Esej oceněný v soutěži Literární akademie Josefa Škvoreckého.

Čtenáři třetího milénia zbude jedna z mála radostí, jak říká Martin Hybler, totiž najít si pěknou větu – v tom všem, co už bylo napsáno – a ocitovat ji. A teď vážně.

Do roku tři tisíce se knihy coby fyzické artefakty rozplynou. Nicméně nezmizí jako podněty virtuální reality. A jestli zůstane svět, knihy s ním – a ne, určitě se nerozpustí v nějaké hypertextové struktury. Přežijí... a stanou se kousky už třeba Lemem předvídané vnitřní fantomatiky většiny z našich potomků. A... jednou z mnoha metod psychostimulace.

Jednomu přespolnímu běžci budoucnosti, dost možná tibetsky se vznášejícímu ozónem, teď položme otázku: „Pokládáte se za čtenáře?“

„Poběžte se mnou,“ opáčí typický budoucňan a po chvíli vprostřed lesní mýtiny jen tak mimochodem vystřihne veletoč na všudypřítomné hrazdě. „I při něm čtu! To ale nešlo, než se ti všechno dostalo sem...“ dotkne se kořene nosu...

Ale nechci vyprávět příběh, stačí říct: I Eco se asi mýlí, když tvrdí, že kniha patří k nástrojům, které jednou vynalezeny... už nemusí být dále vylepšovány. „Tak jako kladivo, nůž, lžíce nebo nůžky.“

Jistě. Voňavě svázané vydání Tří mušketýrů nebo souboru divadelních her je i estetickým artefaktem – a jak příjemným na omak, jenže půvab, ten nikdy nestačí. Ani u lidí, ani u věcí. I valcha byla hezká – a kde tleje? Rovněž digidiář umístěný v mobilu zazáří – a kde jednou zůstane. Představme si ale dějiny celé... Třeba od hlasového ovládání počítačů a hlasové editace textů. Přes čtečky elektronických knih – a to nebudou nějaké chůvy, to budou „bookmany“. Nato půjde internet zavést i do lyžařských brýlí a vynechme pár století a připojení máme implantováno přímo do očí kterékoli modrooké holky. Vlastně... TAM ZA NĚ.

A co? Však hlava byla vždycky přijímač. A nevyužitý plně. Konečně jí tedy bude naordinováno dost vjemů, až nastoupí bioelektronika se všemi svými právy... a až se nervová síť stane pokračováním veškerého vnějšího elektronického hardwaru. A svět? Globalizován! V hlubinách našich těl najdou azyl nikoli hororoví vetřelci, ale implantáty v podobě databank, na nichž půjde přehrávat jakékoli softwary. Stažené ze sítě, ale i dávno nahrané uvnitř nás. I pomyslím na Stevensonův Klub sebevrahů, třeba, bzz, a nervové impulzy mi zařídí s tou prózou prominentní spojení. Ó, jak banální. Technika ne už nás obklopující, technika lačně lidstvem spolykaná. Mňam – a dobrou chuť.

A paradox paradoxů: nikdo už izolován, a přece každý sám. Tím vševědoucím Robinsonem v šumu příboje.

A písmo? Hm, tak to určitě nezanikne. Neumím si aspoň představit žádný lepší stimulátor myšlenkových pochodů, ani žádný výkonnější lepšič naší paměti. A teď dost o formách, vždyť čtenáře zajímá literatura sama. Bradbury a Chesterton se také spletli, protože knihu třetího milénia nepostihne pronásledování ani nenávist, postihne ji něco horšího. Nezájem. A jaký! Mocnina té ignorace, která už dnes bolí při každém setkání se školákem, s vlastním synem. Běda!

I tak ale literatura zůstane. Ba ve vatě. Jen bude nazvána „pouze jednou z psychoalternativ“. a další z drog. V konkurenci celého světélkujícího mračna ostatních možností však neobstojí.

A ne že by představovala svět nepřijatelně iluzorní, ne že je písmenka náročné vnímat, ne ani pro nedostatek času. Jen bude většinou považována za estétsky nemocnou záležitost, za pochybný luxus pro posledních pár bláznů.

Shrňme však to hlavní: nepatrná čtoucí menšina vždycky zůstane. Kéž! I vtělme se.

Už jste tam? Tedy vás vidím jako Robinsona budoucna.

V jediném okamžiku si umí zobrazit prakticky vše... už lidstvem napsané. Od Gilgameše až po Pottera – a ještě dál. Během sekundy svede z hypertextového oceánu (který podle mé představy nepředstavitelně šumí) vsrknout do hlavy skoro cokoli. A tedy i ony magicky v moři zakleté ostrůvky PRAVÝCH knížek.

Protože doufám, že ty opravdu dobré tady zůstanou. A v dnešní podobě. Žádnými všeuměly nepřepsány. Protože spolu s Ecem věřím, že ty PRAVÉ literární texty nelze už nijak moc vylepšit. Však od věků jsou nezávislé na jakýchkoli médiích. Vymknuty z kloubů doby a všech měřítek.

Je má vize magorií? Nemyslím. Lidstvo ještě čekají báječná léta (i když i pod psa) plná šancí ku všemu, ve kterých budou i poslední zbabělci četbu si příčící dostiženi i v tom nejtajnějším skrytu.

Školský systém se zhroutí. Společnost odškolněna. A ne-li, rozhodně už žactvu nikdo nezakáže nejbujnější využívání takzvaných neuroelektronických technologií. I kalkulačky bývaly ostatně zakazovány...

Rozpadnou se školy co kastovací síta, co dusiče rozoumků, co výrobny otroků, co drtiče sebevědomí... a z pouhých faktů se už nikdy nebude zkoušet a televizní soutěže tohoto typu úspěšně zaniknou. Hlavně ale zmizí individuální rozpolcenost každého z nás, ta, kterou už si ani neuvědomujeme. A dvě tváře mnohého člověka zrovna tak splynou. Vnější a vnitřní.

A ještě něco. Tak jako lze být už dnes básníkem... a nenapsat za život ani jeden jediný verš, bude pak mnohý čtenář literátem, aniž by vlastnoručně napsal jedinou knihu. I tzv. nehmotné kompilování se totiž stane regulérní tvorbou.

A zda se budeme mít více rádi? Sotva. Spíš otupíme. Volni k sportu, s větší hlavou, ale už bez ponětí o některých nuancích citu. Stejně jako dnes ale bude platit jedno. Více než MÁM rád, znamená CHCI mít rád.