Německé knihovnictví si v oblasti výměnných formátů prošlo dlouhou cestou, která se v mnohých základních parametrech podobá cestě české, i když výchozí podmínky byly jiné. Stejně jako čeští knihovníci ani ti němečtí nešli jednoduchou cestou převzetí existujícího výměnného formátu, ale díky zcela specifickým katalogizačním pravidlům, která byla ve Spolkové republice Německo používána, vytvořili vlastní výměnný formát, který používali čtyřicet let. Nutnost a výhodnost mezinárodní směnitelnosti však i tuto zemi (společně s Rakouskem) donutila k přehodnocení situace a po mírném přizpůsobení výměnného formátu MARC 21 na něj úspěšně roku 2009 (resp. 2013) přešla.

Německá katalogizační praxe

Výměnné formáty bibliografických dat jsou neodmyslitelně spjaty s katalogizačními pravidly. Když ve Spolkové republice Německo začali uvažovat strojové zpracování dat, rozhodli se odborníci právě z důvodu rozdílnosti katalogizačních pravidel vytvořit svůj vlastní formát a nepoužít v té době již vytvořený formát MARC.

Německá katalogizační pravidla prošla dlouhým vývojem. Nejprve byly vytvářeny kopie titulních listů, které knihovníci doplňovali o poznámky. O skutečných katalogizačních pravidlech pak můžeme hovořit od počátku 19. století, kdy vznikala první pravidla. Mezi jejich tvůrce patří např. Albrecht Christoph Kayser nebo Martin Schrettinger.

Na konci 19. století byl vytvořen Pruský souborný katalog, do něhož přispívaly všechny pruské univerzitní knihovny. Pravidla vyhovující tomuto katalogu vyšla roku 1899 a nesla název Instrukce pro abecední katalogy pruských knihoven (Instruktionen für die alphabetischen Kataloge der preussischen Bibliotheken, česky zkracované jako Pruské instrukce). Tato pravidla byla postupně využívána většinou německých knihoven, jejich používání se rozšířilo dokonce i do okolních evropských zemí, byla však velmi složitá (hl. výběr řídícího slova podle gramatického principu) a měla určité nedostatky (používání jazykového principu pro vytváření záhlaví autora, nepoužívání korporativního autorství). (CÍSAŘOVSKÁ, 2008)

Odborníci spolkové republiky Německo vytvářeli pravidla, která měla nahradit složitou Pruskou instrukci, od roku 1949, první návrh byl představen roku 1958 a od roku 1966 byla tato pravidla používána pro vytváření záznamů pro Německou národní bibliografii. Pravidla byla dokončena a knihovny je začaly povinně používat od 1. ledna 1977, a to pod názvem Pravidla pro abecední katalogizaci (Regeln für alphabetische Katalogisierung, RAK). (CÍSAŘOVSKÁ, 2008) V nových pravidlech byly opravené problematické části předchozích pravidel, např. vzniklo korporativní autorství nebo začalo být používáno názvové záhlaví podle mechanického principu.

Od 14. května 2013 pak je k dispozici německá verze katalogizačních pravidel RDA (RDA Toolkit).

Vznik německého výměnného formátu

Právě vytváření Německé národní bibliografie je klíčové pro vznik specifického výměnného formátu, který byl ve Spolkové republice Německo používán. V období šedesátých let se otázka strojového zpracování bibliografických informací stala velmi aktuální. V letech 1966 až 1968 probíhal v Kongresové knihovně ve Washingtonu Pilotní projekt MARC (MARC Pilot Project), jehož výsledkem byl výměnný formát MARC. Ve stejné době byl vytvářen i výměnný formát pro Britskou národní bibliografii - BNB MARC. Německá národní knihovna (Deutsche Nationalbibliothek) se tedy ve svých snahách měla kde inspirovat nebo dokonce mohla již vytvořený formát převzít. Přesto se němečtí knihovníci rozhodli již vzniklé výměnné formáty nepřevzít, a to právě z důvodu rozdílnosti německých pravidel. Začali tedy pracovat na zcela novém výměnném formátu - Výměnném formátu pro knihovny (Maschinelles Austauschformat für Bibliotheken, MAB), jehož první verze byla zveřejněna roku 1973, tedy dva roky po skončení Pilotního projektu MARC Kongresové knihovny ve Washingtonu.

Norma DIN 1506 pro výměnu bibliografických informací

Vývoj výměnného formátu měl na starosti Podvýbor pro zpracování dat německého vědeckého spolku (Unterausschuss für Datenverarbeitung der Deutschen Forschungsgemeinschaft). Tento výbor se rozhodnul, že alespoň dodrží strukturu dle normy ISO 2709 (ISO 2709:1973), a to dodržením struktury. V březnu roku 1978 byla vydána norma DIN 1506 s názvem Formát pro výměnu bibliografických informací (Format für den Austausch von bibliographischen Daten).

Stejně jako v normě ISO 2709 jsou záznamy rozděleny na návěští záznamu (Satzkennung), adresář (Inhaltsverzeichnis, directory) a oblast kódů polí (Datenfelder).

Návěští záznamu se s ISO 2709 zcela shoduje. Má délku 24 pozic (pozice 0 až 23), jednotlivé pozice jsou totožné. Adresář se taktéž shoduje. Ke změně dochází u polí, která nejsou jako v normě ISO 2709 rozdělena na pole pro identifikátor záznamu, referenční pole a datová pole (ČSN ISO 2709:1998, s. 7), ale pouze na dva typy: pole s řídící informací (Felder mit Steuerinformationen) a bibliografická datová pole (bibliographische Datenfelder). Ve skutečnosti je rozdíl pouze formální, neboť pole s řídící informací jsou pole 001 až 00Z bez použití indikátorů či identifikátorů a zcela se tak shodují s prvním a druhým typem polí definovaných normou ISO 2709.

Výměnný formát MAB

První verze prvního německého výměnného formátu MAB (někdy v literatuře označovaném jako MAB1) vznikla roku 1972 (EVERSBERG, 1994), v říjnu roku 1973 již byl formát publikován. (KOHL, 1974) Stejně jako formát dle ISO 2709 i tento formát měl za cíl přenos bibliografických záznamů na magnetické pásce.

Formát MAB byl od roku 1992 revidován, nakonec však byly práce na něm roku 1994 ukončeny. Záznamy v tomto formátu byly poskytovány do roku 1999, poté byla tvorba záznamů ve formátu MAB zakázána. (HEUVELMANN, 2012a)

Struktura formátu

Struktura formátu se shodovala se strukturou tzv. marcovských formátů, obsah samotného návěští se však lišil. Existovaly různé typy záznamů a podle typu se lišila i délka návěští. Návěští bibliografických záznamů mělo 192 pozic, návěští záznamů jednotek mělo 120 pozic a návěští autoritních záznamů mělo 120 pozic. (HEUVELMANN, 2012a) Z výrazně vyššího počtu pozic je zřejmé, že v návěští formátu MAB bylo kódováno mnohem více informací než v návěští dle normy ISO 2709. Prvních 24 pozic bylo totožných s formátem dle ISO 2709. Od 24. pozice byly již ve formátu MAB ukládány informace navíc.  Mezi tyto informace patřilo např. jestli je v dokumentu obsažena bibliografie nebo slovníček, dále typ literatury (učebnice, populárně naučná kniha, dětská literatura atd.), jestli je dílo dílem autora nebo jestli je to dílo anonymní, jazyk dokumentu, ISBN nebo ISSN atp. (KOHL, 1974, s. 101; EVERBERG, 1994, s. 31) Z velké části to tedy byly informace, které se v tehdejším formátu USMARC (a v nynějším formátu MARC 21) vyskytují v poli 008.

Kromě výrazně delšího návěští se záznam ve formátu MAB lišil již při prvním pohledu strukturou samotných polí. Zatímco bibliografický záznam dle ISO 2709 je členěn na jednotlivá pole a ta jsou dále členěna na jedno či obvykle více podpolí, záznam ve formátu MAB byl rozčleněn pouze na jednotlivá pole bez dalšího členění. Informace, která je v marcovských záznamech nesena návěštím pole a identifikátorem podpole je tak v záznamu ve formátu MAB sloučena do návěští pole. Pole tedy vypadalo následovně (na příkladu nakladatelských informací v porovnání s polem nesoucím totožnou informaci ve formátu MARC (KOHL, 1974, s. 101):

MARC:
260 $a New York: $b Dover Publications; $a London : $b Constable, $c 1969

MAB:
410 New York
412 Dover Publications
414 London
416 Constable
425 1969

Toto rozčlenění do jednotlivých polí vyhledávání zjednodušilo a urychlilo, narostla však délka záznamu (u uvedeného příkladu informace ve formátu MARC potřebovala 74 znaků, ve formátu MAB 115 znaků). To však nevadilo, neboť na rozdíl od normy ISO 2709 (z roku 1973), která omezovala délku záznamu na 2048 znaků, záznam ve formátu MAB mohl dosahovat až délky 4092 znaků. (KOHL, 1974, s. 102) S délkou záznamu souvisí i další vylepšení formátu MAB, a to možnost rozčlenění záznamů na více subzáznamů (v souladu s RAK). Dílo, které se skládalo z více dílů, mělo vytvořený jeden nadřazený záznam a dle počtu dílů i odpovídající množství podzáznamů. Např. pro záznam dokumentu mající dva díly vznikly tři záznamy: jeden hlavní a dva záznamy pro jednotlivé díly. Všechny tyto záznamy byly společně svázány prostřednictvím návěští, ve kterém bylo uloženo totožné identifikační číslo záznamu. Nadřazený záznam obsahoval společné informace (např. údaje o názvu, jméno autora a dalších původců, údaj o formátu nebo společné poznámky. Jednotlivé záznamy pro díly pak obsahovaly pouze informace vztahující se k danému svazku, tj. názvy dílů, rozsah nebo poznámky. Prostřednictvím Německé bibliografie byly následně distribuovány buď záznamy ve skupině (tj. hlavní záznam a podzáznamy) nebo samostatné záznamy pro jednotlivé díly, které ale neměly žádné vazební pole na hlavní záznam a existence hlavního záznamu byla uložena pouze jako poznámka. (EVERSBERG, 1994, s. 22) V následujícím příkladu je znázorněn hlavní záznam a následně dva subzáznamy pro jednotlivé díly (EVERSBERG, 1994, s. 21-22):

100 Volmer, Gerhard
331 Was können wir wissen?
359 Gerhard Vollmer
410 Stuttgart
412 Hirzel
435 21 cm
501 Literaturangaben
700 10

089 Bd. 1.
331 ¬Die¬ Natur der Erkenntnis
335 Beitr. zur evolutionären Erkenntnistheorie
359 mit e. Geleitw. von Konrad Lorenz
403 2., durchges. Aufl.
425 1988
433 XXVII, 337 S. : Ill.
540aISBN 3-7776-7 kart. : DM 48.00, DM 38.00 (Vorzugsgspr. Bezug von Bd. 1 u. 2)

089 Bd. 2
331 ¬Die¬ Erkenntnis der Natur
335 Beitr. zur modernen Naturphilosophie
389 mit e. Geleitw. von Hans Sachsse
403 2., durchges. Aufl.
425 1988
433 XXVII, 305 S. :graph. Darst.
501 Mit 14 Abb. u. 15 Tab.
540aISBN 3-7776-0444-5 kart. : DM 48.00, DM 38.00 (Vorzugspr. Bezug von Bd. 1 u. 2)

Obsah

Jednotlivá pole (respektive bibliografické informace) byla rozčleněna do logických částí tzv. segmentů (Segmenten). Tyto části jsou rozlišeny první číslicí třímístného návěští pole. (KOHL, 1974, s. 104-109)

Pole 100 až 149 byla vyčleněna pro osobní jména v unifikovaném tvaru (invertované podobě). Pomocí těchto polí bylo možné uložit až 25 různých osob (autor, spoluautor ale i další původci).

Pole 200 až 298 byla určena pro jména korporací včetně jejich identifikačního čísla.

Pole 300 až 370 byla vyčleněna pro názvové informace.

Pole 400 až 437 byla používána pro údaje o vydání, nakladatelské údaje a údaje fyzického popisu.

Pole 501 až 558 byla určena pro poznámky.

Pole 600 až 643 byla určena pro odkazy.

Pole 700 až 720 byla používána pro věcné selekční údaje.

Pole 800 až 898 byla vyčleněna pro další informace ke jménu, např. předchozí název korporace (obdoba našeho seznamu autorit).

Výměnný formát MAB2

Práce na nové verzi výměnného formátu MAB2 začaly roku 1992 a roku 1994 byla jeho nová podoba zveřejněna. Cílem přechodu na nový formát bylo sjednocení formátu pro všechny typy dokumentů, tento krok byl však i reakcí na vznik nových typů dokumentů. (HEUVELMANN, 2012a) Došlo u něj tedy ke změnám ve struktuře a došlo k rozšíření o popis online zdrojů.

Struktura formátu

Formát MAB2 vychází z německé formy DIN1506. Oproti formátu MAB došlo ke sjednocení návěští, které nyní obsahuje bez ohledu na typ dokumentu 24 pozic (0 až 23). Pozice 0 až 16 jsou totožné s pozicemi definovanými normou ISO 2709, k rozdílu dochází až u pozic 17 až 22, které nejsou ve formátu MAB2 využívány, a naopak pozice 23, která je nepoužívaná formátem dle ISO 2709 je ve formátu MAB2 určena pro typ záznamu (Satztyp). (BOSSMEYER, 1995)

Adresář ve formátu MAB2 zcela chybí, v záznamu ve formátu MAB2 je možné se pohybovat i bez těchto informací v adresáři, neboť návěští pole je zapsáno (na rozdíl od struktury dle ISO 2709) přímo v samotném záznamu, jak je zřejmé i v následujícím příkladu (se zvýrazněným návěštím záznamu a zvýrazněnými jednotlivými návěští polí) (HEUVELMANN, 2012d).

Z příkladů je zřejmé, že stále převažuje množství polí, která nemají definována podpole, přesto již ve formátu MAB2 existují taková pole, která podpole definují. Absence podpolí záznam prodlužuje. Indikátory jsou taktéž používány spíše sporadicky, pokud jsou použity, je v jednom poli vždy maximálně jeden indikátor.

Obsah formátu

Formát MAB2 je rozdělen na pět samostatných částí:formát pro bibliografické informace, formát pro personální záhlaví, formát pro korporativní záhlaví, formát pro selekční údaje a formát pro lokační údaje. Tyto jednotlivé části mají společně definovaná pole 0--, která z velké části obsahují kódované informace a jsou obdobou pole 008 ve formátu MARC 21. Kromě toho existuje i provizorní (ale již konečná) verze formátu MAB pro adresy a informace o knihovnách, který slouží pro výměnu záznamů v rámci kooperace německých knihoven. Druhým provizorním formátem je MAB pro klasifikační schémata.

Formát MAB2 byl vydáván v papírové podobě, ale je i stále (zdarma) zpřístupněn na webových stránkách Německé národní knihovny (http://www.dnb.de/DE/Standardisierung/Formate/MAB/mab_node.html) .

Formát MAB2 dodržuje stejné členění jako jeho předchůdce MAB do tzv. segmentů, došlo však jeho větší strukturovanosti (i v souvislosti s rozšířením o popis elektronických zdrojů) :

1-- pro osobní jména, 2-- pro jména korporací, 3-- pro názvové informace, 400 až 437 pro údaje o vydání, nakladatelské informace a údaje fyzického popisu, 451-496 pro údaje o edici, 501-539 pro poznámky, 540-589 pro standardní čísla, 590 až 599 pro údaje o zdroji dokumentu, který nebyl samostatně publikován, 600 až 603 pro odkazy, 610 až 650 pro informace o předchozích vydáních dokumentu, 651 až 659 pro informace o elektronických dokumentech, 661 až 669 pro informace o rukopisech, 670 až 675 pro další vyhledávací kritéria (např. název v jiném písmu), 680 až 689 pro hudebniny, 7-- pro věcný popis, 8-- pro propojení se souvisejícími díly, 9-- pro předmětové třídění RSWK. (Deutsche Nationalbibliothek, 2012a)

I ve formátu MAB2 existuje německé specifikum odpovídající katalogizačním pravidlům RAK, a to dvojí popis vícesvazkových děl. Stejně jako ve formátu MAB se pro vícesvazková díla vytváří „mateřský“ záznam a dále záznamy pro jednotlivé svazky, přičemž tyto záznamy existují zcela samostatně a jsou plnohodnotné. (Library of Congress, 2006)

Srovnání záznamu ve formátu MAB2 s formátem MARC 21

Leader má stejně jako MARC 21 24 znaků. Prvních pět znaků je vyhrazeno pro délku záznamu. Šestý znak je vyhrazen pro stav záznamu. Na rozdíl od formátu MARC 21 však formát MAB2 definuje šest možných hodnot (MARC21 pouze pět), chybí hodnota „a“ pro doplněný záznam a naopak MAB2 definuje hodnotu „u“ pro obrácený záznam (umgelenkter Datensatz) a hodnotu „v“ pro nezměněný záznam (unveraenderter Datensatz).Od šesté pozice se jednotlivé znakové pozice od formátu MARC 21 již v některých případech liší. Šestá až devátá pozice je určena pro verzi (Versionsangabe), desátá pozice je vyhrazena pro délku indikátoru (Indikatorlänge) (tato pozice je s formátem MARC 21 shodná), jedenáctá pozice je stejně jako ve formátu MARC 21 určena pro délku označení podpole (Teilfeldkennungslänge). Dvanáctá až šestnáctá pozice je určena pro adresu začátku záznamu (Datenanfangadresse). Sedmnáctá až dvacátá druhá pozice je nepoužívaná. Dvacátátřetí pozice je určena pro označení typu záznamu  (Satztyp) (ve formátu MARC 21 je pro typ záznamu určena šestá pozice), jeho hodnoty se však od formátu MARC 21 liší. Je definováno celkem šestnáct možných znaků a každý znak má předepsanou část formátu, která je pro záznam použita. Například znak „s“ znamená, že záznam je vytvořen pro předmětové heslo a pro vytvoření záznamu je použit formát MAB2 pro selekční údaje, znak „h“ je určen pro hlavní záznam dokumentu a pro vytvoření záznamu je použit formát MAB2 pro bibliografické informace.

Rozhodně nelze říci, že by formát MAB2 měl v porovnání s formátem MARC 21 pouze jinak označená návěští pole, a to ideálně v poměru jedna ku jedné. Rozdíl je patrný na první pohled: formát MAB2 je více strukturován do jednotlivých samostatných polí, každé pole obsahuje pouze jedno podpole, indikátory jsou používány spíše výjimečně. Jednotlivých podpolí je definováno více, ale pro jedno pole se vybírá pouze jeden. Například pole 100, které je určeno pro osobní jméno, obsahuje pouze jméno a příjmení (v invertovaném tvaru), volbou podpole pouze definujeme, jestli je to první samostatný autor nebo jestli je jméno autora vedlejším záhlavím. Pro bližší informace o jménu je určeno pole 101, které volbou indikátoru podpole lze použít pro pseudonym, předchozí jméno apod.

Formát MARC 21 ve Spolkové republice Německo

V prosinci 2004 se Výbor pro standardizaci (Standardisierungsausschuss ) rozhodl pro přechod německých (a rakouských a švýcarských) knihoven na formát MARC 21. (Deutsche Nationalbibliothe, 2015) Zodpovědnost za přechod měla Německá národní knihovna, jakožto nejvýznamnější knihovnická instituce těchto německy mluvících zemí. Po odborné stránce pak projekt zaštiťovala Kongresová knihovna ve Washingtonu, konkrétně Výbor pro knihovní standardy (Commitee for library standards), Kancelář pro knihovní standardy (Office for library standards) a Expertní skupina pro datové formáty (Expert group for data formats). Do června 2009 tak v rámci dvou projektů financovaných Německou vědeckou nadací (Deutsche Forschungsgemeinschaft) a Nadací Andrewa W. Mellona byla překládána pravidla MARC 21 a formát MAB2 byl mapován na formát MARC 21. Zároveň bylo pořádáno mnoho kurzů pro knihovnickou veřejnost, vznikla webová stránka pro MARC 21 (www.marc21.de) v německy mluvících zemí i webová stránka samotného projektu přechodu (Projekt Umstieg auf MARC 21; http://www.dnb.de/DE/Standardisierung/Formate/MARC21/formatumstieg.html). V neposlední řadě byl založen i mailing list pro řešení problémů a dotazů. Celý projekt vyvrcholil 2. června 2009 konferencí Přechod na MARC 21 (Umstieg auf MARC 21) konanou v budově Německé národní knihovny ve Frankfurtu nad Mohanem, které se kromě nejvýznamnějších osobností německého knihovnictví zúčastnila i Sally McCallum z Kongresové knihovně ve Washingtonu. (EHRLICHOVÁ, 2009)

Německé knihovny tak byly 30. června 2009 připraveny na přechod.

Mapování formátu MAB2 na MARC 21

Pro mapování formátu MAB2 na formát MARC 21, které proběhlo v letech 2005 a 2006 byl vyvinut systém POLLY (Platform for operational layers in the library). Tento systém je určen pro vyhledávání textů, jejich správu i editaci, a to prostřednictvím převodu záznamů do XML struktury. (LEIBRECHT, 2009)

Ačkoliv se z velké části podařilo definovat pro jednotlivá pole formátu MAB2 odpovídající pole formátu MARC 21, byly identifikovány tři problematické oblasti: záhlaví, popis vícesvazkových děl (výše v textu již několikrát zmiňované) včetně zápisu jednotlivých svazků.

Německá národní knihovna spravuje tři soubory autorit: pro jmenné autority, autoritní jména korporací a pro jmenný popis. (Library of Congress, 2006) Propojení záznamu na soubor autorit je stejně jako v České republice realizováno prostřednictvím jednoznažného identifikačního údaje. Ve formátu MARC 21 nebylo žádné takové podpole definováno, neboť americká praxe toto nepotřebovala. V české praxi je použito podpole $7 příslušných polí, což ale není v originální verzi formátu MARC 21 popsáno, tato odchylka byla pouze popsána v seznamu národních polí České republiky. (LICHTENBERGOVÁ, 2012) Německá národní knihovna na rozdíl od České republiky úzce spolupracovala s Kongresovou knihovnou a pro jejich potřebu tak bylo definováno zcela nové podpole $0. (pozn. Po jeho zavedení již Národní knihovna České republiky změnu nereflektovala a dále používá podpole $7).

Pro vícesvazková díla bylo ve formátu MAB2 (v souladu s pravidly RAK) vytvářeno n+1 záznamů (n=počet dílů vícesvazkového díla), při vytváření záznamů ve formátu MARC 21 je toto stále dodržováno, přičemž jsou používána podpole c, n, p pole 245 s informací na 19. pozici v návěští a navázáním na mateřský záznam prostřednictvím pole 773 $w. (HEUVELMANN, 2012e) Pro edice, které jsou popisovány obdobně jako vícesvazková díla, je pak používáno standardní pole 490 a pole 8XX.

Současný stav

Výměnný formát MAB2 přestal být zcela rozvíjen roku 2006, od 19. dubna 2012 nebyly záznamy Německé národní knihovny ve formátu MAB2 poskytovány přes protokol Z39.50 a od 1. července 2013 nejsou poskytovány ani žádným jiným způsobem. (Deutsche Nationalbibliothek, 2015) Všechny německé a rakouské knihovny ještě v roce 2011 mohly vytvářet záznamy ve formátu MAB2 nebo ve formátu MARC 21, od roku 2012 však mají všechny knihovny povinnost poskytovat záznamy výhradně ve formátu MARC 21 a musí být schopné v tomto formátu záznamy i přijímat. (HEUVELMANN, 2012e)

Vývoj německého výměnného formátu prošel dlouhou cestou, která ho dovedla až k celosvětově nejrozšířenějšímu výměnnému formátu MARC 21. Přechod na něj byl pro německé knihovny relativně jednoduchý, neboť i když se potýkaly s rozdílností katalogizačních pravidel, díky silnému finančnímu zázemí si mohly dovolit úzkou spolupráci s příslušnými odděleními Kongresové knihovny ve Washingtonu, která vedla až k drobné změně ve formátu MARC 21.