1. Úvod

Tento článek vznikl na základě písemné práce k atestaci z informační vědy, výzkumu provedeného v rámci semináře na ÚISK FF UK "PSI - Informace veřejného sektoru" a analýzy pro Ministerstvo vnitra, která byla vypracována agenturou EPMA v druhém pololetí roku 2008. Článek velice stručně shrnuje důležité poznatky o informacích veřejného sektoru v České republice, které dnes stále bohužel nejsou dostatečně podrobovány systematickému výzkumu, a to i vzhledem k nedostatku vhodných vysokoškolských studijních programů, v jejichž rámci by k podobnému výzkumu mohlo docházet. Vedle ÚISK FF UK se problematice systematičtěji věnuje snad už jen Právnická fakulta Masarykovy univerzity, kde ovšem dochází k úzkému zaměření na právní podstatu věci. Právě v rámci informační vědy je možné fenomén informací veřejného sektoru sledovat z mnoha dalších hledisek, jako je např. hledisko sociální, ekonomické, morální či technologické.

Veřejný sektor je velmi významnou součástí a do jisté míry i tvůrcem a katalyzátorem informační společnosti. Neexistuje jednotné vymezení veřejného sektoru, každý stát do něj řadí orgány, organizace a instituce v souladu se svým historickým vývojem, tradicemi a kulturou. Podle „Zelené knihy o informacích veřejného sektoru“ [1] z roku 2000 je v členských státech EU možno s ohledem na různý právní výklad, zvyklosti a tradice rozpoznat tři přístupy k veřejnému sektoru:

• funkční přístup, kdy veřejný sektor zahrnuje ty instituce, které jsou nositeli státní moci nebo poskytují či plní veřejné úkoly,
• právně institucionální přístup, kdy pouze instituce, které jsou explicitně vyjmenovány v příslušném zákoně, mají charakter veřejného sektoru,
• finanční přístup, při kterém do veřejného sektoru patří všechny instituce, které jsou převážně financovány z veřejných zdrojů.

V ČR není sice veřejný sektor nikde explicitně definován, je však pojímán spíše institucionálně. Jsou do něj řazena zejména ministerstva, orgány veřejné správy, státem zřízené organizace. V naší legislativě se vyskytuje pojem „Orgány veřejné moci“ (též veřejný úřad), což je obecně orgán, který je oprávněn autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob [2]. Orgány veřejné moci mohou být pro konkrétní účely definovány různě [3].

Dalším důležitým pojmem je „veřejná instituce“. Je to subjekt, jehož založení a režim se odvozuje z veřejného práva, zejm. z práva správního. Veřejná správa přitom neznamená jenom autoritativní rozhodování o právech či povinnostech, ale i správu (obhospodařování) veřejných statků. Veřejnými prostředky se pak míní reálné napojení veřejných prostředků na veřejné rozpočty [4].

2. Informace a obsah veřejného sektoru

Za informace veřejného sektoru (anglicky „Public Sector Information“ – dále v textu i PSI) jsou (podle Evropské směrnice 2003/98/EC [5]) považovány veškeré dokumenty, databáze a další informace, které sbírá, uchovává a zpracovává veřejný sektor. Jsou chápány jako tzv. „dynamické znalosti“, které neustále proudí, proměňují se v čase, mají určitou časově omezenou platnost. Např. informace o počasí, o dopravní situaci, o aktuální vlastnické struktuře obchodní společnosti, o platných zákonech apod.

Obsah veřejného sektoru (anglicky „Public Sector Content“ – PSC) představuje shromážděné, zpracované, utříděné a uložené informace, které mají charakter spíše „statických znalostí“. Jsou to např. muzejní sbírky, vzdělávací programy, umělecká díla, knihy, obrazy, vědecké práce, výsledky výzkumu apod.

Oba pojmy se v některých dokumentech označují společným termínem „Informace/obsah veřejného sektoru“, anglicky Public Sector Information/Content, zkratka PSI/C.

2.1 Typologie informací veřejného sektoru

Typologie PSI není dosud závazně stanovena, na PSI se lze dívat z mnoha hledisek.

Administrativní hledisko

Základním klasifikačním kritériem může být rozlišení informací na administrativní (informace „o veřejném sektoru“ vztahující se k funkcím veřejných institucí jako takovým, např. informace o jejich organizačním uspořádání, kompetencích, rozhodnutích apod.) a neadministrativní, tj. informace „o vnějším světě“, které veřejná instituce sbírá a shromažďuje během plnění veřejných úloh a vytváří tak de facto informační obraz stavu prostředí, ekonomiky a společnosti (např. geografické informace, katastrální informace, informace o firmách, statistické ukazatele, výsledky výzkumu atd.).

Obsahové hledisko

Častým kritériem pro členění informací veřejného sektoru je typ obsahu. Rozlišují se informace geografické, meteorologické, environmentální, ekonomické a obchodní, sociální, dopravní, turistické, zemědělské, lesnické, o přírodě a přírodních zdrojích, informace právní, vědecké a výzkumné, vzdělávací, politické, kulturní aj. Typologie podle tohoto kritéria je velice flexibilní, nové kategorie mohou libovolně vznikat podle potřeby. Během let vzniklo několik pokusů o sestavení systematické typologie podle obsahu. Jedním z nich byl projekt MEPSIR financovaný Evropskou komisí [6], který se zabýval výzkumem stavu informací veřejného sektoru v členských státech EU. V rámci výstupů projektu byly informace veřejného sektoru rozděleny do šesti tematických oblastí:

• hospodářské informace,
• geografické informace,
• právní informace,
• meteorologické informace,
• sociální informace,
• dopravní informace.

Vymezení těchto šesti oblastí samozřejmě nepokrývá celé spektrum informací veřejného sektoru. Mohou k nim být přiřazeny ještě informace vědecké, výzkumné, kulturní, dále informace produkované systémem školství a zdravotnictví a další - takto chápe rozdělení informací veřejného sektoru např. OECD [7].

Lze identifikovat ještě další kritéria pro klasifikaci informací veřejného sektoru. Uvádíme některá z nich:

• institucionální hledisko (podle toho, která veřejná instituce informaci poskytuje),
• hledisko dostupnosti (informace dostupné offline, online),
• hledisko formy (informace textové, hlasové, obrazové, datové),
• hledisko nosiče (podle média, na kterém se informace přenáší, např. papír, magnetický nosič, komunikační sítě),
• hledisko aktualizace (podle toho, jak jsou informace aktualizovány, např. průběžně, dávkově, v jakých časových intervalech).

2.2 Opakované použití informací veřejného sektoru

„Veřejný sektor“ produkuje „informace veřejného sektoru“, které je žádoucí dále zpracovávat a využívat i mimo veřejný sektor. Tomuto procesu se říká „opakované využití informací veřejného sektoru“ (anglicky „a re-use of PSI“. Pro anglické slovo „re-use“ jsou výstižnými českými ekvivalenty ještě např. „znovuvyužití“, „další využití“, méně vhodný je překlad „opakované použití“. Znovuvyužitím informací veřejného sektoru je míněno jakékoliv další využití informací produkovaných veřejným sektorem mimo veřejný sektor, pro účely nesouvisející s plněním veřejných úloh. Poskytování informací navzájem mezi institucemi veřejné správy není považováno za opakované využití.

Opakované využití úzce souvisí s informačním trhem a ekonomickým rozvojem, kdy soukromé subjekty využívají informace veřejného sektoru jako vstupní surovinu pro vlastní potřebu nebo pro další šíření. Zejména produkce nových informačních produktů a poskytování informačních služeb s přidanou hodnotou je považováno za žádoucí jev a motor znalostní ekonomiky.

Jednotlivé státy mají nastaveny velmi různé podmínky pro opakované využívání informaci veřejného sektoru. Někde jsou PSI volně přístupné a uvolněné pro další zpracování komukoliv (např. v USA), někde jsou nastavena určitá omezení administrativního, provozního nebo finančního charakteru (např. ve Francii). Existují i různé obchodní modely: od poskytování informací zcela zdarma až po drastické zpoplatnění.

Opakované využití informací veřejného sektoru je spojeno s úrovní jejich digitalizace a nasazení ICT ve veřejném sektoru. Mnohem snadněji se poskytuje, získává a dále zpracovává digitální obsah než papírové listiny. Databázové technologie a internet umožňují informace poskytovat způsobem umožňujícím dálkový přístup, může je tedy získat prakticky kdokoliv z celého světa. Mohou tak vznikat nové informační produkty přeshraničního charakteru.

Evropská unie přijala k harmonizaci podmínek v členských státech Směrnici 2003/98/EC o opakovaném použití informací veřejného sektoru.

2.3 Zpřístupnění obsahu veřejného sektoru

Jak již bylo výše zmíněno, obsah veřejného sektoru je chápán poněkud odlišně než informace veřejného sektoru. Zatímco informace veřejného sektoru jsou díky svému dynamickému charakteru považovány za velmi vhodný zdroj pro opakované využití (přičemž často dochází k jejich transformaci), obsah, představující mnohdy ohromné sbírky a kolekce informací v nejrůznějších formách, již pro další přepracování tak vhodný není. Je však zdrojem znalostí, „intelektuálním jměním“, které, má-li být efektivně využito pro rozvoj znalostní společnosti, musí být zpřístupněno co nejširšímu okruhu zájemců.

Zpřístupňování (zveřejňování) informací je chápáno jako poskytnutí informací v jakékoliv technické podobě neomezenému okruhu subjektů, aniž by bylo potřeba o informace žádat - zde jsou nesmírně užitečné informační a komunikační technologie, s jejichž podporou lze zpřístupnit informační obsah uschovaný v knihách, muzejních sbírkách, výukových programech, galeriích, kulturních dílech, vědeckých statích a dalších informačních zdrojích, i obsah vyprodukovaný tzv. kreativním průmyslem (filmy, divadelní inscenace, televizní pořady, hry). Klíčem k co nejširšímu zpřístupnění informačního obsahu je jednak jeho digitalizace, jednak přenosové cesty a komunikační kanály.

Hlavní rozdíly mezi informacemi a obsahem veřejného sektoru znázorňuje obr. 1.

Obr. 1: Kategorizace a charakteristiky společného zdroje informací a obsahu veřejného sektoru

Zdroj: OECD. Working Party on the Information Economy. Digital Broadband Content: Public Sector Information and Content, 2006

2.4 Technologie poskytování dat veřejného sektoru

Ve veřejném sektoru se vyskytují informace a data v mnoha rozličných podobách a datových formátech. V podstatě každá instituce veřejné správy je dnes vybavena informačními a komunikačními technologiemi na úrovni, která jí umožňuje realizovat povinné agendy a plnit veřejné úlohy. Je tedy oprávněné se domnívat, že poskytování informací, ať už pro účely svobodného přístupu k informacím nebo pro účely opakovaného použití informací veřejného sektoru, nemůže být příliš velkým problémem. I když pro další zpracování v soukromém sektoru se mohou hodit i informace zaznamenané na „klasickém“ papírovém nosiči [8], pro vícenásobné a hromadné opakované využití je vhodnější, existují-li data v digitální podobě. Pro poskytování digitálních (či digitalizovaných) dat může veřejný sektor použít pestrou škálu záznamových médií a distribučních cest.

Pokud jsou data uchovávána v databázích či v elektronických formátech, neměl by být problém je vyhledat, vytřídit, vyexportovat a poskytnout. Tyto úkony však vyžadují lidskou práci, pro niž se na úřadech nedostává potřebných kapacit. Proto většina veřejných institucí usiluje o co největší míru automatizace procesů spojených s poskytováním informací, čehož lze nejsnáze dosáhnout zveřejněním informací způsobem umožňujícím dálkový přístup neboli publikací na webových stránkách. Zejména databáze s dynamicky se měnícím obsahem (jako je např. Obchodní rejstřík, meteorologické informace, dopravní informace apod.) zpřístupněné online na webu široké veřejnosti jsou chloubou České republiky a dozajista velkým přínosem pro občany i podnikatele. Imperativ rozšiřování online služeb veřejného sektoru navíc zesiluje s pokračujícím rozvojem eGovernmentu.

U datových formátů je důležité, aby byla před tzv. „uzavřenými formáty“ [9] dávána přednost všestranně použitelným „otevřeným formátům“. Na to ostatně pamatuje i příslušná Směrnice, konkrétně v odst. 13 preambule, kde uvádí: „Pro zjednodušení opakovaného použití by měly subjekty veřejného sektoru poskytovat své vlastní dokumenty ve formátu, který nezávisí na použití zvláštního programového vybavení, pokud je to možné a vhodné.“ Dodržování tohoto doporučení Komise skutečně zkoumá, jak dokládá zahájení řízení pro porušení povinnosti s některými státy.

Instituce veřejné správy v ČR zveřejňují informace v různých formátech a různými způsoby. Nejčastěji se můžeme setkat s těmito formáty a distribučními cestami:

Offline

• datové soubory v různých datových formátech (txt, dbf, csv, xls aj.),
• doprovodné aplikace pro prohlížení dat a práci s nimi).

Online

• webová stránka (HTML dokument),
• dokument ve formátu XML,
• dokument „ke stažení“ v jiných formátech,
• webové služby.

2.5 Právo na informace

Právo vědět neboli právo na informace patří k základním právům občana ve svobodné a demokratické společnosti. Právo na informace v ČR upravuje především Listina základních práv a svobod, a to ve dvojí podobě:

• Jako základní politické právo – právo na informace v čl. 17 (odst. 1: Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny a odst. 5: Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti.). Podmínky a provedení stanoví zákon.
• Jako jedno z práv hospodářských, sociálních a kulturních v čl. 35 (odst. 2: Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.)

2.6 Právo informaci dále využít a skutečná praxe

Demokratické právo občana informaci získat není nijak limitováno účelem, pro který občan tuto informaci hodlá dále využít. Dalo by se říci, že „státu do toho nic není, jak občan s informací naloží“. Pokud tedy veřejná správa poskytuje značné množství dat zveřejněním, nemělo by být nijak problematické tato data dále využívat v jakýchkoliv privátních informačních systémech či k tvorbě nových informačních služeb.

Jelikož je výzkum celé problematiky v ČR teprve na počátku, autor článku se rozhodl na ÚISK FF UK vést na téma informací veřejného sektoru výběrový seminář. V průběhu dubna a května roku 2008 byl v jeho rámci ve spolupráci s posluchači proveden terénní průzkum, který měl za cíl zmapovat obecnou dostupnost PSI u vybraných institucí české veřejné správy. Výzkum spočíval v jednotné žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jejímž cílem bylo poskytnutí kompletního přehledu digitálních dat dané instituce, které by bylo možné nějakým způsobem opakovaně využít. Základní referencí byl Ceník informačních produktů a služeb Českého statistického úřadu [10], což je dobrý příklad dokumentu, kterým by měla disponovat každá instituce české veřejné správy pro usnadnění obecného přístupu k informacím veřejného sektoru.

Zaslaná žádost byla jednotná, následujícího znění:

"Žádám o kompletní tematicky strukturovaný katalog všech elektronických dat (databáze, části databází, dokumenty - PDF, DOC, TXT, XLS, JPG, PPT, DBF atd. - veškeré formáty, audio záznamy, video záznamy, geografické vrstvy), které má Vaše instituce k dispozici k (datum podání žádosti) a na které se nevztahují § 9 a § 11 zákona č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, společně s přesnými podmínkami jejich OFFLINE poskytnutí (CD, DVD, tedy nikoliv webová stránka + ceny, licenční podmínky, formát dat, přesnost, aktuálnost atd.). Katalog je požadován v elektronickém formátu Microsoft Excel (XLS), ale není to podmínkou (pokud ne XLS, tak jiný, otevřený elektronický formát)."

2.6.1 Reakce institucí veřejného sektoru

Průzkum mezi vybranými institucemi (např. Akademie věd ČR, NIPOS, ÚZIS, CENIA, ČHMÚ, NKÚ, Pozemkový fond, NPÚ, ČÚZK, VÚGTK aj.) ukázal, že každá instituce si výše uvedenou žádost vykládala pokaždé poněkud jinak, přičemž reakce na podobnou komplexní žádost jsou cenným zdrojem informací o současném stavu možnosti opakovaného využití informací produkovaných povinnými subjekty podle zákona č. 106/1999 Sb.

Český hydrometeorologický ústav např. uvedl, že „ČHMÚ není dle §2 odst. 1 a 2 zákona č. 106/1999 Sb. státním orgánem ani orgánem státní samosprávy a proto nejsme povinnými subjekty ve smyslu tohoto zákona“, což ze současného znění zákona 106/1999 Sb. a z četných judikatur takto jednoznačně rozhodně neplyne [11]. Nicméně je možné konstatovat, že zástupci ČHMÚ zvolili tu nejjednodušší cestu, jak se s obtížnou žádostí vypořádat, vzhledem k absenci jakýchkoliv možných sankcí definovaných legislativou pro případ neoprávněného odmítnutí informační žádosti. (Přitom bylo v rámci následného průzkumu webových stránek www.chmi.cz zjištěno, že existují poměrně ucelené nabídky informací, které ČHMÚ produkuje v rámci své činnosti [12] a které jsou určeny i pro komerční využití. Stačilo tedy místo výmluvy o nepovinném subjektu zaslat odkazy na tyto webové stránky.)

Jiný přístup zvolil Ústav zdravotnických informací a statistiky, kde na žádost odpovídal ředitel odboru sběru, kontroly a zpracování dat, který ihned pochopil smysl žádosti - v tomto ohledu je důležité, aby pracovníci povinného subjektu, kteří jsou pověřeni vyřizováním žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb. a zároveň nejsou dostatečně kvalifikování z hlediska současné (poměrně složité) problematiky poskytování informací, minimálně absolvovali nějaké vhodné školení. V reakci na žádost bylo sice uvedeno, že ÚZIS příslušným katalogem (či ceníkem) nedisponuje, ovšem odpověď zároveň zahrnovala i poměrně podrobný kvalifikovaný popis veřejně dostupných informačních produktů ústavu, i včetně základního popisu a přibližné konečné ceny dostupných dat.

Poměrně zajímavě se k žádosti postavil Národní památkový ústav, který disponuje celou řadou velice zajímavých databází z kulturní oblasti. Po určitém upřesnění původní žádosti byla tato zcela zamítnuta generálním ředitelem NPÚ [13], který zamítnutí odůvodnil specifickým výkladem informačního zákona, podle kterého „jsou povinné subjekty povinny poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. NPÚ tedy poskytuje jen ty informace, které přímo souvisí s plněním jeho úkolů (...) a tímto uvádí, že není příslušným orgánem, do jehož působnosti spadá okruh dotazů žadatele týkajících se poskytnutí shora uvedených dat.“ Jinak řečeno, NPÚ se nesprávně domnívá, že nemusí žadateli na základě žádosti své datové sady poskytnout, jelikož problematika elektronických dat nespadá do jeho působnosti. Je docela možné, že NPÚ by konkrétní žádost o poskytnutí specifického informačního produktu (např. databáze památek ČR) vyřídil kladně, čemuž odpovídá i druhý důvod pro zamítnutí žádosti: „...informační povinnost se netýká (...) vytváření nových informací..“ Požadovaný základní seznam disponibilních dat je samozřejmě možné za novou informaci podle zákona považovat - povinné subjekty v naprosté většině případů podobný soupis elektronických dat nemají k dispozici, i když je to jeden ze základních prvků tzv. data managementu. V tomto směru přístup NPÚ můžeme přirovnat k restauračnímu zařízení bez jídelního lístku; pokud přímo neuhodneme sami, co je skryto v hrncích v kuchyni, bude naše žádost o seznam dostupné potravy zamítnuta. Obecné nepochopení problematiky opakovaného využití PSI pak ilustruje poslední věta textu zamítnutí žádosti: „Veškeré informace, které je NPÚ povinen ze zákona poskytnout, jsou uveřejněny na webových stránkách NPÚ a veřejně přístupné přes internet,“ kde je zřejmá tendence zaměňovat „uveřejnění“ s „poskytnutím“.

Za Českou informační agenturu životního prostředí (CENIA) odpovídal na žádost opět ředitel instituce, což svědčí o relativně vysoké náročnosti zpracování poměrně jednoduchého požadavku na vytvoření prostého seznamu elektronických dat vyprodukovaných či spravovaných povinným subjektem. Odpověď se tentokrát nesla v poměrně neutrálním duchu, protože CENIA doporučila využití tzv. Metadatového systému, který by skutečně mohl plnit funkci katalogu informačních zdrojů a datových sad z rezortu Ministerstva životního prostředí, nicméně je v něm možné pouze vyhledávat na základě klíčových slov, bez možnosti si zobrazit tematicky strukturovaný seznam dat, nehledě na skutečnost, že velká část takto náhodně vyhledaných metainformací není platná (nefunkční linky, zastaralé kontaktní údaje atp.). Opět se hlavním problémem jeví neexistence povinnosti jakýmkoliv způsobem evidovat elektronická data, která vznikají v rámci činnosti povinného subjektu, což je samozřejmě doprovázeno zvýšenými náklady způsobenými např. dohledáváním dat, jejich častou duplicitou či nepřesnostmi, což jsou průvodní jevy nedostatečně uplatňovaných postupů data managementu.

Podobně jako ze strany NPÚ byla žádost zcela zamítnuta také Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním (ČÚZK), v jehož rozhodnutí je opět klíčový argumentem výklad zákona č. 106/1999 Sb., podle kterého povinný subjekt nemusí na základě žádosti vytvářet novou informaci, za kterou se obecně považuje i prostý soupis dostupných dat. Na druhou stranu, ČÚZK disponuje poměrně vyspělou službou poskytování dat veřejnosti i dalším (komerčním) zpracovatelům, která je vybavena ucelenou nabídkou dostupných informací a ceníkem svých informačních produktů a služeb [14]. To je možné za katalog dle žádosti považovat, ale v rozhodnutí o odmítnutí žádosti bohužel zmíněn nebyl. Navíc se poskytování údajů ve správě ČÚZK řídí zvláštními zákony (zákon č. 359/1992 Sb. o zeměměřických a katastrálních orgánech, zákon č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí, zákon č. 200/1994 Sb. o zeměměřictví), které jsou při aplikaci v praxi nadřazeny obecnému informačnímu zákonu.

Kvalifikovaný přístup k žadateli projevil zástupce Pozemkového fondu ČR (vedoucí odboru informatiky), který ihned žádost správně pochopil a rozhodl se místo jejího prostého odmítnutí dále komunikovat s cílem co nejlépe osvětlit situaci v této instituci. Zástupce PF ČR přímo sdělil, že žádný takový seznam nemají vzhledem k absenci data managementu, ale že by bylo ho možné nechat na zakázku vyrobit, samozřejmě za poměrně vysokou cenu, kterou by hradil žadatel. Zároveň konkrétně popsal situaci, která je v mnohém podobná i ostatním veřejným institucím - často neexistují centrální datová skladiště, takže příslušný zaměstnanec ukládá data ve své gesci do svého počítače, kde jsou následně velmi špatně dostupná nejen pro opakované využití, ale často i pro samotné použití ze strany producenta - poskytovatele.

2.6.2 Závěry terénního výzkumu

Výše popsaný terénní výzkum prokázal, že potenciál efektivního opakovaného využívání PSI je snižován především nedostatkem relevantních metainformací, což přináší problémy nejen potenciálním zájemcům o PSI, ale také samotné veřejné správě. Objem informací a dat produkovaných institucemi veřejné správy vzhledem k překotnému rozvoji informační společnosti a eGovernmentu neustále přibývá a v případě nedostatečných systémových opatření bude správa takto roztříštěných a nepopsaných dat čím dál tím dražší a náročnější. Bylo by velice užitečné, kdyby povinné subjekty, které nějakým způsobem produkují a využívají elektronická data, měly určitou povinnost spravovat standardní katalog (ceník, seznam, metainformace), kde by byly jasně popsány základní atributy dat společně s podmínkami jejich poskytnutí a možného opakovaného použití. V tomto směru zákon č. 106/1999 Sb. příliš nefunguje, protože v podstatě znemožňuje vyžádat si odpověď na základní otázku opakovaného uživatele PSI, která zní: „Jaká data, v jaké kvalitě, v jakém formátu a za jakých podmínek poskytujete?“ (Cestou k řešení může být vytvoření informačních systémů o informačních systémech veřejné správy a o datových prvcích.)

Určitým problémem se také zdá být nedostatečný důraz, který je kladen na personální stránku celého procesu vyřizování žádostí o informace; z hlediska žadatele – „re-usera“ je totiž často velice složité už jen pouhé vysvětlování záměru žadatele, popř. rozdílu mezi „zveřejněním“ a „poskytnutím“ informačních produktů veřejné správy. Na druhou stranu, pokud se vyřízení žádosti ujme informačně a počítačově gramotný zaměstnanec, nebývá problém ani s výkladem informačního zákona, ani s úřední neochotou.

2.7 Stručný přehled vývoje problematiky informací veřejného sektoru v ČR

První oblastí, kde se začalo diskutovat o možnostech opakovaného využití informací veřejného sektoru a vytváření podmínek pro ně, byly hospodářské informace a geografické informace. Prvními subjekty, které se začaly problematikou opakovaného využití informací veřejného sektoru zabývat, byly neziskové organizace Nemoforum, Česká asociace pro geoinformace a BMI sdružení. Později se připojila agentura EPMA a Iniciativa Czech PSI Watch.

Nemoforum bylo založeno v říjnu 1999 jako jeden z výstupů projektu EU, který byl financován z programu Phare. Pro Český úřad zeměměřický a katastrální ho zajišťovala nizozemská agentura Kadaster International. Nemoforum je účelové sdružení založené podle §§ 829-841 občanského zákoníku a nemá právní subjektivitu. Účastníky Nemofora mohou být orgány veřejné správy, profesní svazy, komory či sdružení a vysoké školy, přičemž každý účastník jmenuje jednoho svého zástupce jako člena pléna Nemofora. Členem sdružení se nemůže stát fyzická osoba či jednotlivá firma. Nemoforum se chce na základě spolupráce institucí z veřejné, profesní (soukromé) i akademické sféry podílet na vybudování funkčního eGovernmentu v České republice, který jejím občanům umožní - v oboru informací o nemovitostech a o území - rychlou a jednoduchou komunikaci s veřejnou správou. Záměrem Nemofora je přispívat k řešení nejrůznějších problémů s tím spojených, v souladu s vývojem v Evropě i ve světě, za účelem uspokojení potřeb uživatelů, pořizovatelů i správců těchto informací.

Česká asociace pro geoinformace (CAGI) vznikla v r. 1997 jako občanské sdružení, jehož členy mohou být fyzické i právnické osoby. Posláním asociace je maximalizovat využití geodat a geoinformací a geoinformačních technologií ve prospěch občanů, kvalitní veřejné správy a podnikání a reprezentovat českou geoinformační komunitu v rámci ČR a navenek. CAGI reprezentuje nejvýznamnější firmy českého geoinformačního průmyslu a systematicky se věnuje i ovlivňování systémových podmínek pro geoinformační podnikání v ČR.

BMI sdružení každoročně organizuje kampaň Březen – měsíc internetu [loňský, 11. ročník akce byl ročníkem posledním - pozn. redakce]. Již při svém 2. ročníku v r. 1998 byly jedním z cílů kampaně také „informace o obsahu českého i světového Internetu a možnostech jeho využití“. V dalších letech se do programu Března zařazovaly akce zaměřené na informační služby veřejného sektoru, zpřístupňování dat a informací veřejného sektoru. Od r. 2004 se problematikou opakovaného využití PSI systematicky zabývá také EPMA – Agentura pro evropské projekty & management – zájmové sdružení právnických osob. EPMA se zapojila do evropských konsorcií v projektech EU ePSI, MEPSIR a ePSIplus. Je zakládajícím členem Iniciativy Czech PSI Watch, což je jediná iniciativa zaměřená na problematiku informací veřejného sektoru v ČR. EPMA provozuje tematické webové stránky www.czechpsi.info, soustavně monitoruje situaci na trhu informačních služeb a udržuje kontakty s komerčními zpracovateli PSI. EPMA uspořádala v lednu 2008 ve spolupráci s Ministerstvem vnitra Národní konferenci o opakovaném využití informací veřejného sektoru, které se zúčastnili zástupci EK, projektu ePSIplus, představitelů české veřejné správy a zástupci komerčních zpracovatelů informací. Podobné akce, které propojují aktéry z různých oborů a sektorů, jsou v současné době jednou z nejefektivnějších metod pro obecné dosažení společné shody a to nejen v ČR, ale i v celé Evropské unii.

Poměrně nedávno (r. 2007) vzniklo Sdružení pro dopravní telematiku. Jeho základním posláním je aktivní a koordinovanou činností docílit urychleného rozvoje oboru dopravní telematiky v oblasti pozemních komunikací, železniční, vodní i letecké dopravy v České republice, a tím přinášet technické, ekonomické i ekologické přínosy české společnosti i svým členům. Jednou z aktivit je také vytváření informační platformy v oblasti dopravní telematiky pro výměnu informací mezi různými typy partnerů a členů (státní správa a veřejná samospráva, automobilový průmysl, dodavatelé technologií a služeb, komunikační operátoři, univerzity a výzkumná centra, systémoví integrátoři, dopravci, stavební společnosti atd.).

V akademickém roce 2007/2008 pak byla zahájena výuka v rámci semináře "Informace veřejného sektoru" na ÚISK FF UK, který měl mezi studenty značný ohlas; v tomto prvním roce výuky se ukázalo, že téma PSI právem náleží do oboru informační věda a že orientace v této oblasti je pro budoucího informační specialisty nezbytná.

Nejdůležitějšími institucemi z hlediska problematiky PSI na celostátní úrovni jsou dnes především:

• Ministerstvo vnitra a jeho klíčová pozice v rámci rozvoje informační společnosti ČR,
• Úřad pro ochranu osobních údajů,
• Rada vlády pro informační společnost,
• jednotlivá ministerstva a ústřední orgány státní správy.

3. Závěr

Problematika informací veřejného sektoru je velmi široká a všeobjímající, protože se dotýká téměř všech oborů lidské činnosti. Alespoň částečná znalost problematiky může značně zkvalitnit život jednotlivce vzhledem k velkému potenciálu informačního obohacení, který souvisí s běžným používáním a ekonomickým zhodnocením PSI.

Česká republika má v současné době z hlediska opakovaného používání PSI ve srovnání s jinými evropskými zeměmi relativně slušné postavení, což plyne především z dobré spolupráce některých institucí neziskového, veřejného a privátního sektoru. Mezery můžeme hledat především v akademické sféře, kde by v rámci celorepublikové univerzitní výuky a základního výzkumu bylo žádoucí rozšiřování povědomí o možnostech využití PSI, protože dnes již můžeme říct, že orientace ve vesmíru PSI je jednou ze základních podmínek efektivní existence jednotlivce - občana ve společnosti.

Problémy ohledně efektivního přenosu, výměně a sdílení PSI dnes nespočívají ani tak v legislativním rámci jako spíše v nedostatku ochoty či nedostatečně vzdělanosti odpovědných zaměstnanců jednotlivých státních institucí. Od určité velikosti by každá instituce veřejného sektoru mohla zaměstnávat informačního specialistu, který by vedle samotných dat poskytoval i odborné informační služby. V tomto směru je důležitý pozitivní tlak směrem na odpovědné pracovníky ve veřejné správě, kteří mají na starost vše spojené s poskytováním veřejných informací a dat veřejnosti.

Z hlediska informační vědy jako oboru je důležité toto téma neopomíjet, podobně jako jiná informační témata spojená s veřejnou správou (e-government, e-participace atd.), protože v ČR neexistuje mnoho jiných studijních oborů, v jehož rámci by bylo možné tuto problematiku zkoumat na vysoké úrovni. Hezkým důkazem budiž vyjádření jedné z posluchaček magisterského studia INSK, která po ukončení semináře prohlásila: "Seminář nejenže naplnil má očekávání, ale dokonce byl ještě lepší. Obávala jsem se, že to bude samá právničina, a nebo podobné nudné záležitosti. Nakonec ale mohu říct, že jsem se dozvěděla spoustu nových věcí, o kterých jsem nevěděla a v budoucnu spoustu znalostí získaných prostřednictvím tohoto výběrového semináře určitě využiji a budu za ně ráda."