V sobotu 3. března 2018 se v prostorách fakulty sociálních věd Českého vysokého učení technického v Praze konal další ročník konference New Media Inspiration, tentokrát s podtitulem „Umělá inteligence - komu pomůže a koho zničí?“. Akci jako obvykle organizovala Studia Nových Médií a Tuesday Business Network s přispěním Fakulty sociálních věd UK a Fakulty informačních technologií ČVUT, společnosti MindForge, mediální podporou serveru Lupa.cz, Ikaros.cz či Markething.cz a řady dalších partnerů.

Úvodní keynote(s)

Konference začala tradičním zahájením ze strany organizátorů, které reprezentovali Josef Šlerka, vedoucí oboru SNM a ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, Ján Simkanič, ředitel Deníku N a zástupce společnosti Internet Info, Petr Koubský z TUESDAY Business Network a Deníku N, a doktorandka SNM Dita Malečková. Ti ve stručnosti představili partnery, mediální partnery a program - a oficiální konferenční hashtag #NMI18.

Samotnou konferenční část následně odstartoval Jiří Materna z Machine Learning College s příspěvkem „Umělá inteligence v praxi“. Zmínil například, že zatímco termín „umělá inteligence“ ve vyhledávání i v praktickém použití klesá (peak byl před několika lety), v současnosti se nejvíce používá „machine learning“, neboli „strojové učení“. Zdůraznil také, že navzdory všem novým technologiím tvoří 90% kvality systému data a jejich kvalita, a jen malá část záleží na samotných algoritmech (tj. stavbě neuronové sítě).

Ve svém příspěvku dále hovořil mj. o významu interpretace výsledků a v závěru se vyjádřil také k obavám z umělé inteligence. Sám tyto obavy nesdílí, protože v současné době systémy uměle inteligence stále řeší jen konkrétní a omezené úlohy a nemají „vědomí“, a podle jeho názoru nám nic jako „Terminátor“ nehrozí.

Jako druhý vystoupil Tomáš Mikolov (Facebook AI) s příspěvkem „Úspěchy a výzvy současného výzkumu umělé inteligence“. I on ve svém příspěvku zmínil občasné obavy z výzkumu AI, kterými se netají například Elon Musk; nicméně podobně jako pan Materna zdůraznil, že v současné době má strojové učení jen velmi omezenou aplikaci, kam patří např. vyhledávání, zobrazování reklam, strojový překlad, detekce spamu, rozpoznávání řeči, rozpoznávání a třídění obrázků atd.

Kromě již zmiňovaného „strojového učení“ se často hovoří také o tzv. „deep learning“ (neboli „hlubokém učení“), které sice zní sofistikovaněji, ale podle pana Mikolova je to stále to samé, jako např. „multilayer perceptrons“ z 80. let. Jinými slovy, „když nemáme nic nového, přejmenujeme něco staršího“.

Rozhodně se ale stále nejedná o žádné „myšlení“; hlavní trik hlubokého učení je dobrý „clustering“ („shlukování“) dat (přičemž velmi pokročilé je například modelování jazyka – viz Google Translate). Na závěr nicméně poznamenal, že nemáme věřit „hypu“ z oblasti sci-fi; umíme sice pracovat s více daty a umíme s nimi pracovat rychleji, ale stále používáme 30 let staré technologie a pokrok je poměrně pomalý.

Vzdělání, business a nová média

Po krátké přestávce pokračovala konference ve třech paralelních sekcích: v hlavní aule, neboli v „akademickém sále“ (kde proběhly i dosavadní přednášky), v tzv. „business sále“ a v „SNM sále“. V každé sekci se konaly tři až čtyři přednášky následované (resp. zakončené) panelovou diskusí.

„Akademickou“ sekci odstartoval Patrick Zandl s příspěvkem s lehce pesimistickým názvem „Jestli měl Darwin pravdu, bude nás muset AI zabít“. Ve srovnání s předřečníky v něm hovořil primárně o tzv. „superinteligenci“, tj. umělé inteligenci, která je nám rovná, případně nás přesahuje. Tu sice zatím nemáme, ale pravděpodobně ji mít jednou budeme.

Určitý pocit bezpečí před její „nadvládou“ nám mohou dát známé tři zákony robotiky, ale ty jsou podle pana Zandla jen romantický mýtus; každá AI s dostatečnou schopností analýzy a učení dokáže taková „výchozí omezení“ změnit. Možná nás v této souvislosti napadne otázka: pokud existuje riziko, že nám AI může uškodit, nebo nás dokonce zničit, proč se jí nevzdáme? To jako lidé bohužel moc „neumíme“ a už jsme vyvinuli celou řadu technologií, které nám škodí (od atomové bomby po docházkový systém).

Zajímavou poznámkou bylo, že věda dodnes neprokázala existenci „svobodné vůle“ a je tedy možné, že i sám mozek funguje „jen“ jako systém algoritmů (byť velmi složitý). Co se týče budoucnosti, budoucím úkolem superinteligence bude (doufejme) zpříjemnit nám život; ale otázka je, jak to udělá (možná tím, že nás zničí, možná tím, že nám implantuje do mozku elektrody). Jedinou jistotou je tedy to, že nic není jisté. Nejsme si jistí, k jakému závěru o člověku AI nakonec dojde, netušíme, kdy superinteligence přijde (za deset let, za sto nebo nikdy, závisí to na technologickém průlomu) a jaké to pro nás bude mít následky.

Zatímco v „akademické“ sekci jako další vystoupil Jiří Dobeš z GoodAI Applied s „business“ přednáškou na téma „Použití umělé inteligence pro řešení praktických problémů business zákazníků“, v „business“ sekci vystoupil Jan Hubík z Paralelní Polis s pro změnu „akademickým“ příspěvkem „Autonomní stroje na decentralizovaných sítích“, kterým vystřídal Alžbětu Krausovou z Ústavu státu a práva AV ČR, která hovořila o ochraně soukromí. Pan Hubík svůj příspěvek zahájil videem s autonomními bojovými drony „Slaughterbots“ a poznámkou, že navzdory zákonům a regulacím bude vývoj těchto technologií pokračovat.

Aby autonomní drony a dronová „hejna“ („swarms“) mohla spolehlivě fungovat, mohou k tomu využít řadu decentralizovaných technologii; jako např. distribuovaný P2P web IPFS, anonymizační síť Tor, či technologii „block-chain“ (distribuované decentralizované databáze, známé např. z Bitcoinu a dalších kryptoměn). Ke konektivitě mohou využít lokální WiFi sítě a sdílení připojení přes „mesh networks“ (česky nejčastěji jako „smíšená topologie“) a dobíjení mohou řešit solárním panely, dobíjením z vedení či dobíjecími stanicemi.

Jako příklad synergie těchto technologií uvedl možného „zabijáckého robota“, který sám řeší objednávky, nelze ho sledovat, dokáže se sám dobíjet atd. U skupin dronů či robotů jsou možnosti ještě větší, protože výhodou „swarm inteligence“ („inteligence hejna“) je, že vykazuje znaky vyšší inteligence než u jednotlivců. Na závěr se nás pan Hubík nicméně pokusil uklidnit, když zmínil, že budoucnost nemusí být jen o zabíjení: droni mohou fungovat i v rámci záchranné služby, úklidu ulic, práškování, doručování atd.

Jako další vystoupil Jan Hovora ze start-upu Pocket Virtuality s příspěvkem o rozšířené realitě. Termín „rozšířená realita“ (v angličtině „augmented reality“, AR) označuje systém, který do fyzického světa přidává virtuální objekty, které jsou v „reálné“ realitě ukotvené – příkladem je např. Microsoft HoloLens. Existuje i tzv. „XR“ („Extended“ nebo „Cross-Reality“), která kombinuje AR a VR. Tyto technologie mají nicméně stále celou řadu problémů, jako např. vyšší latenci, problémy s geometrií prostoru, ukotvením, okluzí atd.

Rozšířená realita je proto zatím přítomná zejména v průmyslu – například v jaderné elektrárně Temelín či společnosti Aero Vodochody (kde AR systém inženýrům např. ukazuje, kam patří která součástka). Další zajímavý koncept je „AR Cloud“, který nám – stručně řečeno – nabídne možnost vizualizovat de facto celý svět (pomocí spojení se všemi AR brýlemi). A co se týče zmiňovaných brýlí, podle aktuálních odhadů budou všechny potřebné technologie integrované v klasických brýlích cca do 10 let.

Ale zpátky k umělé inteligenci, která zasahuje i do oblasti rozšířené reality – například ve formě rozpoznávání obrazu a geometrie. Významnou součástí jsou také digitální asistenti a rozmach nových senzorů (kamer, infra-kamer, 3D kamer). To vše směřuje ke vzniku tzv. „společnosti 4.0“ zaměřené na customizaci. S technologiemi budoucnosti ale také souvisí hrozba relativizace pravdy, rozmachu fake news, či nových otázek autorských práv či etiky (viz např. „deepfakes“, což je něco jako „Photoshop pro video“).

Zatímco „akademickou sekci“ zakončil Martin Vejmelka představením společnosti CEAi a „business sekci“ zakončil Jan Šedivý (ČVUT CIIRC), který představil českého konverzačního AI bota Alquist, v „SNM sekci“ vystoupila s posledním dopoledním příspěvkem datová analytička Lenka Krsová, která představila svůj výzkum zaměřený na české novináře na Twitteru; tj. kteří novináři jsou a nejsou na Twitteru a jak se tam „chovají“ (někteří více píší vlastní „tweety“, jiní více „retweetují“, jiní zase častěji reagují na ostatní).

Co se týče konkrétních „perliček“, nejvyšší frekvenci tweetování měl Saša Mitrofanov (66 tweetů za den) a jedním z nejspolehlivějších zdrojů (když chceme vědět, co se děje) je Filip Horký. Naopak „TV celebrity“ jako Václav Moravec, Robert Záruba či Jaromír Bosák využívali Twitter minimálně. Co se tyče odkazů, většina novinářů (nepřekvapivě) odkazuje na články ze své redakce. Výzkum je ovšem jen začátek, vhodná by byla např. kvalitativní studie, analýza „lajkovaného“ obsahu, či výzkum „prosíťování“ novinářů.

SNM sekci zakončila panelová diskuse SNM ve složení Jakub Fiala, Lenka Krsová, Lucie Merunková a Jan Vlnas. Hovořili například o tom, ze z hlediska datových analýz je aktuálně snazší přístup k datům na Twitteru než na Facebooku, a že (v době konání konference NMI) chystaná směrnice GDPR (o ochraně osobních údajů) by akademický výzkum ohrozit neměla. Aktuálním tématem výzkumu na SNM byly také „fake news“, přičemž jedna práce zrovna procházela etickou komisí.

Odpolední sekce (SNM)

S prvním příspěvkem odpolední sekce v „SNM sále“ vystoupil Leoš Špachta z Fragile media, který se věnoval tématu uměle inteligence a „Personalizace 2.0“. Hovořil mj. o tom, jestli nám roboti „vezmou práci“ (zde doporučil stránky willrobotstakemyjob.com, které informují o tom, které profese se snadno automatizují) a jaký je obecný technologický vývoj – např. že tzv. „klikací práce“, jako kontrola kampaní, rozpočtů, reportů atd. postupně prochází částečnou automatizaci a lidé tak mají větší prostor zaměřit se na „kreativitu“. Mezi další (pro lidi) perspektivní pozice patří např. strategické plánování a personalizace.

V závěru zmínil i několik případových studií – např. projekt pro webové stránky marimex.cz, kde nasadili personalizaci obsahu podle počasí (např. bazény vs. sauny). Výsledkem bylo o 70 % více přístupů na web a o 100% vyšší tržby. U tvorby reklam je zase důležitý důraz na příběh (viz např. „úchyl“ ze série reklam pro Jobs.cz). Tj. již zmiňovaná „kreativita“ (a řešení strategií) by lidem měla alespoň zatím zůstat – a naopak stále více automatizované přehledy a reporty jsou rychlejší, efektivnější a eliminují lidskou chybovost.

Jako další vystoupil Karel Piorecký, zástupce ředitele Ústavu pro českou literaturu AV ČR, s příspěvkem na téma literatury a umělé inteligence. Svůj příspěvek zahájil několika ukázkami počítačem generovaných básní, kdy už se v podstatě nedá rozlišit, co napsal člověk a co počítač. Historie těchto pokusů je poměrně dlouhá; první počítačem generovaný text vznikl již v roce 1959, a první český v roce 1966. Styl je nicméně poměrné specifický a počítač nejčastěji evokuje „intoxikovaného surrealistu“, nikoliv normálního básníka.

Kdo by si chtěl sám vyzkoušet, jestli pozná poezii od lidí a od počítačů, muže se podívat na webové stránky Bot or not. Přednášející také zmínil projekt „Automatický básník“ Jiřího Materny, na základě kterého vznikla kniha „Poezie umělého světa“. Co se týče technologického pozadí projektu, neuronová síť byla trénována na velkém korpusu textu (konkrétně server Písmák.cz). Zajímavým trendem je i tzv. „asistovaná kreativita“ – viz např. projekt deepbeat.org, který slouží ke generování rapových textů.

Pan Piorecký si následně položil otázku, jestli dokáže umělá inteligence napsat příběh. To já zatím o něco složitější, protože pro počítače je těžší „udržet téma“. Ale i zde už bylo několik pokusů a dokonce i úspěchů. Např. již v 70. letech napsal Sheldon Klein program Novel Writer; v roce 2013 pak Nick Montfort knihu World Clock (román, který málem zvítězil v literární soutěži).

Také Petr Šrámek (AI Startup Incubator) se, podobně jako pan Špachta, věnoval tématu „pracovních pozic“. Hned v úvodu zmínil exponenciální nárůst výkonu v oblasti počítačů i AI atd. a poznamenal, že v historii již známe několik případů, kdy „vynález“ zničil svého „vynálezce“ – a neměl tím na mysli příběhy typu „Golem“, ale zmínit můžeme např. firmu Kodak, kterou vlastní vynález digitálního fotoaparátu téměř přivedl ke krachu (byť se jim podařilo „přežít“ prodejem patentů a přechodem na služby).

Pohovořil také o konceptu „konvergence“, neboli interakce a „splynutí“ dílčích technologií, které umožní významnější změny, než by umožnily jednotlivé technologie. Nové technologie také umožňují vznik tzv. “micro-industries” zaměřených na konkrétní úzké cílové skupiny (s přímým kontaktem zákazníka a výrobce).

Poslední příspěvek SNM sekce si připravil Josef Šlerka, který se věnoval tématu sbírání dat a soukromí – a rovnou ho zahájil grafem své tepové frekvence ze svého FitBitu. Nabízí se nicméně jednak otázka kolik dat o sobě sbírat, a zároveň nakolik jsou tato data skutečně soukromá.

Otázka sběru dat má celou řadu aspektů; ať už se jedná o akademický aspekt (možnosti výzkumu a analýz) či aspekty komerční. Výsledkem sběru dat nicméně je (nebo by mělo být), že se více se staráme o své zdraví. Měření dat nám dává zpětnou vazbu („zpětnovazební smyčku“) – tj. jaký máme tep, kolik jsme toho ušli, jak kvalitní jsme měli spánek atd., a na základě toho můžeme třeba upravit svou životosprávu.

Také druhou část SNM sekce zakončila panelová diskuse SNM, tentokrát ve složení Karel Piorecký, Josef Šlerka a Petr Šrámek. Hovořilo se například o tom, jestli nejsou data z FitBitů a dalších trackerů zkreslená tím, že je používají spíše bohatší lidé (odpověď zněla „z části“; existují totiž i studie, kde se FitBity rozdávaly všem) a jestli nám bude stačit vlastní vyhodnocování, nebo i to jednou převezme uměla inteligence (a jestli ji budeme poslouchat – ačkoliv třeba navigací v autě člověk obvykle poslouchá).

Do diskuse se zapojil také Jakub Fiala, který už sleduje a vyhodnocuje tolik dat, že tím tráví už významnou část dne (na což Josef Šlerka zareagoval otázkou, jestli Jakub sleduje a vyhodnocuje i to vyhodnocování).

Závěr

Na samotný závěr konference proběhla v hlavní aule ještě závěrečná panelová diskuse, které se zúčastnili Marek Modrý, Vojta Roček a Petr Šimeček. Zazněla zde celá řada zajímavých otázek – například jestli vůbec mají nějaký význam školy, pokud se nám znalosti doslova mění pod rukama (ano, mají; zejména jako určitá „optimalizace“ toho, co se máme naučit); případně jestli rozvoj umělé inteligence přinese něco i normálním lidem, nebo se ti stanou jen nástrojem pro marketing (spíše to druhé & nahradí to jejich práci). Další dotaz se týkal apokalyptických vizí (zbraně s AI, nanoboti atd.), které tady byly vždy (strach z Pekla, z plynů z komety atd.) – nicméně strach z AI není zcela iracionální strach; je to téma, o kterém máme informace.

Zaznělo i několik zajímavých perliček; například zmínka o botovi Zo od Microsoftu, nebo fakt, že House of Cards je první seriál vytvořený na základě datové analýzy (Netflix podle dat zjistil, že by byl populární seriál o politice s Kevinem Spaceym). Padla také otázka na konflikt „transhumanismu“ a „biokonzervatismu“ – ten ale nástupu superinteligence pravděpodobně nezabrání (zatím se nikdy nestalo, že by zpátečnictví dokázalo vývoj zastavit).

V neposlední řadě zazněla také zajímavá informace, že emoce jsou generovány tělem (hormony); tj. pokud to někdy technologie umožní a bude možné někam nahrát své vědomí bez těla, pravděpodobně budeme bez emocí (a je otázka, jestli vůbec budeme mít vůli žít). A smutná pravda na závěr: v první řadě jde vždy o peníze a výsledkem je, že „nejlepší mozky světa pracují na tom, abychom víc klikali na reklamy“ – ač by bylo samozřejmě skvělé, kdyby se tyto prostředky přesunuly např. do státní správy nebo do oblasti vzdělávání.