Ve věku Internetu se může zdát, že vyhledávání informací je pouhé umění, kterému se naučí každý a zapomíná se na to, že věda používá své neměnné a tradicí ověřené metody zjišťování zdrojů informací. Pro ilustraci dvou rozdílných přístupů posuďme následující citáty, reprezentující dva přístupy k přijímání a zpracování informací. První je postupem typického vědce (výjimky se nevylučují), druhý umělce. Je zřejmé, že pokud se liší "informační systémy" svými vstupy, budou se lišit i svými výstupy. 

"Mým zvykem je uvažovat jen o těch myšlenkách, které byly uveřejněny v renomovaném časopisu nebo knize, jež vyjde v uznávaném nakladatelství." (F. Crick, s. 10)

"Měl jsem rád blbé malby, dekorace, zastaralou literaturu, romány našich babiček, pohádky, staré opery, naivní rytmy..." (A.Rimbaud, s. 111)

Co je implicitně obsaženo v přístupu reprezentovaném renomovaným vědcem? 

Říká, že bere v úvahu výhradně informace: 
- v tištěné informace 
- přísně selektované a ověřené odborníky redigující časopis nebo vydávající publikaci 

 

Hodnota tištěné informace

Ve výzkumech zabývajících se informačními zdroji vědeckých pracovníků se vždy poměrně vysoké procento přičítá úloze informací získaných od přátel a z diskusí na seminářích a konferencí. 

 Skutečně, první tvar budoucí myšlenky, zjištění, zda je originální, nová či nosná, získá odborník tím, že o ní hovoří s nejbližšími přáteli. V čem tedy spočívá důležitost faktu, že informace je v tištěné podobě? Není snad informace pronesená během diskuse stejně přínosná? Často se přece říká, že diskuse jiskří nápady. Prvotní formulace teorie se nejlépe tříbí ve slovních potyčkách mezi odborníky-konkurenty. Přesto rozhodující etapu myšlenkové práce představuje její písemná forma. 

 Nutno podotknout, že prvotní myšlenka se často radikálně liší od výsledné formy tištěného výstupu. A. Einstein tvrdíval o své tužce, že je chytřejší než on. K.R. Popper se o rozdílu psaného a tištěného vyjádřil ještě důrazněji. Teprve to, co je napsáno se stává objektem, který je možné zkoumat, kritizovat. Popper přikládá světu textů velikou autonomii. Nazývá ho "světem 3" a staví ho proti "světu 1" (tj. svět stromů, atomů ap.) a "světu 2" (tj. světu naši psychiky). Svět 3 ovlivňuje prostřednictvím světa 2 světem 1. 

 "Často zjišťuji, "tvrdí Popper, "že jsem podlehl falešné víře, že "to mám" a že jsem myšlenku uchopil jasně - když se to pokusím sepsat, mohu přijít na to, že to ještě nemám. Ono "to", to něco, co nemusím mít, čím si nemohu být jist, že to mám, do té doby než to napíšu nebo alespoň zformuluji tak jasně, že na to mohu pohlížet kriticky z mnoha stran. Ono "to" je myšlenka v objektivním smyslu, objekt světa 3, kterého se pokouším zmocnit." (Popper, s. 174-75) 

 

Selektivní hodnota informace

Existuje možnost vybrat z nepřeberného množství rozmanitých informací kvalitní informaci? Tato otázka se dotýká samotných základů vědy. Jiný názor na ni budou mít postmodernisté nebo představitelé hnutí New Age, jiný solidní vědci. Dle obecného názoru neexistuje metoda, která by mohla se stoprocentní jistotou potvrdit pravdivost teorie. Tvrzení, že věda je "celek důvodové souvislosti pravdivých vět" (Heidegger, s. 27) vyvrací sám fakt, že řada teorií, které přetrvaly věky bylo najednou modifikováno nebo zcela vyvráceno. Pozitivisté a později neopozitivisté chtěli z těchto důvodů za vědecké považovat jen ty teorie pracující s pojmy či tvrzeními, které bylo možné odvodit ze zkušenosti, tzn. redukovat je na smyslová data (zrakové, sluchové, paměťové záznamy, protokolární věty). Tím se jim sice podařilo odlišit vědu od metafyziky, ale neučinilo to vědecké pravdy nijak odolnějšími. Vědecké zákonitosti nelze bohužel redukovat na elementární zkušenostní tvrzení. Podle tohoto kritéria by se ukázaly jako nepravdivá většina přírodních zákonů 

 Jedinou zárukou objektivnosti vědy je nechat teorii projít zkouškou, kterou představuje společenství vědců, kteří ji ve vlastním zájmu podrobí testům pravdivosti. Je samozřejmé, že výběr vědců, kteří garantují solidnost produktů, které mají nárok na to být nosnými teoriemi vědy, může sestávat jen z osobností, jejichž předchozí tvorba je zárukou, že jejich hodnotící postoj je objektivní a nezaujatý. Jednou z ověřených metod je např. metoda výběru je metoda tzv. impaktního faktoru (též zvaná citační analýza).Ta se opírá o analýzu počtu výskytů citací publikace ve scientometricky sledovaných časopisech. (Realizované v časopise Science Citation Index Ústavem pro vědecké informace ve Filadelfii). Ctižádostí vědce je publikovat v časopise s nejvyšším impaktním faktorem.Takovým časopisem je např. Nature. 

 Odborníci a recenzenti sdružení kolem podobných časopisů ověřují, zda výsledky uveřejněných výzkumů jsou reprodukovatelné a ověřitelné za podmínek stanovených v článku. Podezření může vzbudit např. přílišná odlišnost od přijímaného paradigmatu či nerespektování pravidla Occamovy břitvy. Proti tomuto pravidlu, které varuje před zmnožováním jevů, pokud to není nevyhnutelné, se prohřešují především někteří reprezentanti současné pokleslé vědy nebo posmodernismu. Reprezentanti těchto směrů vytýkají neosobní přístup ke světu a neschopnosti současných světonázorových přístupů dopomoci člověku okamžitě ke štěstí. Jako řešení nabízí současnému člověku možnost vytvořit si realitu vlastní. 

 Těmto trendům, které mají dnes povahu celosvětového hnutí, je zatím svět solidních vědeckých časopisů uzavřen a tato hnutí se proto mohou opírat jen o vzrůstající pokles důvěry společnosti ve vědu, vzdělání a racionální rozum. 

 Hráz, kterou jim nastavuje tenčící se skupina skeptiků, nemusí vydržet věčně. První příznaky krize vědy se poznají patrně v okamžiku, kdy bude možno nalézt v renomovaných časopisech produkty pokleslé vědy. 

Použité zdroje:
CRICK, F. Věda hledá duši. Praha : Mladá fronta, 1997. 309 s. 
GRYGAR, J. Zásady a principy vědecké metody. Zpravodaj Sisyfos, roč. 1, č. 2, 1995.
HEIDEGGER, M. Bytí a čas. Praha : OIKOYMENH, 1996. 477 s. 
KUHN, T. S. Struktura vědeckých revolucí. Praha : OIKOYMENH, 1997. 206 s.
POPPER, K. R. Věčné hledání. Praha : OIKOYMENH, 1995. 231 s. 
RIMBAUD, A. Já je někdo jiný. Praha : Čs. spisovatel, 1962. 155 s.