Jak se nejčastěji chová vodník, čarodějnice, klekánice nebo vodní panna v lidových pověstech a v kterých pramenech je možné základní typy jejich kontaktu s člověkem najít? Které bytosti v komunikaci s člověkem přidávají k jednotlivým slovům příponu -iště? U kterých postav pověsti radily použít prostředky tradiční zbožnosti a kdy naopak bylo údajně lepší klít? Kde a jak specialista zkoumá současný folklor? A v čem současné „městské legendy“ navazují na příběhy, které si vyprávěli naši dávní předci?

Na tyto a mnoho dalších otázek najde český čtenář odpovědi v nedávno vydaném Katalogu českých démonologických pověstí od folkloristy Jana Luffera. Jde o základní příručkové dílo, první svého druhu v českém prostředí, jak udává (nijak nadsazeně) oficiální anotace. Práce podává detailní přehled fondu našich démonologických pověstí na základě analýzy několika tisíc textů lidových pověstí. Zevrubně také shrnuje předchozí české pokusy o vytvoření podobné české klasifikace i ty úspěšnější zahraniční. Autor rekapituluje i české prameny, ze kterých vycházel: od Josepha Grohmanna, který byl v českém prostředí přezírán z důvodů národnostních předsudků a který přitom podle Luffera předběhl svoji dobu, přes Václava Krolmuse či Národní báchorky a pověsti Boženy Němcové až do současnosti, především k slavnému cyklu Petra Janečka Černá sanitka.

Jak vidno, autor se nevyhýbá folkloru modernímu ani například prostředí internetu, což je nutné ocenit. Ve zmiňovaném prostředí totiž podle něj „folklor žije stejně dobře jako v orální komunikaci. Písemný projev účastníků internetové komunikace se blíží svou formou projevu mluvenému: sdělení je plynulé a nepřerušované, o čemž svědčí mj. neopravované překlepy a jednoduchá syntax, jazyk je nespisovný nebo přechází mezi spisovným a nespisovným, v textu se často objevují částice. Text se blíží bezprostřednímu záznamu mluvené řeči“. Sběratel současných pověstí by proto měl podle Luffera „považovat internet za zdroj rovnocenný nahrávkám z terénu. Uvážíme-li mohutný proud informací, jejž vytváří propojení masmédií, internetu a různých druhů komunikace, dnešní pověsti již nemůžeme považovat z hlediska jejich distribuce za výlučně orální žánr“.

Katalog českých démonologických pověstí. Ilustrační foto: P. Farkas.

Luffer přitom zásadně odmítá názor Václava Tilleho, podle něhož žádné lidové pohádky či pověsti neexistují, protože všechno jsou jen různorodé látky knižního původu. Naopak podle Luffera má literatura na folklor vliv, stejně jako je tomu naopak. A navíc jen zřídka uvádí příklady těch děl, v nichž byly „jeho“ látky zpracovány a rozvedeny v autorských literárních dílech. Například tedy odkazuje k Národním báchorkám a pověstem Boženy Němcové, ale už ne k Erbenově Kytici (přitom v jeho Katalogu najdeme „stručně shrnuté“ obsahy hned několika balad z této sbírky). Kytice totiž podle Luffera na rozdíl od Národních báchorek používá folklor „jen jako inspiraci, nikoliv jako prvky výstavby“, což je ale celkem jemná hranice.

Nijak zde ovšem autora nekritizujeme; uvádět literární recepci daných látek prostě nebylo Lufferovým cílem, jeho chystaná antologie českých démonologických pověstí podobné informace zřejmě bude zahrnovat. (Podobně jako i zmiňovaná Černá sanitka, jež tuto recepční historii uvádí, například obsahuje dlouhou a pozoruhodnou pasáž o tom, jak dlouhou kulturní historii má motiv syna, který přijde domů inkognito a rodiče chtiví jeho peněz ho coby neznámého cizince zavraždí – od kazatelského příkladu odsuzujícího hřích chamtivosti přes drama A. Camuse až k filmu Jiřího Brdečky a Evy Švankmajerové).

Analyzovaný materiál Luffer nijak necenzuruje, takže jeho kniha obsahuje i příběhy značně jadrné (opakovaně v nich například vystupuje obnažená řiť) nebo drastické, například ten, v němž spolu vodník a člověk hrají karty, poražený má dostat luskancem do čela, přičemž člověk poté přinutí vodníka, který prohrál, zavírat oči, aby neviděl, že ve skutečnosti dostává rány kladivem. (Není divu, že dnešní popkulturní vodníci i další nadpřirozené bytosti bojují za svá občanská práva a plánují tzv. coming out, zatímco jiní považují ilegalitu za „jediné účinné bezpečnostní opatření, které je brání před pogromy. Ty v minulosti postihovaly prakticky všechny minority náboženské, etnické, sociální, politické a národnostní“.)

Práce podává detailní přehled fondu našich démonologických pověstí na základě analýzy několika tisíc textů lidových pověstí. Ilustrační foto: P. Farkas.

V obecném úvodu se ovšem autor zamýšlí nad kolektivní psychologií, z níž lidová slovesnost vychází. Zdůrazňuje, že mimo jiné plnily a stále plní funkci sociální kontroly. Tento princip „zachovává starší i současná vrstva pověstí. Kupříkladu v démonologických pověstech je potrestána šestinedělka, která poruší zákaz a vyjde předčasně z kouta – za to ji napadnou démonické mocnosti. V současných pověstech zavraždí neznámý vrah studentku, jež se vystavila nebezpečí, když zůstala sama v pokoji na koleji“.

Dále Luffer tvrdí, že „zdroje nadpřirozena, které iniciují vznik pověstí, se mění stejně, jako se mění kultura a způsob života. Před sto lety lidé věřili v démony zabydlené v přírodě a byli si jistí, že je možné se s nimi potkat. My jsme v současnosti přesunuli všechny divoženky a vodníky z lesů a vod do populární kultury, kde slouží našemu pobavení. Zároveň ale stále věříme v duchy mrtvých, leckdo je přesvědčen, že je viděl nebo slyšel, jak rámusí v neobývané místnosti domu. Věříme také v různá prorocká znamení či v neobvyklé světelné úkazy, které dříve lidé interpretovali jako prašivce, dnes je označujeme jako UFO. Démonologické pověsti 21. století tak přímo navazují na mnohem starší látky, neboť v představách o nadpřirozenu se od svých předků tolik nelišíme“.

S takovým názorem se dá rámcově souhlasit, anebo ho ještě domýšlet: nadpřirozené bytosti populární kultury neslouží zdaleka jen „našemu pobavení“, ale odpovídají i některým našim hlubinným potřebám. Touhu po věčném životě si mohou čtenáři projektovat třeba do upírských milostných ság, v nichž se krásní upíři stávají symbolem trvalé lásky, překonání smrti a nesmrtelnosti. A draci mohou představovat fantastické ideální ztělesnění zázračnosti a ladného spojení tělesné energie a vnitřní moudrosti. (Podle Janečka to jsou možná dokonce právě současné pověsti a fámy, ve kterých nalezly „věčné transcendentální pravdy svoje poslední bezpečné útočiště“, což je ale podle mne trochu přehnané tvrzení). A jen pro doplnění: víra v různé víly i vodní duchy se v rámci hnutí New age opět vrací…

Lufferova kniha, podložená velkým množstvím duševního úsilí a pečlivé práce, se může stát užitečnou pomůckou pro všechny zájemce o lidovou slovesnost současnou i minulou, a navíc přispět například i každému potenciálnímu badateli, kterého by zajímaly archaické zdroje Erbenovy Kytice.