Někdy se dnes zdá, jako by se slovo "virtualita" či "virtuálnost" a jeho odvozeniny staly jenom zaklínadlem či pouhým flatus vocis, a tak může být poněkud ošemetné hovořit o "virtuálním prostředí", má-li to mít nějaký specifický smysl. Pokud bychom věci rozuměli tak, že virtuální je cosi jako neskutečný nebo dokonce lživý, jak to chápou konzervativní představitelé tradiční kultury, vpravdě by asi k ničemu kalému nevedlo, zabývat se takovou pochybnou změtí představ. Nicméně situace není takto prostě zřetelná. Když mluvíme o virtuálním, je lépe vidět je jako protiklad nikoli reálného, nýbrž objektivního. Pod virtuálním si představujeme něco, co je sice reálné - ostatně sousloví virtuální realita o tom svědčí dostatečně jasně -, ale zároveň to není objektivní. Prosazováním virtuality zkrátka ztrácí objektivita svou dosavadní sílu. To nikterak neznamená, že se nutně musíme propadnout do chaosu. Znamená to ovšem tolik, že přestáváme s naivním přeceňováním objektivity jako něčeho samozřejmého a o sobě jsoucího, jako něčeho apriorně kladného. Tím, jak oceňujeme - třeba zhusta jenom slovně - virtuální, říkáme také, že v objektivním nesrůstá jednoduše reálné, pravdivé a správné, že musíme tyto vrstvy odlišovat, zkrátka že musíme o svém obrazu světa zase jednou přemýšlet. V tom je pravý význam naší řeči o virtualitě: spíše nám klade další otázky, než aby reprezentovala něco jedno-jednoznačného. A tak nás vede k tomu, abychom spíše uvažovali, než bědovali.

O virtualitě se obvykle mluví v souvislosti s informačně komunikačními technologiemi. Rozumí se jí pak velice zkratkovitě tak, že virtualita rovná se počítače plus internet. Virtualita pak jako by byla jen neblahým vedlejším důsledkem či účinkem technokracie, technizace a technologizace, jako by byla jen rozkladným působením technovědy na lidský svět. Jako přitěžující okolnost potom v tomto pohledu přistupuje komercializace internetu, jež jej ukradla vznešené akademické sféře, a tak z povznesené hry se skleněnými perlami udělala jen obyčejné cvrnkání s hrubými hliněnými kuličkami. A další přitěžující okolností při tomto nazírání je medializace, jež místo pravé povahy věcí nabízí jen jejich zdání, místo podstatnosti zajímavost, místo poučení zábavu atd. Při takto jednoduchém myšlení tedy virtualita znamená zlo, které posiluje dominanci materiální civilizace nad duchovní kulturou, které přináší degeneraci a rozklad kultury. Mělo-li by to být opravdu takhle, pak by nemělo valného významu virtualitou se nějak zevrubněji zabývat, nýbrž by bylo žádoucí se jejímu pronikání pokud možno všemi silami bránit jakožto nežádoucímu projevu technokracie. Nelze ovšem nevidět, že tento přístup by byl nesmírně zpozdilý. Jestliže totiž připustíme, že komercializace a medializace, jsou pouhými bezpříznakovými skutečnostmi, které nabývají kladné nebo záporné hodnoty teprve v kontextu cíle, potom musíme i virtualitu nahlížet prizmatem cíle a nikoli ji prostě posuzovat pokřiveným měřítkem objektivity. Stručně a jasně řečeno to znamená, že spíše musíme sledovat možnosti, které s sebou virtualita nese, než abychom hleděli pouze na to, čeho nás zbavuje. Jenom tak budeme moci smysluplně a bez averze hovořit o virtuálním prostředí. Chtěl bych se o to v tomto příspěvku pokusit.

Už při stručném úvodním vhledu do problematiky vidíme, že zcela podstatný je tu pojem informačního, komunikačního a znalostního prostředí. Je ovšem třeba mít se na pozoru před některými zjednodušujícími představami, které jsou pohříchu dosti časté. V nynější souvislosti je důležité upozornit na dvě taková zjednodušení, která do značné míry ztěžují orientaci a pochopení. První z nich je ztotožnění informačního, komunikačního a znalostního prostředí s médiem. Ačkoli se toto ztotožnění může etymologicky zdát přirozené a přiměřené, nelze odhlédnout od jistých okolností, které nás nutí, abychom tu diferencovali; prostředek a prostředí přece jenom nelze vidět na téže úrovni. Jsou tu zajisté možné různé pohledy, avšak domnívám se, že rozhodující tu je rozlišení mezi aspektem technickým, představovaným médiem, a aspektem kulturním, představovaným prostředím. Médium je pouhým technickým prostředkem, který umožňuje jistou prezentaci či reprezentaci kultury v informačním, komunikačním a znalostním prostředí. Aktivnímu či aktuálnímu uplatnění této možnosti pak rozumíme jako technologii. Je nutno zdůraznit, že tento význam technologie je spíše kulturalistický než technokratický, jakkoli v něm hraje roli pragmatický přístup. To je zapotřebí mít stále na paměti a nepodléhat okouzlení technikou, ať už bychom mu rozuměli v kladném, nebo záporném smyslu. Druhým neblahým zjednodušením, v jistém smyslu vyplývajícím z předchozího, je představa, že v údobích stabilizace a stability, jež na tomto poli samozřejmě zdaleka převládají, existuje vždy jen jedno jediné informační, komunikační a znalostní prostředí, které je tak vlastně obsahem té které historické etapy. Tento pohled je ovšem krajně redukcionistický, a to hned ze dvou důvodů. Jednak se příliš orientuje na standardní komunikaci pouze sociálně akceptovaných či aprobovaných složek tzv. vysoké kultury a ostatní úrovně i proudy kultury v podstatě pomíjí, jednak vychází z obecného abstraktního předpokladu jakési historické skládačky, v níž jakoby horší je zákonitě a takřka nutně nahrazováno jakoby lepším. Jenže ani jeden z těchto předpokladů ve skutečnosti neplatí, jsou to pouze operativní zjednodušení, jež mají tendenci přerůstat v ideové konstrukty a jako takové se potom stávají objektivistickou ideologií. Jestliže se však vyhneme pokušení takovéto vylučující redukce, uvidíme situaci zcela jinak. Zjistíme, že simultánně vedle sebe žijí různá média od těch nejarchaičtějších po ta nejmodernější a že formují různá prostředí odvíjející se od různého sociokulturního fungování. Jednotlivá informační, komunikační a znalostní prostředí se průběhem historického času vzájemně nevylučují a nenahrazují, přece však se proměňuje jejich závažnost či fundamentálnost. Počet těchto prostředí se tedy průběhem historického času zvětšuje, aniž ovšem jde o nějakou jejich prostou kumulaci či mechanickou adici; je tomu tak, že historicky nejmladší prostředí se prosazuje k převládnutí. Zpravidla tedy nešlo a nejde o libovolné prolínání těchto prostředí - neřku-li o chaos -, nýbrž o postupnou historickou proměnu dominantního prostředí, tedy o prvek výrazné diskontinuity, jež je nejspíše ještě vyššího řádu než diskontinuita diskursů, kterou jsme začali brát na vědomí teprve před nedávnem. Vědomí této zásadní diskontinuity tudíž musí být stále přítomno, jinak nebudeme právi situaci a jejímu poznání. Že s tímto porozuměním diskontinuitě souvisí i rozpoznání paradigmatických změn, není už třeba speciálně zdůrazňovat.

Tím se ovšem pro nás stává zásadní otázka transformace informačního, komunikačního a znalostního prostředí. Jelikož vidíme souvislost dominantního prostředí se specifickým diskursem a jeho sociokulturním fungováním, znamená pro nás taková transformace nezbytně budování nového či jiného ideového světa, jakož i jeho praktické oživování. To pak také znamená, že je nutno obrátit se ke speciálněji formulovaným otázkám, jež by nám dovolily celé toto rozsáhlé a zatím málo určité (či dokonce neurčité) pole postihnout jasněji. Avšak kolik by těchto otázek bylo, vždy budou vyrůstat ze stejného intencionálního pozadí; pokaždé v nich totiž půjde o nějakou volbu, o výběr nějakého druhu. Je to snad lehko pochopitelné: pokud se má nastupující dominantní prostředí lišit od předchozího ještě jinak než technicko-mediálně, musí se řídit i odlišnými kulturními vzorci, ideovými modely, intelektuálními postupy atp. Jde tudíž v první řadě o to, co má nastupující dominantní informační, komunikační a znalostní prostředí převzít z předchozího a co ne, přičemž tato otázka se netýká jen - ba pravděpodobně ani ne v první řadě - obsahu, ale také metod, postupů, přístupů apod. To pak znamená podstatnou věc pro knihovníky a informační pracovníky, kteří jsou více či méně nuceni zabývat se těmito věcmi: obírat se pouhým kanálem mezi původcem a příjemcem informace se v tomto kontextu ukazuje jako zcela nedostatečné, ba zavádějící, protože transformace prostředí se stejným dílem dotýká všech zúčastněných složek, tedy i obou konců celého procesu fungování informačního, komunikačního a znalostního prostředí. Nejde tu o pouhou absorpci novinek, abych tak řekl, jde zcela zásadním způsobem o jejich produkci, resp. profilaci. A úplně na nejpřednějším místě jde o novou konceptualizaci, o nový řád v kategoriích a pojmech a o nový pořádek ve vyjádřeních a termínech. Transformace jednoho dominantního prostředí v druhé dominantní prostředí tak znamená natolik radikální změnu, že přestává být dost dobře možné, aby knihovník a informační pracovník byl pouze či především alter ego uživatele, jak se to dodnes bez rozmyslu říká a prosazuje. Ideálem takové transformace sice asi je zkvalitnění uživatelských služeb, nicméně není žádné jasné povědomí o jejich konkrétní podobě a ostatně ani vůbec není jasno o tom, jak by mohly nebo měly vypadat potřeby a požadavky v transformovaném dominantním prostředí. Cílem tu tedy musí být něco, co bych nazval kvalifikovaným pokusnictvím na konceptuálním základě. A tak je nejprve nutno tento konceptuální základ ohledat, aby se ukázal horizont možností a postupných východisek. Tím už se bezprostředně dotýkáme naší dnešní situace, v níž zakoušíme přechod od prostředí tištěného k elektronicko-digitálnímu s jeho virtuální dimenzí.

Při transformaci prostředí musí být zcela nepochybně ve středu zájmu sám koncept dokumentu, poněvadž v doznívajícím prostředí s ním bylo svázáno vše podstatné, byl jeho opravdovým srdcem. Prosadil se natolik, že byl transponován i do prostředí minulých a aplikován na ně, třebaže jim nebyl do té míry vlastní. To se ovšem hodí do jiného pojednání, takže se tím nebudu na tomto místě zabývat. V nynější chvíli je záhodno povšimnout si jedné věci, jež přímo souvisí s dnešní transformační situací. Takovéto radikální změny s sebou nesou i restrukturalizaci všech disciplín i oborů lidského počínání, takže na pořad dne nezbytně vstupuje interdisciplinarita a transdisciplinarita. Důsledkem toho pak jsou pojmové a terminologické kolize; jde o to, abychom se z nich poučili a abychom se vystříhali jejich domnělého řešení tím, že se uzavřeme v jedné doméně a ostatní redukcionisticky pomineme. Prekérně příznačné je, že právě na takovou kolizi narážíme v případě konceptu dokumentu: na jedné straně tu stojí pojetí knihovnicko-informační, na druhé společenskovědní, a to přes to, že pro ně lze shledat jistý spojující základ. Tento společný základ lze charakterizovat jako určitost svědectví. Jenže v případě knihovnicko-informačního konceptu dokumentu je to určitost svědectví o situaci, zatímco ve společenskovědním konceptu je to určitost svědectví situace. Jistě teoretickým výkladem můžeme dosáhnout toho, že máme před sebou jen různou formulaci téhož: v obou případech jde přece o něco, co s danou situací přímo srůstá. To sice ano, ale to je pouze abstraktní výklad, který není způsobilý říci nic konkrétního, a tedy jej nelze ani dále rozvinout. Ve skutečnosti totiž společenskovědní konceptualizace dokumentu jej chápe jako součást dané situace, zatímco konceptualizace knihovnicko-informační jej pojímá jako pozůstatek této situace, který je pochopitelný jen jako její odraz. A to je něco zcela podstatného: zatímco knihovnicko-informačně koncipovaný dokument interpretaci teprve vyžaduje, společenskovědně koncipovaný dokument je právě sám tou interpretací. Z toho plyne zjištění závažného funkčního rozdílu: knihovnicko-informační dokument je substrátem, který je substancialisticky racionalizován, zatímco společenskovědní dokument je užití tohoto substrátu, které je racionalizováno situačně, dynamicky, temporálně. Knihovnicko-informační konceptualizace dokumentu je tedy objektivní, zatímco společenskovědní je intra-intersubjektivní. Řečeno ještě jinak, knihovnicko-informační dokument je uzavřeným, solitérním lineárním textem, zatímco společenskovědní dokument je otevřeným, polyvalentním hypertextem. Informační věda pak oprávněně dospívá ke zjištění, že v elektronicko-digitálním prostředí takový objektivní solitérní dokument neexistuje, že to, co bylo v jiném prostředí makavé, je v tomto prostředí pouhou chimérou. Přece však se ze snadno pochopitelné setrvačnosti i mezi knihovníky a informačními pracovníky slova dokument užívá i nadále. Zdá se však, že do něj tím pádem v knihovnicko-informační doméně nepozorovaně, nereflektovaně proniká společenskovědní konceptualizace. S tím je nutno se nějak vyrovnat, aby se alespoň poněkud odlehčilo od transformačních potíží, které z toho plynou nebo mohou plynout.

Je nutno si uvědomit, co to znamená, když říkáme dominantní prostředí: jednak to, že přes svou vládu není jediné, jednak to, že skrze svou vládu ovlivňuje i prostředí jiná, která jsou s ním simultánní. Je tudíž záhodno nově se implicitně prosazující pojetí dokumentu, o němž byla řeč, vyvázat z implikátního řádu, prosadit je do řádu explikátního a pokusit se je aplikovat i na ona simultánní prostředí mimo prostředí elektronicko-digitální, jakož i na táž informační, komunikační a znalostní prostředí v jejich historické dimenzi. Tu pak bude nanejvýše vhodné hledat inspiraci právě tam, odkud přichází toto zatím téměř neznatelné přeznačení, totiž ve společenskovědní opozici mezi monumentem a dokumentem. Nejenom že tu můžeme hledat pomoc při cestě vpřed, ale zahlédneme zde tradiční knihovnicko-informační konceptualizaci dokumentu v jakémsi zpětném nasvícení: ona se totiž v podstatě ztotožňuje s tím, co je zde monumentem. Pokud dokument je určitost svědectví situace se všemi z toho plynoucími konsekvencemi, jak už jsem se zmínil, monument je chtěnou oficiózností této situace pro veškerou další budoucnost. Řečeno jinak, monument je petrifikací interpretace, je zahájením multiplikace, je přerušením řady samostatných nových užití jakožto života a stálého vznikání dokumentu. Monument je standardizací, které se rozumí ve smyslu normalizace a unifikace, je to formalizace obsahu, svérázná podoba substancializace. Monument je dokument, který byl pochopen jako objektivní, vzhledem k předpokládané definici objektivity je však jeho objektivita pouze zdánlivá: je dána nikoli sama sebou, nýbrž v podstatě jen referenční konstrukcí, prostě tím, co se má považovat za správné. A tak monument není ničím, co by bylo samo sebou, je pouze objektivací metodologie a metodiky jedné určité tradice. Stručně a jasně: monument se vydává za to, čím vlastně není a ani být nemůže. Takový monument je ovšem právě to, čemu naše knihovnická a informační tradice říká dokument. Vidíme tudíž, že tato tradice se stává pustým fideismem, který naprosto vytěsnil původní a prvotní otázky. Ještě dále uvidíme, že tomuto dokumentu-monumentu se také říká artefakt.. Nyní však je nutno věnovat se bezprostředním konsekvencím, které plynou z rozpoznání takového temného změtení.

A tak se dostáváme k metodologickým a metodickým kořenům dosavadní tradice. Z ní plynoucí knihovnicko-informační pojetí dokumentu se řídí principem kumulace či mechanické adice, je založeno na historickém pozitivismu, nebo je s ním alespoň zcela kompatibilní. To v podstatě znamená, že rozlišení mezi daty a informací tu je než jen formální, protože obojí je považováno za objektivní surový materiál. Data, informace a dokument jsou nahlíženy na jedné a téže rovině odděleně od jakékoli interpretace. Základním úkolem pak se při tomto pohledu jeví dosažení úplnosti: shrnout vše, všechna data, všechny informace, všechny dokumenty. Vypadá to věrohodně a přesvědčivě, působí to jako vybudování téměř ideálních předpokladů k jakékoli další práci. Vskutku by tomu tak bylo, kdyby tu ovšem nebyl jeden nemalý zádrhel: je to úplnost jen v rámci implicitně a hypoteticky definované domény, přičemž tato definice - jako ostatně každá definice založená na specifické diferenci - se opírá o abstrahování a následné redukování. Přesto však je tato implicitně a hypoteticky definovaná doména bez dalšího považována za vyjádření či odraz skutečnosti, ba v nereflektovaných pokleslejších podobách mnohdy za skutečnost samu. Tradiční knihovnicko-informační pojetí dokumentu založené na historickém pozitivismu je tedy - aniž si to uvědomuje - vnitřně rozporné; skutečnost své domény považuje za objektivně danou a tím i určitou, ona je však - jak svědčí předběžné abstrahování a redukování, na něž se jaksi zapomíná - konstruovaná a neurčitá, je konstruováním teprve následně zurčitěna. Možnost práce s takovou skutečností, abych tak řekl, tedy není obecná, nýbrž pouze podmíněná, a sice podmíněná způsobem komunikace a způsobem přístupu ke znalostem, ať už na rovině jednotlivého, nebo obecného. Je dána komunikací na způsob zpřístupňování dokumentů jakožto separátních lineárních textů a znalostí, jež je určena otázkou "co je to" a nikoli otázkou "jak na to", tedy znalostí jako školskou či dokonce školometskou vědomostí, jakousi očištěnou informací, nikoli schopností orientace a interpretace. Jestliže však nyní místo komunikace solitérních lineárních textů nastupuje komunikace polyvalentních hypertextů a jestliže informacím začíná být přiznáván statut interpretovanosti místo statutu objektivnosti, tradiční knihovnicko-informační pojetí dokumentu založené na historickém pozitivismu nemůže nadále platit, poněvadž ztrácí svou podstatnou základnu.

Ale z toho plynou další důsledky, které jsou docela praktické povahy, poněvadž se bezprostředně dotýkají celého informačně komunikačního procesu v jeho úplnosti; zasahují i původce, i zprostředkovatele, i příjemce či uživatele. Z dosud poněkud odtažitých otázek se tak stávají otázky čistě pragmatické, jež naléhají na své řešení. Říká se tomu, že první informační krize se převrací v druhou informační krizi. Problémem - ať teoretickým, ať praktickým - přestává být shromažďování informací a stává se jím orientace v nich. Úplnost ve smyslu všech výskytů jakékoli informace se stává jen jedním aspektem a na scénu mnohem razantněji vstupuje otázka redundance, multiplikace a evaluace. Řečeno jinak, stěžejní přestává být totalita informace, stěžejním se stává napětí mezi informací a exformací. Že to má nezanedbatelné důsledky pro tak základní knihovnicko-informační činnosti, jakými jsou bibliografie a katalogizace, není snad třeba zvláště zdůrazňovat. Tady už se pochopitelně vynořuje mnoho speciálních otázek, pro naši nynější souvislost však jsou relevantní především dvě roviny. Jednak je to přechod od fondům k tématům, ovšem přechod neredukcionistický, to je třeba podtrhnout. To znamená, že při něm musíme použít myšlenkového modelu both/and, nikoli tradičního pozitivistického modelu and/or. V žádném případě tu tedy nejde o nahrazení jednoho druhým, nýbrž o přesun akcentu. Je ovšem nutno si uvědomit, že témata v tomto pohledu se v žádném případě nerovnají oborovým doménám, jak je formuluje redukcionistická pozitivistická taxonomie. Jsou naopak výsledkem tematizace, které je průběžným zurčiťováním zásadně neurčité skutečnosti, dokumentové či dokumentární skutečnosti, abych tak řekl. Témata jsou tedy spíše vznikající než vzniklá, jsou stále otevřená a nemají pevné hranice; jsou jakýmsi zjevováním hypostaze. To, co není realizovatelné v lístkové kartotéce, nachází uskutečnění v informačním systému. Orientace tedy není založena na definitivním uspořádání, nýbrž na stálém přeskupování. Selekční údaje tak vytlačují údaje pouze deskriptivní, nebo jinak, selekce přestává být pouhou funkcí deskripce. Jednak je to potřeba diferencované strukturace bibliografických a katalogizačních záznamů na funkčním základě, přičemž funkčnost se tu odvíjí právě od zmíněné tematizace. Standardizaci záznamu tedy v žádném případě nelze rozumět jako normalizaci a unifikaci, a to ani v tom případě, že bychom rozlišovali záznamy krátké na jedné a dlouhé, resp. úplné na druhé straně.. Strukturní diferenciaci záznamů je třeba nejspíše rozumět na pozadí napětí mezi fondovostí a tematičností či tematizací. V tomto smyslu pak lze krátký záznam chápat jako záznam fondový související spíše s manipulační než znalostní sférou, je spíše prostou evidencí než informací směřující k transinformaci a znalosti. Standardizace tu pak má význam nejenom operativní, ale také široce konsensuální. Naproti tomu dlouhý záznam je nutno odvíjet od ustavičně se proměňující tematizace a v tom ohledu nemůže být nikdy považován za základní, jak to chápe třeba tradiční pozitivistické historické knihovnictví. Standardizace je tu sice operativní, protože umožňuje komunikaci a usnadňuje srozumitelnost, stěží však může být konsensuální, protože probíhající tematizace je naopak polemikou, nikoli souhlasným souladem. Dlouhý záznam tak má kooperativně kompetitivní povahu, jeho standardizace je záležitostí povýtce technickou, mnohem méně však obsahovou a věcnou. Jenom tak může vést k orientaci ve skutečnosti, která je nikoli určitá, nýbrž neurčitá. To vše znamená radikální řez do dosavadní knihovnicko-informační domény.

Dostáváme se tak k problémové oblasti, kterou společenskovědní myšlení, jímž jsme se inspirovali, charakterizuje jako opozici figura - pozadí. Jejich poměr není dán jedno-jednoznačnou, jednou provždy platnou hierarchickou kumulací, nýbrž průběžnou horizontovou strukturací: co je jednou figurou, jindy může být pozadím a naopak ad libitum ad infinitum. Virtuálnost je právě tato proměnlivost figury a pozadí, virtuální prostředí je takové prostředí, kde nejsou figura a pozadí předjednány. Pro knihovnicko-informační oblast v celé její šíři z toho potom plyne, že musí být zaměřena na programnost, že její počiny - jeden každý i všechny dohromady - jsou pouze relativní, v žádném případě nejsou stupínky k absolutnímu; nejsou mechanicky aditivní, nýbrž konkurenční a kompetitivní. Jestliže figura a pozadí jsou plynulé a proměnlivé, jestliže je tu ustavičná souhra a protihra významnosti a anonymity, jak to zase formuluje historické myšlení, potom ani tvar knihovnicko-informačních produktů není a nemůže být pevný ve smyslu trvalosti - a to platí i pro rovinu produkce, i pro rovinu mediace, i pro rovinu recepce. Tím se ovšem zcela zásadně zpochybňuje pochopení dokumentu jako artefaktu, jak je téměř v čiré podobě prosazuje právě tradiční historické knihovnictví tím, že mu skoro k nerozlišení splývá nosič a záznam. Jiné knihovnické oblasti se sice k takovéto čistotě náhledu nedopracovaly, přece však jim tato tendence nechybí, projektuje se však do sofistikovanější latentní podoby jednoznačnosti a jednovýznamovosti. Ať tak, či onak, figurace je tu ztuhlá, nikoli plynulá, což se na základě všech předchozích úvah ukazuje jako neplatné a zavádějící. Těžiště problematické situace tedy leží právě zde: uživatel, k němuž prý směřuje všechno úsilí, je tak uváděn v klam, neboť pod rouškou objektivity informace je mu vnucována jedna interpretace a jedna explikace. V tomto světle se stává zřejmým napětí mezi artefaktem a komunikátem, je tedy nutno pokusit se blíže je osvětlit.

Podstatné je, že ve virtuálním prostředí ztrácí artefakt svou makavost, čímž se oslabuje i jeho explicitní významovost; sama jeho existence se tím stává nejasnou a nezřejmou. Je to tím, že se stírá rozdíl mezi prezentací a reprezentací, poněvadž vyprchává zřejmost rozlišení mezi originálem a kopií. To má závažné následky pro tradiční pozitivistické knihovnicko-informační myšlení. Toto myšlení, založené na jednoznačnosti a jednovýznamovosti, nedokáže virtuálnost pochopit v řádu potencialit, nýbrž povýtce v řádu neskutečnosti, resp. klamné a klamavé skutečnosti. Té se však přirozeně snaží všemi silami bránit. Tuto obranu provádí transpozicí, nikoli transformací: nesnaží se uzpůsobit své myšlenkové modely pro fungování v novém prostředí, ale usiluje toto prostředí přizpůsobit svým modelům. Je to cesta sice jednoduchá, ale poněkud zpozdilá, protože - jak je pozitivistickému redukcionismu vlastní - odhlíží od okolností a od toho, co bychom cum grano salis mohli nazvat transakčními náklady; zkrátka se domnívá, že okolnosti nehrají roli a že transakční náklady jsou nulové. Výsledkem ovšem je - vyjádřím se metaforicky - virtuální bibliofilizace, v níž se artefakt prostě stává technologickým produktem. Jinak řečeno, všechny nářky nad technicismem a technokracií jsou nutným důsledkem bezhlavé a zpozdilé transpozice pozitivistických myšlenkových modelů do virtuálního prostředí: jedno-jednoznačný artefakt, v němž srůstá nosič a záznam, při přechodu do jiného prostředí a za použití jiného média podlehne jiné technologii, která je jim vlastní; stane se prostě něčím jiným, nekontrolovaně se vymkne modelu, jímž je nazírán, protože tento model se zakládá na jiném prostředí a jiném médiu a právě pro ně byl vypracován. Celé je to nezbytně nonsens, protože přece nejde o produkt sám, ale o jeho užití a využití (vždyť produkt je umělou, nikoli přirozenou skutečností). Uživatel tradičně chápaného artefaktu nenalezne ve virtuálním prostředí to, co hledá a chce hledat, protože očekávané kontury se mu více méně rozplynou, ba co víc, bude posilovat to, před čím chce utéci, totiž technicismus a technokracii. Z toho ovšem plyne podstatný závěr: uživatel se zkrátka musí odvážit transformace, nemůže se spokojovat s pouhou transpozicí.

Transformace místo transpozice je ovšem cesta od tradičně chápaného artefaktu ke komunikátu. Možná by bylo lépe vynalézt jiný termín, ale prozatím se musíme spokojit s tímhle; víme-li, že komunikát je dokumentem, který netuhne v monument, snad nám to ani nemusí vadit. V této situaci nám především musí jít o to, abychom se zbavili nebezpečí nadvlády technologického produktu a abychom dosáhli stavu technologické služby. Musíme si ujasnit, co si pod tím máme představit a co od toho máme očekávat. Myslím, že důležité jsou tu zejména dvě věci, které je třeba naplnit, abychom dosáhli stavu, který nazývám technologickou službou. Jednak se technické provedení musí dostat na úroveň samozřejmosti, tzn. je nutno přestat považovat tzv. počítače stále za něco zvláštního, co nezapadá do obvyklého způsobu sdělování intelektuálních a znalostních obsahů, nevidět je tedy jenom jako pouhý nástroj administrativně byrokratické komunikace. Uvědomíme-li si, jak pevně je svázána tradiční metodologie a metodika s podobou tištěné knihy, s odkazem na jednou provždy pevně danou stránku, s existencí ve všech exemplářích série jednoho vydání stabilizovaného totožného textu, s pojmem odpovědnosti, který zakrývá rozdíl mezi autorem a spisovatelem, které by bylo třeba rozlišovat, bude zřejmé, co tím mám na mysli. Je to otázka nejenom diskursu, ale i stylu, v němž jsou texty koncipovány a recipovány. Summa summarum, vše je v podstatě otázka zvyku, který dovolí (byť přirozeně jen relativní) nezávislost na technicích-informaticích. V získávání či budování tohoto zvyku však je nutno iniciativně postupovat, iniciativně vytvářet styl a sloh. Jednak je zapotřebí uznat žánrovou svébytnost databáze organizované informačním systémem, která není pouhým textem (a to ani v sémiotickém, neřku-li ve filologickém či lingvistickém smyslu) a už vůbec není lineárním textem a tím spíše není žádnou solitérní entitou. Existence databází jednoduše narušuje jednoznačnou vládu textu, na níž po více než tisíciletí stála celá naše kultura a civilizace. Propojení databází a plných textů činí tuto skutečnost ještě zřejmější. Díky tomuto propojení v síti nenávratně mizí jednoznačnost a jednovýznamovost a nastupuje polyvalentní recepce a komunikace. Všechny části informačně komunikačního procesu - produkce, mediace, recepce - se začínají sbližovat a prolínat, místo modelu autorství typického pro civilizaci textů v podání tištěné knihy nastupuje model dodatečné informace, ať už jde o transinformaci, nebo pouze o metainformaci. Kterýkoli uzel v prostředí síťové komunikace není pevně ustáleným artefaktem, je pouhým průchozím komunikátem. Jakékoli čtení se tak stává výhradně potenciálním, je explikací inherentních rysů, je virtualitou implikátního řádu skutečnosti. Jde tudíž především o to, aby toto vše fungovalo jako prostředí, to je mnohem důležitější než snaha o definitivnost jednotlivin a jednotlivostí. Tady je sám technologický produkt jenom druhořadý, zde se jednoznačně dostává do popředí technologická služba, přičemž je zřejmé, že takové službě musíme rozumět především jako nepřímé, jako jakémusi všeobecnému samoobslužnému prostoru, v němž je recipient zároveň mediátorem a producentem a toto rozplývání platí zároveň pro všechny. Komunikát a technologická služba jsou jen různé aspekty téže všeobsáhlé virtuálnosti.

Tak se stává jasným, že teprve zde pro nás technologie může nabýt samostatného významu či smyslu. Konec tendence ke striktnímu rozlišení původce, zprostředkovatele a uživatele a zrod trendu sbližování či prolínání všech těchto dosud různých pólů, k němuž výrazným způsobem přispívají informačně komunikační technologie, činí z práce s daty, informacemi a znalostmi v podstatě symbolickou analýzu. Pro symbolickou analýzu jsou důležité zejména dvě charakteristiky, alespoň pokud ji nahlížíme prizmatem naší nynější problematiky. Jednak je to odpoutanost od materiální věcnosti. To sice neznamená, že by materialita byla zcela vyloučena, přestává však každopádně být hlavním organizujícím principem. Dokument, který není monumentem, který je quasidokumentem, tak má smysl pouze hic et nunc, tzn. ve chvíli svého zpřístupnění, v okamžiku, kdy je využíván. Vzniká tak paradoxní situace, jež byla dosud vyloučena: ochrana dokumentu je zároveň jeho zpřístupněním. Dokument má totiž smysl jen tehdy, prostředkuje-li informaci, což lze pouze v procesu zpřístupňování a využívání; mimo tento proces je dokument nositelem objektivní exformace, což arci není jeho účelem. Vzhledem k tomu, že virtuální elektronicko-digitální prostředí se mílovými kroky stává dominantním informačním, komunikačním a znalostním prostředím, neplatí tato symbolicko-analytická povaha jeho využívání jenom pro quasidokumenty v něm a pro ně vzniklé, ale vykonává svůj vliv i na další dokumenty ostatních prostředí. Technologií podmíněná symbolická analýza tak zpětně působí i na práci s dokumenty tradičními a historickými; zbavuje pohled na ně materiality, vybavuje je - cum grano salis -fluiditou, čímž zvýznamňuje záznam oproti nosiči. To ovšem znamená, že i knihovnicko-informační práce v tradičním a historickém dokumentovém prostředí se stává symbolickou analýzou. Oproti dosud platnému materiálovému přístupu se tak uplatňuje přístup funkční a vykazuje výraznou tendenci k převládnutí. Knihovnicko-informační práce v tradičním a historickém prostředí tak přestává být pouhou péčí o materiál a o jeho datové zprostředkování a stává se jeho primárním či preliminárním informačním a znalostním vytěžováním - z přípravy dat se stává znalostní příprava. Materiálová prezentace se tak proměňuje v tvorbu témat a tematickým okruhů. Knihovnicko-informační služba tak nabývá jiného obsahu, proměňuje se v nepřímou a jaksi nekonkrétní; konkrétní je teprve vlastní využití programově koncipované nabídky. Jednak je to odpoutanost od jednoznačnosti a jednovýznamovosti. Význam přestává být něčím stálým a přesně ohraničeným. Je přítomen virtuálně, nikoli objektivně, tzn. při každém dalším využití se neaktualizuje jeden a týž stále platný význam, nýbrž se rozvíjejí potenciality a potence významů dalších. I tradiční knihovníci to vlastně tajně vědí; když říkají, že ideální je knihovna bez čtenářů, tuší, že virtuální samoobsluha zabraňuje oktrojování významu. Tuší, že opravdu jde o symbolickou analýzu kontextů, nikoli o prezentaci materializovaných vědomostí. Avšak to ve svém důsledku znamená, že význam se přinejmenším dotváří, ne-li rovnou utváří v procesu knihovnicko-informačního zprostředkování, v procesu knihovnicko-informačního zpracování, nikoli pouze v procesu tvorby. Otázky zpřístupnění je tudíž nutno klást jinak než dosud.

Symbolická analýza tak směřuje k tomu, aby se stala nepominutelnou složkou kultury; teprve v tomto bodě je třeba spatřovat kulturní význam technologie. Myslím však, že tady panuje mnoho pochybných předsudků a mýtů, či jak bychom to vlastně mohli nazvat. Je tedy dobré si říci, co opravdu míníme, když říkáme "technologie". V situačně účelovém - jistě poněkud zjednodušujícím, jak jinak - pohledu ti můžeme formulovat tak, že technologie je jednak nauka o technické dovednosti, jednak vědomé a poučené využití této dovednosti. Technologie je tedy dovednost, která přechází ve znalost; dovednost, v níž znalost hraje větší roli než zkušenost. V tomto obecném smyslu je zcela bezpříznaková. Avšak právě v preferenci znalosti před zkušeností je kámen úrazu: technologie působí či může působit jako zdroj rozkladu - popírá nejenom zkušenost, ale u kulturu, na níž je tato zkušenost založena. To ovšem neznamená, že by popírala kulturu vůbec, dotýká se "jen" její modelové či typové vrstvy. Je tak zdrojem napětí a neklidu, protože do kultury zurčiťující skutečnost a tím také tendující ke statičnosti vnáší dynamický prvek, který je ovšem neurčitý. Klade tudíž zásadní otázku vztahu kulturního modelu, metodického prostředku a technického nástroje, poněvadž porušuje jejich rovnováhu, očekávanou ideální rovnováhu, chtělo by se říci. Tato rovnováha je však nutná, má-li kulturní model plnit úlohu zurčiťujícího výkladu prvotně neurčité skutečnosti. Technologii tedy nelze pominout, nelze se tvářit, jako by nebyla; lze se buď pokusit na její narušení rovnováhy kulturního modelu, metodického prostředku a technického nástroje reagovat hledáním nové, dočasné a relativní rovnováhy, anebo ji zkrátka odmítnout jako bořitelku stávajících hodnot a její používání potlačovat. Vidíme, že vůbec nejde o technologii samu, že však navýsost jde o náš postoj k socio-kulturně formované skutečnosti. Jde o to, jak si představujeme hodnoty touto skutečností vytvářené a svůj vztah k nim. Jde o to, zda jejich pevnosti chceme rozumět jako ztrnulosti, anebo zda tuto pevnost budeme chápat jako schopnost nezkratové reakce. Technologie se tak může stát jak hrobařem kultury, tak jejím oživujícím pomocníkem. Záleží spíše na nás, zda si dovedeme klást otázky a zda nalezneme odvahu na ně odpovídat. Kulturní význam technologie pro nás dnes spočívá v tom, abychom odpověděli na výzvu informačně komunikačními technologiemi budovaného virtuálního prostředí a hledali soulad mezi původcem, zprostředkovatelem a uživatel informace na jedné a artefaktem i komunikátem na druhé straně.

Zajisté se mi podařilo podat jen jeden z řady možných různých náhledů. Je však jasné - alespoň v kontextu toho myšlenkového diskursu, který jsem tu předestřel -, že více ani nelze, že nelze očekávat nic stabilního, definitivního či exemplárního; můžeme se dopracovat jen jakési dynamické rovnováhy. Domnívám se však, že takovýto způsob úvah je krokem správným směrem.