Potřeba recepce uměleckého díla se často vysvětluje funkcemi, které plní v životě člověka. Za nejvýznamnější se často považují funkce expresívní a poznávací. Neméně významnou funkcí uměleckého díla je však i jeho zábavní či odpočinková funkce. Za nezastupitelnou se však považuje i jeho schopnost poskytovat vzory a modely chování či prožívání.

V souvislosti s rozšiřujícím se trhem nabídky v oblasti oblasti kultury (sem řadím jak literaturu, tak televizní pořady, divadlo, film a další) stále častěji narážím u čtenářů a diváků s postojem k recepci uměleckého díla, s nímž jsem se při svých průzkumech recepce uměleckých děl ještě před několika lety nesetkal. Protože zatím nemá tento fenomén jméno, pokusím se ho v dalším textu charakterizovat. Projevuje se následujícím způsobem. Čtenáři a televizní diváci čtou dílo, resp. sledují pořad a v určitém okamžiku recepce zjistí, že jim dílo nic, ale opravdu nic neříká, ale přesto knihu neodloží, pořad nevypnou. Zpravidla omlouvají tuto vlastnost tím, že očekávají, že se dílo v dalším okamžiku změní, nebo tím, že chtějí vlastně přijít na to, zda tato plochost díla není právě ideou, záměrem autora, který chtěl u čtenáře, diváka vyvolat. Jejich trpělivost je udržována myšlenkou: autor přece nemohl napsat tak prázdné dílo. Vždyť dílo, které prošlo tolika kritickými posudky, jehož uvedení do života stálo vysoké náklady, nemůže být zcela špatné. Je příznačné, že se tento nový rys čtenářství či diváctví netýká čtenářů, kteří čtou vše bez výběru, ani diváků, kteří tráví u obrazovek denně celé hodiny, ale specifické skupiny lidí, kteří mají po skončení nekvalitní četby či pořadu výčitky, že věnovali čas něčemu zbytečně na úkol užitečnější činnosti.

Při hledání odpovědí na uvedený problém se nabízí se několik vysvětlení:

- Jedná se o čtenáře, diváky, kteří nahrazují četbou nebo sledováním TV nedostatek vlastních podnětů nebo vykonávají tuto činnost prostě z nudy. Nebo setrvávají u knihy či TV prostě z nedostatku jiného výběru. Ze sledování televize či četby se jim stal prostě zvyk. Tato vysvětlení jsou u určité populace na místě. Jsou však zpravidla spojena s vrstvou lidí, kteří si výčitky z příjmu nekvalitního díla nedělají a kvalitu díla patrně ani příliš nerozlišují. - Přijmout by se dalo i vysvětlení, které těsně souvisí s předchozím. Někteří lidé si zvykli na to, že umělecké dílo je jakýmsi majákem v temnotách a o každém díle se vedly dalekosáhlé diskuse. Možná se proto ze setrvačnosti i dnes snaží vniknout do hlubin i méně zdařilého díla a alespoň být připraveni při případné diskusi o něm reagovat. Tato motivace však postupně mizí. Lidé o dílech již tak nediskutují, takže i toto vysvětlení ztrácí opodstatnění. Psychologicky by se dala fixace na knihu či obrazovku vysvětlit nutkavou potřebou zažít občas s triviálním dílem skutečnou nudu a být tak více připraven jí čelit v běžném životě. Podobnou kategorii tvoří diváci, kteří velmi trpí pocity strachu, ale přitom nejsou schopni vypnout vysílání drastického filmu. Tento případ se však týká malé skupiny lidí, převážně žen. Tato tradiční vysvětlení se míjí v našem případě účinkem, protože neberou v úvahu změněné společenské podmínky, které v našem případě sehrály pravděpodobně význačnou roli. Při vysvětlení nezbývá než vzít na pomoc obecnější filozofické či sociologické vysvětlení a abstrahovat z něj vztah k problematice recepce uměleckého díla. Zamysleme se nad následující myšlenkou: "Existuje mechanismus, který nutí člověka víc a více se ve věci angažovat. Jestliže člověk obětuje své intelektuální svědomí malému cíli, nechce si snadno přiznat porážku. Chce ospravedlnit své sebeobětování tak, že sám sebe přesvědčuje o tom, že celá věc je fundamentálně dobrá, a to zdánlivě vítězí nad jakýmkoliv drobným morálním nebo intelektuálním kompromisem, jehož může být zapotřebí. Každou takovou morální nebo intelektuální obětí je člověk stále více do věci zatahován, je připraven krýt své morální nebo intelektuální investice do celé věci dalšími investicemi. Je to jako měnit pravé peníze za falešné." (Popper, K. R. Věčné hledání. Praha : Prostor, 1995, s. 34) Citát poukazuje k několika faktům: Neklasifikuje lidi, kteří do skupiny schopné dělat tyto kompromisy patří. Dalo by se odvodit, že do této skupiny budou patřit lidé se sníženou rozhodovací schopností. Nestanoví okamžik, kdy člověk uzná za vhodné svůj postoj odhalit jako škodlivý a ukončit ho. Nestanoví diagnózu tohoto jevu. Konstatuje pouze důsledek - devalvaci hodnot. V odborné literatuře bychom našli i aktuální názory na řešení problémů, které odborníci navrhují při analýze jevů podobných nebo analogických. Týkají se například problému vlivu násilí na TV obrazovkách na mladého diváka. Někteří kritikové nechtějí vidět při řešení tohoto jevu žádný problém a doporučují jednoduché řešení: TV prostě stačí vypnout, knihu odložit. Jenomže toto řešení jsme právě popsali jako problém. Lidé patřící do námi zkoumané skupiny se od pořadu právě nedokáží odpoutat. Patří tento jev do kategorie závislostí? Těžko říci, protože trávením času u neplodné recepce člověk nikoho neohrožuje. Smysluplné je i vysvětlení vlivu tzv. porevoluční záplavy kulturních produktů, nabízející tolik informací, že vnímavost čtenáře vůči nim klesá. Zatímco v době informační nouze zájemce o umění přímo „hltal" každou zprávu, každé slovo a hledal často v každém významu i to, co tam nebylo, dnes, kdy má možnost neomezeného výběru, je informacemi nasycen nebo dokonce přesycen a modely nabízené uměleckými díly mu nic neposkytují. Sahá často k jiným zdrojům informace - zpravodajství, odborné publikaci. Toto vysvětlení je do jisté míry uspokojivé, protože vlastně tvrdí, že náročných diváků či čtenářů neubylo, že pouze se změnily informační zdroje, neobjasňuje však námi naznačený problém, proč totiž člověk vnímající nezajímavé dílo postrádá vůli včas příjem ukončit. Myšlenka naznačená v citátu však uvádí do centra pozornosti nový fenomén, který v minulosti u nás neměl velkou váhu - fenomén času v kontrastu k hodnotě „malého cíle", v našem případě k rozhodnutí věnovat svůj čas recepci méně hodnotného uměleckého díla. HLEDÁNÍ PŘÍČIN: Cílem našeho článku nemůže být snaha tuto obsáhlou problematiku vyřešit. Nabízíme k zamyšlení několik příčin, které mohou sloužit k vysvětlení zkoumaného jevu. Ztráta čtenářské orientace Pro určitý typ lidí znamená umělecké dílo důležitý fenomén při jejich rozhodování i v jejich hodnotovém světě. V literárním světě se jako v ostatních oblastech vyskytovaly instituce, a osobnosti, které hrávaly úlohu určitých autorit v procesu ustalování hodnot uměleckého díla. Byli respektování jak tvůrci, tak příjemci uměleckých děl. V současnosti se takovýchto autorit a institucí spíše nedostává a důsledkem toho je i snížená schopnost orientace v záplavě estetických produktů a informací. Určitá skupina lidí navyklá na tuto přirozenou selekci nutně postrádá pro svoji orientaci ve světě hodnot tyto přirozené struktury. Z této skupiny se s největší pravděpodobností rekrutuje typ čtenářů, diváků, kterých se týká náš článek. Nedostatečná teoretická základna pro analýzu recepce Současný člověk se nemůže obejít bez exaktních přístupů, které zobecňují jeho osobní zkušenost a dovolují mu získat na zkoumaný jev (umělecké dílo) určitý nezaujatý pohled. Psychologie čtenáře, teorie literatury představovaly teorie, které umožňovaly určité užší skupině zájemců intelektuální nástroje jak chápat dílo. Výzkum v těchto oblastech se v poslední době přestal vyvíjet a tyto teorie drží schémat, které již z velké části na výklad uměleckého fenoménu nestačí. Někteří z odborníků se snaží slepě uplatňovat přístupy, s nimiž vystačili bezmála půl století jiní naopak přesedlali na přístupy, které jsou sice moderní, ale českému zájemci o literaturu cizí. Ztráta statusu význačných kulturních institucí: škol a knihoven Velký podíl na pěstování zájmu o recepci uměleckého díla měly samozřejmě škola a knihovny. Ve školách se člověk připravuje na svou budoucí roli čtenáře odborné i umělecké literatury i na vnímání ostatních druhů kulturních produktů. Knihovna jako instituce potom snažila uspokojovat a rozvíjet vypěstované potřeby, uskutečňovala výzkumy recepce uměleckého díla, vytvářela vztah ke knižnímu trhu, vnášela (s využitím výše zmíněných teorií čtenáře a literární vědy) klasifikaci děl v knihovních fondech. Dnes škola i knihovna tento status ztrácí a vychovávají tak generaci, která bude mít minimální motivaci jejich status u svých potomků obhajovat. Závěr Cílem článku bylo upozornit na nový fenomén, který zůstává stranou pozornost odborné veřejnosti. Na pokles úrovně umělecké kvalit uměleckých děl nabízených čtenářům a divákům televize a důsledků, které to přináší pro určitou skupinu náročnějších příjemců uměleckého díla. Vznik tohoto jevu je spojen s mnoha vlivy, které vyvstaly během několika posledních let. Jeho průvodní znaky - změna postoje k uměleckému dílu, nabídka nového typu modelů, které umělecká díla přinášejí, změna hodnotového rejstříku člověka vůbec a jeho čtenářských potřeb zvlášť, musely narazit na vžité modely čtenářů, kteří nemají zatím příležitost vytvořit si model jiný. Proč plýtvá inteligentní člověk časem stráveným nad plytkým pořadem či knihou? Možná, že příjemce uměleckého díla v době krize tradičních hodnot a prozatímní absence hodnot nových, hledá v uměleckém díle to, co v životě kolem sebe nenalézá a v bláhovém očekávání to očekává od žánrů, které se často tváří, že toto poselství přinášejí. Důsledkem tohoto postoje bývá potom nejčastěji zklamané očekávání. Je zřejmé, že žádný přiměřený světový názor, filozofický postoj nebo exaktní přístup zatím u nás nevykrystalizoval. Myšlenky hegelovského-marxovského modelu o samozřejmé poznatelnosti světa a z ní odvozené namyšlenosti člověka na jeho definitivní ovládnutí světa přežívají, i když se nepotvrdily. Našly pouze živnou půdu u obchodníků s lacinými ideami typu: reklama, medicínské zázraky a recepty na zbohatnutí. Nové modely, které nabízí západní věda, bohužel dorazily do Čech často v podobě, která je opět pouhým extrémem k postoji předchozímu. Charakteristický je např. postmodernismu, který je možná neškodný, pokud se projevuje na půdě umění, který se však stává nebezpečným začne-li ho laik aplikovat na půdě vědy. Ztráta kritérií, které postmodernistický model umožňuje, zbavuje kritické hlasy možnosti získat ve společnosti významný vliv a nastoluje hodnotový systém, který je kritickému myšlení cizí. Kritický vnímatel uměleckého díla se nutně musí cítit zaskočen. Ne, že by se nedokázal sám orientovat. Chybí mu však společenské instituce, které by umožňovaly jeho hlas konfrontovat s lidmi jemu podobnými, a které by zaručovaly určitou objektivitu pohledu. Jaké důsledky může mít pro příjemce liknavost při řešení výše uvedených problémů a jaké důsledky může mít pro společnost ztráta zájmu této byť malé skupiny lidí? V době, která klade takovou váhu na výchovu médii, je na pováženou přehlížet hlasy lidí, kteří k nim mají kritická stanoviska, byť nevyjadřovaná protesty na veřejnosti, ale podvědomým pasivním protestem. Zamyslíme-li se nad věcí pohledem dnes módního ekologického stanoviska, je to totéž jako souhlasit s vymizením důležitého živočišného druhu v ekosystému. Najde-li tento článek příznivé ohlasy, je to důkazem, že na Internetu se formuje společenství, které je schopno se v záplavě informací orientovat a neztrácí přitom vztah ke klasickým hodnotám a modelům, které poskytuje určité skupině lidí při cestě životem umělecké dílo.