Pane inženýre, vaše jméno asi všichni čtenáři spojí s Albertinou icome Praha. Mohl byste proto na začátek povědět něco o sobě, co neuvádíte ve svém oficiálním životopise?

Je mi 38 let a vystudoval jsem Fakultu elektrotechnickou ČVUT (čímž děkuji za důvěru všem, kteří mi říkají "pane doktore", ale ani medicínským ani knihovnickým vzděláním se pochlubit nemůžu). Mým studijním oborem bylo audio-video a přivedla mě k němu vedle technické hloubavosti muzika. Gymnaziální a vysokoškolská léta jsem hodně žil pokusy s rockovými kapelami, než mi došlo, že Jimy Hendrix ze mě opravdu nebude. Elektrofonickou kytaru a všechno zařízení jsem prodal a zůstala mi jenom akustická, na kterou si občas rád zabrnkám u táboráku. Také jsme totiž začali jezdit s dětmi na tábory a založili turistický oddíl Krokus (s jednou z jeho vedoucích jsem se mezitím oženil), který jsme vedli podle ideálů E. T. Setona a Jaroslava Foglara. Bylo to "o fous", když nám na to přišla pražská pionýrská rada těsně před mými státnicemi… Pak jsem strávil rok na vojně a začal pracovat v Gramofonových závodech v Loděnicích u Prahy. Okolo oddílu, který jsme hbitě převedli pod TJ Sokol Staré Město, bylo pořád co dělat, až mě má žena Jarka upozornila, že máme pětiletou dcerku a že by mě taky někdy rády viděly doma. Na Velikonoce 1991 jsme se tedy s oddílem slavnostně rozloučili - a o dva měsíce později jsme s kolegy založili předchůdkyni dnešní Albertiny… Abych parafrázoval Dr. Richtera z minulého rozhovoru Ikara - bez Albertiny si život dovedu představit… ale byl by to jiný život.

Můžete přiblížit trochu více právě tu poslední zmínku ve svém představení - jak vznikla Albertina icome Praha? Kde se objevila idea ji založit a jak se vyvíjela až do dnešní podoby?

To je na dlouhé povídání, to jste si na mě vymyslela, abyste nemusela shánět další články do červencového Ikara, že? Původní společnost ICOME s.r.o. jsme tedy založili skoro přesně před 10 lety s kolegy Psohlavcem a Mottlem ještě coby pracovníci Gramofonových závodů. Stanislav Psohlavec byl velký šéf přes technologii ve výrobě CD, Jan Mottl pracoval v masteringu. Já dělal ve studiu směnového inženýra a v roce 1990 jsem v premasteringu dostal na starost zavedení výroby CD-ROM. Vymysleli jsme si, že když už CD-ROM umíme vyrábět, tak že by bylo pěkné vydat jako první cédéčko s českými daty - a tak jsme se dostali do kontaktu s knihovníky a dalšími "informačníky". Gramofonka se nechtěla v dalším vydávání CD-ROM angažovat, a tak jsme si se souhlasem ředitele na to založili firmu sami. Kolega Psohlavec programoval vyhledávací software a abychom vybudovali trh a něco si přivydělali, začali jsme nabízet zahraniční tituly a CD-ROM mechaniky. Firma měla sídlo v našem 3+kk a pracovali jsme po večerech, ale od ledna 1992 nám nezbylo, než Gramofonku opustit a jít do velké nejistoty - dodnes obdivuji svou ženu, že mě s tím tenkrát nevyhnala. Pak jsme si navíc "naběhli" a spojili se na více než 2 roky s další firmou, ale nefungovalo nám to, takže jsme se od 1.1.1995 obnovili starou sestavu ve dnešní AiP - sice o nezanedbatelné peníze chudší, ale zato o zkušenost bohatší. Stalo se to hodně narychlo, takže jsme místo zakládání úplně nové s.r.o. převzali od kamarádů již založenou firmu Crossroads, která nevyvíjela žádnou činnost. Tak se stalo, že jsme mezi povolenými živnostmi měli také prádelnu… Od té doby jsme začli s Inforem, máme už tři dceřinné společnosti, práce neubývá, naopak. Byla - a je - to honička, ale také legrace, baví nás to. Pokud naše historie někoho zajímá víc, píšeme o tom na www.aip.cz/10_let.htm.

Proč jste začali organizovat konferenci Infomedia, která se posléze přejmenovala na Inforum?

Abychom vůbec mohli začít obchodovat s informacemi v elektronické podobě, museli jsme hodně zapracovat na seznámení odborné veřejnosti s jejich možnostmi. Začínali jsme opravdu "na zelené louce", protože v té době tady pár zasvěcených znalo Current Contents anebo Dialog, ale to bylo všechno. Prostě jsme museli začít organizovat odborné akce, aby se naši potenciální zákazníci mohli dozvědět o produktech, zkušenostech ze zahraničí a podobně. Naší snahou vždy bylo podávat poněkud širší rámec informací, než je u obchodních firem obvyklé. Podle mého názoru je třeba informovat zákazníky objektivně a umožnit vícestranný dialog, ne jen jednosměrně do někoho hustit, že "tohle tričko bylo opravdu špinavé, ale jedině náš prací prostředek by ho doopravdy vypral…"

Naše vůbec první skutečná konference se jmenovala "Obchodní informace `93" a proběhla v hotelu Krystal. Bylo na ní asi 100 lidí a byla docela dobře hodnocena, proto jsme se v roce 1995 chopili nabídky uspořádat během prvního veletrhu Svět knihy odbornou konferenci o informačních zdrojích všeobecně, kterou jsme nazvali InfoMedia. O tři roky později už nám Planetárium očividně nestačilo, když v tom přišel doc. Ivánek s nabídkou využít pro příští ročník právě dostavovanou Novou aulu VŠE.

Název InfoMedia jsme museli změnit, protože během sporů o "vlastnictví" veletrhu Svět knihy si tento název nechala zaregistrovat jedna ze stran, a to i přesto, že ho rozhodně nevymyslela, pouze oficiálně organizovala první ročník. Název Inforum se mi ale líbí asi ještě víc - a účastníci si na něj bez problémů zvykli.

Jak byste hodnotil letošní ročník Infora? Co bylo podle vás největším úspěchem - například oproti minulým ročníkům - a co byste naopak příště ještě rádi vylepšili?

Letošní ročník - pokud ho mám jako organizátor právo hodnotit - se mi líbil hodně. Nejen kvůli obsahu, ale také proto, že z našeho hlediska proběhl až neuvěřitelně hladce. Také se mi moc líbila iniciativa Ikara s online webovým přenosem a ještě víc textovo-obrazové online zpravodajství. Za velký úspěch považuji to, že se to všechno zřejmě nezdálo jen mně, ale podle výsledků ankety i většině účastníků.

O tom, jak bude vypadat příští ročník, toho zatím moc říci neumím. Ne proto, že bych to chtěl tajit, ale prostě proto, že s jeho přípravou začneme až po prázdninách. Do té doby si trošku odpočineme (tedy od Infora, jinak to na to moc nevypadá). Základní rámec zachováme, budou workshopy, společné sekce i dělené sekce. Samotný program je pak vždycky nesnadným kompromisem mezi tím, co chceme, aby se účastníci mohli dozvědět, a časovým a fyzickým prostorem, který máme k dispozici. Letošní tři paralelní sekce mi připadaly až moc, ale sešlo se nám hodně zajímavého programu a chtěli jsme mu ten prostor dát. Na jednu stranu je to náročné pro účastníky, řada z nich přebíhala ze sekce do sekce, aby stihli vše, co je zajímalo, z druhé strany bylo v sekcích podstatně více místa (jak časově, tak si bylo kam sednout). Zájem se každý rok zvyšuje, což přináší další problém: kapacita sálů je omezená. Na VŠE se nám ale moc líbí a navíc těžko najdeme větší prostory srovnatelných kvalit za cenu, kterou bychom si mohli dovolit, protože vložné zvyšovat nechceme. Ale samozřejmě pak účastníci musí pochopit, že když se hlásí na poslední chvíli, už se do některých sekcí přihlásit nemohou. U InfoMejdanu je to ještě patrnější - do Zrcadlové kaple se vejde 200 lidí a basta, na chodbu v Klementinu také tolik - tj. jenom 35 % účastníků. Já vím, že je lidem líto, když se tam nedostanou, zatím ale jiné řešení nemáme. Na Západě je běžné, že se za společenský večer na konferenci platí, což vede i ke snížení počtu zájemců, ale tudy jít také nechceme. Poraďte, prosím, pokud můžete.

Uvidíme, zda vám nepřijdou nějaké nápady prostřednictvím časopisu Ikaros… Ptala jsem se na příští ročník Infora, protože vím, že už jste jej ohlásili, ale budou také ročníky Inforum 2005, 2010, 2050...? Jak vůbec plánujete budoucnost této konference pro informační specialisty a knihovníky?

Nejsem přítelem velkého plánování dlouho do budoucna. Myslím, že zatím je takováto konference potřeba, takže má smysl v ní pokračovat. Co přinese čas se teprve uvidí, ale v dnešním světě už nic není navěky a nikdy jinak… InfoMedia/Inforum vznikla jako konference o informačních zdrojích. Dnes je to horké téma a pár let to ještě vydrží. Pokud budeme my všichni společně dostatečně úspěšní, nebude pak potřeba někomu o tom dál vyprávět, jako dnes nikomu nemusíme vyprávět o žehličce nebo televizi. Určitě zase budou jiná témata, vždy se lidé budou chtít scházet… Bůhví, co bude v té době dělat AiP. Konference pokryje své náklady, ale sama o sobě nás nemůže živit. Takže dokud se základní směřování Infora a AiP příliš nerozejde a konference bude mít smysl, budeme pokračovat. Určitě bych ale rád udržel odlišný profil od jiných odborných akcí - třeba vloni jsem si na Knihovnách současnosti v Seči připadal skoro jako na konferenci o informačních zdrojích :).

Máte nějakou úsměvnou vzpomínku na letošní ročník Infora?

Všichni se snažíme brát věci s humorem, takže se při přípravě konference také hodně nasmějeme. Nechci ale vytahovat věci ze zákulisí, takže zmínim jednu všeobecnou zajímavost. Každý rok anketu připravujeme v předstihu a každý rok se nám tak do ní dostanou lidé podle programu, ne podle skutečnosti, každoročně se najde někdo, kdo z nějakého důvodu na konferenci nevystoupí. A každý rok se tento nepřednášející přednášející objeví hned několikrát coby nejlepší přednášející v dané sekci. Možná je to důkazem jasnozřivosti hlasujícího, který pozitivně ví, že daný řečník by byl prostě nejlepší!

Které firmy, jednotlivci a nebo události nejvíce podporují Inforum? Existují také nějací "škůdci", kteří znepříjemňují přípravu a průběh Infora?

Největší přátelé Infora jsou dobře známi a jejich jména jsou zveřejněna na konferenčních materiálech a na www.inforum.cz: jsou to členové organizačního výboru, VŠE coby spolupořadatel, naši hlavní sponzoři a moji spolupracovníci v AiP, kteří ve všech případech jednotlivě jmenováni nejsou, ale bez nichž by to nefungovalo. Ale i všichni ostatní - přednášející, vystavovatelé, brigádníci a všichni účastníci mají svůj podíl na tom, že se nám Inforum daří. O škůdcích nevím. Občas si něco zkomplikujeme sami a sami si to pak musíme vyřešit, ale že by nám něco vyloženě znepříjemňovalo přípravu, to nevím.

Jak jste sám řekl, do našeho oboru jste vstoupil před deseti lety jaksi "zvnějšku", přesto Vás dnes knihovníci považují za "svého". Jaká je v tomto smyslu vaše zkušenost s jednotlivci i institucemi z našeho oboru? Konference je nakonec zaměřena především na jejich zájmy a pomáhá jim rozšiřovat si vědomosti i kontakty.

Především musím říci, že v knihovnách, školách a na informačních pracovištích je řada opravdu skvělých lidí, kterých si velmi vážím. Dělají věci mnohdy na špičkové světové úrovni i přesto, že jsou mizerně placeni a že se leckdy musejí potýkat s neuvěřitelným byrokratickým molochem. Lifelong learning praktikují jaksi mimoděk už od malička, není to pro ně nic nového. Ale jsou samozřejmě i druzí, kterým vyhovuje se "vézt" s davem a kteří berou svou práci opravdu jenom jako zdroj obživy. Myslím, že právě oni jsou onou "ohroženou skupinou", když přijde řeč na budoucnost profese, informační společnost a podobně. Ti první se uplatní vždycky, zatímco ti druzí budou vždycky jen lkát nad nespravedlností osudu. Ale tohle určitě neplatí jenom v knihovnictví, platí to všude.

Ale zpět ke konferenci. Když jsme s InfoMedia začínali, chtěli jsme, aby to bylo něco jiného než akce, které dělají "knihovníci pro knihovníky" jaksi na vlastním písečku. To není míněno jako kritika, ale jako vysvětlení. Proto často spolupracujeme také s lidmi, kteří nejsou tak často vidět jinde, nebo jsou dokonce za pomyslnou hranicí oboru. Noví lidé přinášejí nové myšlenky, proto se při výběru spolupracovníků neřídíme jejich příslušností k té které instituci ani k té které profesi, spíše se snažíme, aby patřili k té první, aktivní a tvořivé skupině populace.

Teď se vrátím k vašemu postavení ředitele Albertina icome Praha. Co je podle vás důležité pro schopnost uřídit a uživit firmu, která se v našich podmínkách zabývá prodejem informací, artiklu, který je stále ještě podhodnocován především českým managementem, a na druhou stranu bojuje s velmi silnou konkurencí zahraničních brokerů? Čím by měli být podle vás vybaveni budoucí manažeři takových institucí jako je Albertina, co by se měli naučit například na škole?

Nikdo ze společníků AiP nemá manažerské, ekonomické nebo obchodní vzdělání, jsme v tomto ohledu diletanti a téměř samouci (a někdy spíš nedouci). Párkrát jsme se spálili, ale většinou nám to zaplať pámbu funguje docela dobře. Je nám jasné, že nemá smysl se snažit rozvíjet firmu bez uvědomění si vlastních omezení - já třeba vím, že práce ve velkém kolektivu, kde bych řadu lidí ani neznal, by pro mě nebyla. Na druhé straně, při zavádění úplně nového druhu služeb na velmi omezený trh je určitě třeba "svaté" nadšení a víra, že to, co prodáváme, je skutečně kvalitní, užitečné a přínosné. Taková víra se rozhodně nedá ani naučit, ani koupit - a přitom jsem přesvědčen, že to zákazník vycítí a pochopí. Dále se vždy snažím, abychom v rámci možností poskytovali opravdu kvalitní podporu těm, co si od nás něco koupili. Někdy jde všechno samo, ale někdy se věci tak zamotají, že nám pomáhá jenom víra zákazníka, že opravdu děláme, co můžeme. Je pro to všechno řada odborných termínů a postupů, ale ty nejsou důležité.

Co se týče škol, myslím, že daleko důležitější než šprtání zeměpisu, managementu nebo třeba katalogizace je, když škola poskytne žákům pocit sebedůvěry, podporuje v nich zvídavost, schopnost týmové spolupráce a smysl pro humor. Vidím to na naší dcerce, pro kterou jsme kdysi vybrali ZŠ v Londýnské na Praze 2. Je to státní škola, žádná soukromá, ale pan ředitel a učitelé se tam opravdu snaží učit děti "ponovu", jinak, než jak jsme byli zvyklí my - a pokud mohu posoudit, daří se jim to. Jsou pro mě důkazem, že když se chce, tak jde všechno - i v podmínkách našeho základního školství. Dnes je dceři patnáct, přešla na gymnázium a je "pod palbou" obrovských nároků, podle čehož vypadají i známky na vysvědčení. Přesto je vyrovnaná a ve třídě má úspěch. Myslím, že je to velkou měrou i proto, co jí dali v Londýnské. A navíc jí to vydrží i do doby, kdy se mapa zeměkoule třeba opět změní a v managementu se budou učit jiné poučky, než dnes. Jsem přesvědčen, že to platí i pro odborné školství - i tam jde v zásadě o to, naučit děti přístup k životu a k jeho slunným i stinným okamžikům.

Napadá vás něco, co byste rád sdělil na závěr našim čtenářům?

Rád bych vám poděkoval - našim zákazníkům, partnerům a všem ostatním - že jste to s námi těch deset let vydrželi a že to bylo většinou ke všestranné spokojenosti a užitku. A když náhodou nebylo, že jste nás nehodili přes zábradlí a přimhouřili oko. A moc se těším, že budeme společně pokračovat dál, a že nás to společně bude bavit.