Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Walter Lippmann: Veřejné mínění

Čas nutný k přečtení
5 minut
Již přečteno

Walter Lippmann: Veřejné mínění

0 comments
Anglicky
English title: 
Public Opinion by Walter Lippmann
English abstract: 
In this review of the first Czech translation of Walter Lippmann’s classic book Public Opinion, I first briefly summarize the content of the book. Then, I praise Lippmann’s ability to anticipate a number of upcoming key discussions and topics in the development of social sciences such as Thomas theorem, self-fulfilling prophecy or the concept of opinion leadership. Another positive aspect of the book is its easy-reading, especially in comparison to Lippmann’s contemporaries. My biggest reproach is concerned with the redundancy of examples that Lippmann uses to illustrate his thoughts. The book itself is historically dependent, so there are some parts not relevant today, yet some historians may find them useful as a vivid and precise description of historical events. Considering all of this, I find the Public Opinion to be interesting, relevant and especially suitable as an introductory text for sociology or political science students.
Rubrika: 

LIPPMANN, Walter. Veřejné mínění. Vydání první. Praha: Portál, 2015, 334 stran. ISBN 978-80-262-0939-3.

Postava a dílo amerického novináře, filosofa a politologa Waltera Lippmanna (1889 – 1974) nebývají standardně součástí učebnic a kurzů k dějinám sociálně vědního myšlení v našich krajinách. To je ale chyba, o čemž svědčí jeho stěžejní práce Veřejné mínění (1920), které se nyní dostává nového českého vydání v nakladatelství Portál.

Lippmann se fenoménem veřejného mínění zabývá široce v kontextu fungování politiky a médií. To však pečlivě staví na úvahách o jakýchsi základních stavebních kamenech sociálního světa. Schematicky by bylo možné jeho knihu rozdělit na dvě části. První z nich si nikterak nezadá s klasickými teoretickými pracemi autorů, jakými byli třeba Weber, Durkheim či Freud. V této části se Lippmann snaží popsat obecné mechanismy a procesy, které se uplatňují při lidském vnímání a chápání jejich vnějšího i vnitřního světa. Neopomíjí zde problematiku subjektivity a omezení lidského poznání, časového a prostorového kontextu, stereotypů (ve své době průkopnicky!) a promítání vlastních zájmů do utváření si představ o světě. V druhé části dochází k popisu fungování demokratických mechanismů ve Spojených státech, médiím (pochopitelně především tisku) a jejich recepci veřejností. Ve druhé polovině textu se také notně projevuje jeho stáří, což mu ale lze jen stěží vytýkat.

Walter Lippmann: Veřejné mínění
Walter Lippmann: Veřejné mínění. Foto: P. Farkas.

Obecnou a bezesporu kladnou vlastností celé knihy je z dnešního pohledu Lippmannova téměř až prorocká schopnost anticipovat páteřní témata dalšího vývoje sociologie i dalších oborů. A to ještě jen jakoby mimochodem. Hned v úvodu se na několika místech dotýká mechanismu sebenaplňujícího se proroctví a implicitně pracuje s konceptem definice situace, který je dnes znám jako Thomasův teorém, například s. 15: „… všichni na každé ze zúčastněných stran absolutně věří ve svůj obraz protivníka a berou jej jako skutečnost. Ne takovou, jaká opravdu je, ale jaká je podle jejich přesvědčení.“ A podobně je tomu v dalších pasážích, v nichž Lippmann pracuje s konceptem pseudoprostředí, což je termín, který užívá pro označení světa tak, jak jej vnímají jeho aktéři. Čtenáři Pierra Bourdieua naleznou na jiných místech de facto užívání pojmu habitus („Příslušnost k vrstvě se úzce propojuje s láskou,… s příslušnými postoji a touhami… Ve společenském postavení se tedy názory prolínají s kánony rodinné tradice, váženosti, korektnosti, důstojnosti, vkusu a formy.“). V části věnující se stereotypům se obdobně zaobírá tím, co se později v psychologii začalo nazývat kognitivní disonancí. Při popisu utváření individuálního mínění zase zdůrazňuje vliv fundovaných osob, které se na formování tohoto mínění významně podílí, neboli hovoří o názorových vůdcích. Takových případů je v celé knize k nalezení celá řada a pro člověka se znalostmi základů sociálních věd se vlastně jedná o svěží možnost, jak si zopakovat a zkonsolidovat své vědomosti.

Další devizou celého textu, která opět vynikne zvlášť v kontrastu s Lippmannovými současníky zejména z německého či francouzského prostředí, je jeho čtivost. Lippmann píše vytříbeně a svižně, a nezapře tak své  publicistické kořeny. Inu, Pulitzerovu cenu neobdržel jen tak zbůhdarma. V tomto ohledu text nikterak nezahanbuje český překlad, v němž jsem nezaznamenal žádné pochybení ba ani žádnou jazykovou neobratnost. K dobru mu lze také připsat vzácně se vyskytující ironické narážky a anekdoty. Nezůstává nicméně jen u nich – jeho argumentace je solidně fakticky i logicky podložená, často doprovázená četnými příklady. U uvádění příkladů bych ovšem spatřoval i jistou jazykovou slabinu textu. Místy je text totiž konkrétními příklady takřka přesycen, a tak na místě, kde k plné ilustraci autorova tvrzení stačí jeden či dva příklady jich najednou vyraší celý odstavec, přestože již nemají větší přidanou hodnotu z hlediska pochopení předložených myšlenek.

V knize se vyskytují i pasáže vyžadující netriviální znalosti dobového a místního kontextu. K nim patří třeba části týkající se americké diskuze kolem zahraniční politiky po první světové válce, vzniku Spojených států či koncepce cechovního socialismu. Tyto partie textu může běžný čtenář s klidným svědomím přeskočit, aniž by riskoval výraznější újmu na ztrátě informací. Pro politology či historiky, kteří se ovšem danými tématy zabývají, zde Lippmann předkládá detailní, kritickou a dobově aktuální reflexi těchto otázek. V tomto ohledu může ledaskoho zaujmout Lippmannův nadhled a erudice v  tématech jeho doby. Co ale v knize nalézt nelze, a co ani jinak jasnozřivý Lippmann nemohl předvídat, je další vývoj v oblasti médií. A tak autor v zásadě svou analýzu médií končí tam, kde dnešní debaty zpravidla začínají – u tisku. Zájemci o studium televize nebo aktuálněji internet se tedy musejí obrátit jinam. Poslouží např. práce Barryho Wellmanna; z klasiků je i v tomto ohledu stále podnětný Marshall McLuhan.

Především první polovina Veřejného mínění si pro svou čtivost a jasnost jednoznačně zaslouží být čtena i téměř sto let po svém prvním vydání. To, že Lippmannovo předznamenávání celé řady sociálně vědních konceptů tvoří vlastně jakýsi maskovaný úvod do sociologie a politologie, z této knihy činí ideální výukový text pro studenty nejen těchto oborů. Ani ostatní čtenáři ale rozhodně nepřijdou zkrátka, neboť v Lippmannových úvahách naleznou řadu pozoruhodných momentů relevantních i v dnešní době.

Hodnocení: 
Průměr: 4.5 (hlasů: 6)
DIVIÁK, Tomáš. Walter Lippmann: Veřejné mínění. Ikaros [online]. 2016, ročník 20, číslo 3 [cit. 2019-11-13]. urn:nbn:cz:ik-17705. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17705

automaticky generované reklamy