodní meziknihovní výpůjční služby, které jsou dnes běžně využívány a odráží jednotlivé specifické rysy tohoto typu služby.

V české knihovnické terminologii byl pojem mezinárodní meziknihovní výpůjční služby poprvé vymezen v rámci § 10 Vyhlášky č. 51/1963 Sb. [24], která uvádí: „nemá-li knihu žádanou meziknihovní výpůjční službou žádná tuzemská knihovna, je možno na požádání čtenáře a s přihlédnutím k prokázané společenské závažnosti jeho žádosti vypůjčit ji mezinárodní výpůjční službou ze zahraniční knihovny“. Z uvedené formulace jasně vyplývá, že se nejedná o konkrétní definici pojmu MMVS, ale spíše o základní organizační ustanovení, které uvádělo pravidla pro získání a využití potřebné literatury z fondů zahraničních knihoven a informačních středisek. Přes nepochybné kladné rysy daného paragrafu (možnost získání zahraniční literatury, kontakt se světovou produkcí a vývojem v určité oblasti zájmu atd.) je možné vysledovat i jistá negativa, která spočívají v nutnosti dokazování společenské závažnosti výpůjčky ze zahraničí. Tím byla do jisté míry dána v tehdejší ČSSR omezení k využívání MMVS a domnívám se, že dané ustanovení dlouhá léta stálo proti hlavní zásadě programu UAP [25]. Dané ustanovení bylo v České republice upraveno a sjednoceno se základní myšlenkou všeobecné dostupnosti publikací až pod vlivem politických a hospodářských změn po roce 1989.

Přes jistá omezení, která nastolila „první uvedená“ definice MMVS, docházelo v českých vědeckých a odborných knihovnách k postupnému rozšiřování a využívání služeb MMVS a v návaznosti na určitý rozvoj v oblasti mezinárodní spolupráce v ČR byly postupně vysloveny „skutečné“ definice MMVS: MMVS „jsou služby vzájemného zapůjčování literatury z knihoven jednoho státu knihovnám druhého státu k dočasnému použití čtenáři těchto knihoven.“ [26] Z uvedené definice vyplývá základní podstata mezinárodních vztahů, daná spoluprací knihoven jednotlivých zemí při zpřístupňování dokumentů svým uživatelům a je rovněž konkrétním vyjádřením hlavní myšlenky programu UAP.

Také následující definice MMVS - MMVS „umožňují uživatelům konkrétního státu vypůjčit si informační prameny chybějící ve fondech informačních institucí daného státu, z některé zahraniční knihovny“ [27] - odráží charakteristické rysy mezinárodní kooperace při zpřístupňování literatury.

Velký zlom v definování i organizaci MMVS v České republice nastal po roce 1989, kdy se začala měnit situace nejen v oblasti mezinárodní meziknihovní spolupráce, ale i v celém knihovnictví. Na jedné straně se začalo hojně využívat nových informačních, komunikačních a reprografických technologií, které vytvořily zásadní změny v možnostech poskytování MMVS. Na druhé straně došlo ke zvyšování produkce publikací i jejich ceny a to vyvolalo pokles úrovně soběstačnosti knihoven a informačních středisek uspokojovat všechny požadavky uživatelů po informačních pramenech v rámci jednoho státu. Pod vlivem měnící se situace tak vznikla oprávněná potřeba vytvoření nových definicí mezinárodní meziknihovní služby, které by v úplnosti zahrnuly všechny nové prvky. V podstatě však zůstaly v definicích zachovány podstatné principy mezinárodní meziknihovní spolupráce a tak můžeme dnes mezinárodní meziknihovní výpůjční služby vymezit jako: „druh meziknihovní výpůjční služby, která se organizačně realizuje podle mezinárodně platných pravidel IFLA mezi knihovnami jednotlivých zemí. Pro uživatele má význam tím, že pokud se požadovaný dokument nenachází v žádné domácí knihovně, může si uživatel prostřednictvím MMVS, za přesně stanovených podmínek, vypůjčit dokument, nebo získat kopii části dokumentu ze zahraničí“ [28].

Domnívám se, že negativním prvkem výše uvedené definice je nutnost realizace MMVS na základě mezinárodně platných pravidel IFLA. V podstatě při realizaci MMVS je nutné dodržovat určitá pravidla a zásady konkrétních spolupracujících států a knihoven, protože každý stát by měl mít vypracována vlastní metodická pravidla pro provádění MMVS. Myslím si tedy, že není nutné při definování MMVS označovat pravidla IFLA jako určující činitel pro vyřizování žádostí MMVS.

Výše uvedený výčet definicí by nebyl úplný, pokud bychom nezmínili nejnovější vymezení MMVS, které bylo navrženo a schváleno v národním ústředí pro meziknihovní spolupráci v ČR, tj. v Národní knihovně ČR. Jedná se o uznanou a dnes běžně užívanou definici, která uvádí: „MMVS se uskutečňují mezi knihovnami České republiky a zahraničními knihovnami v souladu s obecně závaznými právními předpisy a doporučeními IFLA a platnými Zásadami meziknihovních výpůjčních služeb ČR“ [29]. Tato definice je konkrétním vyjádřením základních mezinárodních meziknihovních vztahů a je východiskem pro splnění hlavních cílů MMVS, tj. zpřístupnění dokumentů uložených ve fondech zahraničních knihoven a informačních středisek, vzájemné poskytování potřebné a nedostupné literatury spolehlivými a rychlými cestami atd. Přesto, že definice zahrnuje uvedené skutečnosti, domnívám se, že v ní chybí některé důležité prvky, např. vymezení MMVS jako speciální knihovnické a informační služby, stanovení oblasti finančního a technického zajištění MMVS, úpravy legislativních dokumentů v rámci MMVS, ochrana autorských práv v mezinárodních vztazích atd.

Všechny uvedené definice v sobě zahrnují konkrétní vyjádření meziknihovních vztahů na mezinárodní úrovni a snaží se o vyjádření základních cílů MMVS. V rámci vymezení a realizace definic MMVS lze vytýčit řadu styčných bodů, které v budoucnosti přispějí k vypracování nových definicí uvedené oblasti. Myslím si, že již dnes dochází v určitých oblastech ke konkretizaci [30] definic MMVS a to pod vlivem využití nových informačních a komunikačních technologií, které ovlivňují mnohé oblasti meziknihovní spolupráce.

Závěr

Přímé zprostředkování dokumentů uživatelům patřilo a bude vždy patřit k nezastupitelným činnostem vědeckých knihoven a vědecko-informačních středisek. Smyslem a posláním každé vědecké knihovny je tedy zpřístupnění lidského poznání obsaženého v informačních pramenech jejích fondů, popř. fondů jiných informačních institucí příslušnými knihovnicko-informačními službami čtenářům a uživatelům. Během historického vývoje byly definovány základní služby, které pak byly dále rozčleněny na jednotlivé druhy a typy.

Úkolem všech vědeckých knihoven je především získávat, zpracovávat, uchovávat a zpřístupňovat knihovní fondy a tím přispívat k rozvoji vědy, techniky a kultury. Zpřístupňování dokumentů tedy představuje soubor různých služeb, jejichž cílem je uspokojovat potřeby uživatelů s využitím vlastního fondu vědecké knihovny nebo s využitím fondů dalších knihoven prostřednictvím meziknihovních výpůjčních služeb, mezinárodních meziknihovních výpůjčních služeb a dokumentových dodavatelských služeb.

Vzájemné využívání jednotlivých fondů knihoven se tedy stává nezbytnou součástí národní i mezinárodní spolupráce knihoven. Vědecké knihovny a vědecko-informační střediska zcela soběstačná při uspokojování informačních potřeb svých uživatelů dnes prakticky neexistují. Mají-li být služby knihoven určitého státu či území efektivní, je nutné zvolit takové teoretické i praktické postupy, které uživatelům zpřístupní požadované dokumenty. Hlavní cíl uvedených služeb je tedy nutné spatřovat ve vzájemném poskytování potřebné a nedostupné literatury spolehlivými a rychlými cestami.

V příštím, únorovém čísle se budeme zabývat typologií poskytovatelů a provozovatelů služeb dodávání dokumentů. Shrneme stávající členění a zaměříme se na obecnou charakteristiku jednotlivých poskytovatelů služeb DDS.