LIPPMANN, Walter. Veřejné mínění. Vydání první. Praha: Portál, 2015, 334 stran. ISBN 978-80-262-0939-3.

Postava a dílo amerického novináře, filosofa a politologa Waltera Lippmanna (1889 – 1974) nebývají standardně součástí učebnic a kurzů k dějinám sociálně vědního myšlení v našich krajinách. To je ale chyba, o čemž svědčí jeho stěžejní práce Veřejné mínění (1920), které se nyní dostává nového českého vydání v nakladatelství Portál.

Lippmann se fenoménem veřejného mínění zabývá široce v kontextu fungování politiky a médií. To však pečlivě staví na úvahách o jakýchsi základních stavebních kamenech sociálního světa. Schematicky by bylo možné jeho knihu rozdělit na dvě části. První z nich si nikterak nezadá s klasickými teoretickými pracemi autorů, jakými byli třeba Weber, Durkheim či Freud. V této části se Lippmann snaží popsat obecné mechanismy a procesy, které se uplatňují při lidském vnímání a chápání jejich vnějšího i vnitřního světa. Neopomíjí zde problematiku subjektivity a omezení lidského poznání, časového a prostorového kontextu, stereotypů (ve své době průkopnicky!) a promítání vlastních zájmů do utváření si představ o světě. V druhé části dochází k popisu fungování demokratických mechanismů ve Spojených státech, médiím (pochopitelně především tisku) a jejich recepci veřejností. Ve druhé polovině textu se také notně projevuje jeho stáří, což mu ale lze jen stěží vytýkat.

[4]
Walter Lippmann: Veřejné mínění. Foto: P. Farkas.

Obecnou a bezesporu kladnou vlastností celé knihy je z dnešního pohledu Lippmannova téměř až prorocká schopnost anticipovat páteřní témata dalšího vývoje sociologie i dalších oborů. A to ještě jen jakoby mimochodem. Hned v úvodu se na několika místech dotýká mechanismu sebenaplňujícího se proroctví a implicitně pracuje s konceptem definice situace, který je dnes znám jako Thomasův teorém [5], například s. 15: „… všichni na každé ze zúčastněných stran absolutně věří ve svůj obraz protivníka a berou jej jako skutečnost. Ne takovou, jaká opravdu je, ale jaká je podle jejich přesvědčení.“ A podobně je tomu v dalších pasážích, v nichž Lippmann pracuje s konceptem pseudoprostředí, což je termín, který užívá pro označení světa tak, jak jej vnímají jeho aktéři. Čtenáři Pierra Bourdieua naleznou na jiných místech de facto užívání pojmu habitus („Příslušnost k vrstvě se úzce propojuje s láskou,… s příslušnými postoji a touhami… Ve společenském postavení se tedy názory prolínají s kánony rodinné tradice, váženosti, korektnosti, důstojnosti, vkusu a formy.“). V části věnující se stereotypům se obdobně zaobírá tím, co se později v psychologii začalo nazývat kognitivní disonancí. Při popisu utváření individuálního mínění zase zdůrazňuje vliv fundovaných osob, které se na formování tohoto mínění významně podílí, neboli hovoří o názorových vůdcích. Takových případů je v celé knize k nalezení celá řada a pro člověka se znalostmi základů sociálních věd se vlastně jedná o svěží možnost, jak si zopakovat a zkonsolidovat své vědomosti.

Další devizou celého textu, která opět vynikne zvlášť v kontrastu s Lippmannovými současníky zejména z německého či francouzského prostředí, je jeho čtivost. Lippmann píše vytříbeně a svižně, a nezapře tak své  publicistické kořeny. Inu, Pulitzerovu cenu neobdržel jen tak zbůhdarma. V tomto ohledu text nikterak nezahanbuje český překlad, v němž jsem nezaznamenal žádné pochybení ba ani žádnou jazykovou neobratnost. K dobru mu lze také připsat vzácně se vyskytující ironické narážky a anekdoty. Nezůstává nicméně jen u nich – jeho argumentace je solidně fakticky i logicky podložená, často doprovázená četnými příklady. U uvádění příkladů bych ovšem spatřoval i jistou jazykovou slabinu textu. Místy je text totiž konkrétními příklady takřka přesycen, a tak na místě, kde k plné ilustraci autorova tvrzení stačí jeden či dva příklady jich najednou vyraší celý odstavec, přestože již nemají větší přidanou hodnotu z hlediska pochopení předložených myšlenek.

V knize se vyskytují i pasáže vyžadující netriviální znalosti dobového a místního kontextu. K nim patří třeba části týkající se americké diskuze kolem zahraniční politiky po první světové válce, vzniku Spojených států či koncepce cechovního socialismu. Tyto partie textu může běžný čtenář s klidným svědomím přeskočit, aniž by riskoval výraznější újmu na ztrátě informací. Pro politology či historiky, kteří se ovšem danými tématy zabývají, zde Lippmann předkládá detailní, kritickou a dobově aktuální reflexi těchto otázek. V tomto ohledu může ledaskoho zaujmout Lippmannův nadhled a erudice v  tématech jeho doby. Co ale v knize nalézt nelze, a co ani jinak jasnozřivý Lippmann nemohl předvídat, je další vývoj v oblasti médií. A tak autor v zásadě svou analýzu médií končí tam, kde dnešní debaty zpravidla začínají – u tisku. Zájemci o studium televize nebo aktuálněji internet se tedy musejí obrátit jinam. Poslouží např. práce Barryho Wellmanna; z klasiků je i v tomto ohledu stále podnětný Marshall McLuhan.

Především první polovina Veřejného mínění si pro svou čtivost a jasnost jednoznačně zaslouží být čtena i téměř sto let po svém prvním vydání. To, že Lippmannovo předznamenávání celé řady sociálně vědních konceptů tvoří vlastně jakýsi maskovaný úvod do sociologie a politologie, z této knihy činí ideální výukový text pro studenty nejen těchto oborů. Ani ostatní čtenáři ale rozhodně nepřijdou zkrátka, neboť v Lippmannových úvahách naleznou řadu pozoruhodných momentů relevantních i v dnešní době.