Vztah komunikační a obsahové struktury literárního díla minulých číslech jsem se v cyklu článků nazvaných společným názvem "Pokles důvěry ve vědu jako důsledek změny paradigmatu vědy" zabýval problematikou vztahu komunikační a obsahové struktury sdělení či textu a zejména možnostmi, které pro výzkum této oblasti přinášejí společenské vědy.

Někomu se mohly zdát úvahy příliš teoretické, proto se pokusím ukázat, jakým způsobem lze realizovat výzkum uvedené problematiky na konkrétních materiálech.
Za příklad jsem vzal realizaci nejobtížnější a to analýzu proměnlivé a mnohovýznamové struktury literárního díla. Cílem článku je dokázat existenci silné závislosti komunikační a obsahové struktury textu či jakéhokoliv sdělení.

Literární dílo se může stát předmětem výzkumu teorie komunikace ze dvou důvodů. Jednak jako prostředek přenosu sdělení mezi autorem a čtenářem (vztah: autor – dílo – čtenář), jednak jako produkt komunikace postav a vypravěče (vztah: komunikační struktura – výsledný obsah – čtenář). Ačkoliv obě z uvedených komunikačních funkcí mají pro pochopení díla význačnou úlohu, je již při letmém seznámení s odbornou literaturou zřejmé, že výzkumu textu díla jako nositeli sdělení je věnována daleko větší pozornost než výzkumu komunikační struktury jednajících postav.

Přitom však výzkumy potvrzují, že komunikační struktura postav hraje v beletristickém díle význačnou úlohu, a že je spojena s obsahem díla těsněji než v jiných žánrech (3, 6). Z výsledků některých prací např. vyplývá, že výrokům postav, (resp. vypravěče) nelze přisuzovat absolutní váhu, ale, že váhu lze výrokům přisoudit teprve na základě vyhodnocení důležitosti postavy v komunikační struktuře díla. Potvrzuje se, že určité typy výroků o skutečnosti jsou s určitou postavou spojeny těsněji než s jinou, tzn., že týž výrok může mít rozdílnou váhu, dle toho, v které úrovni se komunikace odehrává (zda v úrovni postav či vypravěče), nebo kterou z postav je komunikován (zda postavou hlavní či vedlejší) (3).

Nedostatek výzkumů v této oblasti je překvapivý zejména proto, že komunikační struktura postav je jednou z mála oblastí literárního díla, jejíž prvky (postavy) lze v textu poměrně snadno identifikovat a kvantifikovat (podle jména nebo pomocí některé formy substituce jména v textu (např. zájmena).

Ve prospěch důležitosti výzkumu struktury postav svědčí rovněž vysoký zájem čtenáře o postavu. Čtenář se při četbě zpravidla identifikuje právě s postavou, a nikoliv např. s vypravěčem nebo dílem jako celkem.

Problematikou postavy v beletristickém díle se do jisté míry zabývala obsahová analýza (6,7) i když se v této metodě soustřeďuje zájem spíše na vztah postavy k mimoliterární skutečnosti nežli na vztah postavy k obsahu díla. V některých literárněvědných pracích se problematika vztahu autora, postavy a vypravěče v díle považuje za klíčovou otázku k objasnění struktury beletristického díla (2). Řešení této otázky má však prozatím převážně spekulativní charakter a jen v malé míře se opírá o výsledky získané empirickými výzkumy.

Cílem této práce je využít výsledků analýzy komunikační struktury díla k hlubšímu pochopení procesu recepce díla a pochopení procesu výsledného modelu díla v psychice čtenáře.

Literární postava ve struktuře díla

V literární vědě se vlivem formalismu a strukturalismu prosadilo pojetí postavy jako určitého abstraktního průsečíku jednotlivých strukturních vztahů díla.
Dle B. Tomaševského je např. hrdina pouze druhořadou záležitostí fabule. "Hrdina existuje v důsledku syžetového ztvárnění materiálu a je na jedné straně prostředkem k řazení motivů a na straně druhé jakousi ztělesněnou a zosobnělou motivací, která motivy pojí." (cit dle 1, s. 178).
V odborné literatuře nalezneme však jen malý počet prací, které by uvedené teoretické výsledky ověřovaly systematickým výzkumem.
V naší práci, v níž jsme se pokusili o empirický výzkum komunikační struktury beletristického díla, chápeme postavu jako určitý orientační bod, který umožňuje vyznat se v nepřehledné struktuře díla , a který využíváme jako pomocný prostředek pro poznání této struktury.

Vzorek analyzovaných děl

Celkem bylo analyzováno 12 rozsahem srovnatelných úseků literárních děl. V tab. č. 1 jsou uvedena díla analyzovaného vzorku, uspořádaná do skupin dle data vzniku. Tabulka obsahuje odkaz na bibliografii analyzovaných děl.

Tab. č.1: Beletristická díla uspořádaná do skupin dle data vzniku

Ve vzorku jsou analyzovány beletristická díla vzniklá v rozmezí posledních sto let. Vzorek románů a povídek je uspořádán do čtyř skupin. Každá trojice patří přibližně do stejného časového období.

Cíl, metoda a výsledky výzkumu

Cílem práce je hlouběji specifikovat úlohu postavy v komunikační struktuře beletristického díla. K tomuto účelu byly analyzovány následující vlastnosti postav v prózách:

rozložení výskytů postav
dynamika vývoje postav
váha postav

Výskyt postavy identifikujeme podle jména postavy v textu, nebo podle některé formy substituce (zájmeno apod.)

(Např. v úseku textu z díla J. Joyce: Odysseus:

"Pan Leopold Bloom si potrpěl na dobytčí a hovězí vnitřnosti. Měl rád hustou polévku z husích drůbků … Ocásek vztyčený, strnule obešla kočka nohu stolu.
-Mňau!
-No vida, řekl pan Bloom a ohlédl se od ohně."

Zjišťujeme následující rozložení výskytů postav:

Bloom - 3 výskyty
Kočka - 2 výskyty)

Výsledky analýzy struktury postav jsme se pokusili uvést do vztahu s obsahovými charakteristikami díla a alespoň hypoteticky stanovit závislost mezi zjištěnými vlastnostmi postav strukturou děje či čtenářské recepce.

Analýza jednotlivých charakteristik postav

Zabývali jsme se následujícími charakteristikami:

1. Rozložení výskytů postav
2. Dynamika vývoje postav
3. Váha postavy

Ad 1) Rozložení výskytů postav

Při analýze rozložení výskytů postav v textu jsme předpokládali závislost mezi počtem postav a rozmanitostí, bohatstvím děje. Dílo s vyšším počtem postav bude pravděpodobně dějově i obsahově bohatší než dílo s malým počtem postav.

K analýze rozložení výskytů postav v díle využíváme vyhodnocení absolutní a relativní četnosti výskytů postav. V analyzovaném vzorku se vyskytlo 490 různých postav. Jeden román obsahoval průměrně 40,8 postav (min. 15; max. 67). Tyto postavy v románě buď přímo jednaly či komunikovaly nebo o nich komunikovaly jiné postavy. Celkem se 490 různých postav v analyzovaném vzorku vyskytlo 5534 krát.

V jednom románě dosáhly postavy průměrně 461,1 výskytů (min. 280; max. 812) (viz tab. č. 2).

Tabulka č. 2 Počet postav a jejich výskytů v jednotlivých dílech

Poř. č.	Počet postav	Počet výskytů postav
1	54	425
2	67	280
3	27	380
4	27	370
5	40	550
6	15	449
7	31	376
8	49	420
9	55	336
10	39	448
11	55	588
12	31	812
Celkem	490	5534

Z výsledků ukazatele rozložení postav zjišťujeme, že i kratší díla obsahují poměrně velký počet postav. Hodnoty tohoto ukazatele se v dílech našeho vzorku velmi liší.
Nelze nalézt zjevnou závislost mezi počtem postav (a jejich výskytů v díle) a datem vzniku jednotlivých děl.
Mezi celkovým počtem postav a počtem jejich výskytů při jednání a komunikaci existuje v našem vzorku nepřímá úměra. Tzn. čím větší počet postav dílo má, tím menší je, při stejném rozsahu díla, počet jejich výskytů v díle. Znamená to pravděpodobně, že v dílech s větším počtem postav je větší rozsah textu vymezen popisu postav a jen menší rozsah je věnován jednání a komunikaci. Charakter tohoto jevu může být ovšem ovlivněn specifickým výběrem vzorku.

Ad 2) Dynamika vývoje postav

Dílo lze chápat jako dynamickou strukturu, v níž události vnímané v okamžiku četby jsou výsledkem sumy informací zjištěných předchozí četbou.
Proces přijetí a zpracování informace čtenářem při četbě není dosud zcela objasněn. Analýza dynamiky vývoje postavy, která bezprostředně souvisí s rozvíjením děje, může k pochopení procesu četby významnou měrou přispět.
Dynamiku vývoje postav zjišťujeme jako výsledek sumarizace počtu výskytů postav v určité fázi vývoje postav v ději.
V našem výzkumu sumarizujeme výskyt vždy, když se počet nových postav zvýší o 10 (při počtu postav 10, 20, 30, 40, 50: číslo 50 bylo zvoleno za maximum, proto, že průměrný počet postav v dílech je právě 50.
Vztah mezi počtem výskytů postav a určitou etapou rozvoje posta v ději je fixován v tab. č. 3. Proces přijetí a zpracování informace čtenářem při četbě není dosud zcela objasněn. Analýza dynamiky vývoje postavy, která bezprostředně souvisí s rozvíjením děje, může k pochopení procesu četby významnou měrou přispět. Dynamiku vývoje postav zjišťujeme jako výsledek sumarizace počtu výskytů postav v určité fázi vývoje postav v ději. V našem výzkumu sumarizujeme výskyt vždy, když se počet nových postav zvýší o 10 (při počtu postav 10, 20, 30, 40, 50: číslo 50 bylo zvoleno za maximum, proto, že průměrný počet postav v dílech je právě 50. Vztah mezi počtem výskytů postav a určitou etapou rozvoje posta v ději je fixován v tab. č. 3.

Interval			Počet výskytů postav v jednotlivých dílech
počtu		……………………………………………………………………
postav				Texty č. 1 – 12
		……………………………………………………………………
		1     2     3     4     5     6     7     8     9     10     11     12 

10		25   13    11    36   24   179   32    28     26      69    227     67

20		70    48   109  72   73     -      93    72     65    221    306   395

30	    121    81     -    246  134   -     221  152   105   269    463   718

40      215    96     -      -     485   -       -     277   150   373    518     -

50	   321  162    -      -       -     -       -      305   240     -        -        -

V tab. č. 3 můžeme sledovat závislost mezi množstvím postav zúčastněných v díle s počtem výskytů těchto postav v díle. Z tab. č. 3 je zřejmé, že jednotlivá díla zkoumaného vzorku se v dynamice postav značně liší.

V dílech starších autorů (Němcová, Hálek, Arbes) bylo dosaženo při počtu deseti postav zúčastněných v ději průměrné hodnoty 17 výskytů.
V dílech autorů novějších (Štorkán, Stavinoha, Navrátil) dosáhl průměrný počet výskytů postav v ději hodnoty 121.
Směrem k současnosti dosahují tedy autoři téměř sedminásobně vyšší dynamiky vývoje postav než starší autoři.
Vyšší dynamika vývoje postav v moderní próze je pravděpodobně výsledkem hlubšího analytického zájmu autorů o postavu, která je v jejich dílech zkoumána z většího počtu hledisek a která vstupuje do většího počtu vztahů s ostatními postavami.

Ad 3) Váha postav

Váha postavy v beletristickém díle je nesporně v těsném vztahu k počtu výskytů postav v díle a rovněž ve vztahu k rovnoměrnosti či nerovnoměrnosti rozložení výskytů postav v různých úsecích díla.

Z těchto důvodů jsme k ověření faktu, zda váha postavy, zjištěná kvantitativním měřením odpovídá naší intuitivní představě o důležitosti postav, stanovili následující kritéria váhy postavy:

1. Počet výskytů postavy v celém díle
2. Počet výskytů postavy ve stanovených úsecích díla
3. Počet úseků díla s maximálním počtem výskytů určité postavy

Na základě dosažených výsledků se potvrdilo, že za nejdůležitější lze považovat postavu, která dosáhla maximálních hodnot ve všech výše uvedených ukazatelích. Pomocí kombinace uvedených tří ukazatelů můžeme postavy klasifikovat do skupin, vyjadřujících určité místo postavy v hierarchii postav. Můžeme např. odlišit postavy s malým počtem výskytů, které se navíc vyskytují pouze v některých úsecích díla nebo postavy, které dosahují vysokého počtu výskytů, pouze však v určitých úsecích díla.
Roli hrdiny získává vždy postava, která dosahuje maximálního počtu výskytů ve všech úsecích díla. V našem vzorku se nevyskytl případ, že by postava, která získala vysoký počet výskytů izolovaně v některém z úseků hrála v díle prvořadou úlohu.

Závěr

V experimentu byla zjišťována závislost mezi komunikační a tematickou, obsahovou strukturou beletristického díla. Byly analyzována následující charakteristiky struktury díla:

rozložení postav
dynamika vývoje postav
váha postav

Uspořádání vzorku do skupin podle data vzniku umožnilo analyzovat a srovnávat komunikační struktury v dílech různých období a tedy i různého tematického a obsahového zaměření.
Tímto způsobem bylo zjištěno, že komunikační struktury se, podobně jako ostatní struktury díla v analyzovaném časovém období, vzájemně liší a že prochází určitým vývojem.
Spojením poznatků získaných naším výzkumem s poznatky dosaženými v některých vědních disciplinách můžeme vytvářet určité hypotézy o struktuře beletristického díla. Uvedeme-li známé poznatky do souvislosti s výsledky získanými výzkumem, můžeme na základě poznatků o struktuře postav, alespoň hypoteticky předpokládat, jakým způsobem ovlivní komunikační výstavba dějovou, obsahovou strukturu díla. Vztahy mezi komunikační a obsahovou úrovní díla si čtenář při četbě uvědomuje zpravidla pouze intuitivně. Přesto implicitní informace, kterou tímto způsobem získává, má na pochopení děje nesporný vliv. V dalším textu se pokusíme alespoň v náznacích na tento možný vliv poukázat.
Pro zajímavost uvedeme alespoň některé vztahy mezi uvedenými strukturami:

vztah mezi počtem postav a vývojem děje

Z literární teorie např. víme, že mezi dějem, postavou a prostředím díla existuje těsná závislost. Děj se rozvíjí zpravidla jednáním postav; při změně postavy obvykle dochází i ke změně dějové situace. Je pravděpodobné, že s růstem počtu postav bude dynamika děje, tj. střídání dějových situací vzrůstat, s poklesem počtu postav naopak klesat.

vztah mezi dynamikou vývoje postav a vývojem děje

Dynamika uvádění postav do děje resp. tempo přírůstku nových postav v díle nesporně přináší důležitou implicitní informaci o pravděpodobném vývoji budoucího děje. Je-li např. v určitém úseku díla vysoké procento postav, je pravděpodobnost, že se něco významného v díle odehraje větší, nežli v případě nízkého stupně "rozehranosti" postav. V moderní literatuře dynamika vývoje postav – jak bylo zjištěno – prudce vzrostla. Toto zjištění je, zdá se rovněž objektivním potvrzením faktu, že moderní člověk se zúčastní mnohem většího počtu sociálních kontaktů a vazeb než člověk v minulosti.

vztah mezi vahou postavy a vývojem děje

Rovněž z váhy postavy je možné usuzovat na nejpravděpodobnější směr vývoje děje. Čtenář si od samého počátku díla intuitivně uvědomuje, kterou postavu vybral autor za hlavního nositele děje a podle jejího výskytu v ději odhaduje další vývoj děje, popř. si svůj odhad koriguje.
I když se někteří moderní autoři snaží tuto jistotu čtenáři zpochybnit (např. tím, že tutéž postavu nazývají v průběhu děje různými jmény), přesto zůstává vazba mezi postavou a vývojem děje velmi důležitým faktorem románu.
Vzhledem k rozsahu článku jsme mohli pouze naznačit praktický dosah poznatků o vztahu komunikační a obsahové struktury beletristického díla.
Domníváme se však, že výzkum komunikační úrovně beletristického díla umožňuje zprůhlednit výstavbu tohoto díla a nalézt zákonitosti, které se vzhledem ke složitosti díla zatím literární vědě nepodařilo objasnit.

Díla analyzovaného vzorku:

1. ARBES, J. Zázračná madona. Praha : Melantrich, 1951. 277 s.

2. ČAPEK, K. Boží muka. Trapné povídky. Praha : Čs. spisovatel, 1973. 187 s.

3. Deset českých novel. Praha : Čs. spisovatel, 1973. 368 s.

4. HÁLEK, V. Povídky I. Praha : SNHKLU, 1965. 138 s.

5. NAVRÁTIL, J. Koštýř. Praha : Čs. spisovatel, 1973, 138 s.

6. NĚMCOVÁ, B. Povídky. Praha : SPN, 1957. 279 s.

7. STAVINOHA, F. Figurky ze šmantů. Praha : Mladá fronta, 1976, 118 s.

8. ŠTORKÁN, K. Půlnoční kolona. Praha : Středočeské nakl. 1973, 109 s.

Bibliografie:

1. BACHTIN, M. M. Formální metoda v literární vědě. Praha : Lidové nakl. 1980, 314 s.

2. DROZDA, M. Narativní masky ruské prózy. Praha : 1990, 263 s.

3. JONÁK, Z. Modelování skutečnosti v literárním díle. Čtenář, 1984, roč. 36, č. 9, s. 326-329.

4. MACUROVÁ, A. K výstavbě a funkci postav ve Vančurově Rozmarném létu. Slovo a slovesnost, 1977, roč. 38, č. 3, s. 208-216.

5. VYGOTSKIJ, J. S. Psychologie umění. Praha : Odeon 1981, 522 s.

6. WIDMAR, R. L. Computer and literary scholarship. Computer and Humanities, 1971-1972, no. 4, s. 3-14.

7. FRANZOSI, R. Narrative as data : linguistic and statistical. International Review of Social History, 1998, vol. 43, s. 81-104.