Místo úvodu

Motto:
"Zhasni, dívá se na tebe blecha" (S. Beckett, Hry)

Setká-li se svýše uvedeným výrokem vyjmutým z komunikační situace, člověk neznalý filozofie S. Becketta, bude mu jeho smysl možná nejasný. Pro člověka obeznámeného s filozofií existencialismu, zapadne tento výrok jako kamínek do mozaiky a vyvolá v něm patrně následující řetěz asociací: Člověk je se svou existencí uvnitř. S každým pohledem zvnějšku vniká dovnitř cizí, profánní svět. Pocit, že člověk je posuzován podle toho, jak se jeví zvnějšku, je bolestivý, nesnesitelný.

To byl pohled, opírající se o významy slov, již hotové filozofie fixované v odborných publikacích, učebnicích či encyklopediích.
V dialogu postav, jehož je věta součástí, však může nabýt výrok zcela jiných významů. Proto semiotici, dříve než se odváží výrok hodnotit, snaží se zjistit, jakou roli výrok v komunikaci plní. Zkusme stanovit, kdo vlastně s kým a co komunikuje.
Komunikace se účastní: muž a žena. Pravým aktérem komunikace je však ve skutečnosti autor S. Beckett a informace je adresována čtenáři. A kdybychom chtěli být zvláště důslední, museli bychom konstatovat, že aktérem komunikace je nejspíše jakási neurčitě vymezená část populace (reprezentovaná postavou muže), která prostřednictvím autora S. Becketta, komunikuje názor skupiny komusi, v němž předpokládá porozumění pro popisovaný postoj k životu či světový názor.
Vidíme, že v procesu semiózy (tzn. situace, v níž se jistá skutečnost stává znakem, funguje jako znak a je přijímána jako znak), dochází ke složitému transkódování tzn. zpráva prochází několika proměnami.

Podívejme se na komunikační situaci podrobněji.Výrok vyslovila žena (družka, manželka?) mužské postavy. Směřuje ho k mužovi, který je popisován v situaci, která je později (filozofy) definována jako existencialistický postoj k životu. Ani muž ani žena, ani autor S. Beckett a samozřejmě ani čtenář, nemohou v době vzniku díla vědět, že po letech, až názor na to, co se zde v atmosféře doby rodí, dostane definitivní podobu, bude definován jako existencialismus.

Žena možná tuší, kam postoj k životu jejího partnera může zavést. Proto její výrok na adresu jeho uzavřenosti vůči světu, je spíše výčitkou, tedy spíše tím, co tento postoj popírá, než že to by sloužilo později jako příkladná ilustrace budoucí filosofie.

Kdyby názor ženy převážil možná, by se myšlenkový vývoj vyvíjel poněkud jinak a citovaný výrok by u budoucích čtenářů doznal zcela jiného významu (např. ten, že muž žil neuspořádaný život, do té míry, že se v jeho pokoji vyskytly blechy). Protože se tak nestalo, stal se názor "neurčité části populace" oficiálně sdíleným názorem a dostal se do učebnic jako sdělení, o němž lze říci, že k datu vydání tohoto sdělení ho lze považovat za informaci o názoru této části populace. Výroku je teprve potom možné rozumět v duchu informací, které máme k dispozici v dostupných textech, případně obohacených o osobní zkušenost.

Pokus o sémiotickou interpretaci informace

Ve společenských vědách vzrůstá v současnosti zájem o jevy spojené s komunikací znakových a zejména neznakových skutečností a je naléhavěji pociťována potřeba pochopit jejich úlohu při utváření užších mezilidských, ale i širších společenských vztahů. Výsledky zkoumání verbální a neverbální komunikace téhož subjektu dospívají často k rozporuplným výsledkům. Pro porozumění obsahu komunikace není totiž často důležité, co komunikující osoby říkají, ale jaké obsahy komunikují pomocí gest, intonací a zejména svou předchozí a následnou činností.

Z výše uvedených důvodů se ukazuje nedostatečnost používaných implicitních sémiotik, analyzujících přirozený jazyk jako nejvýznamnější prostředek dorozumívání. Značného významu nabývají naopak tzv. explicitní sémiotiky, které pracují se znakem v širším slova smyslu, do něhož lze zahrnovat objekty, situace, procesy apod.

Díky příklonu k sémiotickým aspektům skutečnosti se pojem informace jakoby zdvojil a přestává být proto obecně srozumitelným. Na jedné straně se o informaci uvažuje jako o údaji, který čerpáme z dokumentů, na straně druhé je informace v širším slova smyslu pojímána jako "název pro obsah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu přizpůsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním" (1, s. 32). Podívejme se na problém podrobněji.

Ve většině odborných publikací, učebnic, encyklopedií je informace formulována jako SDĚLENÍ, jako produkt komunikace, zaznamenaný v přirozeném jazyce, k jehož pochopení se nabízí tradiční lingvistické nástroje. Toto pojetí se však v souvislosti se specifickými přístupy společenských věd ukazuje jako nedostatečné. Rovněž pojetí informace jako komunikovatelného poznatku implikuje, že předmětem zájmu není samotná informace, ale spíše její časoprostorový přenos.

Námitky proti nedostatečnosti čistě lingvistického pojetí, které analyzuje informaci, text, sdělení bez vztahu

• k jejich neverbálnímu kontextu,
• k vyšším kontextovým celkům, zejména k teoriím,
• ke vztahu k semióze
• se objevují již řadu let.

Velmi pádné důvody proti zjednodušujícímu pojetí vztahu jazykové formulace informace a jejího obsahu nalezneme u K. R. Poppera.

"Filosofie smyslu a filosofie jazyka (pokud se zabývají slovy) jsou na nesprávné cestě. Ve věcech intelektu stojí za námahu jedině pravdivé teorie nebo teorie, které se pravdě přibližují – přibližují více než nějaká jiná (konkurující) teorie…. Vztah mezi teorií (nebo tvrzením) a slovy použitými pro její formulaci je v určitých ohledech analogický vztahu mezi napsanými slovy a písmeny použitými k jejich napsání. … Písmena i slova jsou pouhými prostředky k dosažení určitých (pokaždé jiných) cílů…. Z intelektuálního hlediska jsou jedinými důležitými cíli: formulace problémů, pokusné navrhování teorií k vyřešení oněch problémů a kritická diskuse o konkurenčních teoriích. "(2, s.24) "Popírám, že zpravidla musíme porozumět slovům, abychom pochopili teorii … (2, s. 26) .. neexistuje prostě žádný přesný pojem (2, s.29) .. není možné hovořit tak, abyste zabránili nedorozumění: vždy se najde někdo, kdo vás špatně pochopí. (s. 31)

Uvedené nejasnosti jsou diskutovány, i když sporadicky, i na veřejných vědeckých knihovnicko-informatických fórech. Již v roce 1988 na kongresu FID v Helsinkách zaujala E. Currás "skutečnost, že v anglosaských a severoamerických zemích se hovorí o informácii a v krajinách starého kontinentu … o dokumentácii. Čo si možeme predstavovať pod tými dvoma pojmami? Prečo sú tu rozdielne teórie? Keď som si prečítala a prestudovala príspevky, a premýšlala nad týmto námetom, dospela som k záveru, že problematika pojmu informácie je jedna záležitost a informačná veda – information science (u nás informatika a knihovnictví pozn. autora) druhá. Zatiaľ čo prvý okruh se zaoberá informáciou jako takou, druhý okruh se zamera prevažne na komunikáciu ve společnosti."

Abychom dospěli k nějakému řešení neurčitosti pojmu informace, pokusíme se pro počátek o určitou diferenciaci pojmu informace.

1. Za informaci pojímanou jako sdělení můžeme považovat informaci, o jejíž důležitosti pro nás jsme přesvědčení, o níž víme nebo se domníváme, že je někde uložena a naším cílem je dopravit ji z místa, kde se vyskytuje, na místo, kde je potřeba. Předpokladem nalezení a dopravení je formulovat vhodně dotaz a najít prostředek, jak informaci přepravit (Internet, MVS, MMVS). K tomuto účelu jsou jako pomůcky využívány katalogy, tezaury, MDT apod.

Jednotkou přenosu v tomto pojetí není zpravidla informace (ve smyslu věta, souvětí, úsek textu), ale celý dokument, text, upravený tak, aby údaje v něm obsažené byly připravené pro využití. Úlohou informační vědy a knihovnictví v tomto tradičním pojetí je vytvoření prostředí a mechanismů, aby dokumenty byly klasifikovány ve shodě s poznatky současné vědy a označeny způsobem, který je umožní vyhledat mezi množstvím ostatních.
Hodnota informace jako sdělení je vyjadřována vahou informace na trhu dokumentů.

2. Při výčtu komunikačních a informačních vazeb člověka ke světu a okolním lidem však nevystačíme pouze s popisem vazeb s informačními systémy a informacemi uloženými ve znakové podobě. Lidské chování obsahuje celý komplex informačních a komunikačních vztahů vyjádřených nejen znakově, ale i v  neznakové podobě. Poukážeme na šíři komunikační situace, v níž nutno interpretovat každý výrok:

• Neverbální komunikace - komunikace prostřednictvím chování a jednání,
• verbální komunikace - komunikace s ostatními živými bytostmi pomocí přirozeného jazyka či jiných způsobů dorozumívání,
• komunikace se svým vědomím i podvědomím,
• komunikace s fyzickým světem,
• komunikace s poznatky uloženými na informačních nosičích.

(Některé z těchto forem komunikace probíhají nejen v lidském ale i ve světě vyšších živočichů. První poukázal na skutečnost, že "vztah zvířete k prostředí není jen vztahem podnětu a reakce, ale že zvíře se pohybuje ve světě, kde každý objekt má svůj význam J. Uexküll. Zakladatel biosémiotiky. T. A. Sebeok a další jsou toho názoru, že z hlediska sémiotiky platí v lidském i zvířecím světě podobné zákony.)

Komplex pěti výše uvedených prvků a jejich vztahů, tvořících součást lidské komunikace, musí být vzájemně koordinován, aby výsledkem byla úspěšná orientace člověka ve světě a tudíž porozumění sobě, ostatním i svému okolí. Hodnota informace jako součást lidské komunikace je vyjadřována vahou informace na trhu porozumění

Od pojmu koordinace jednotlivých součástí komunikace a pojmu porozumění jako výsledku této koordinace se bude odvíjet i naše další analýza pojmu informace. Úsilí o porozumění jsme nazvali sémiotizací dění. V minulém článku jsme zdůvodnili, proč nelze sémiotizaci redukovat pouze na svět významů obsažených výlučně ve verbální komunikaci. V našem pojetí zahrnuje sémiotizace celý proces interakce člověka se sebou samým, ostatními i světem a přesahuje tak hranice vymezené tzv. pojmenovávacím paradigmatem. Namísto analýzy slov a jejich významů při verbální komunikací se zabýváme analýzou vzorců, gestaltů, schémat reprezentujících porozumění. Protože problém asociativního či spíše holistického, induktivního či spíše deduktivního přístupu k této otázce je velice diskutovaným problémem, uvedu názory představitelů obou stanovisek:

Holistický přístup:

"Věda není stravováním smyslových dat, která do nás vnikají očima, ušima atd., a která svaříme dohromady, spojíme asociacemi a potom povýšíme na teorie. Věda se skládá z teorií, které jsou naším výtvorem. My teorie děláme, pak s nimi jdeme do světa, aktivně svět zkoumáme a staráme se, jakou informaci jsme schopni ze světa vytáhnout, vyrvat mu ji. " (3, s. 48) … "To je v krátkosti věda a její dějiny.. Běžné pojetí je úplně jiné. Běžné pojetí nazývám kbelíkovou teorií lidského ducha. Naše hlava je jakýsi kbelík. Ten má otvory a těmito otvory dovnitř přitékají informace ze světa. Taková je též základní pedagogická teorie. Na kbelík se nasadí trychtýř a tím dovnitř vtéká vědění. … děti zahrnujeme odpovědmi, aniž samy předtím položily otázky a otázkám, které samy kladou nenasloucháme. " (3, s. 49)

Asocianistický přístup:

Informační výměna mezi světem a člověkem opírající se o asociativní model vnímání informací, při němž mozek zpracovává 109 bitů/sec informací, "do ´vedomej´ sféry prichádzá asi 100 bitov za sekundu, čo znamená stratu 107 bitov za sekundu v prechode z úrovně fyziologickej do urovně psychologickej . Odvažila bych se povedať " tvrdí E. Currás v článku o neuronóvém metabolismu informácie, že nejde ani tak o stratu, jako o nedostatečné využitie"
Podstatou tohoto pojetí je představa " informace jako suroviny, kterou je možné spracovať vďaka ´schopnosti´ mozgu". (viz R.M. Bergström)

Nejdeme tak daleko jako Popper, který tvrdí, že "všechny hypotézy, všechny teorie jsou geneticky co do svého vzniku, apriorní". (3, s. 30). Přesto máme vážné důvody pochybovat o vzniku informací převážně jako důsledku pasivního přijímání podnětů z vnějšího světa.

Bližší našemu pojetí je představa, k níž se dopracovali psychologové při výzkumu interakce dítěte s prostředím. Dle J. Piageta jsou výsledkem těchto interakcí se světem a lidmi schémata, která jsou hypotézami, teoriemi dítěte, jak funguje svět. Nové události se snaží dítě vysvětlit pomocí již hotových schémat- proces asimilace. Jestliže staré schéma nevyhovuje, modifikuje se stávající schéma, podobně, jako se modifikuje vědecká hypotéza či teorie- proces akomodace.

Modelování komunikační situace pomocí šachové hry.

Při zkoumání velmi složitých skutečností, a tím informační a komunikační struktura lidského chování nesporně je, se velmi často uplatňuje analyzování složité situace na jednodušších modelech, které umožňují pochopit základní souvislosti, které jsou pro situaci charakteristické. Ve společenských vědách se velice často aplikuje model hry.

Proto jsme na pomoc k pochopení situace, v níž probíhá skutečná komunikace a rodí se a zanikají informace, použili model hry, konkrétně hry šachové. Půjde o jakýsi myšlenkový experiment, který nám má usnadnit rozhodnutí, zda zvolený přístup ke zkoumání má či nemá opodstatnění. Předností šachové hry oproti skutečnosti je fakt, že má relativní omezený počet prvků, s nimiž pracuje (6 různých figur) a přehlednost jejích pravidel. Řada vědců (L. Wittgenstein, F. de Saussure, J. Kabele apod.) tuto možnost při svých myšlenkových pochodech využila.

Analogické znaky šachové hry a komunikace

Charakteristika modelové situace

Komunikaci budeme modelovat jako hru dvou soupeřů.
Za informaci budeme považovat každý jednotlivý tah.
Každá jednotlivá pozice vzniklá na základě nového tahu je analogická nové
rozhodovací situaci.
Komunikace v šachu má stejně jako v životě dvě tváře:
výměnu informací s úmyslem informovat soupeře o svých úmyslech
utajování, znejasňování, poskytování falešných informací, s cílem zmást účastníka

Hodnota figur

Jednotlivým figurám jsou přiřazeny standardní hodnoty (v pořadí pěšec, kůň, střelec, věž, dáma – 1, 3, 3, 5, 10), stanovené na základě možností jejich pohybu na šachovnici.
Vycházím z hypotézy, že hodnotu figury nelze stanovit na základě nějaké její apriorní hodnoty, dané na počátku, ale pouze ve vztahu ke změnám postavení figur v aktuální pozici. Při stanovení hodnot tahu používáme metodu rozlišení vzhledem ke dvěma závislým proměnným:

1. alternativní tahy
2. změna pozice

Tabulka 1: Podklad pro analýzu (Ukázka je fiktivní a zaznamenává pouze tahy bílého. Ukázka většího počtu tahů obou soupeřů by nebyla pro nešachisty zajímavá.)

Odkazuje k alternativním tahům	Odkazuje ke změně pozice:
Tah x: Se2 – g4 (střelec táhne z e2 na g4)	zahájení tlaku na královské křídlo posílení diagonály pohrožení figury
Tah y: Vf1 – e1 (věž táhne z f1 na e1)	zahájení tlaku na královské křídlo v dalším tahu hrozba ohrožení figury

Vztah mezi alternativními tahy a změnou pozice můžeme analyzovat pomocí identit a rozdílů. Záleží na porozumění hráčů situaci, jak kvalifikují pozici, zda jako: identitu (situace se nezměnila) rozdíl stavu identity (rozdíl není znatelný a je signálem jen pro bystré hráče) rozdíl identit (jasný signál, jehož přehlédnutí může hráče ohrozit) První tah ´x´, má z hlediska hráče, který volí tento tah největší hodnotu, protože pro soupeře, pokud to vidí jako on, představuje proti předchozí pozici jasný rozdíl v identitě. Představuje několik hrozeb a současně neoslabuje (podobně jako) tah ´y´, či ´z´svoji pozici. Protože výběr hodnotných tahů je omezený, je zákonité, že s rozšiřováním asociovaných tahů na levé straně tabulky by se zvyšovala i pravděpodobnost, že se pozice na pravé straně bude výrazně zhoršovat. Vidíme, že hodnocení tahu nevychází z hodnoty, které mají figury na počátku. Hodnota střelce je 3, hodnota věže je 5 a přesto je tah ´x´ hodnocen jako významnější. Jeho hodnota je dána aktuální pozicí a současně dlouhodobými strategickými záměry, které sleduje. Záleží ovšem na spoluhráči, zda jich dosáhne. Zde právě hraje rozhodující roli vzájemná komunikace daná sledem tahů. Porozumění šachové pozici Rozumět šachové pozici znamená vědět, na co je třeba soustředit pozornost, jaké nebezpečí soupeř chystá a jak mu čelit. Soupeř, který má větší schopnost rozlišovat identity, může rychleji a kvalitněji reagovat na výzvy, které pozice nabízí. Z hlediska schopnosti rozumět výzvám, které nabízí aktuální pozice, můžeme vytvořit škálu typů porozumění, které rámují dva zásadně odlišné přístupy: - standardní situace - nestandardní situace Standardní situace Kdyby oba soupeři se stejným stupněm dovednosti hry v šachy přistoupili na takový způsob hry, který by nereflektoval na výzvy, které k rozvoji hry situace nabízí, ale volili jen tahy, které vedou ke standardním, již předtím ověřeným pozicím, potom by se komunikace mezi nimi zastavila a hra by skončila nutně remízou. Takový konec šachové hry předvídal R. Capablanca, ve své době šachový mistr světa. Jeho dovednost spočívala ve schopnosti uvést i s největšími mistry vývoj hry do situace, která již nenabízela žádné výzvy, žádné nabídky pro získání výhody a pro soupeře nebylo vyhnutí než se dohodnout na remíze. Možnosti šachu se zdály vyčerpány a mluvilo se o remízové smrti šachu. Nestandardní situace Dlouholetý mistr světa v šachu dr. Lasker například, píše F. Mokers, zdůrazňoval, že každý hráč by měl dospět především k samostatnému myšlení. A říkal, že k tomu se dopracuje tím, že se bude vyhýbat všemu, co označil za "mrtvé". Co považoval za mrtvé? Umělou teorii, která se neopírá o příklady z praxe, ale jen o přemíru spekulování, zvyk hrát jen s méněcennými soupeři, zvyk přejímat nekriticky cizí varianty a pravidla vymyšlená jinými, ješitnost, neschopnost uznávat vlastní chyby... Jednoduše řečeno vše, co vede buď k přílišnému klidu, nebo naopak k anarchii. Taková situace je výsledkem hry, kdy hráči (nebo alespoň jeden z nich) rozumí situaci jako zdroji výzev, které je nutné přijmout a když tímto způsobem naruší status quo, vnáší do hry nové perspektivy i když za cenu určitého rizika. Hrová situace jako zdroj výzev a podnětů ke vzniku informace Při porovnání těchto dvou přístupů jasně vychází najevo úloha (výhody a úskalí) komunikace. Hráči mohou výzvy vzniklé z aktuální situace přijmout nebo odmítnout. Obojí postup je spojen s riziky. Jejich postoj je vymezen schopností komunikovat s partnerem, tzn. dohadovat se, přijímat nebo odmítat jím naznačené strategie. Každý tah je vlastně takovou výzvou k navázání nebo porušení předchozího smluveného jednání. Hráč může tahu rozumět jako nabídce ke smíru, může v něm vidět spoluhráčovu slabost, může se obávat, že tah je léčkou, nebo se může domnívat, že spoluhráč jen riskuje, aby vyzkoušel sílu jeho nervů. Na základě mylného porozumění může hodnotit svoji situaci příznivěji, než odpovídá skutečnosti. Může například prostým součtem hodnot figur, bez vztahu k situaci na šachovnici, dojít k závěru, že pozice je vyrovnaná. Může se dokonce stát, že soupeř nabídne oběť figury, kterou spoluhráč přijme a domnívá se, že získal převahu. Když si později uvědomí, že hodnoty figur díky změně pozice zcela proměnily svoje hodnoty a že hodnota některých jeho figur je díky předchozí oběti nízká, až nulová, zatímco figury soupeře mají hodnotu nesrovnatelně vyšší, je již pozdě. Zjistí např., že soupeřův pěšec, který má počáteční hodnotu 1, váže jeho dámu s hodnotou 10, že jeho lehké figury (kůň, střelec) jsou zcela vyřazeny ze hry a že ve skutečnosti je hodnota soupeřových figur díky pozici, kterou získaly je nesrovnatelně vyšší než jeho. Docházíme tak spolu se zjištěním zdrceného hráče, že hodnota figur není žádnou konstantní hodnotou spojenou s figurou, ale závisí na pozici všech ostatních figur. Tato hodnota je proměnlivá. Každý další tah může zvrátit hodnotu každé figury vlastní i soupeřovy. Shrnutí Již letmý pohled na definici informace jako předmětu a prostředku komunikace poukázal na určité nesrovnalosti informace chápané převážně jako sdělení, které je někde uloženo a jde o to je identifikovat a přenést na místo adresáta. Pojem informace v tomto pojetí je chápán velmi široce a vágně. Informací můžeme rozumět celý soubor textů (např. odpověď na otázku, jak se vyrábí atomová ponorka) nebo jedinou větu (např. nekupujte do ponorek reaktory ruské provenience). Navíc může informace očekávaná v textu během procesu očekávání ztratit svoji cenu, jestliže informaci získáme jinde. O jednotce informace či možnosti jejího měření nelze při tomto pojetí uvažovat. Situace informace v procesu komunikace je zcela jiná. Informace v našem pojetí není identická s žádným souborem vět či textů někde uložených, ale my ji v komunikaci se světem a lidmi teprve vytváříme. Ve styku s okolím, při komunikaci s živými tvory jsme neustále konfrontováni s něčím, co nás nutí uvažovat, jak máme rozumět tomu: co vidíme, slyšíme, hmatáme, cítíme co obsahuje tato věta, tento úsměv, gesto, mlčení. Hlavním kritériem pro stanovení toho, zda můžeme/nemůžeme mluvit o informaci, je stupeň porozumění výzvám, které jsou v komunikační situaci aktuálně přítomny. A schopnost postřehnou aktuální přítomnost výzvy (ve srovnání s předchozí situací) znamená určit, odhadnout, zda jde o pouhý rozdíl ve stavu identity nebo rozdíl v identitě - to je právě schopnost rozumět okolnímu dění. Porozuměním rozumíme stav, v němž aktér na základě schopnosti koordinovat všechny impulsy (verbální i neverbální), ví, co může očekávat v budoucnosti, co pro něho informace znamená (nedobírá se jejích pouhých významů), dokáže odhadnout, jak se rozhodnout, ví, jak sjednat výhodné dohody aby dosáhl možných výhod. Tento stav je výsledkem neustále sjednávaného dorozumívání. V žádné situaci nejsme postaveni jen před monolog se sebou samými. Každé nové rozhodnutí je výsledkem míry dohadování, komunikace, kterou jsme uznali za dostačující. V opačném případě, při nedostatečném porozumění, mohou na aktéra doléhat "informace" ze všech stran a jeho rozhodnutí, sjednávání, odhady budoucnosti se budou míjet cílem. V tomto smyslu bychom dokonce mohli za jakousi minimální jednotku informace považovat postřehnutelný rozdíl identit dvou stavů, dvou situací. Tato jednotka je samozřejmě relativní a liší se dle schopnosti jedince tento rozdíl postřehnout. To, co je pro jednoho neměnným stavem, je pro druhého rozdílem dvou stavů téže identity ale pro někoho dalšího rozdílem identit. Proto jsme definovali naše pojetí informace ve vztahu ke schopnosti obstát na trhu porozumění. V soutěži spoluúčastníků, hry, situací, většinou získá výhodu ten, kdo bude vnímavější pro změny v předchozí a následné situaci. Proto znovu opakuji důvod, proč se dostáváme do rozporu s pojetím čistě lingvistické analýzy komunikačních jevů. Tvrdí-li např. Saussure, že "mnohokrát opakované ´Messieurs´, ´Pánové´ odkazuje k téže situaci, musíme namítnout, že tato situace se liší případ od případu, přihlédneme-li právě k faktům, které výrazným způsobem obsah komunikace modifikují. Dojem identity mezi obsahem slova ´Pánové´v různých situacích a tvrzení, že jde pokaždé o týž výraz zmizí, uvědomíme-li si, jaké možnosti modifikovat obsah sdělení skýtají doprovodné znaky jakými jsou např. fonické rozdíly (intonace, barva tónu apod.), tělové informace (gesta, grimasy). Každé nové použití výrazu nese rozmanité množství informací, vyjadřujících porozumění řečníka pro situaci, tzn. nese informace o tom, jak hodnotí úroveň posluchačů, co pro něho přednáška znamená z hlediska jeho kariéry apod. V této práci na sebe nemůžeme vzít náročný úkol dovést vědu o informacích do stadia, kdy by bylo možné uvažovat o měření vztahu mezi informacemi jako podněty, které vznikají při komunikaci s vnějším světem a lidmi a poznatkem, v nějž se informace promění. Cílem článku bylo spíše poukázat na fakt, že informační věda by do sebe měla zahrnout poznatky nových rozvíjejících se oborů, aby její funkce, kterou je do jisté míry zastřešování dosaženého poznání, byla i v době vzrůstající dynamiky a zásadní proměny paradigmatu vědy v souladu s poznatky současné vědy. Bibliografie: 1. WIENER, N. Kybernetika a společnost. Praha : ČAV, 1963. 216 s. 2. POPPER, K. R. Věčné hledání. Praha : Prostor, OIKOYMENH, Vesmír, 1995. 230 s. 3. POPER, K. R., LORENZ, K. Budoucnost je otevřená. Praha : Vyšehrad, 1997, 127 s. 4. STEINER, P. Na obranu sémiotiky. Asymetrická podvojnost kulturních znaků. In: Filosofický časopis. XL, 1992, č. 4, s. 574-589. 5. SAUSSURE, F. de. Kurs obecné lingvistiky. Praha : Odeon, 1989. 467s.