Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Jak mě ovlivnila Cesta za rozhraním knihovních služeb aneb Klokan v knihovně

Čas nutný k přečtení
8 minut
Již přečteno

Jak mě ovlivnila Cesta za rozhraním knihovních služeb aneb Klokan v knihovně

0 comments
Anglicky
English abstract: 
We would expect that a seminar teaches us useful things and skills. It is true. In this article, we learn that the librarian can do it all. And if there is a mayor’s niece in the picture, librarian must do it all. Here is a story about a hidden skill of librarians: a universal genius.

Dobrý den milí čtenáři, jmenuji se Bláža Vomáčková a před čtrnácti dny jsem byla na Cestě za designem knihovních služeb. Zní to vznešeně, ale jednoduše jsme jezdili od knihovny ke knihovně. V pondělí jsem nasedli do autobusu a během čtyř dnů objeli sedm knihoven po celé České republice a sledovali, jak to kde dělají a jak by to mohli dělat lépe.

Naše paní starostka mě už dva týdny uhání, ať sepíši nějakou zprávu z Cesty, když už to tolik stálo. To pěkně kecá, protože do toho nemusela dát ani korunu. Celá akce byla pro účastníky zdarma a cestu do Brna a zpět jsem si platila sama. Ať je prý vidět, že pro knihovnu také něco obětuji. Čert to vem, nebo spíš čert vem starostku, protože ta mě naštvala tím, že celé čtyři dny nechala knihovnu zavřenou, i když slíbila zástup.

Cesta byla mnohem zábavnější než mé minulé školení na AACR2. Po kterém jsem si připadla jako Neo z Matrixu a pořád se mně před očima míhala čísla 700, 044, 245, 830 a další. V jednu chvíli na školení jsem se dokonce po obědě zamyslela a najednou jsem stála s Morfeem na střeše a chystala se přeskočit z mrakodrapu na mrakodrap. Pochopitelně se to nepovedlo. Naštěstí to nebolelo, protože jsem se v poslední chvíli před dopadem probudila. A jak jsem sebou cukla, shodila jsem si petku s pitím a probudila i kolegyni vedle mě. Ta na mě hodila přímo vražedný pohled, asi se jí zdálo něco pěkného; dle její postavy o jídle. Možná se ptáte, jak může znát padesátiletá knihovnice Matrix. No, pár let zpátky to byl docela hit a všichni kluci u nás v knihovně o tom pořád mluvili. Musela jsem se podívat taky, abych nebyla úplně mimo a řeknu vám, ten Neo je fešák..., ale zpět k naší Cestě.

Tam nás usnout nenechali ani na chvíli, je vidět, že v tom umí chodit. Vždycky, když se mi začaly zavírat oči,  na něco se nás zeptali, zadali nám práci nebo nám pustili krátký film ze zahraničních knihoven. Jen je vůbec nenapadlo, že každý neumí anglicky. A tak jsem z toho měla většinou houby. Sama jsem v angličtině skončila u druhé lekce. První jsem si už sice zopakovala asi osmkrát, ale moc si z ní pořád nepamatuji.

Hned po návratu v pátek jsem byla utahaná jako pes. Celé dny v autobusu a pak pořád dokola to samé v knihovnách. Změna, změna a zase změna. Jako kdybych to nemohla už v klidu doklepat do důchodu. Pravda, je mi jen padesát a do důchodu mám pořád dál a dál. Něco budu muset vyzkoušet. Nejčastější radou bylo, ať se zeptám svých čtenářů. A jakých čtenářů? Nikdo normální už do knihovny nechodí. Těch pár raubířů, co pořád chtějí být na internetu a jen hrají hry a řvou u toho jak na lesy? Nebo spolek našich důchodkyň, které zajímá jen červená knihovna a drby z vesnice?

Anička! To byl nápad. Zlatá osmiletá dívenka, která si opravdu čte a nikdy neplatila ani korunu upomínku. Jediná její nevýhoda je, že je to vnučka starostky. I když, na druhou stranu by to mohla být výhoda. Pokud to šikovně podám a Anička se zmíní doma, mohlo by se to donést i starostce. Krátce po oběde se Anička objevila v knihovně a jako vždy s milým úsměvem a slušným pozdravem:

„Dobrý den paní knihovnice“
„Dobrý den, Aničko. Jak si se měla dnes ve škole?“ Snažila jsem se hned navázat rozhovor.
„Ve škole to bylo dobrý, hlavně o přestávce, když nám Lucka vyprávěla o Austrálii, kde byla s rodiči na dovolené,“ odpověděla slušně Anička. Odpověď jsem bohužel moc nevnímala a hned jsem se ptala: “Ty Aničko, co by si chtěla nového v knihovně? Třeba něco změnit, vylepšit,…“
„Klokana“ nenechala mě ani domluvit „Lucka říkala, že jsou super a že si je v Austrálii mohla pohladit kolikrát chtěla“

No, to mi to pěkně začíná, povzdechla jsem si. Ze čtení spousty knih mám úžasně vytrénovanou představivost, která hned začala pracovat na plné obrátky. Anička přijde domů, kde potká svou babičku a řekne jí lehce pozměněnou pravdu, jak to děti umí.
„Paní knihovnice mi dnes nabídla, že koupí do knihovny klokana.“
Starostce zasvítí oči: „To je skvělý nápad, to se hned ujme. Všichni o nás budou vědět  a jezdit se k nám dívat z celého okolí do knihovny. Víš co Aničko, hned zítra nařídím Vomáčkové, ať vyklidí tu druhou místnost. Knížky prodáme, nebo rozdáme a když je nebudou chtít, tak si z nich za knihovnou uděláme táborák. Z regálů se udělá ohrada a nějaké drobné vybavení do klece a krmivo koupíme místo knížek.“
Aničce zasvítí oči ještě víc než babičce: „To by bylo parádní a mohli bychom ho s paní knihovnicí i venčit!“

„To by bylo parádní, mohli bychom ho spolu venčit za knihovnou...,“ probrala mě Anička.
Orosilo se mi čelo a na chvíli jsem se zhrozila, že to nebyla tentokrát jenom má představivost. Lehce jsem se naklonila přes stůl, abych viděla do vedlejší místnosti. Ufff, regály plné knih tam ještě pořád byly.
„Co vy na to paní knihovnice?“ Vrátila mě Anička definitivně zpět do reality.
„A křeček by ti nestačil?“ Zkoušela jsem zachránit co se dá.
„Křečka už doma máme a je blbý. Kouše a nedá se hladit. A mám zákaz ho venčit, aby ho nesežrala naše Líza,“ odpověděla Anička.
„Víš co, Aničko,“ snažila jsem se rychle na něco přijít sama, „zatím o tom nikomu nebudeme říkat. Bude to naše malé tajemství. A zítra něco vymyslíme.“
„Tak jo,“ odpověděla ne úplně spokojená Anička.
„Do zítřka mu zatím vymysli jméno,“ překvapila jsem sama sebe odpovědí.
„Paráda,“ téměř zapištěla Anička a hned se rozběhla ke dveřím, „na shledanou, paní knihovnice.“ Než jsem se nadála, byla pryč, aniž by vrátila pohádky z minulého týdne.

„Do háje,“ pronesla jsem si pro sebe s vědomím, že naše malé tajemství vezme za pár minut za své.
Co se dalo dělat. Když už jsem se do něčeho pustili, nesmíme to vzdávat. Alespoň to nám čtyři dny na Cestě přímo hustili do hlavy. Musím něco vymyslet a hotovo.

Prožila jsem vymýšlením bezesnou noc. Má představivost pracovala na plné obrátky; bohužel ji neumím řídit, a tak mě napadaly jen samé blbosti typu jednosměrné letenky pro starostku s vnučkou do Austrálie. Blbost to je proto, že z knihovnického platu bych na ni šetřila asi dva roky. Jinak se mi ten nápad hodně zamlouval.

Přeci jen jsem ale dokázala vyplodit dvě dobré myšlenky. V pět hodin ráno jsem vstala a vyjela do města, abych byla ještě před otevřením knihovny v devět zpátky. Ve městě jsem koupila obrazovou encyklopedii zvířat celého světa, kde byl i velký obrázek klokana. V hračkářství jsem pak sehnala klokana plyšového, měli jen asi dvaceticentimetrového. No musí to stačit, říkala jsem si.

Zpocená a bez dechu jsem za deset devět dorazila ke knihovně. Uvařila jsem si kafe a vydýchávala se. Než jsem se nadála bylo dvanáct a do knihovny vtrhla Anička jako velká voda:

„Kamil,“ vyhrkla místo pozdravu „klokan se bude jmenovat Kamil.“
„Dobrý den Aničko,“ nasadila jsem šibalský úsměv s pocitem vítězství.
„Dobrý den paní knihovnice, kdepak ho máme? Kamile? Kamilkůůůů? Kdepak jsi?“ začala Anička prohledávat knihovnu.
„Aničko,“ chvíli jsem ji ještě chtěla napínat „neprozradila jsi nikomu naše tajemství?“
„Nooo,“ zarazila se Anička, „pořád jsem nemohla přijít na jméno a tak jsem se o přestávce poradila s holkama ve škole. Ale řekla jsem to jenom Petře a Lucce. Přísahám.“
„Dobrá,“ přestala jsem Aničku škádlit „Kamil je tady v šuplíku.“
„V šuplíku? A jak by se tam asi vlezl?“
Místo odpovědi jsem vytáhla plyšového Kamila a usmála se vítězně na Aničku.
„Vždyť je to jen plyšák,“ zamračila se.
„Taky jsem koupila novou knihu o zvířatech z celého světa a je v ní i o klokanech,“ vynesla jsem svůj druhý a poslední trumf.
„Já chci ŽIVÉHO klokana,“ pohřbila všechny mé naděje na úspěch Anička.
„Dobrá,“ usilovně jsem přemýšlela, jak z toho ven. „Ale musíš mi slíbit, že tentokrát nikomu vůbec nic nepovíš. Ani Petře ani Lucce. Slibuješ?“ Snažila jsem se získat čas.
„Nepovím,“ slíbila hned Anička.
„A zítra se sebou přiveď Petru i Lucku a jestli chceš i další kamarádky a kamarády ze školy,“ najednou jsem dostala skvělý nápad.
„Proč, to nebude jenom náš klokan?“
„Jestli pořídíme klokana, tak pro všechny. Jak by k tomu přišly ostatní děti. A teď už upaluj domů. A víš co jsi mi slíbila. Ani slovo,“ na oko jsem pohrozila „nebo žádný Kamil nebude.“
„Tak jo,“ nedůvěřivě se se mnou rozloučila a opět zapomněla vrátit své pohádky.

Pracovní večer a další probdělá noc kvůli přípravám na překvapení pro děti. Ale do hlavy na Cestě mi to nacpali opravdu dobře, já se nevzdám! Nejprve jsem zavolala Monice, která učila Aniččinu třídu a domluvila s ní výlet na příští týden do Prahy do ZOO. Stejně se blíží konec roku a škola pořádá spoustu podobných akcí. Následoval jeden telefon starostce. Zabralo to sice půl hodiny, ale přesvědčila jsem ji o všem, co jsem měla v plánu. Tipy z Cesty a správné zatlačení na city malou Aničkou slavily úspěch.

Celá akce nakonec dopadla skvěle. Škola společně s obcí a knihovnou uspořádaly výlet do Prahy do ZOO, kde jsme konečně všichni viděli živého klokana, a ne jednoho. Toho nejhezčího jsme pojmenovali Kamil a mnohokrát ho vyfotili. Z nejkrásnější fotky jsme udělali plakát a pověsili ho u nás v knihovně na čestné místo hned naproti dveřím. Starostka byla nadšená, a Kamila jsme dokonce jako obec adoptovali. Navíc za mnou pár dní po výletě přišla a přidala mi do rozpočtu několik tisíc na encyklopedie o zvířatech a ať nakoupím nějaké plyšové klokany. Když se za ní zavřely dveře, na tváři se mi usadil blažený úsměv.

Nakonec je výsledkem Cesty neoficiální pojmenování naší knihovny KKK, Knihovna u klokana Kamila. Adoptovaný klokan Kamil v Praze. Velký plakát v knihovně, pár plyšových klokanů a čtyři krásné encyklopedie o zvířatech. A taky zvýšení počtu dětských čtenářů, kteří chodí sice více za Kamilem než za mnou, ale knihovna bývá plná dětí a to je na tom všem to nejlepší. Jen když začne pracovat má představivost, vidím, jak jde Anička s Luckou a Petrou na film o upírech a já pak po nocích nespím a snažím se vymyslet, kde seženu upíra...

Poznámka: Text vyšel 31. 5. 2012 na blogu autorky a byl převzat s jejím svolením.
Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
VOMÁČKOVÁ, Blažena. Jak mě ovlivnila Cesta za rozhraním knihovních služeb aneb Klokan v knihovně. Ikaros [online]. 2012, ročník 16, číslo 13 [cit. 2019-07-21]. urn:nbn:cz:ik-14012. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/14012

automaticky generované reklamy