Úvodní zamyšlení

„Na tom, co se začíná dnes promýšlet, závisí to, co zítra bude pouliční zkušeností“ [1]

Není pochyb o tom, že se nacházíme v době převratných technologických a společenských změn. Vývoj digitálních a informačních technologií určených k vytváření, zpracování, šíření a užívání informací závažně přispěl ke vzniku nové informační společnosti. Někteří vizionáři vidí novou informační společnost jako „domnělý univerzální prostředek“ [2] na vyřešení světových problémů a na vybudování lepšího světa, zatímco jiní vyjadřují obavy z nebezpečí, které nové technologie mohou s sebou přinést, a z jejich negativního vlivu na jedince i celou lidskou společnost. Je zřejmé, že informační a komunikační technologie jsou pouze nástrojem, kterého lze použít k dobrým či špatným účelům. Přitom je nutno si uvědomit, že tzv. „informační revoluce“ si žádá vážnou diskusi o technologických principech a postupech pro zpracování, zprostředkování a šíření informací v síťovém prostředí. Případně je také nutné vypracování nových způsobů práce, pracovních postupů či norem pro zacházení s informačními technologiemi, potažmo i s informacemi jako takovými.

Role, kterou zastávají informační technologie v každodenním životě lidské společnosti, způsobuje, že je stále větší pozornost věnována otázkám mezí přijatelného využívání počítačů a počítačového zpracování informací. Při běžné práci s informačními technologiemi dochází vlastně pouze k určité manipulaci s bity [3]. Přitom veškeré dopady těchto manipulací zprostředkovaně závisí na interpretaci zpracovávaných posloupností bitů, jako dat, informací či jednotlivých akcí s nimi. Tato zkušenost je přirozenému lidskému souhrnu znalostí do jisté míry vzdálená. Lehkost provádění některých operací na úrovni práce s počítačovými daty způsobuje, že člověk snáze ztrácí zábrany k některým druhům chování. Mnohem snadněji podléhá negativním vlivům, které způsobují jeho překračování obvykle stanovených bariér v „běžných“ situacích normálního života [4]. Jestliže se ale informace v dnešní společnosti stávají ekvivalentem materiálních statků, musí nakládání s nimi podléhat přirozeným omezením, normám a je nutné stanovit právní meze, které jsou běžné i pro jiné oblasti lidského konání.

Hesla „informace znamenají moc“ a „kdo má informace, má moc“ znějí už téměř jako fráze, avšak přitom je jasné, že přístup k informacím často umožňuje ovládat myšlení jiných lidí. Bez informačních a komunikačních technologií bychom dnes neměli mnohé z informací a zároveň bychom byli odkázáni na tradiční způsoby jejich získávání, zpracování a zprostředkování. Proto je v dnešní době velmi důležité mít stále na paměti, že bez stanovení jisté úrovně znalostí informačních technologií, možností jejich užití v osobním i pracovním životě jednotlivce, stanovení pravidel uplatnění a vytýčení obecných principů jejich fungování ve společnosti, bychom se mohli ocitnout na prahu nové generace, která nebude schopna využívat základních možností informačních a komunikačních technologií. V této souvislosti je nutné poznamenat, že i když je každá nová generace jistým způsobem změnou vitální senzibility generace předchozí, vždy jsou v ní přítomny její rysy nejcennější i nejvšednější a jejím úkolem je přijetí toho, co žila generace předešlá (hodnoty, ideje, názory, atd.) a nechat plynout svou vlastní živelnost [5].

Domnívám se, že blízká budoucnost se rodí z nás a spočívá především v prodloužení toho, co je podstatné a ne nahodilé; normální a ne nejisté. Proto chceme-li zachytit záblesk jisté budoucnosti technologických změn v informační společnosti, musíme vnímat nově se rozvíjející informační sektor [6] a jeho obecné rysy. Svým způsobem se v informačním sektoru pohybuje každý z nás; každý se účastníme procesu sběru, správy a přenosu informací. Technické problémy s ním spjaté jsou proto přirozenou součástí dilemat dnešního běžného života. Informační teorie [7] i praxe je vlastně plná technických problémů a sporných otázek, které se týkají informací a jsou aktuální nejen v přítomnosti, ale s některými se informační společnost bude muset vyrovnávat i v budoucnosti.

Propojování zdrojů s otevřeným přístupem

V oblasti současné vědy se setkáváme s praktickými aplikacemi otevřeného přístupu, a to především při zpřístupňování vědeckých článků. Autoři vědeckých článků většinou využívají k otevřenému zpřístupnění svých prací archivy, resp. repozitáře elektronických tisků, nazývané také jako e-print archivy [8]. Repozitáře jsou pak chápány jako systémy vytvořené k on-line ukládání, uchovávání a vyhledávání specifických druhů dokumentů, kterými jsou tzv. elektronické tisky [9]. Výrazem elektronický tisk pak označujeme recenzované elektronické vědecké články a publikace v nejrůznější fázi vývoje, od preprintu [10], všech následných verzí, až po postprint [11], případně reprint [12], k nimž jsou přidávána metadata [13]. Metadata k dokumentům vytváří sám autor pomocí formuláře a sám je do archivu přidává, vše se tedy děje na bázi autoarchivace [14]. Autorská práva k preprintu vlastní autor, o vystavení již publikovaného článku v archivu rozhoduje vydavatel. Tvorba archivů elektronických tisků je využívanou a rozšířenou možností elektronického publikování a představuje v současné době účinný způsob přímé vědecké komunikace, která z původní písemné podoby přešla přes podobu elektronickou (klasické e-maily) do formy organizovaných archivů elektronických tisků. Připomínky čtenářů mohou mít vliv na tvorbu nových verzí článku, jež jsou všechny archivovány, funguje účinná zpětná odezva mezi tvůrci a čtenáři, což se potom zpětně odráží v rychlém rozvoji vědeckých disciplin.

Hlavní charakteristikou archivů elektronických tisků je „volný, bezprostřední a trvalý on-line přístup k plným verzím vědeckých článků pro kohokoliv“ [15]. Takto charakterizovaný přístup k vědeckým článkům mají jak koncoví uživatelé, tak také nejrůznější informační systémy (např. vyhledávací a metavyhledávací služby), které zajišťují budování dalších nadstavbových služeb. Původně se otevřený přístup vztahoval jen na recenzované výzkumné materiály, dnes se však týká veškerého digitálního obsahu, který chtějí autoři volně (prostřednictvím internetu) zpřístupnit uživatelům.

Vzhledem k výše uvedeným charakteristikám je podstatné, že ať už budeme pracovat s pojmem elektronický archiv, archiv elektronických tisků nebo repozitář elektronických tisků, vždy je budeme chápat, jako zásadní systémy zpřístupňování vědeckých prací, bez nichž si již nedovedeme představit uchování nezměrného množství vědeckých informací. Tím, že se jedná o systémy plně organizované a kvalitně spravované, představují důležitý zdroj poznání, ke kterému má přístup stále více uživatelů, ze všech zemí světa, a to díky informačním a komunikačním technologiím.

Jednou z možností, jak zajistit spolupráci při zpřístupňování informací, uložených v elektronických archivech je pak metoda sklízení [16] meta(dat). Každý informační objekt uložený v elektronickém archivu je popsán a identifikován pomocí metadat. Jednotlivé archivy či repozitáře, pokud se tak rozhodnou, mohou metadata zpřístupnit a zviditelnit pro další subjekty, které pak metadata dále využívají. Díky tomuto přístupu je snadné např. budovat souborné katalogy, vytvářet rozsáhlá seskupení různorodých informačních zdrojů, případně je dynamicky propojovat mezi sebou. Automatické získávání metadat také podstatnou měrou usnadňuje vyhledávání informačních objektů z různorodých sbírek. Díky metadatům již není zapotřebí vědět, ve kterém elektronickém archivu či repozitáři se digitální objekt nachází. Pomocí metody sklízení metadat a využitím prostředků výpočetní a telekomunikační techniky se k uživateli dostává výsledek, tj. konkrétní vědecký článek, resp. elektronický tisk.

Metody sklízení metadat jsou v současné době nejvíce využívány v oblasti elektronických archivů, a proto se budeme dále stručně zabývat iniciativou OAI a protokolem pro sběr metadat OAI-PMH.

Iniciativa OAI

Iniciativa otevřených archivů [17] vznikla jako základna pro rozvoj a podporu standardů interoperability [18] a tím i usnadnění výměny informací digitální povahy. Výraz otevřený se zde vztahuje k principu volného získávání metadat z různorodých informačních zdrojů a archivem je v tomto případě myšleno skladiště vědeckých prací, resp. jakýkoliv repozitář pro ukládání informací na webu [19]. Myšlenka, že archivy elektronických tisků jsou perspektivní alternativou k dosud existujícím způsobům vědecké komunikace a že je nutné jejich vzájemné propojování, vedla nejprve k vytvoření iniciativy OAI. Dalším krokem pak byl vznik protokolu pro sběr metadat, známý pod zkratkou OAI-PMH [20].

Nejpodstatnějším důvodem ke vzniku iniciativy OAI byla nespokojenost vědců, kterým přestal dostačovat klasický způsob vydávání vědeckých časopisů. Velké časovérozdíly mezi napsáním článku a jeho uveřejněním, jež nemohly reflektovat rychlý vývoj mnoha vědeckých disciplin; převod práv z autorů na nakladatele překážející efektivnímu šíření poznatků; neúměrný růst cen předplatného časopisů a prudký rozvoj internetu, jakožto účinného a rychlého prostředku pro sdílení výsledků vědy, vedly ke vzniku četného množství repozitářů elektronických tisků. Cílem jednotlivých repozitářů bylo vytvořit základní prostředek pro komunikaci vědců a sdílení výsledků výzkumů, v menší míře pak sloužily jako neformální prostředek pro šíření předběžných výsledků a nerecenzované „šedé literatury“.

Naprostá většina archivů elektronických tisků funguje na principu autoarchivace, což znamená, že dokumenty do archivů ukládají samotní autoři. Elektronický tisk je potom přesněji definován jako autorem archivovaný dokument a webové rozhraní umožňuje zájemcům vyhledávat v elektronických tiscích, případně jim při vyhledávání pomáhat. V průběhu praktického fungování archivů elektronických tisků byla pro jednotlivé systémy vytvářena odlišná rozhraní a různé komunikační protokoly. Uvedená skutečnost ztěžovala práci koncovým uživatelům, kteří se museli orientovat v často velice specifických softwarových prostředích a navíc nebylo možné sdílet metadata o dokumentech v archivech uložených [21]. Tyto dva základní problémy, tj. množství rozhraní a neexistence strojově založeného sdílení metadat, vedly k diskusím o vytvoření systému, který by na jedné straně umožnil vyhledávání napříč jednotlivými elektronickými archivy a na straně druhé z nich získával, sklízel či sbíral metadata, nad nimiž by bylo možné budovat škálu služeb.

Zmiňované potíže měla vyřešit schůzka vybraných technických odborníků zabývajících se problematikou publikování vědeckých prací. Setkání iniciovala v červenci roku 1999 skupina vědců působících v Los Alamos National Laboratory [22]. Iniciované setkání proběhlo 21. – 22. října 1999 v mexickém Santa Fe [23], čímž došlo k vytvoření jednotné základny pro přístup na práci v oblasti elektronických archivů. Cílem první schůzky v Santa Fe bylo projednat důležité otázky interoperability, zahájit práce na vytvoření prototypu služby digitální knihovny, založené na již existujících archivech elektronických tisků a založit diskusní skupinu, jež by i v budoucnu soustavně pracovala na řešení problémů propojování jednotlivých archivů. Z jednání zúčastněných vzešel návrh vytvořit systém UPS [24], který by se stal univerzální službou pro autory archivující vědeckou literaturu na principu autoarchivace. Prototyp systému UPS, popisovaný jako „základní a otevřená vrstva vědeckých informací, nad nimiž mohou vznikat jak placené tak i zdarma poskytované služby“ [25], byl ukázkou digitální knihovny založené na sbírce metadat získávaných z rozdílných archivů. Základem byla upravená verze protokolu Dienst, služba využívala jediný dotazovací jazyk, řadu volitelných vyhledávacích kritérií a řadící algoritmus. Protože většina dokumentů obsažených v repozitářích nebyly preprinty v pravém slova smyslu, a také kvůli možným záměnám zkratky UPS [26], byl rámec, v němž byla služba vyvíjena, přejmenován na Open Archives initiative, zkráceně OAi, později OAI [27].

V čele společnosti OAI jakožto organizace v současné době stojí Carl Lagoze působící na Cornellově Univerzitě a Herbert Van de Sompel z National Laboratory Research Library v Los Alamos, kteří zajišťují koordinaci celého projektu, jeho rozpočet a dohled nad výzkumy. Kromě nich se na chodu sdružení podílí také dozorčí a technický výbor, které jsou zodpovědné za dodržování stanovených cílů, rozvoj datových modelů, protokolů a standardů, komunikaci s organizacemi, jež mají podobné cíle jako OAI. Do aktivit iniciativy OAI jsou zapojeni zástupci akademických pracovišť, soukromých firem, vládních i nevládních organizací, knihoven a jiných institucí z celého světa, především pak z Evropy a Severní Ameriky. Finanční prostředky pocházejí z Mellonovy nadace, dál z Coalition for Networked Information, Digital Library Federation a National Science Foundation [28].

Protokol pro sběr metadat OAI-PMH

Z jednání v mexickém Santa Fe jasně vyplynulo, že problematika interoperability je velmi rozsáhlá a pro její lepší i kvalitnější řešení je nutné omezit se pouze na úroveň metadat. K tomu, aby mohl být vytvořen nástroj shromažďující metadata z distribuovaných informačních zdrojů, bylo třeba vyřešit nejasnosti týkající se:

• transportního protokolu – tedy jaký protokol bude použit pro přenos metadatových záznamů. V úvahu připadaly již zavedené internetové protokoly HTTP nebo FTP.
• formátu metadat – v jakém formátu budou záznamy vytvářeny (např. v Dublin Core, MARC0, popř. jiné).
• zajištění kvality metadat – jaká bude základní povinná sada (tj. nejmenší možný počet prvků pro vytvoření metadatového záznamu o informačním objektu), jakým způsobem sjednotit používání jmen, termínů, atd.
• intelektuálního vlastnictví a uživatelských práv – kdo, jak a s čím bude moci zacházet [2].

Vyjasnění těchto problematických bodů vedlo ke vzniku dokumentu s názvem Konvence Santa Fe [30], který se stal účelným nástrojem pro dosažení interoperability mezi jednotlivými archivy elektronických tisků. Tento dokument je základním technickým a organizačním rámcem, jenž umožňuje snadnější prohledávání a přístup k obsahu jednotlivých archivů elektronických tisků. Navíc data z archivů mohlou být využívána i pro budování dalších služeb digitálních knihoven.

Plné znění dokumentu Konvence Santa Fe [31] přineslo již konkrétní řešení následujících okruhů a otázek:

• Definici souboru jednoduchých metadatových prvků – byla využita nově vytvořená sada Open Archives Metadata Set [32]. Sada OAMS je tvořena následujícími devíti metadatovými prvky – název, datum zpřístupnění (kdy byl záznam přidán do archivu), zobrazovací identifikátor (v podstatě URL stránky, z níž se uživatel dostane k jednotlivým záznamům), plný identifikátor (jednoznačně definuje záznam v konkrétním archivu), autor, abstrakt, téma (vyjádření obsahu článku s použitím klíčových slov, krátkých vět či klasifikačních znaků), poznámka a datum vydání (předchází datu zveřejnění v archivu). Povinně je nutné uvést název, datum zpřístupnění, plný identifikátor a autora, ostatní prvky jsou nepovinné, případně opakovatelné. Pro zachování jednoduchosti a srozumitelnosti vytvořených metadatových záznamů není povolen žádný způsob rozšíření, ani použití kvalifikátorů. OAMS má záměrně jednoduchou sémantiku, což usnadňuje popis obsahu archivů a zároveň umožňuje celé schéma široce používat [33].
• Shodu na používané syntaxi – formát XML [34]. Tímto způsobem bylo zajištěno zobrazení a přenos jak jednoduchých metadat typu OAMS, tak i velice specifických a složitých metadatových souborů z jednotlivých archivů.
• Definici přenosového protokolu – byl zvolen protokol Open Archives Dienst Subset. Jde o podmnožinu protokolu Dienst vyvinutého pro archiv NCSTRL, který zajišťuje komunikaci mezi službami v distribuované digitální knihovně, tj. takové, jejíž zdroje a služby jsou umístěné na různých místech internetu. Zde je použit pro extrakci veškerých metadat z archivů. Dotazy a žádosti o záznamy (jejich metadata) jsou doručovány pomocí HTTP, odpovědi na ně pak formátovány v XML [35].

Konvence Santa Fe už od počátku vymezovala pojmy otevřené archivy elektronických tisků, pro něž je důležitý přístupový mechanismus, systém pro dlouhodobou archivaci digitálních objektů, manažerská politika a strojům otevřené rozhraní, které umožní získávat metadata z archivů. Kromě toho definovala také dva druhy účastnických subjektů, a to poskytovatele dat a poskytovatele služeb.

• Poskytovatelem dat je tvůrce a správce archivu elektronických tisků, zdrojů a metadat. Vlastní systém pro dlouhodobé uchování dokumentů a dává k dispozici přístupový mechanismus, který umožňuje dalším stranám sbírat data z archivů. Zajišťuje volný přístup k metadatům, v některých případech i otevřený přístup plným textům dokumentů, popřípadě jejich částem nebo jiným zdrojům. Dnes jde o miliony zpřístupněných záznamů, od více než šesti set registrovaných poskytovatelů z řad digitálních i klasických knihoven, archivů vědeckých prací, univerzit a akademických pracovišť, výzkumných institucí, muzeí a dalších subjektů. Převážně se jedná o vědecké práce, články a disertace publikované elektronicky [36].
• Poskytovatel služeb získává metadata od jednotlivých poskytovatelů dat a využívá je jako základ pro budování služeb s přidanou hodnotou pro koncové uživatele. Může jít o tvorbu vyhledávacího mechanismu, souborných metadatových katalogů, možnost centrálního přístupu do různých zdrojů, vytváření propojovacích systémů, signálních služeb, recenzních systémů atd. Poskytovatel dat samozřejmě může plnit i roli poskytovatele služeb.

Ustanovení Konvence Santa Fe byla už začátkem roku 2000 zkušebně zavedena v deseti informačních systémech, a to s cílem otestovat veškeré možnosti a vytvořit podklad pro následný rozvoj. Konvence vycházela z prototypu UPS, protokolu Dienst, metadatového souboru OAMS, modelu poskytovatelů dat/služeb a závěrů ze setkání odborníků v mexickém Santa Fe. Počátkem roku 2000 byla aplikována pouze v systémech uchovávajících elektronické tisky. V lednu 2001 byla představena verze 1.0 protokolu pro sběr metadat OAI-PMH [37]. Východiskem pro tvorbu protokolu byly poznatky získané během testování a používání Konvence Santa Fe. Jako přenosový a komunikační protokol byl využit HTTP a formát XML, společným metadatovým standardem se stal jednoduchý (nekvalifikovaný) Dublin Core, metadata bylo možné sklízet výběrově, tj. podle příslušnosti záznamu nebo podle času modifikace záznamu. Na rozvoji této verze protokolu a její revize pracovali odborníci z Digital Library Federation a Cornellovy univerzity. Protokol již bylo možné využít pro všechny objekty podobné dokumentům. Verze OAI-PMH 2.0 zveřejněná v červnu 2002 byla určena pro běžný provoz (s předešlými testovacími verzemi 1.0 a 1.1 není kompatibilní, tyto už se nadále nevyužívají); od verze 2.0 je protokol určen pro výměnu metadat o informačních zdrojích [38].

V současnosti je nadále vyvíjena pouze verze 2.0, jejímiž základními vlastnostmi jsou: využívání jednoznačných identifikátorů; komunikace přes HTTP protokol; využití formátu XML a používání nekvalifikovaného Dublin Core, jako společného metadatového standardu. Tyto skutečnosti zajišťují snadnou implementaci a jednoduchost celého systému, navíc existuje dostatek softwarových komponent, které protokol podporují, což se odráží v širokém uplatnění a rozšíření OAI-PMH.

Struktura celého protokolu OAI-PMH je velmi jednoduchá a existuje řada programových nástrojů umožňujících jeho implementaci, to velmi podstatně také rozšiřuje oblast jeho využití. Protokol OAI-PMH je využíván k vytváření souborných databází a katalogů. Dále je možné jej použít při automatické tvorbě citačních rejstříků, kde usnadňuje komunikaci mezi systémy digitálních knihoven, nebo také tvoří základ služeb, které klasickým webovým robotům poskytují přístup k jinak skrytým metadatům a zdrojům neviditelného webu. Samozřejmostí je jeho nasazení ve vyhledávacích systémech.

Závěry, doporučení a vůbec celá filozofie OAI inspirovala například H. Sulemana a E. A. Foxe z Virginia Tech k vytvoření návrhu nové architektury digitálních knihoven, tzv. Open Digital Libraries [39]. Stávající, již standardizovaný, protokol OAI-PMH, rozšířili a využili jej jako nástroj pro integraci komponent digitální knihovny [40].

Hlavní oblastí použití OAI-PMH však i nadále zůstává vědecká a akademická sféra, kde funguje jako účinný prostředek pro zlepšení vědecké komunikace a šíření dosažených výsledků vědecké práce.

Závěrem

V závěru je potřeba zdůraznit, že pro plnohodnotný život v „otevřené“ budoucnosti je nezbytné, aby se lidé již dnes mnohem intenzivněji zabývali zmíněnými technickými a technologickými aspekty vytváření, zpracování a šíření informací v síťovém prostředí internetu. Zároveň je jisté, že s postupnými změnami v oblasti technologií a s procesy transformace ve společnosti přibudou mnohá další společenská, technická či etická dilemata, která bude potřeba vyřešit, abychom dosáhli ideálu otevřeného přístupu k plným textům na veřejném internetu. I nadále se bude informační společnost potýkat s mnohými technickými problémy, se zásahy do bezpečnostních systémů, s počítačovými viry, s cenzurou, se zásahy do osobního soukromí jednotlivců, s přístupem dětí na internet atd.

Vzhledem k tomu se domnívám, že je již dnes nutné začít formulovat jednotné technické a technologické podmínky, které se budou zabývat tvorbou, distribucí, užíváním informací a dokumentů, k posílení jejich otevřeného přístupu v síťovém prostředí. Zároveň je pro další vývoj společnosti zásadní vytvořit nové principy a najít moderní východiska k pochopení a propojení technologií do všech oblastí lidského života v 21. století. Cílem informační společnosti by se měla stát zásada, že pokrok v oblasti informačních a komunikačních technologií má chránit a posilovat lidské hodnoty, a nikoli vést k jejich poškozování a ničení.

Domnívám se, že většina technologických problémů informačního světa je globálního charakteru, a proto by měly být řešeny na mezinárodní úrovni. Proto se zdá, že úvahy o významu a vlivu ICT pro rozvoj informační společnosti jsou nesmírně důležité právě v zemích s vývojovou tržní ekonomikou a demokratickým systémem vlády. Je zřejmé, že konkrétní východiska z technických problémů nelze zcela předávat z jedné země do druhé. Jejich vyřešení je však jedním z faktorů přispívající k naplňování principů informační společnosti a k postupnému vytváření společnosti znalostní.

Závěrem jen dodávám, že pro naše další zkoumání problematiky otevřeného přístupu je potřeba představit některé z významných praktických aplikací otevřeného přístupu v prostředí internetu. Vzhledem k tomu si v příštím březnovém čísle představíme vybrané zdroje informací s otevřeným přístupem. Vysvětlíme podstatu nejdůležitějších typů informačních zdrojů s otevřeným přístupem a odkážeme na jejich praktické aplikace ve webovém prostředí.