Nastal nám, kteří se hlásíme k informačnímu povolání, skutečně přelomový čas. Ne právě datem měnícím tak radikálně čtyřčíslí následujících letopočtů (i když jistou symboliku nemusíme zcela zavrhnout), ale konečně se prolomivší vlnou digitální revoluce. Pamatuji první prognózy "paperless society" z konce 60. let, kdy se počítače ujaly hlavního proudu vývoje informačních systémů. Pamatuji první, průkopnické počiny už průmyslových podniků ze 70. let, jako byl Dialog tehdy ještě vlastněný Lockheed Missiles and Space Company, v online zpřístupňovaných fulltextových databázích. A pamatuji několikeré vystřízlivění prognostiků a protagonistů tohoto proudu, když pak statistiky neúprosně potvrzovaly stálou, nepříliš dynamicky ochabující nadvládu papírového sektoru rozvíjejícího se informačního průmyslu.

Jestliže se, jako dlouholetý (a v některých letech velmi plodný) autor výhradně tištěných prací zejména v papírových časopisech a sbornících - a přitom přesvědčený zastánce komputerizace informačních systémů a služeb - poprvé obracím se svým příspěvkem na bezpapírovou mediální půdu, je pro mne určitou satisfakcí, že tak mohu učinit právě tam, kde je mi to i srdcem nejblíže: v médiu, které se zrodilo ve studentském prostředí ÚISK. Rád bych, aby byl tento můj vstup pochopen především jako upřímně myšlená přihláška člověka odpovědného za koncepci i provoz nejvyšších akreditovaných stupňů akademického vzdělávání mladých lidí pro informační povolání u nás do ryze elektronické odborné publicistiky. Činím tak pro mnohé asi poněkud opožděně, ale redakce zná má vstřícná stanoviska už k prvním krůčkům Ikara a také mé pokusy o ocenění jejich avantgardní angažovanosti návrhy na udělení prestižních cen (mj. Jana Palacha).

Také musím přiznat neúspěch ve snaze využít platformy Ikara ještě před jeho proměnou k výborně strukturovanému odbornému periodiku v roce 1998 jako elektronické části zamýšleného "obojživelného", ale hlavně papírového časopisu "Infosféra". Úplnou profesionalitu takového periodika podmiňovalo získání nemalé finanční podpory více sponzorů. Nejnadějněji se jevily Úřad pro státní informační systém a Sdružení pro informační společnost. S uznáním zde musím vyzdvihnout vstřícnost Vladimíra Karena a jeho Albertiny icome, který byl připraven významně přispět, studenta ÚISK Aleše Ulma, který vytvořil časopisu velmi hezkou obálku, a konečně i Jelenu Hankovou, která celou záležitost nejen iniciovala, ale poctivě zrození časopisu vyběhávala až do poslední naděje. Za všechno, s čím jsme se také setkali, snad jedna zkušenost, a to z významných a movitých firemních informatických kruhů: "Kdybyste třeba hráli dobrý fotbal, peníze by se určitě našly".

Cítím, že pro toto médium ještě neumím dobře psát. Vím, že musím být podstatně stručnější než na papíře. Nicméně si dovolím tento svůj první vstup "zatížit" alespoň jedním věcným tématem. Vyvolávají jej (kromě až překvapivě emotivní diskuse na poslední konferenci "Knihovny současnosti") právě studenti ÚISK (naposledy nedávní absolventi této stolice Veronika Pospíšilová, Martina Přibylová a Josef Schwarz). Jde o diferenciaci "knihovnického" a "informačního" směru studia.

Přijímám na toto téma diskusi, ale se vší skromností jmenované i další diskutéry prosím, aby přihlédli k tomu, že jsem už o tomto vzdělávání i o problému "knihovny a VTEI" něco napsal, a aby se pokusili také o přihlédnutí k následujícím skutečnostem:

1. Vznik a vývoj informačních povolání mimo knihovnictví nesouvisí s informatikou a informatizací společnosti na bázi počítačových a telekomunikačních sítí. Mám na mysli jednak první systémy tzv. kancelářských informací, z nichž se zrodily dnešní průmyslové informační podniky typu Dun & Bradstreet, na druhé straně vlivem první "strojové" sdělovací techniky vzniklé dnešní tiskové, resp. zpravodajské agentury typu Reuters, a na třetí straně profese původně zvané "studijní inženýr" a dnes rozšířené profese "patentový inženýr" a "rešeršér" a možná i "znalostní inženýr", opět vzniklé mimo knihovny - a překvapivě už zhruba v polovině minulého století.
2. Skutečnost, že knihovny jsou kolébkou všech informačních povolání neznamená, že nejen v minulosti, ale také v přítomnosti a věřím, že i v budoucnosti, musí být společný knihovnický základ také informačního vzdělání dodržen ve všech jeho stupních. Ano, jsem zastáncem společného základu informačního "řemesla". Je to zejména umění akvizice, katalogizace, resp. identifikační a základní věcný popis jakéhokoli dokumentu, organizování primárního fondu, sociální komunikace apod. To se samozřejmě učí už na našich bakalářských knihovnicko-informačních školách v Opavě a nově také v Plzni, dále na Vyšší odborné škole informačních služeb a také první dva roky na ÚISK. Zde se ještě příliš nediferencuje. Ale pro vyšší informační vzdělání, které je orientováno specializačně (a čím je vyšší úroveň aprobace, tím se absolvent více specializuje) nelze slučovat na jedné straně nezbytnost zvládnutí literárního, kulturního a pedagogického zaměření, na druhé straně zaměření na profesionální znalectví v oboru vzácného historického písemnictví a na třetí straně zaměření na službu profesionálům všeho druhu při zprostředkování dat a informací v rámci jejich služebních potřeb a povinností.
3. Knihovny se nestaly informačními pracovišti se zavedením výpočetní a komunikační techniky, ale jsou jimi odpradávna. Technika na podstatě jejich poslání a na něm založené kategorizaci naprosto nic nemění. Veřejná knihovna se Internetem nepřiblížila vědeckotechnickému informačnímu středisku ani o píď. Pokud by však rezignovala na své výsostné a nezastupitelné poslání sloužit jako kulturní a také informační centrum v oblasti zpřístupňování informací např. o konání státní a regionální správy pro každého občana a v neposlední řadě pro děti a mládež a chtěla se namísto toho profilovat jako rešeršní pracoviště pro odborníky, ztratí tvář a také se zpronevěří všem mezinárodně prosazovaným konvencím.
4. Naše kolegyně a kolegy, pohybující se v prostředí spíše humanitních a sociálních oborů mate, že se zde vlastně s potřebou jiné než vpodstatě knihovnické služby prakticky nesetkávají. Jde však, měřeno procentem uživatelů informačních služeb, o marginální záležitost. Jednak je odborných pracovníků v těchto oborech nepoměrně méně než odborníků v oborech technických, medicínských a přírodovědních, a to nepočítám profese manažerské, a jednak už při letmém pohledu na profesionální informační databáze, které jsou profesionálními informačními centry zpřístupňovány, zjistíme až neuvěřitelnou propast v objemech dat orientovaných na humanitní a sociálně vědní obory a objemech databází určených ostatním profesím. Navíc je známo, že humanitně zaměření odborníci si informační přípravu včetně rešerší zajišťují sami a žádnému informačnímu pracovníkovi to nesvěří. Potřebují však vědeckou knihovnu v jejích základních funkcích. To, že se u nás nešťastnou shodou okolností v 90. letech téměř vytratila institucionální složka vědeckotechnických informačních služeb, protože došlo k úpadku výzkumu a vývoje a také k úpadku ctižádosti našich velkých podniků vyvíjet konkurenčně schopné výrobky a technologie, neznamená, že se vytratila navždy potřeba vědeckotechnických informačních středisek. Jejich neodmyslitelnou složkou jsou všude na světě knihovny. Ale vyšší stupně vzdělávání na ÚISK jsou už orientovány nikoli na tyto knihovny, ale na jejich nadstavbové složky, tj. na profesionální rešeršní a studijně rozborovou činnost, na podporu marketingu a strategického řízení podniku.

Na malém prostoru tohoto příspěvku není možné celou problematiku členění informační profese uspokojivě pojednat. Nicméně doufám, že ve sporu dělit či nedělit na ÚISK studium zaměřené na výchovu manažerů veřejných knihoven a na zaměření tvůrců informačních systémů a zprostředkovatelů informací ve všech oblastech profesionální společenské praxe, označené možná nepřesně jako zaměření "knihovnické", resp. "informační", jsem alespoň do určité míry objasnil svá východiska. Jako člověk, který zblízka poznal to, co znamená organizovat informační zázemí pro nehumanitní výzkumnou a vývojovou sféru, nemohu nevidět příkrý rozdíl v poslání veřejného knihovnictví a toho, co se u nás nás nazývalo soustavou VTEI a čím dnes žijí takové instituce ve vyspělých zemích světa, jako jsou např. DIMDI a další FIZ v SRN, INIST ve Francii, ISI v USA a jiná informační centra. A nemyslím si, že by byla více informačními institucemi než třeba Mediatéka města Nancy ve Francii, Nothingham County Library v Anglii nebo věhlasná New York Public Library v USA. Jde jen o to, komu, čím a jak slouží.

Do nového tisíciletí přeji Ikarovi nekončící let kybernetickým prostorem, zejména pak mým milým dřívějším i současným studentům, kteří jej vytvořili, přeji upřímně mnoho úspěchů a hlavně neutuchající chuť prát se o nová a neotřelá pojetí našeho oboru.