Dne 14. února přijala Rada ministrů tzv. telekomunikační balík, neboli soubor legislativních norem, které upravují vnitřní trh v oblasti telekomunikací. Členské státy dostaly 15 měsíců na implementaci jeho ustanovení do národních legislativ. Zmíněný "balík" představuje nejvýznamnější krok při zavádění tzv. regulačního rámce telekomunikačních služeb od liberalizace trhu v roce 1998. Jeho hlavním cílem je rozšířit konkurenci v tomto pro evropské hospodářství klíčovém sektoru. Komisař Erkki Liikanen se domnívá, že přijetí schválených legislativních úprav "završí vytváření vnitřního trhu v oblasti související s informační společností a spotřebitelům přinese lepší ceny a kvalitu služeb. Zároveň bude znamenat průhlednost a právní jistotu pro všechny subjekty angažované na trhu informačních služeb". Co tak převratného se ve schváleném balíčku skrývá? Dříve, než do něj nahlédneme, měli bychom se alespoň krátce vypravit do historie, která se v liberalizaci evropských telekomunikací počítá od začátku 80. let.

Až do roku 1980 byly telekomunikační služby většinou v rukou národních monopolů. První privatizační a demonopolizační pokusy se v některých státech objevily na počátku 80. let, neboť už tehdy se začínala hlásit nastupující revoluce telekomunikačních technologií a v prostředí národních monopolů jí bylo těsno. Na tento pohyb reagovala Evropská komise v roce 1987 vydáním Zelené knihy, která navrhla "dvoukolejný" postup: rozšiřování konkurence na telekomunikačním trhu a zároveň posílení harmonizace, která by umožnila maximálně využívat výhody jednotného trhu. Zelená kniha se tak stala počátkem desetiletého procesu, který vyvrcholil 1. ledna 1998 liberalizací telekomunikačních služeb a sítí.

V zájmu progresivní liberalizace původně monopolního sektoru navrhla Evropská komise přijetí série směrnic vycházejících z Článku 86 Smlouvy o založení ES. (Ten totiž dává Komisi pravomoc požadovat odebrání zvláštních či exkluzivních práv přiznaných členskými státy konkrétním podnikům, pokud uplatňování těchto práv v praxi znamená porušení jiných ustanovení Smlouvy.) S cílem otevřít telekomunikační trh byly postupně přijaty tyto směrnice (jejich originální znění je možno vyhledat v kapitole 13.20.60 Eur-Lexu):

• směrnice odstraňující všechna zvláštní a výlučná práva na dovoz, prodej, zapojování, poskytování a udržování telekomunikačních koncových zařízení (1998)
• směrnice "O službách" požadující zrušení zvláštních a výlučných práv při poskytování veřejných telekomunikačních služeb (ne však sítí), tedy především služeb určených obchodní klientele (1990)
• od 1. ledna 1993 byla liberalizace rozšířena na poskytování veřejných datových služeb
• od poloviny roku 1993 začala probíhat široká veřejná debata, která vyústila v plnou liberalizaci telekomunikačních služeb od 1. ledna 1998
• liberalizace poskytování satelitních služeb a vybavení (1994)
• "Kabelová směrnice" otevřela liberalizace televizních sítí (1995)
• "Mobilní směrnice" odstranila omezení v provozování sítí mobilních telefonů (1996)
• "Směrnice o volné soutěži" - základ pro uvolnění trhu od 1. ledna 1998 (1996)
• konečně v roce 1999 byla přijata další směrnice, která požaduje oddělit vlastnictví kabelových sítí a provozování telekomunikačních služeb

Ruku v ruce s liberalizací však nutně musela jít i harmonizační opatření, která zajistila, že výše uvedená rozhodnutí budou interpretována stejně v rámci celé Unie.

• Rámcová směrnice z roku 1990 zavádí zásadu Poskytování otevřených sítí (Open Network Provision - ONP), tj. volný přístup k veřejně dostupným telekomunikačním sítím a službám na základě harmonizovaných podmínek.
• Směrnice z roku 1992 upravující aplikaci ONP na propůjčené linky (klíčová v době, kdy propůjčování linek bylo jedinou cestou umožňující novým subjektům vstup na trh).
• Směrnice o aplikaci ONP na hlasové telefonní služby (1995).
• V roce 1995 Komise vydává elenou knihu o liberalizaci infrastruktury, která poukazuje na nutnost přizpůsobit existující směrnice vznikajícímu konkurenčnímu prostředí a doplnit je zvláštní směrnicí o vzájemném propojování sítí. Tyto směrnice pak vytvořily spolu s "Licenční směrnicí" tzv. balíček roku 1998, na jehož základě došlo k plné liberalizaci telekomunikačního trhu.

Třetí nezbytnou složkou postupného uvolňování trhu byl správný výklad legislativní úpravy volné soutěže v oblasti telekomunikací. Protože se jedná o nový fenomén, vydala Komise Pokyny pro uplatňování evropského soutěžního práva v telekomunikačním sektoru, která se snaží vysvětlit, jaký druh jednání je možno podle pravidel volné soutěže (články 81 a 82 Smlouvy) považovat za porušení volné soutěže.

Spolu s liberalizací trhu tedy začal v roce 1998 fungovat regulační rámec, což v praxi znamená především:

• zavedení národních regulačních orgánů (NRA), které dohlížejí na správnou aplikaci legislativy upravující poskytování telekomunikačních služeb
• rychlé, průhledné a účinné přidělování licencí na poskytování komunikačních služeb
• vzájemné propojování sítí, které nepoškozuje koncového uživatele služby
• univerzálnost služeb - dodržování všech pravidel zaručuje, že poskytované služby budou při zachování kvality cenově přístupné široké veřejnosti
• mezinárodní aspekt - zavedení technických standardů přispělo ke snazšímu navázání vztahů se třetími zeměmi a vyhovění požadavkům Všeobecné dohody o obchodu a službách GATS
• evropská standardizace vycházející z Evropského institutu pro telekomunikační normy (ETSI). (Některé normy zpracované tímto institutem - např. ty, které se týkají poskytování otevřených sítí, byly publikovány v Úředním věstníku ES. V současné době hraje ETSI významnou roli při standardizaci mobilní a bezdrátové komunikace.)

Vývoj telekomunikačního sektoru, zejména v oblasti elektronické komunikace, byl od přijetí "balíčku roku 1998" natolik bouřlivý, že Evropská rada na svém zasedání v Lisabonu v roce 2000 uložila Komisi, aby do konce roku 2001 připravila nový soubor pravidel, reflektující potřeby evropského trhu telekomunikačních služeb jako nejrychleji se rozvíjejícího odvětví evropské ekonomiky. Strukturu nového regulačního rámce navrhla Komise už v červenci 2000 a naplnit ji konkrétním obsahem se skutečně podařilo v požadovaném termínu do konce roku 2001, tedy za pouhých 17 měsíců.

Jedná se vlastně o jednodušší, jasnější a stabilnější verzi rámce předešlého. Především odstraňuje možnost udělovat všeobecné pověření k poskytování služeb, které v praxi stále bránilo vstupu nových subjektů na jednotlivé národní trhy. Dále se rámec snaží být nezávislý na používané technologii, neboť při současném stavu techniky se stírají rozdíly mezi telekomunikační, počítačovou a mediální technikou. A do třetice jsou pravidla flexibilnější, tedy umožňují aplikovat regulační opatření dočasně v závislosti na reálné situaci na trhu, a rušit je, jakmile se trh uvolní do té míry, že k jeho regulaci postačí obecné evropské soutěžní právo.

Konkrétně nový regulační rámec zahrnuje:

• obecnou směrnici o regulačním rámci
• směrnici o autorizaci pro poskytování služeb
• směrnici o zpřístupnění a propojování sítí
• směrnici o univerzální službě a právech uživatelů ve vztahu k elektronickým komunikačním sítím a službám
• rozhodnutí o regulačním rámci přidělování radiových frekvencí

Kromě již schválených legislativních dokumentů však stále zbývá projednat a schválit některá doplňková opatření. Směrnice o ochraně dat v rámci elektronické komunikace už byla předložena Parlamentu a Radě ke schválení, dále Komise předpokládá, že v blízké době připraví návrhy dalších dokumentů, které usnadní zavádění schváleného rámce, a sice:

• pokyny pro vymezení trhu a hodnocení na trhu působících subjektů
• doporučení týkající se relevantních produktů na trhu se službami, které pomůže identifikovat ty tržní segmenty, které vyžadují zvláštní regulační zásahy
• rozhodnutí, kterým bude ustaveno sdružení národních regulačních orgánů (pracovní název "European Regulators Group"), které napomůže ke sladění regulačních politik v jednotlivých zemích EU
• obdobné rozhodnutí, kterým bude ustaveno sdružení orgánů zodpovědných za přidělování radiových frekvencí v jednotlivých zemích

To vše je podle mínění Evropské komise třeba, aby EU mohla úspěšně pokračovat na cestě ke konkurenceschopné na znalostech založené ekonomice. Otázkou je, jak se jednotlivým státům podaří dodržet patnáctiměsíční lhůtu pro implementaci schválených opatření. Vzhledem k blížícímu se datu předpokládaného vstupu České republiky do EU je to - byť s trochu volnějším časovým plánem - vlastně úkol i pro nás.