Bibliometrické indikátory SCI-ISI jako míra kvality vědecké práce a jejich alternativy pro evaluaci v českém prostředí – výhody a úskalí (Milan Špála, Marie Votípková)
Rozvoj citačních rejstříků je spojen zejména s osobnostmi Eugena Garfielda, Roberta Mertona a Joshuy Lederberga. Princip citování má dlouho tradici (Talmud, americká legislativa), první citační rejstříky vznikly v 60. letech 20. století (E. Garfield). Citační rejstříky jsou velmi účinným nástrojem pro vyhledávání informací. Používání citačních rejstříků k měření vědeckých výkonů nicméně vedlo ke změně citačního chování (citační "mafie"). Tento aspekt je však v současném knihovnictví opomíjen, přitom publikační činnost je pouze jednou částí vědecké práce, důležité jsou také tacitní, nevyjádřené, nepublikované informace, znalosti. Citační rejstříky by měly pro hodnocení vědecké práce sloužit až na druhém místě po expertním zhodnocení skutečné hodnoty publikovaného textu. S citačními indikátory je spojeno několik mýtů: jsou kvantifikované a tudíž objektivní, jsou velmi přesné (3 desetinná místa) a proto pravdivé, jsou jedinečné a ničím nenahraditelné (ve srovnání např. s expertním posuzováním). Podle M. Špály by vědecká činnost měla být hodnocena na základě oborových bibliografií, které by měly danou oblast pokrývat bez regionálních a jiných omezeních a měly by být provozovány bez velkých nákladů (pro lékařství např. databáze Medline, Embase, SCI, připravované citační rejstříky fy Elsevier). Metoda citačních rejstříků je přenositelná i do národního prostředí (český citační rejstřík lékařské literatury, viz Praktický lékař 22 (6):367-370). M. Špála odkázal na svou citaci již z r. 1988: "citační rejstříky jsou dobrý sluha, ale zlý pán": je potřeba je využívat s vědomím všech jejich omezení.
(js)