Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Pojem "informace" ve světě sdíleného pojetí skutečnosti

Čas nutný k přečtení
21 minut
Již přečteno

Pojem "informace" ve světě sdíleného pojetí skutečnosti

1 comments
Autoři: 

Místo úvodu

V souvislosti s očekáváním příchodu informační společnosti se stále častěji setkáváme s úvahami, zda jsme jako občané na tuto technologickou etapu dostatečně připraveni.
Ve sféře knihovnictví a vzdělávání je snad nejčastěji citovaným výrokem věta ze závěru výzkumu funkční gramotnosti. "Náš největší handicap spočívá v aktivním přístupu k informacím, tj. ve schopnosti informace vyhledávat, třídit, zobecňovat a kombinovat. "
(Učitelské listy 8, duben 1999, PhDr. Petr Matějů, Dr.: Jak jsme dopadli ve výzkumu funkční gramotnosti?)

Tento výrok snad vstoupí do dějin podobně jako výrok K. Poppera "POZORUJTE !", aniž užaslé posluchače přednášky Popper upozornil, na co mají upřít pozornost. Houževnatý zastánce dedukce před indukcí tím chtěl přesvědčit své žáky, že každému pozorování musí předcházet vnitřní motivace, logika vnitřně systematicky uspořádaných vědomostí, čili deduktivní schopnost, dříve než může pozorovatel zaujmout k pozorovanému jevu jakékoliv stanovisko.

Výrok o funkční (ne)gramotnost je téže povahy. Zjevně opomíjí fakt, že překvapivému zjištění o funkční negramotnosti předcházelo mnohaleté, opomíjené varování vědců celého světa o narůstajícím vědeckém analfabetismu (science illiteracy) a vzrůstající nedůvěře k vědě. Součástí metodologického aparátu každé vědy, ať je jejím předmětem zahrádka nebo kosmická loď, je nejen popis použitých informačních zdrojů, ale i charakteristika způsobu, jak s použitými informacemi výzkumník nakládal, jak si prověřoval jejich platnost a jak nakonec dospěl ke svým výsledkům. Věda od nepaměti představuje jakousi skrytou informační síť mezi odborníky a málokomu se podaří přijít na nový objev, pokud této sítě řádně a vytrvale nepoužívá. Nechci říci nic jiného, než že tomu, aby člověk měl potřebu vyhledávat, třídit informace a vůbec se o informace zajímat, musí mít především k této činnosti motivaci. Jak však tuto schopnost uplatnit v prostředí, v němž je nejen laickou a často i odbornou veřejností s ochotou přijímána namísto vědy a kritického myšlení pavěda. Nelze tedy od téže veřejnosti očekávat, že se bude zabývat něčím, co alternativní proudy vědy považují za zbytečnost: tříděním netříditelného, vyhledáváním nevyhledatelného.

Výrok by měl tedy nejspíše znít: "Náš největší handicap spočívá v neochotě akceptovat metody a zákonitosti vědy". V tomto článku bych rád poukázal, jak se snížený zájem o akceptování soudobých vědeckých poznatků z oblasti teorie komunikace projevuje i v současné informační vědě.

Úloha komunikace při konstruování reality

V informační politice a odvozeně i v informační vědě se dnes často setkáme s přístupy, které svoje argumenty odvozují z představy, že informace a informační a komunikační technologie slouží jaksi automaticky potřebám a požadavkům vědy. Tomu se přizpůsobují technologie vyhledávání a rovněž obsah i struktura ukládaných dat. Zcela se opomíjí fakt, že lidé usedají k Internetu či využívají ICT často z příčin, které jsou odlišné od potřeb a motivů vědců. Průzkumu informačních potřeb této části populace se zatím informační věda nevěnovala. Souvisí to především s omezeným zájmem informační vědy o průzkum komunikačního chování, jehož důležitým projevem je i informační chování. Chtěl bych v tomto článku poukázat, že v tomto duchu se ve některých společenských vědách za poslední čtvrtstoletí děje mnoho inspirativního, co by měla informační věda absorbovat.

70. léta jsou léty intenzivního zájmu o problematiku komunikace v jednotlivých společenskovědních disciplinách. Sociologie uznává , že bez komunikace není konstrukce skutečnosti představitelná. Klade si otázku: Je možné, že by realita pojímaná, vždy jako kvalita nezávislá na lidské vůli, mohla být výsledkem komunikace?

Nicméně nakonec dospívá k závěru, že lidé skutečnost konstruují tím, že o ní komunikují, sjednávají vzájemné dohody, dohadují se, co budou považovat za dočasně uznanou skutečnost. Jeden z nejvýznamnějších představitelů komunikačního pojetí skutečnosti H. Garfinkel tvrdí, že objektivní realita je nepřetržité provádění dohodnutých činností každodenního života. Věcí dohody je i rozhodnutí, co budeme považovat za fakt a co např. za fikci. Problematika skutečnosti jako vyjednávané, dohadované reality a chápání informace jako produktu sdíleného pojetí skutečnosti je i předmětem našeho článku.

V kognitivní psychologii se v této souvislosti mluví o kognitivní revoluci, která pojímá "význam" jako produkt konstrukce, jako mechanismus, lokalizovaný spíše vně lidské psychiky než do jejího nitra. Jako interpersonální spíše než intrapersonální proces.

Rovněž v literární vědě nastává přesun pozornosti z výzkumu textu díla jako jediného zdroje možné interpretace na komunikační vztahy mezi textem a adresátem, kde teprve interpretační schopnosti vnímatele zakládají hodnoty možného sdělení. (U. Eco)

Zvýšený zájem o komunikaci se projevuje i na půdě filozofie. Poznání, vědění je v analytické filozofii 70. let rovněž pojímáno jako zprostředkované interpretací. Pojetí dokumentu, faktů chápaných ještě neopozitivisty jako nezpochybnitelný základ poznání, se stává sporným. Nové pojetí poukazuje na skutečnost, že obsah jakéhokoliv záznamu není sám o sobě zjevný. Obsah textu sám o sobě, bez zapojení do kontextu není srozumitelný. Teprve spojení textu s ostatními texty (intertextovost) umožňuje zasadit text do věcných souvislostí, objasnit jeho obsah vztahem ke druhým textům. Tyto přístupy, jak poukazuje Z. Uhlíř jsou však dosud jen pomocnou technologií, nikoliv propracovanou metodou. "Zdá se, že hlavním zdrojem obtíží, na které jsme tu narazili, je pozitivistické pojetí řady humanitních oborů, jež klade jednoznačný důraz na objektivistickou faktografičnost, kterou jedině je ochotno pokládat za vědeckou. To však vede k tomu smutnému konci, že splývá informace a znalost, že subjektivně strukturovaná informace je již pokládána za znalost. Pokud však má být znalost charakterizována tím, že přináší něco nového a odlišného v řádu věcí, pak si na tom tato pozitivistická faktografičnost nestojí příliš dobře: obvykle zaplňuje již známé pole dalšími doklady, které jen potvrzují a rozmnožují sféru známého, ale do dosud neznámého obvykle nepronikají; a pokud tam třeba proniknou, snad si to ani neuvědomí."

Také v informační vědě je komunikace od počátku hlavním předmětem studia.
Tato problematika umožňuje aplikovat v informační vědě sémiotické přístupy. Základní sémiotický i informační či komunikační proces je charakteristický vztahem tří faktorů. S pomocí něčeho (znaku) se podle určitých pravidel (syntaxe) sděluje něco (význam - sémantika) někomu, za nějakým, účelem (pragmatika).

Ze tří základních přístupů ke komunikaci (syntaktickém, sémantickém a pragmatickém) se informační věda dosud orientovala převážně jen na analýzu syntaktické a sémantické úrovně. Opomenuta zůstala pragmatická úroveň komunikace.

Podívejme se ve stručnosti na vztah jednotlivých úrovní sémiotiky k informační vědě.

Syntaxe - se zabývá kombinací výrazových prostředků¸pravidly formálního uspořádání a spojení znaků, bez zřetele k jejich významu a užití. Všímá si předávání zpráv bez vztahu k jejich obsahu. Při přenosu zprávy se zaměřuje na způsoby jejího kódování, průchodnost kanálu, redundanci signálů apod.

Základy teorie informace vznikaly ve spojení s řešením problematiky přenosu signálů, průchodnosti informačních kanálů, redundance znaků apod. Největší množství poznatků shromáždily exaktní a technické discipliny: kybernetika, sdělovací technika, teorie informace. Tomuto pojetí odpovídala i Shannonova teorie hodnoty informace. C. E. Shannon vycházel při rozhodování o hodnotě informace z jasně definovaných variant znaků (písmen abecedy) a vyhodnocením frekvence výskytu těchto prvků stanovil pravděpodobnou váhu sdělení, které přenáší. Vycházel z hypotézy, že kombinace znaků, které se vyskytují příliš často je redundantní a nepřináší pravděpodobně žádnou novou zprávu. Naopak jedinečný výskyt kombinace znaků bude pravděpodobně nositelem nové informace.

Sémantika - zabývá se vztahem mezi znaky a objekty, jež znaky označují.
Všímá si obsahu zpráv z hlediska významu. Dbá na syntaktickou přesnost přenášených zpráv.
Nemůže však zaručit, že dojde k pochopení zprávy, protože nemůže garantovat, že vysílající a přijímající přikládají přenášeným jednotkám stejný význam. Komunikace je proces velmi složitý. Možnost, že by oba účastnící komunikace přikládali sdělení shodný význam, byla na půdě lingvistiky uskutečnitelná pouze za předpokladu, že jazykové sdělení bylo vyvázáno ze vztahu k okolí, v němž se komunikace odehrávala.

Na tomto pojetí má zásadní podíl přístup F. de Saussure, a posléze jeho následovníci, kteří tento přístup aplikovali na mimojazykové oblasti komunikace. F. de Saussure separoval jazyk od řeči a tím oddělil nesvětský aspekt jazyka od jeho materiálních realizací, tedy od vztahu k reálnému dění. Tím byla řeč byla vydělena z procesu komunikace. Při tomto způsobu komunikace se nebere v úvahu zpětná vazba mezi mluvčími a komunikace se stává v podstatě monologickou, protože je pojímána jako jednosměrný proces - od vysílače k příjemci. F. de Saussure chápal jazyk jako spojení mezi fonickým a psychickým řetězcem aktérů. Eliminoval spojení těchto dvou faktorů sdělení od okolního světa. Tím, že Saussure ztotožnil význam s jeho psychickou realizací je významová hodnota slova stanovena dříve, než vstoupí do reálného světa. Komunikace se tak zjednodušuje na vztah vědomí a řeči a abstrahuje od doprovodného jednání a chování a od paralelních forem (gesta, indexikální výrazy). V důsledku tohoto pojetí se sdělovací složka komunikace chápe jako autorství a interpretační složka jako posluchačství. Komunikace je tak pochopena jako zpodobení skutečnosti autorem realizované v psychice posluchače. Aktuální zpětná vazba není uvažována, a proces transformace znalostí autora ve znalosti čtenáře zůstává zahalen tajemstvím.

Pragmatika - si všímá účinků komunikace na chování vysílajícího i příjemce.
V pragmatice se ztracená jednota mezi řečí aktualizovanou ve vědomí a vnějším světem.
Respektuje se tak Wittgensteinův požadavek netázat se po významu slova, ale tázat se na způsob jeho užití ve sdělení či textu.

Zde však narážíme na téměř neprobádané pole. Většina studií se zabývá jednosměrnými účinky působení vysílajícího na příjemce, a nebere v úvahu, že cokoliv udělá příjemce, zapůsobí zpětně na vysílajícího a ovlivní jeho příští chování.

Čím se liší informace v pojetí jednosměrné a obousměrné komunikace? V prvém případě se nezajímáme o to, jaký efekt měla informace na příjemce, ani o to, jaký dopad měla zpětná informace na vysílajícího. Předpokládáme, že příjemce sdělení obdržel, porozuměl mu a zachoval se podle toho, jak mu obsah sdělení velel.
V pojetí obousměrné komunikace se však orientujeme na sdělení nejen z hlediska toho, co je jeho obsahem, ale rovněž na to, jakou informaci přinášejí o vztahu vysílajícího a příjemce. Vlastní obsah sdělení lze považovat za pochopený teprve tehdy, když příjemce plně porozuměl obsahové i vztahové složce sdělení.
Informace v jednosměrné komunikaci připomíná popperovský svět tří úrovní, který však autor nedokázal propojit vztahy. K. Popper (1) klasifikoval skutečnost do tří úrovní.
Fyzický svět je světem 1. Svět pochodů v lidském vědomí je světem 2. Svět objektivních výtvorů lidského ducha, svět teorií (včetně těch špatných) je světem 3.
Důležité je oddělit svět 3 od problémů psychologického světa. Svět 3 chápe Popper jako skutečnostní a do jisté míry autonomní. Skutečnostní jsou přirozeně i věci světa 1 (skály, molekuly). Skutečnostní jsou však i ideje, teorie, které na ně mohou působit. Svět 3 je genetickým produktem světa 2, ale má svoji autonomii.

Ve světě 3 se nalézají podle Poppera ještě neobjevené důkazy, na kterých vědec dnes již pracuje a který se objeví teprve zítra. Svět 3 tak ovlivňuje již dnes svět 2. Až bude fixován na médiu, bude i součástí světa 1.

Informace nevyužívají jen vědci

Má-li však být Popperův popis vztahu světa 2 a 3 životný, musel by přeci jenom předpokládat od psychiky člověka (světa 2) určitou motivaci k využití světa informací světa 3. Co však člověk, který nikdy tento svět nevyužije. I ten přece nějak rozumí okolní skutečnost. Jinak by se v ní nemohl bez konfliktů a rizik vůbec pohybovat.
Tento problém řeší představitelé komunikační teorie na půdě sociologie. (2)
Táží se: jak může člověk zdravým rozumem vůbec něčemu porozumět, když není vybaven vědeckými znalostmi, zásoben informacemi, ale disponuje pouze tzv. "příručním věděním", tj. souborem poznatků považovaných za samozřejmost, protože jsou předávány jako nezpochybněné a nezpochybnitelné z pokolení na pokolení.
Podíváme-li se na vztah uživatelů k informaci z tohoto hlediska, nalezneme ve způsobu vyhledávání, chápání a využívání informace mezi lidmi značné rozdíly

Ne všichni totiž využívají informační zdroje s cílem proměnit vyhledané informace v poznatky vědy. A tedy eliminovat pravdivé poznatky od nepravdivých. Tento názor je patrně pozůstatkem chápání pozitivistů, kteří se na všechny jazykové produkty dívali pouze z hlediska toho, zda jsou pravdivé či nepravdivé, zda něčím k poznání přispívají či nikoliv. Informace pro utváření narativních světů

Do této skupiny patří lidé, kteří nevyužívají informací k vytváření modelů skutečnosti jako vědci, ani k získání podkladů k přesvědčivé argumentaci, ale snaží se pomocí informací zcelit útržkovité poznatky o světě. Hledají životaschopné scénáře, s jejichž pomocí by dokázali přesvědčit formou vyprávění sebe sama i okolí, že jejich život je smysluplný.
Někteří lidé nedospějí do argumentační úrovně, ani nemají potřebu vidět svět očima vědy, ale vytváří si představu o světě v podobě lineárně se rozvíjejících příběhů. Nezajímá je potvrzení pravdivosti jejich názorů jako spíše potřeba dosažení subjektivní totožnosti, potřeba identifikace s druhými. Cílem hledání informací je vyvázání z pocitu pohlcenosti v neurčité skutečnosti. V přirovnání ke struktuře románu lze mluvit o potřebě vytvořit z nejasné fabule pravděpodobný syžet. Informace pro zvýšení argumentační schopnosti
Jinou skupinu uživatelů představují lidé, hledající informace na podporu své argumentace. Nevystačí již s věrohodnými příběhy, ale mají potřebu opřít se o průkazné evidence, potřebu podat k jednotlivým výrokům zdůvodnění, ospravedlnění.

Argumentace i vyprávění představují přístupy, které slouží v nejlepším případě k potvrzování daného stavu poznání. Nepřidávají nic nového k poznání, dokáží pouze zasadit získané informace do nových kontextů.
Umění vyprávění i argumentace se může stát rutinou. Tato rutinizace se neprojevuje bez následků. U člověka, který investuje do snahy o porozumění světu i ostatním minimální či nulové náklady, přestávají jeho vztahy ke světu a lidem fungovat.
Představa, kterou nám poskytuje současná informační věda, tj. představa, že růst poznání je jakýmsi doplněním tezauru vědomostí od osoby s větším informačním potenciálem směrem k osobě s menším potenciálem, je stejně zjednodušující, jako představa, že existuje jakési vyšší umění vyhledávání, které automaticky dočerpá chybějící informace do mezer znalostí příjemce informací.
Je to obraz, jehož slabinou je absence komunikačního aspektu. Daleko blíže pravdě je představa, že lidé se pohybují vzhledem k sobě v neustálé informační závislosti a proces výměny je proces slaďování rozdílů této závislosti. Praktickým projevem je neustálé dohadování, vzájemné posuzování svých záležitostí. Znamená to být neustále ve střehu, být schopen rozlišit, co je pro ně zprávou, informací a co není. Nutí lidi uvažovat, co si vzájemně sdělit a co si nechat pro sebe. Nelze si však představit tento proces jako pouhé doplňování starých znalostí novými. Tato výměna se neobejde bez určitého kolapsu, vyvolávajícího nové snahy o porozumění. Všechny tyto snahy o obnovu nového porozumění jsou spojeny s novým vyjednáváním, novými scénáři vyprávění a typy argumentace a tedy s komunikací.
Zdokonalování umění argumentace není důležitou potřebou pouze pro komunikaci jednotlivců. Významnou roli hraje i při komunikaci masové, v oblasti ideologií. Výrok paní de Staël "Kdo neumí přesvědčovat, musí utlačovat." obrazným způsobem poukazuje na fakt, že informaci lze prosadit u příjemce dvojím způsobem. Buď tím, že nátlakem přiměji druhého k tomu, co si přeji, aby udělal nebo cestou vyjednávání dojdu ke kompromisnímu řešení, které uspokojí/neuspokojí obě strany. V každém případě se dá mluvit o krátkodobém stavu reality mezi oběma stranami.
V souhrnu lze na základě předchozích rozborů říci, že to, co hledají lidé uvedených dvou typů v informačních zdrojích není motivováno nedostatkem informací, ale potřebou eliminovat na minimum rizika svých rozhodnutí a strategií, jejichž úspěch ve světě sdílené skutečnosti závisí na jednání druhých.
Hlavními nástroji je : vyjednávání, schopnost přesvědčit věrohodným příběhem či přesvědčivou argumentací.

Možnosti výzkumu pragmatické úrovně

1. Teorie mluvních aktů

K rozpracování teorie pragmatického aspektu chyběl dlouhou dobu nástroj, metoda výzkumu. Podnětem k překonání neopozitivistického stanoviska byla Wittgensteinova výzva - nespekulovat o významu slova , ale hledat ho při jeho užití.

Jednu z možností výzkumu přináší teorii mluvních aktů, zformulovaná ve 40.-50. letech J. A. Austinem (3). Austin chápe řeč jako řadu konkrétních promluv - mluvních aktů (speech acts). Když člověk komunikuje s druhým člověkem, vytváří totální mluvní akt, který lze analyzovat z hlediska:
- obsahu sdělení,
- působení na příjemce.

J. A. Austin dospěl ke třem typům řečových aktů:

- lokuční mluvní akt,
- ilokuční mluvní akt,
- perlokuční mluvní akt.

Lokuční akt je reprezentován běžnou oznamovací větou.
Ilokuční i perlokuční akty představují mluvní výkon, jehož cílem je zapůsobit na druhého člověka, ovlivnit jeho chování.
Austin uvádí příklad. "zabil jsem ji" a "Přemluvil mne, abych ji zabil". První výrok je prosté konstatování. V druhém případě jde o ilokuční akt, o vyvolání jistého tlaku, jehož smyslem je ovlivnění názoru příjemce.

Mezi ilokučním a perlokučním aktem je rovněž jistý rozdíl. Ilokuční akt má blíže konvenci, perlokuční akt nikoliv. Ilokuční akt je podmíněn kulturními situačně podmíněnými fakty, perlokuce vzniká i z náhlých popudů aktéra.
Ilokuční a perlokuční akty obsahují výpovědi o vztahu. Sdělují, jaký vztah mezi sebou komunikující partneři mají.

J. R. Searle (4, s.108-109) vypracoval podrobnější klasifikaci mluvních aktů:

1. Reprezentativy - výrazy vyjadřují náhled mluvčího na komunikovaný výrok. Typy výpovědi: popis, tvrzení, oznámení apod

2. Direktivy - výrazy, jimiž chce mluvčí ovlivnit adresáta. Typy výpovědi: rozkaz, prosba, varování, pověření apod.

3. Komisivy - výrazy, jimiž se mluvčí zavazuje k budoucímu jednáni. Typy výpovědi: přísaha, slib, smlouva apod.

4. Expresivy - výrazy, vyjadřující psychický stav mluvčího. Typy výpovědi: soustrast, poděkování, omluva apod.

5. Deklarativy - výrazy, jimiž mluvčí definuje nový status ve věcech institucionálního charakteru. Typy výpovědi: uzavírání smluv, vynesení rozsudku apod.

Searle je rovněž autorem čtyř kritérií, umožňujících stanovit komunikativní funkci požitého výroku. (Číslice u jednotlivých kritérií odkazují k předchozím typům mluvních aktů. )

a. Záměr mluvčího

1. Mluvčí tvrdí to, co je obsahem výpovědi
2. Mluvčí se snaží přímět adresáta, aby učinil to, co je obsahem výpovědi
3. Adresát se zavazuje učinit to, co je obsahem výpovědi
4. Adresát poskytuje informace o svém psychickém stavu
5. Mluvčí realizuje obsah výpovědi


b. Vztah výpovědi k vnější skutečnosti

1. Obsah výpovědi se shoduje se skutečností
2. Obsah výpovědi se neshoduje se skutečností
3. Mluvčí se snaží přizpůsobit obsah výpovědi skutečnosti
4. Mluvčí se nesnaží přizpůsobit obsah výpovědi skutečnosti
5. Obsah výpovědi se ztotožňuje se skutečností

c. Psychický stav mluvčího

1. Mluvčí věří, důvěřuje obsahu výpovědi
2. Mluvčí zdůrazňuje svoji vůli prosadit obsah výpovědi
3. Mluvčí vyjadřuje svůj záměr
4. Psychický stav mluvčího odpovídá jeho záměru
5. Psychický stav mluvčího je nevyjádřen

d. Obsah výpovědi

1. Obsah výpovědi lze klasifikovat jako pravdivý/nepravdivý
2. Obsah výpovědi se týká budoucí činnosti adresáta
3. Obsah výpovědi se týká budoucí činnosti mluvčího
4. Obsah výpovědi se týká mluvčího nebo adresáta
5. Obsah se týká instituce, k nímž mají mluvčí či adresát nějaký vztah



Jako první představitel empirických věd, který Austinovy výsledky využil v praktickém výzkumu komunikačního aspektu chování, byl J. Habermas (5). Habermas doplňuje ke třem typům promluv tři typy řečového jednání. Dále jim přiřazuje tři světy a jejich hodnoty platnosti:


Typy promluv světy hodnota platnosti
konstativní objektivní pravdivost
regulativní sociální správnost
expresivní subjektivní věrohodnost


Z tohoto uspořádání vyplývá, že vědění je diferencované, každá vrstva podléhá jiné logice získávání informací, poznatků, argumentů, jiné logice jejich uspořádání. Každá z úrovní bude uplatňovat jiný přístup ke skutečnosti a bude ji využívat jiný typ uživatelů.

2. Teorie jednání


Pro potřeby analýzy komunikační situace je teorie mluvních aktů ještě příliš zatížena subjektivismem a koneckonců mnohovýznamovostí přirozeného jazyka. Pochopení obsahu výpovědi mluvčího musí předcházet interpretace výpovědi adresátem. Teprve po pochopení obsahu může následovat jednání. V teorii jednání jsou představují jednající osoby aktivní agens a jazyk je chápán jako jejich jednání.)
Teorie jednání vychází z předpokladu, že při analýze komunikace je podstatné si uvědomit, za jakých okolností se hovoří, kdo,co a jak to říká. Důležité je vést v patrnosti i to, co je úmyslně či neúmyslně zamlčeno a co účastníci komunikace při promluvě dělají.
Dopad výroku mluvčího na adresáta se proto v teorii jednání nezjišťuje na základě analýzy komunikovaného výroku, ale analýzou celé sociální interakce. Analýzou společenské situace, v níž se uskutečňuje komunikace, se definují elementární jednotky jednání tzv. pragmémy, z nichž se sestavují schémata, scénáře (tzv. praxeogramy) jednotlivých společenských situací, do nichž jsou teprve začleňovány mluvní akty, které tak v konkrétním užití nabývají jasnějšího významu.
R.C. Schank uplatnil tyto teorie při tvorbě scénářů pro řadu společenských situací (viz ukázka). Uplatnění této metody ne celé spektrum lidské společnosti by si ovšem vyžádalo v těchto výzkumech pokračovat.

Shrnutí:

Většina dosavadních výzkumů komunikace, zejména na půdě informační vědy, se zabývala problematikou komunikace jako jednosměrným procesem výměny mezi vysílajícím a příjemcem. Navíc se informační komunikační věda zaměřovala výlučně na oblast vědecké informace. Je zřejmé, že takto zúžený předmět zkoumání nekladl na výzkum problematiky informace jako produktu komunikace ani na sám proces komunikace velké nároky, zejména, když byla zcela opuštěna potřeba zkoumat výsledné efekty komunikace.
Tento proces, který ústil do pojetí informačního procesu jako systému o dvou vcelku nezávislých subsystémech: autora zprávy a příjemce, přičemž výsledek přenosu závisel za způsobu, jakým příjemce interpretoval přijatou zprávu, sdělení, text. Proces, jímž autor dospěl k výslednému textu i proces, jakým vkomponoval příjemce informaci do svých struktur, nebyl jako komunikační proces pojímán ani zkoumán. Uvedené pojetí, kde na jedné straně stojí autor, na druhé čtenář jako interpret bez možnosti zpětné vazby, vedlo současně ke zdůrazňování úlohy syntaktické a sémantické struktury sdělení a podcenění úlohy pragmatické stránky komunikace. Teprve na půdě sociálních věd se začal zkoumat fakt, že lidé kromě toho, že si sdělují informace, přenášejí informace o vzájemném vztahu.
To vedlo k myšlence, zabývat se komunikací jako obousměrným procesem, v němž se respektuje, že účinky informace vysílajícího na příjemce působí zpětně na vysílajícího a ovlivňují jeho další postoj. V tomto procesu zpětné vazby platí některé odlišné zásady než v klasické teorii komunikace. Nelze např. tvrdit, že komunikace ustává, i když vysílač a příjemce mlčí. Mezi komunikujícími není možné nekomunikovat. I odmítnutí komunikace je nutné chápat jako komunikaci. Ať komunikující hovoří o čemkoliv, vždy se dozvídají: "takto se vidím já, .. takto vidím tebe ... takto vidím, že vidíš ty mne" (6. s. 46)

Porozumění, ať již vyjádřené příběhem ve formě vyprávění či argumentací, je sdílenou a sociální dovedností a proto se musí jako sociální faktor zkoumat. Není hotové jednou provždy, ale neustále se vytváří dialogem (vnitřním i vnějším) a musí být neustále obnovováno. V opačném případě se dostává do stavu, kdy již příběh, argumentace nic nevypovídají. R. Barthes (7) označuje takovýto stav, jako nulový stupeň. V takových případech se lidé obracejí k symbolickým universům, náboženství, filozofii, vědě, aby získali nová, nepochybná přesvědčení. Obracejí se k prvotním textům, hledají závazné autority či instituce, které by stvrdily staré nebo poskytly materiál pro nové příběhy či nabídly přesvědčivější argumenty.
Metodu, jakým způsobem analyzovat tyto komunikační struktury jsme nalezli v teorii řečových aktů nebo rozpracovanou důsledněji v teorii jednání. V těchto metodách se realizovala myšlenka H. Garfinkela zkonkretizovat výrok tím, že se zasadí do reálné situace, v níž probíhá komunikace. Garfinkel považoval výrok za sdělný pouze za předpokladu, že obsahoval kromě zde/nyní řečeného informace o zde/nyní konaném. Toto řečené pojímal potom jako indexikální výrazy, které lze chápat jako nadané obsahem, pouze tehdy, jsou-li zasazeny do konkrétní situace.
Nejde o přístupy zcela nové. Podobnými myšlenkami se zabýval již Vygotskij ve své Activity theory, odvozující hodnotu informace v komunikaci od kulturních a sociálních determinant. Informační věda prozatím vhodné nástroje na analýzu komunikace postrádá.
Souhlasím se Z. Uhlířem, že zatím je informační věda spíše vlečena výpočetní technikou, než že by určovala směr vývoje. Musíme se pokusit více méně jednoznačně odlišit technologický nástroj od metodologického prostředku. Zdá se, že tato odlišující snaha není zatím prostředí humanitních disciplín dostatečně vlastní, takže jeho informatizace je zatím pouze vnějšková a spíše působí jen rozpaky. Je prostě načase, abychom od jednostranného důrazu na technologii či technologie pokročili k dostatečně kvalifikovanému zájmu o metodologii.
To znamená zvládnout nové informační technologie nejen jako velmi efektivní pomůcky, ale jako propracované metodologie. Měli bychom se při řešení zmíněných problémů na půdě informační vědy inspirovat výsledky zmíněných věd a neprodleně je zabudovat do její metodologie.

Bibliografie:

1. Popper, K. R. (1998) : Život je řešení problémů. Praha : Mladá fronta. 287 s.

2. Schutz, A. (1962) : Common-Sense and Scientific Interpretation of Human Action. Hague : M. Nijhoff. 264 s.

3. Austin, J. L. (1976) : How to Do Things with Words : London-Oxford-New York Oxford University Press. 233 s.

4. Machová, S. - Švehlová,M. (1996) : Sémantika a pragmatika jako lingvistické disciplíny. Praha : Ped.fak. UK. 190 s.

5. Horster, D. (1995) : Jürgen Habermas. Praha : Svoboda. 102 s.

6. Watzlawick, P. - Bavelasová J.B. - Jackson D. D. (1999) : Pragmatika lidské komunikace. Hradec Králové : Konfrontace. 243 s.

7. Barthes, R. (1967) : Nulový stupeň rukopisu. Praha : Čs. spisovatel. 164 s.
Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
JONÁK, Zdeněk. Pojem "informace" ve světě sdíleného pojetí skutečnosti. Ikaros [online]. 2000, ročník 4, číslo 2 [cit. 2020-08-08]. urn:nbn:cz:ik-10503. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10503

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

Článek je zajímavý, i když na některých místech příliš zobecňující až pop.-vědecký (možná záměr - nevím), což se dá snad vysvětlit širokým záběrem témat (já osobně takový záběr nemám a obdivuju někoho, kdo se orientuje v takové škále věd a na takové úrovni).
Co mi ale vadí (a nechápu to) je, jak může někdo, kdo si dá tolik práce s takovým článkem vypustit korekturu - a že to pak někdo i je ochoten prezentovat na webu - překlepy, nedokončené věty... já nevím, ale je to čím dál častější, copak vám to nevadí?