V minulém čísle Ikara jsem se zabývala jedním z problémů, které vyvstaly spolu se vznikem a rozvojem elektronického publikování, problematikou archivace elektronických publikací. Na tento článek navazuje následující text, jehož tématem je další významná problematika spojená (nejen) s elektronickým publikováním - autorským právem.

1. Informace veřejné a informace soukromé

Z hlediska možnosti šíření informací rozdělujeme informace na

1) veřejné informace (z angl. "public information") = informace šířené hromadnými sdělovacími prostředky a tiskem, určené široké veřejnosti
2) soukromé informace (z angl. "private information")

Soukromé informace lze dále rozdělit na

a) informace individuálního charakteru - osobní informace týkající se každého člověka, jako jméno, datum narození, informace o zdraví, o politickém přesvědčení, o vztahu k náboženství, o majetkové a finanční situaci, o sexuální orientaci apod.
Ochrana tohoto typu soukromých informací je ustanovena v zákonech na ochranu základních práv občanů, v zákonech o ochraně osobních údajů, v informačních zákonech apod.
b) informace obecného charakteru - informace o výzkumu a vývoji, obchodní informace, politické informace a informace, které jsou intelektuálním vlastnictvím, na které se vztahuje autorské právo

2. Autorské právo

Autorský zákon (autorské právo) se vztahuje na tzv. autorská díla, která jsou chápána jako výsledek tvůrčí intelektuální činnosti autora a patří do oblasti literární, umělecké nebo vědecké. Z hlediska typu díla se pak může jednat o dílo slovesné, hudební, divadelní, filmové, výtvarné (tj. malířské, sochařské, architektonické, i dílo z oblasti užitého umění), fotografické a kartografické. Počítačový program, který je výsledkem tvůrčí činnosti autora, bývá zahrnován pod díla literární (to, co je v případě počítačových programů znakem tvůrčí činnosti autora, není zatím jednoznačně stanoveno).

2.1 Historický vývoj autorského práva v Evropě a mezinárodní úmluvy

První autorský zákon vznikl roku 1709 v Anglii, na jehož základě se prováděly záznamy o prvenství ohledně práva na pořizování kopií knihy. Právo na autorství měl autor již dříve podle soudních precedentů, avšak toto právo nebylo tak významné jako právo na šíření díla.

V kontinentální Evropě vznikaly první autorské zákony v první polovině 19. století. Tyto zákony byly však pojaty z druhé strany než zákon anglický: z ochrany autora a jeho práv na původcovství díla. Od druhé poloviny 19. století se začalo autorské právo pojímat na mezinárodní úrovni.

Mezinárodní úmluvy zavazují členské státy, aby vydaly své vlastní zákony v souladu s mezinárodními ustanoveními a doporučeními. V druhé polovině 19. století byla přijata mezinárodní úmluva v oblasti autorského práva - "Revidovaná úmluva bernská". Podle této normy vznikají autorská práva v okamžiku vytvoření díla a jsou v platnosti po dobu života a autora a 50 let po jeho smrti. Podle Revidované úmluvy bernské se v současné době řídí 114 zemí (včetně České republiky); poslední revize byla provedena v roce 1979.

V roce 1967 byla při OSN založena organizace WIPO (World Intellectual Property Organization - Světová organizace pro duševního vlastnictví), jejímž cílem je podpora ochrany duševního vlastnictví v celosvětovém měřítku. V současné době tato organizace sdružuje 125 členských zemí (za ČR je členem Úřad průmyslového vlastnictví).

2.2 Autorské právo v České republice

V naší republice je v platnosti autorský zákon č. 35/1965 Sb. a novela č. 175/1996 Sb., která je přizpůsobena některým Směrnicím Evropských společenství v oblasti počítačových programů a půjčování a pronájmu děl. V současné době je připravena další novela, která se týká především prodloužení doby ochrany majetkových práv na 70 let po smrti autora (ze současných 50 let), jako je tomu v zákonech řady vyspělých západoevropských států.

Autorský zákon velmi zaostává za řešením autorských práv ve vyspělých státech (zejm. západní Evropy a USA), proto se připravuje jeho zásadní změna.

2.3 Nový pohled na autorské právo

Vznik nových nosičů informací, rozvoj technických prostředků a počítačových sítí (zejm. Internet) a snadné a rychlé šíření informací s tím spojené vneslo do problematiky autorského práva dosud neznámý jev. Objevuje se nová právní disciplína, počítačové právo.

Většina výše uvedených typů děl, na která se vztahuje autorský zákon, již dnes může být uložena také na elektronických nosičích, vyjádřena v elektronické podobě. Pak se hovoří se o elektronickém autorském dílu. Avšak nakládání s informacemi uloženými v off-line i on-line elektronických publikacích a jejich využívání není zatím v podstatě pevně vymezeno autorským zákonem. Existuje zde sice novela autorského zákona USA z roku 1980, která se používá ve většině vyspělých zemí, avšak aplikace tohoto práva na ochranu informací uložených na CD-ROM a na Internetu je velice obtížná.

2.3.1 Majitelé autorských práv versus uživatelé informací

V otázce aplikace autorského zákona na elektronické dokumenty stojí vedle sebe zájmy dvou stran.

Na jedné straně stojí uživatelé (resp. zprostředkovatelé) elektronických dokumentů, zejména pak knihovny. Pokud by totiž autorský zákon, vztahující se na elektronické publikace, měl být obdobou dosavadního pojetí autorských zákonů, ocitly by se knihovny v situaci, kdy by nemohly plnit své základní funkce. Základní otázky totiž znějí: Mají knihovny právo zkopírovat si elektronická díla, především informace ze sítě, do vlastní databáze a uchovávat je pro vlastní potřebu? Jakým způsobem mohou knihovny umožnit svým uživatelům přístup k informacím na síti? Podle Směrnice Evropských společenství z roku 1991 je kopírování informací do paměti vlastního počítače a využívání těchto informací pro vlastní potřebu zakázán. Neexistuje však jednotný názor na to, co to přesně znamená "osobní potřeba". Jednoznačný je zákaz využívání takových informací pro účely podnikání či jiného komerčního využití. Avšak přechod mezi komerčním a nekomerčním využíváním informace nemusí být vždy jednoznačně určitelný. Zejména v případě výzkumu, vzdělávání či právě v případě služeb, poskytovaných knihovnami.

Na druhé straně stojí autoři a producenti děl (majitelé autorských práv), kteří se ve stavu absence kvalitního autorského zákona obávají ztráty kontroly nad využíváním svých děl v případě, že by je převedli do digitální podoby CD-ROM nebo síťové verze. Zejména mezi uživateli Internetu zavládlo klamné přesvědčení, že na informace, uložené v této síti všech a nikoho, se nevztahuje žádná ochrana. Proto je tento krok ze strany majitelů autorských práv důkladně zvažován.

V této druhé oblasti se však již dějí určité aktivity. Jednou z nich je činnost WIPO. Od počátku 90. let vznikala v této organizaci nová celosvětová úmluva v oblasti autorských práv, která reaguje na prudký vývoj nových médií. V prosinci 1996 byly přijaty dvě smlouvy: Smlouva o autorském právu a Smlouva o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech. Dále se pracuje na třetí smlouvě, smlouvě o ochraně databází. Hlavním bodem přijaté Smlouvy o autorském právu je výlučné právo autora na jakýkoli přenos informací on-line, při němž může mít každá osoba kdykoliv a kdekoliv přístup k dílu.

Další významnou aktivitou je vyvinutí způsobů kontroly využívání informací uložených v databázích, do kterých je přístup přes síť (resp. Internet). Jako nejvhodnější se v současné době zdají být dva typy kontroly:

a) ochranné systémy

Na serveru je spolu s databází uložen systém, který eviduje uživatele a sleduje jeho pohyb v databázi (vyhledávání informací, jejich prohlížení, zkopírování do paměti vlastního počítače). Všechny úkony tento systém eviduje a uživateli jsou pak účtovány určité poplatky tak, aby nedošlo k porušení autorských práv.

b) licence

Pokud má zákazník přístup do databáze na základě zaplacení licence, může data zde uložená kopírovat bez poškozování autorských práv. Avšak uchovávání těchto dat ve vlastní databázi a jejich šíření (např. prostřednictvím LAN, či umožněním přístupu uživatelům knihovny k takto vytvořené "vlastní" databázi) je zakázáno.

Po uvedení těchto způsobů kontroly využívání databázových informací se opět dostáváme zpět ke knihovnám. Knihovna jako uživatel databází musí pochopitelně taktéž zaplatit buď licenci na využívání databáze, nebo platit za každý pohyb v databázi, který zaznamená příslušný ochranný systém. Finanční prostředky na tyto poplatky však knihovny ve většině případů získají od svých uživatelů, pro něž jsou informace získané z databází určeny.

Uživatel si hradí za možnost vstupu do databáze (formou jednorázového poplatku za služby knihovny obecně nebo formou poplatků za dobu trvání přístupu do databáze). Zde však vyvstává otázka: neztíží se tím zejména studentům a vědcům přístup k informacím?

Jak je patrno, absence autorského zákona (autorských zákonů) o elektronických publikacích znesnadňuje vznik, šíření a využívání informací v elektronické podobě a rozšíření obliby využívání elektronických dokumentů.