Hudební analýza a kompozice v digitálním věku
Projevy obliby hudby a jejího provozování se v různých historických obdobích liší, ale bývá jim společný jistý kvantitativní prvek. V této souvislosti stojí za pozornost slavný výrok pražského barokního hudebního teoretika a varhaníka Tomáše Baltazara Janovky: „Testudo [loutna] je v našich končinách nejznámější nástroj, neboť kamkoliv se obrátíš v tomto pražském královském předměstí, je po všech domech tak veliké množství louten, že bys jimi pro potvrzení tohoto výroku mohl pomoci načisto pokrýt střechy nevím kolika největších paláců.“[1]
Zkusme jen tak na chvíli vstoupit do světa, ve kterém tento vzdělaný hudebník působil, vrátit se imaginárním strojem času o několik (v tomto případě přibližně o tři) století zpět. Ocitneme se v prostředí, kde je hudba běžnou součástí každodenního života, s trochou štěstí i my budeme vlastnit nějaké „testudo“ nebo třeba flétnu či housle (v lepší společnosti snad i cembalo) a budeme schopni, více či méně úspěšně, oživovat na nich oblíbené melodie. Představme si situaci, kdy je hudba ještě zcela vázaná na osobu svého tvůrce a interpreta, kdy jediná možnost, jak se k jejímu rozeznění dostat, je přehrát si ji vlastními silami nebo vyposlechnout v podání muzikantů při živém vystoupení. Člověk je tak často odkázán jen na svou vlastní představivost, která mu umožňuje hudbu reprodukovat a tvořit. Jakýkoliv zvuk z okolí narušující všudypřítomné ticho se může stát podnětem k hudebním fantaziím...
Zpět do budoucnosti
A teď se vraťme. Zkusme se zaposlouchat do naší doby, hlasitého a technologiemi prostoupeného světa začátku roku 2018. Pokud máme alespoň trochu štěstí, sedíme na té „správné“ části zeměkoule a máme tu výsadu, že si můžeme pomocí některého z bezpočtu našich chytrých zařízení vcelku bezstarostně brouzdat nekonečnými vodami internetu. Žijeme v prostředí, kde je hudba součástí našeho každodenního života. Jsme v podobné, a přesto diametrálně odlišné situaci než výše uvedený autor citátu. Zvuky a hudba nás zahlcují na každém kroku, ale už zcela nezávisle na naší představivosti a fantazii, odsunuté do sféry periferního vnímání. Hra se obrací: namísto vyvolávání hudebních představ se často snažíme rozprostřít si v hlavě ticho, odříznout se od věčně „hrajícího“ okolí, na chvíli všechen ten zvukový chaos „vypnout“.
Hrají výtahy, parkoviště, supermarkety, dopravní prostředky, často i ulice a veřejná místa. A když si dáme do uší sluchátka, hrají i lesy a hory – a v závislosti na výdrži baterie i ty nejodlehlejší kouty naší planety. Dnes bychom místo louten mohli pokrývat střechy našimi osobními počítači, tablety, telefony… K poslechu si můžeme vybírat z nekonečných seznamů skladeb, které jsou nám k dispozici nonstop a často i zcela zdarma nebo za symbolický poplatek. Hudbu můžeme poslouchat dvacet čtyři hodin denně, kdykoliv, kdekoliv a měnit si přehrávanou skladu tak rychle, jak rychle dokážeme stisknout tlačítko, klávesu nebo se dotknout zářící obrazovky.
A někdy nás zvuky už nudí. Zevšedněly, ztratily původní kouzlo a unikátnost. Jen poslouchat nestačí. Když máme v uších sluchátka, čím zaměstnat oči? Naše společnost klade velký důraz na vizuální stránku prožívání, snad nikdy v historii jsme nebyli více fixováni na vjemy zachytitelné právě prostřednictvím zraku. Pokusy s propojováním zvuků a obrazu sahají až do samotných prvopočátků umění, ale dnes se toto spojení stává běžnou praxí. Vizualizéry hudebních přehrávačů, doprovodná videa na YouTube, snahy o vizuální zachycení průběhu poslouchané skladby.
Animační mašinérie
Za všechny vizualizace, které jsou nejen esteticky atraktivní, ale jako přidanou hodnotu obsahují i více či méně přesnou analýzu hudebního díla, musím uvést alespoň animovaná videa Stephena Malinowského, pionýra počítačové hudební vizualizace, a jeho projekt MusicAnimationMachine. Na YouTube publikuje své vizuální analýzy již od roku 2005. První videa zveřejnil pod svým účtem smalin, od roku 2008 funguje současně jeho další kanál, musanim. K dnešnímu dni nejpopulárnější video (28. listopadu mělo přes 28 milionů shlédnutí) zachycuje postup hlasů v Bachově Toccatě a fuze d-moll. Přestože je jedním z jeho prvních zveřejněných videí, počty shlédnutí stále rostou, bez ohledu na vizuální podobu, která je na první pohled oproti jeho současným dílům už výrazně zastaralá. Úspěch tedy nevychází jen z moderního a působivého grafického zpracování; kouzlo tkví především v nápadu odhalit pomocí barev a tvarů sluchem pro nás těžko zachytitelnou detailní strukturu hudebního díla. Malinowského vizualizace jsou natolik populární, že se mu podařilo navázat spolupráci i s islandskou zpěvačkou Björk (společně se setkali např. v rámci projektu Biophilia).
Při sledování vizuálně interpretované hudby a jejím vnímání oběma smysly si asi většina z nás uvědomí, co všechno při „pouhém“ poslechu skladby nedokážeme vnímat (alespoň ne napoprvé), co nám uniká – o co jsme „ochuzeni“. Právě tato obava ze ztráty plnohodnotného hudebního zážitku může být jedním z důvodů rostoucího zájmu o analýzu v podobném duchu. Neméně důležitá je bezesporu i fascinace z možnosti nahlédnout do průběhu kompozice, pod povrch hudebního díla. Navíc se ukazuje, že virtuózní hudební skladby jsou ve vizuální formě neméně působivé než v té znějící (je zajímavé sledovat konotaci mezi elegancí kompoziční stavby skladby a jejího obrazového otisku) a až zarážejícím způsobem přehledné (a to doslova – prostřednictvím kvalitní vizuální analýzy lze několikaminutovou skladbu „přehlédnout“ v jediném okamžiku).
Lze tedy konstatovat, že vidět hudbu nám ji pomáhá pochopit. Vzhledem ke schopnosti podobně vedených vizualizací osvětlovat princip a strukturu hudebního díla se jednoznačně nabízí možnost jejich využití ve vzdělávání. Od možnosti vede ale k realizaci většinou poměrně dlouhá cesta a vizualizace ještě zdaleka nejsou běžnou součástí výuky hudby, a to přesto, že by o jejich využívání byl mezi pedagogy zájem. Na základě kvalitativního výzkumu, který jsem realizovala v roce 2015 v rámci diplomové práce Nová média v hudebním vzdělávání (respondenty bylo dvanáct hudebních pedagogů) se ukázalo, že čeští pedagogové sice nejsou s možnostmi hudebních vizualizací příliš obeznámeni, ale většina z nich by je do výuky ráda zapojila.
Jak se promění hudební zážitek vlivem obrazového vjemu?
Přes veškerý (i potenciální) přínos hudebních vizualizací ale nesmíme zapomínat na úskalí, která s sebou podobná „zjednodušení“ přinášejí. Kde je hranice, kdy nás tyto pomůcky posouvají vpřed a kdy už nám brání proniknout v porozumění dané problematice na vyšší úroveň? Je možné skutečně odhalit tajemství hudební analýzy výhradně prostřednictvím vizuálního zpracování hudebního díla? Odhlédněme teď od toho, že i notový zápis sám o sobě je formou vizualizace hudby, protože čtení not potřebuje další výklad a interpretaci, a té musí předcházet jistá, nikoliv zanedbatelná, znalost teoretických základů hudby. Pro porozumění barevnému obrazci nic podobného nepotřebujeme. Ale pokud se jím necháme přesvědčit o úplnosti našeho poznání, nehrozí nám právě pak, že se o to nejpodstatnější ochudíme?
Zkusme si sami na sobě udělat malý experiment. Vyberme si jakoukoliv skladbu z nabídky YouTube kanálu Stephena Malinowského (výběr je libovolný, ale navrhuji nějaký z přehlednějších kousků, tedy pro začátek bych vynechala např. Stravinského Svěcení jara…) a nejprve si ji poslechněme se zavřenýma očima, bez vizuálního doprovodu, a pokusme se představit si její průběh. Pak si ji poslechněme znovu, při souběžném sledování vizualizace. A pak naposledy, opět se zavřenýma očima, ale už poté, co jsme viděli „nápovědu“, její obrazové zpracování. Jak se vnímání skladby proměnilo? V jakou chvíli pro vás kompozice byla nejzajímavější?
Od schopnosti proniknout do analýzy hudebního díla je to už jen krůček k vlastní kompozici. A díky technologickému pokroku se navíc můžeme z role pouhého pasivního příjemce vymanit velmi snadno a rychle. Nic nám nebrání začít hudbu mixovat, upravovat, a dokonce skládat. A to vše zcela nezávisle na míře našeho hudebního vzdělání nebo schopností. Prostřednictvím počítačů, chytrých telefonů a internetu je nám cesta do hudebního vesmíru zcela otevřená.
Z analytických (a zároveň i kompozičních) nástrojů stojí rozhodně za zmínku třeba Hookpad, součást projektu Hooktheory. Pomocí jednoduchého a intuitivního vizuálního editoru můžete komponovat vlastní díla (primárně je aplikace zaměřená na tvorbu písní, ale kreativitě se meze nekladou), srovnávat vlastní využitý hudební materiál s díly slavných umělců (v nabídce jsou skladby Beatles, Madonny, Johnnyho Cashe, Aerosmith a mnohých dalších), a když budete hledat inspiraci, máte v sekci Tabs možnost si prohlédnout, jak jsou vystavěny vaše oblíbené hity. Zajímavé je i napojení na YouTube u většiny písní (uživatel tedy není odkázán jen na MIDI zpracování skladby) a díky možnosti zobrazení akordů ve verzi pro kytaru nebo piano si písně můžete sami přehrávat. Jistě nelze čekat, že by si k podobné aplikaci sedla třeba Norah Jones a zkomponovala takto svůj nový hit (i když kdo ví), ale jako úvod do problematiky skládání písní nebo jako výukový nástroj pro děti či začátečníky je to fantastický vynález.
Odvrácená strana mince
Když se ale vrátíme zpět k představě světa Tomáše Baltazara Janovky, jehož citát z knihy Klíč k pokladu velikého umění hudebního jsme si vypůjčili, uvědomíme si najednou jak obrovské změny stojí mezi tehdejší a současnou hudební praxí. Zkusme nevnímat jen nesporné klady, i když je jistě skvělé, že máme veškeré technické vybavení a můžeme si sami doma nahrát perfektně znějící album, které během pár vteřin pošleme do celého světa. Druhá strana takové inovace už není tolik zřejmá. Díky absolutní dostupnosti takřka jakékoliv hudby, jakýchkoliv nástrojů (ať už analogových nebo virtuálních) a softwaru, který umí skoro by se dalo říct zázraky, je naše hudební praxe a myšlení rychlejší a pohodlnější, ale zároveň svádí k povrchnosti. Na rozdíl od Janovkových současníků už pro nás není hudební imaginace něčím přirozeným, jen málokdo z nás si dokáže v hlavě detailně vybavit naposledy slyšenou skladbu (když to zkusíme, nejlépe si uvědomíme, nakolik soustředěně jsme poslouchali) nebo si ji přehrát pomocí nástroje, který má zrovna po ruce. Naopak skoro každý z nás může okamžitě otevřít bezbřehou hudební knihovnu a libovolnou skladbu si znovu a znovu přehrát.
Je tedy něco, kromě vlastních schopností a představivosti, co nám dnes, v této přehršli možností a vynálezů chybí? Když se podíváme na hudební software produkovaný komerčními firmami, nebo si poslechneme bravurní kompozice prvního virtuálního skladatele jménem AIVA, může se zdát, že jsme v digitálním zpracování hudby tak daleko, že se pohybujeme spíše na stránkách nějaké troufalé sci-fi knihy než jen pár desítek let od zavedení elektrifikovaných nástrojů do běžné hudební praxe. Ale přeci jen nám něco schází! Všechny tyto fantastické pokroky se odehrávají převážně na komerční půdě a jejich primární cíl je většinou zábava nebo rychlé a povrchní získání základních informací (ať už se jedná o hudební analýzu, kompozici, nebo online výuku hry na hudební nástroj). To jistě není špatně, naopak, máme štěstí, že žijeme v době, kdy toto vše můžeme pozorovat a sami na sobě z(a)koušet. Ale nebylo by přeci jen lákavé získat prostřednictvím těchto technologických možností něco víc? Proč analyzovat jen stokrát hrané hity a jen do té míry, aby to bylo vizuálně přitažlivé? Nestojíme poprvé v historii na místě, ze kterého můžeme díky výpočetní technice vidět hlouběji a podrobněji do nezměrného množství hudebních materiálů? Dokážeme si představit, na jaké všechny dosud nezodpovězené a „nezodpověditelné“ otázky nám počítačem podpořená hudební analýza může pomoci najít odpověď?
Možnosti digitálního věku
Žijeme v období digitální revoluce. Ta kolem nás probíhá den po dni a je daleko rychlejší a neuvěřitelnější, než by si jakýkoliv současník Janovkova Klíče vůbec dokázal představit. S až podivnou samozřejmostí přijímáme holografické zpěvačky, státní občanství androidů nebo programy, které se učí od slavných skladatelů a samy komponují, a to nejen do šuplíku, ale pro skutečné filmy a počítačové hry. Nepřekvapuje nás, co vše dokáží „telefony“, které nosíme v kapse. V kontrastu s tím ale stále zůstávají utopií aplikace umožňující zdánlivě jednoduché úkony, jako například na pár kliknutí myší nahrát do počítače nalezené dílo neznámého skladatele snad ze 17. či 18. století (v jakékoliv podobě zápisu) a jako výstup dostat srovnání jeho kompoziční techniky s významnými skladateli barokní epochy. A přitom bychom právě díky tomu mohli rozluštit nejedno muzikologické tajemství. Třeba s vysokou mírou pravděpodobnosti určit období a místo vzniku takových děl, „školu“, ke které autor nebo skladba přísluší, nebo dokonce odhalit pravděpodobného autora.
Přestože zájem o komputační muzikologii (naštěstí) intenzivně roste, oproti pokroku na poli zábavního průmyslu je stále co dohánět. Pozitivní ale je, že vzhledem k probíhajícím výzkumům by už „vyrovnat skóre“ nemělo trvat dlouho. A za pár let se uvidí, jaké další hudební sci-fi scénáře se ještě podaří realizovat. Ale ani v těch nejbláznivějších představách bychom neměli zapomínat na řemeslo, tužku a papír. Protože bez toho nám ani ta nejlepší technologie nebude nic platná.
- Janovka, Tomáš Baltazar - Matl, Jiří - Pospíšil, Michael - Sehnal, Jiří Clavis ad thesaurum magnae artis musicae. Klíč k pokladu velikého umění hudebního. Janovka, Tomáš Baltazar. [Připravil]: Matl, Jiří. [Spolupráce]: Pospíšil, Michael - Sehnal, Jiří. Praha : KLP, 2006. CXXIV + 387 s., noty, faksim. (Clavis monumentorum musicorum Regni Bohemiae. B/1.) ISBN:80-85917-93-9.