Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 7. část

Čas nutný k přečtení
16 minut
Již přečteno

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 7. část

1 comments
Podnázev: 
Osobní reflexe jednoho českého projektanta automatizovaných vědecko-technických informačních systémů
Anglicky
English abstract: 
This article brings reflectios of author's past professional life, especially from the time he started the implementations of the computers on the Czech information scene. He mentions leading personalities he met as well as development of the first automated information systems or research activities in the field of scientific and technical information organized by UVTEI. Impact of the experiences from western countries on the development in Czechoslovakia are further discussed in the text, as well as the analysisot the new distribution model of the abstracts journals on the magnetic tapes or new concepts of the research and development after 1970. This article well complements the effort of providing the historical context to the state information policy in Czechoslovakia in the second half of the 20th century.
Autoři: 

MARC versus oborové databáze na magnetických páskách

Když vzpomínám na údobí přelomu 60. a 70. let, musím přiznat, že jsme si ještě zdaleka neuvědomovali, k jakému skutečnému přelomu v naší profesi jde. Najednou zde byla výpočetní technika jako skutečně rozhodující prostředí pro realizaci zcela nových a postupně převažujících forem informačních a také některých knihovnických služeb. Počítače začaly sloužit nejen ve velkých knihovnách na Západě, ale zejména redakcím abstraktových a referátových oborových periodik a následně velkým uživatelským komunitám ve vědě a technice jako technika přinášející zcela nové, skvělé možnosti. Nešlo sice ještě o práci s digitalizovanými primárními dokumenty, jen se záznamy; ale ty byly vždycky klíčem k vyhledání knih a hlavně článků ve vědeckých časopisech a jejich následnému zpřístupnění. Vyspělost počítačové techniky určovaly tehdy počítače IBM třetí generace a ty se staly také v zemích na východ od "železné opony" v následujících dvou desetiletích předmětem ne zcela zvládnutého kopírování také rodinou počítačů, vyráběnou nově, ovšem se zpožděním, ve spolupráci zemí sovětského bloku.

Když jsme v roce 1970 vyhodnocovali výsledky řešení onoho prvního státního výzkumného programu L-1-09, bylo zřejmé, že jsme vlivem nepříliš vyspělé výpočetní techniky v aplikacích, které se experimentálně vyvíjely na mnoha místech v soustavě VTEI a také v největších knihovnách, za světovým vývojem významně zaostali. Přitom už zde byly i vyspělé západní počítače výjimečně k dispozici. Když jsem sepisoval závěrečnou zprávu za celou oblast automatizace, zjistil jsem, že se u nás vyvinulo celkem téměř dvacet různých experimentů, včetně některých dokonce provozně zavedených automatizovaných dokumentačních systémů, ovšem vzájemně izolovaných rozdílným software i způsobem strukturování záznamů. Vesměs na počítačích MINSK 22 nebo na trochu vyspělejších Datasaabech D 22 či také už našich počítačů Tesla, ovšem opět ještě 2. generace. Bylo jasné, že tímto způsobem dále pokračovat nelze. Svět už znal komunikativní formát MARC a také první oborové databáze, distribuované k následnému počítačovému zpracovávání, už v komunikativním formátu na magnetických páskách. Z tohoto pohledu celkové hodnocení našich výsledků v tomto směru nevyznělo pozitivně. Nicméně povzbuzující byla skutečnost, že se u nás relativně mnoho pracovišť jak ve vědecko-technických informačních službách, tak částečně i v knihovnictví s výpočetní technikou seznámilo a nalezlo k ní jaksi kladný, nikoli (v té době však převažující) vztah rezervovaný, natož negativní.

V té době jsem začal spolupracovat s jednou z našich nejvýznamnějších osobností v oblasti klasifikačních systémů, především v tehdy ještě celosvětově významném "hnutí", podporujícím vývoj Mezinárodního desetinného třídění - s Ladislavem Kofnovcem. Ve výzkumném úseku UVTEI vedl odbor orientovaný obecně na vývoj selekčních jazyků a také práce na nových normách v oblasti VTEI a knihovnictví, opět s mezinárodním dosahem. Stál v čele Československého národního výboru pro rozvoj a revize MDT a jako jeden z mála kolegů mohl i po srpnové okupaci v časech tzv. normalizace vyjíždět na Západ, v tomto případě do Haagu, jako významný člen mezinárodního Výboru pro rozvoj a revize MDT - pod garancí tehdy ještě vzkvétající Mezinárodní federace pro informace a dokumentaci (FID/CCC). K jeho osmdesátinám v roce 2004 jsem napsal obsáhlejší medailonek k jeho rozsáhlé odborné práci s názvem "Gentlemani ještě nevymřeli", to ještě žil a externě ve prospěch jeho milého MDT pracoval pro naši Národní knihovnu. Po devíti letech jsem o něm psal opět, tentokrát  nekrolog - rok před jeho nedožitými devadesátinami. Zájemcům o tuto osobnost mohou ty články částečně posloužit. Právě tehdy vznikaly v našem oboru zcela nové standardizační směry, soustřeďující se na strukturu strojem čitelných katalogizačních, respektive záznamů. Začala to v katalogizaci Kongresová knihovna USA slavným projektem MARC a pokračovalo to v bibliografii Britskou národní bibliografií, ale dalším podnětem se k tomuto procesu připojily rychle se množící abstraktové databáze, vznikající paralelními edicemi populárních tištěných informačních bulletinů typu Engineering Index, na magnetických páskách.

Byl to inženýr Kofnovec, který tento trend u nás snad jako první nejen vysledoval, ale hned se jím začal (v souvislostí se standardizačními pracemi) také intenzívně zabývat. A jako poradce ve věcech počítačového aspektu nově strukturovaných záznamů si vybral k mému štěstí právě mne, snad proto, že jsem už také "objevil" MARC a měl jsem jako jeden z mála alespoň dílčí praktické zkušenosti s počítačovými systémy. Díky této jeho důvěře jsem dostal příležitost ke spoluautorství hned první studie, která u nás byla k tomuto tématu uveřejněna (KOFNOVEC, Ladislav a Rudolf VLASÁK. Struktura záznamu pro přenos na magnetické pásce. Metodika a technika informací,1970, roč. 12, č. 2, s. 28-38.) Vlivem právě jeho publikační iniciativě jsme následně spolu uveřejnili ještě články i obsáhlejší sborníkové statě, které u nás představily první světové abstraktové databáze jako "magnetopáskové služby", např. INIS, INSPEC, COMPENDEX apod. Ty a ještě další se také o pár let později staly základními kameny zcela nového pojetí informačních služeb v Československu. Ale k tomu ještě tento memoár dospěje. V té době a v prostředí, ve kterém jsme působili, nebyl pro nás vzhledem k situaci v našem knihovnictví (s větším důrazem na ideologii než na techniku) aktuální samotný projekt MARC, ale naopak (díky přece jen od normalizační ideologizace poněkud izolované a stále ještě na Západ alespoň pokradmu hledící sféře VTEI) systémy magnetopáskových služeb. Některé z nich ještě alespoň v principu vycházely ze struktury MARC, ale jiné vytvořily strukturu vlastní, lépe odpovídající technologii nových typů počítačů tzv. třetí generace, s už bytovou "filozofií". A hlavně musely obsahovat údaje, které katalogy neznají, neboť nezachycují časopisecké články, stati ze sborníků, patentové spisy atd. Tento pohled mi také velmi pomohl při závěrečném kritickém vyhodnocování výsledků výzkumného programu L-1-09 do výše zmíněné závěrečné zprávy, kterou jsem musel na konci roku 1970 v části věnované automatizovaným informačním systémům zpracovat.

Do Sovětského svazu pro podporu

Výsledky řešení celého výzkumného programu L-1-09 jsme museli obhajovat už před nově postavenými státními orgány, jak se také personálně obměnily v rámci tzv. normalizace, zahájené na konci 60. let minulého století. UVTEI bylo podřízeno Federálnímu ministerstvu pro technický a investiční rozvoj (FMTIR), v němž začal působit Odbor pro řízení soustavy VTEI, vedený tehdy mně ještě neznámým Zdeňkem Baslem. Naštěstí zde začala také působit už dříve v souvislosti s progresivní západní orientací některých mých kolegů mimo UVTEI Anna Vejsová, a navíc i absolventka o pár let přede mnou studující už také zmíněnou Drtinovou katedru, velmi inteligentní Hana Vítková. Inženýr Basl a doktorka Vítková se pak až do Listopadu 1989 záslužně starali o rozvoj soustavy, často nehledě na nutné respektování politického klimatu a často až stalinistické ideologie odpovídající tehdejšímu husákovskému režimu.

Na druhé straně, ale s ohledem na danou politickou situaci, vznikl v UVTEI nápad získat ještě před obhajobou našich výsledků podporu přímo ze Sovětského svazu. Zde se už po Stalinově smrti začala rozvíjet nejen mohutná soustava výzkumných ústavů Akademie věd, ale také ústavů s orientací na aplikovaný výzkum v jednotlivých odvětvích národního hospodářství. To se stalo vzorem pro naše pragmatiky ve vrcholných orgánech státu, a když se v SSSR spolu se soustavou výzkumu začala rozvíjet i soustava vědecko-informačních center v čele s velkoryse pojatým celostátně působícím centrem VINITI, to samozřejmě naše přední osobnosti v informační sféře nemohly nevyužít k prosazení obdobného modelu i u nás. A to už od začátku 60. let. Reprezentoval to nejprve předchůdce FMTIR, Státní výbor pro rozvoj techniky (SVRT), iniciátor vzniku UVTEI v roce 1966. A vůdčí osobnosti v informační oblasti u nás rychle navázaly s kolegy v Moskvě odborné kontakty, vedoucí často i k přátelství, protože zpravidla ani jejich sovětští kolegové nebyli příliš ideologicky zaslepeni a zejména prostřednictvím FID čile navazovali kontakty se Západní odbornou komunitou.

Těchto přátelských kontaktů využil hlavní řešitel a tudíž i hlavní obhájce výzkumu VTEI, jeho šéf Augustin Merta. Podpořen byl odborným náměstkem ústředního ředitele UVTEI Miroslavem Guthem a se spřáteleným vedením VINITI a také protějškem naší Státní knihovny - GPNTB (rusky Gosudarsvennaja publičnaja naučno-těchničeskaja bibliotěka) vyjednali naši návštěvu v těchto organizacích. Uskutečnila se někdy na podzim roku 1970 a byla to vlastně první pookupační služební cesta představitelů výzkumu a vývoje našeho informačního oboru do Moskvy.

Sovětská omluva

Kontakty s touto stranou byly samozřejmě Husákovým vedením státu všemožně podporovány, ale většině naší společnosti se do nich moc nechtělo. Jelo nás asi deset a k rozhodnutí, zda se zúčastnit, nebo se nějak vymluvit, nejen mne přesvědčil svou garancí ředitel výzkumu Merta, celoživotní antikomunista a námi všemi vážený čestný muž. Musím přiznat, že jsem nelitoval, protože jsme byli jak ve VINITI, tak v GPNTB přijati nejen velmi přátelsky, ale v průběhu jednání věnovaného automatizaci se nám tehdejší vedoucí příslušného útvaru té knihovny za to, co se u nás v srpnu 1968 stalo, tiše omluvila. Ujala se také obětavě doprovodu části naší delegace v čele s ředitelem STK Antonínem Derflem našeho poznávání Moskvy ve volném čase. Mimo jiné jsem se tak ocitl na zasklené vyhlídkové terase ve výšce 337 m televizní věže v moskevském Ostankinu, dostavěné právě v osudném osmašedesátém roce a měřící (až do špičky) tehdy neuvěřitelných 540 m. S kolegou Derflem jsem se během cesty spřátelil, a o to smutnější pak byla pro mne - na jeho pozvání - návštěva knihovny, předchůdkyně dnešní NTK, bezprostředně po návratu do Prahy. Stál smutně nad svým ředitelským stolem a sdělil mi, že ho právě ústřední ředitel UVTEI odvolal. Jednak neprošel stranickými prověrkami, ale čím se nejvíce provinil, byla jeho prozrazená, dosud utajovaná "diplomacie", která měla vést k odtržení knihovny jako samostatné instituce mimo UVTEI.

Poněkud koženě se k nám chval snad jen ředitel VINITI, jinak tehdy nejen v Sovětském svazu velmi vážená vědecká autorita, Alexandr Sergejevič Michailov. Po jednání v užším kruhu s našimi vedoucími přijal celou delegaci ve velmi nehostinném, v už zimním počasí nevytopeném sále, s pohoštěním hrnečkem nepříliš vřelého čaje a s připomenutím, že sovětský člověk nepotřebuje k práci žádný komfort (to když zpozoroval, že se tetelíme chladem). Zážitkem byla ovšem exkurze ve výpočetním středisku, kterou nám umožnil pod přísným dohledem jejich ostrahy. Počítač MINSK 22, který už jsem představil v souvislosti s našimi prvními experimenty s automatizací ještě před rokem 1968, a který byl (jak jsme tehdy vyrozuměli) chloubou VINITI, instalován ve své konfiguraci několika různých skříní, děrovacích strojů a tiskáren v klasicisticky vyhlížejícím sále s baldachýny okolo vysokých úzkých oken. Nejsem si jistý, zda pracoval v klimatizovaném prostředí, ale už tenkrát se naši ruští kolegové věnovali pokusům ukládat a tisknout rejstříky k tehdy už světově proslulému Referativnímu žurnalu. Profesor Michailov se nám svěřil, že to, co on osobně pokládá na tomto skvělém informačním pramenu za nejcennější, je komunita jeho tvůrců. Je to nejen přes dva tisíce vlastních pracovníků, především redaktorů jednotlivých oborových řad, vytvářených ve VINITI, ale také přes dvacet tisíc externích tvůrců záznamů s obsáhlými referáty, vesměs na úrovni kandidátů nebo i doktorů věd.

Vlastní jednání k účelu naší cesty, kterým bylo získat jakési dobrozdání k předneseným výsledkům našich končících výzkumů, probíhalo po čtyři dny jednak na úrovni dílčích problémů v odborných skupinách a samozřejmě hlavně na "nejvyšší úrovni". Tam ředitel Merta skutečně ono dobrozdání jako společné prohlášení, podepsané řediteli VINITI i GPNTB, získal. S tímto úspěchem jsme se vrátili k finalizaci našich výzkumných zpráv a hlavně k oponenturám. Ty ale už někdy probíhaly bez účasti řešitelů, kteří emigrovali, a navíc v době intenzivních příprav nového výzkumného programu.

Příprava koncepce výzkumu a vývoje VTEI pro 70. léta 20. století

Výsledky, dosažené v rámci výzkumného programu L-1-09, byly nakonec s malými výjimkami úspěšně obhájeny, jak jsem uvedl, už před nově vzniklými státními orgány FMTIR a odborem prořízení informační soustavy. Jeho ředitel Zdeněk Basl získal shodou okolností posrpnovými stranickými prověrkami značnou mocenskou autoritu. On sám žádným odborníkem ve VTEI sice nebyl, ale ve spojení s naopak velmi kvalifikovanými kolegyněmi Annou Vejsovou a Hanou Vítkovou stal se tento útvar nesmírně užitečným mocenským orgánem pro podporu vývoje celé československé informační soustavy. Byl založen na praxi budování silných odvětvových a oborových středisek financovaných z fondů na aplikovaný výzkum jednotlivých ministerstev a na nově postaveném výzkumném programu "Státní informační politika" (SIP) s kódem P 18. Ten se stal jedním z rozhodujících státních výzkumných programů technického rozvoje, na úrovni třeba programu rozvoje jaderné techniky, hutnictví nebo medicíny, a byl finančně bohatě dotován. Jeho řízení už přešlo z výzkumného úseku UVTEI na FMTIR a i když ten nepřišel zkrátka jako hlavní řešitelské pracoviště velkého státního výzkumného úkolu, další státní úkoly byly svěřeny několika k tomu personálně nejvybavenějším odvětvových střediskům a také patentovému úřadu a Akademii věd. Program byl samozřejmě budován na federální úrovni, a tudíž se všech úvodních porad a také pozdějších výzkumů plně účastnili i naši spřátelení kolegové ze Slovenska. Slovenská socialistická republika vznikla v novém státním uspořádání jako součást Československa, s vlastními národními ministerstvy, a to kromě i na Slovensku panujícími velkými ministerstvy federálními, např. právě "našeho" FMTIR.

Téměř neomezené finanční prostředky, jak jsme to ve světle našich tehdejších potřeb na zajištění našich výzkumných prací viděli, nám umožňovalo navrhovat vcelku velkorysé plány, limitované spíše počtem pracovníků než materiálně technickým vybavováním. To se stávalo poněkud limitujícím faktorem pouze v pokračující automatizaci Státní technické knihovny UVTEI (v dohledu ještě nebyla technika "on-line) a zejména pak v odvětvích, která se už v automatizaci orientovala na výpočetní techniku druhé a třetí generace. Ani zde se však nejednalo o nákup vlastní výpočetní techniky, ale o nákup strojového času na zpracovávání tehdy ještě stále jen tištěných informačních bulletinů se sofistikovanými rejstříky. Ten strojový čas ovšem představoval náklady ve výši 2 až 4 tisíce korun za hodinu (v přepočtu k dnešním relacím nepředstavitelných několika desítek tisíc Kč), přičemž zpracování jednoho měsíčního čísla takového odvětvového bulletinu trvalo dvě i více hodin. A to zdaleka nebylo všechno, protože se k tomu vyvíjelo i potřebné softwarové vybavení, na což se spotřebovalo třeba i několik desítek hodin, včetně plateb externě spolupracujících programátorů.

Na našem výzkumném úseku v UVTEI ale samozřejmě spočinula hlavní tíha odpovědnosti za postavení koncepce výzkumných prací v celém programu P 18. Také se k nám čerství výzkumníci a šéfové ODIS chodili radit, jak mají své výzkumy stavět a zda mohou počítat se spoluprací u nás v té době přece jen zkušených výzkumníků a často už uznávaných odborných kapacit. My jsme výzkum založili jednak na pokračování vývoje modelování soustavy, automatizaci STK a systémů ústředních státních evidencí (překladů, cestovních zpráv, výzkumných prací a disertací). Kromě toho jsme si uložili další výzkumy v oblasti selekčních jazyků a nově už i v oblasti software. Poněkud obsolentní, ale zajímavý byl dílčí úkol věnovaný tzv. "malé mechanizaci", neboli děrnoštítkovým průhledovkám a jejich děrovacím strojkům, který prosadil velmi komunikativní a zábavný kolega Jiří Hylmar. Tehdy se tato z dnešního pohledu obskurdní zařízení ještě pokládala za užitečná v malých kancelářských dokumentačních systémech.

On-line stále jen zřídka...

Už ve spolupráci s Jiřím Budilem, s nímž jsem samozřejmě diskutoval možná zadání pro další výzkum v oblasti software z hlediska potřeb automatizovaných systémů VTEI, jsem dospěl k přesvědčení, že to zadání může být vcelku univerzální a jednotné pro většinu systémů, které u nás v následujících letech přicházely v úvahu. Základem byl společný komunikativní formát bibliografického, resp. dokumentačního záznamu na magnetické pásce, aby se už nestalo to, že se pracně vytvořené soubory dat nedají vzájemně mezi spolupracujícími centry vyměňovat či slučovat, protože nejsou kompatibilní. Konečně už to byl zavedený světový trend. K tomu jsem dal Jirkovi k dispozici onu dříve vzpomínanou brožuru Henriette Avramové o systému MARC a on to přijal. Dále muselo jít o tvorbu zpravodajů s příslušnými rejstříky, ale už zásadně i o vlastní vyhledávání na základě sofistikovaně koncipovaných rešeršních dotazů, zatím nikoli ještě pro u nás nedostupné systémy on-line, ale už pro systémy SDI. Dospěli jsme k závěru, že by se programátor inženýr Budil pustil ve spolupráci s dalšími, třeba externími programátory, do tvorby takového softwarového systému, který by pokryl podstatnou většinu funkcí informačních systémů v samotném UVTEI i v odvětvích, jak jsme je dále mohli společně analyzovat a případně doplňovat.

Pokud šlo o externí programátory, mohl dodat hned několik jmen svých spolužáků z techniky, už v té době často elitních tvůrců software. Na prvním místě i mně známého Martina Blocha z prestižního ústavu INORGA, o němž už byla řeč a ještě v dalších dílech několikrát bude. Pokud šlo o hardware, vědělo se už o projektu řady počítačů, které jsem výše zmínil, označených česky jako JSEP (Jednotný systém elektronických počítačů) až podezřele podobných rodině IBN 360 až 370, z nichž se jako nejnadějnější jevil plánovaný produkt východoněmecké firmy Robotron, označený jako EC 1040 a prezentovaný jako obdoba IBM 370, neboli už tří a půltá generace. Jenomže vzhledem k tehdy tvrdému embargu jen trochu vyspělejší západní počítačové techniky nebyly k dispozici prostředky pro funkce v režimu on-line. Bylo to ke všemu době, kdy na Západě už fungovalo OCLC slavného Fredericka Kilgoura, Roger Summit právě zakládal databázové centrum DIALOG v obří americké firmě Lockheed Missiles Space Company (dnes Lockheed Martin, která nám mimo jiné nedávno nabídla nadzvukové stíhačky F16) a v Anglii se zrodila první "dédéeska" BLDSC. A na světě, i když zatím v utajení, byl už základ internetu jako paketový komunikační protokol podle CCITT X.25 pro účely Pentagonu. Na druhé straně ale ve většině i západních informačních systémů nebylo zatím vymoženosti on-line nikterak hojně využíváno. Stále se tiskly bibliografické a dokumentační bulletiny, jen se jich stále více paralelně vydávalo také na magnetických páskách pro účely sužeb typu SDI. Takže jsme se v našich koncepčních úvahách vývoje automatizovaných informačních systémů pro následujících pět let (tehdy se všechno v národním hospodářství u nás plánovalo na "pětiletky") prozatím režimem on-line nezabývali, i když jsme velmi pilně takové systémy, vznikající na Západě v následujících letech jako rodící se "informační průmysl", alespoň v literatuře sledovali. To už je ale látka pro další kapitoly tohoto memoáru...

Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
VLASÁK, Rudolf. Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 7. část. Ikaros [online]. 2015, ročník 19, číslo 12 [cit. 2019-10-24]. urn:nbn:cz:ik-17640. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17640

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

registration login password