Ve dnech 22.-23. září 2009 proběhl v Městské knihovně v Lounech seminář s názvem „Fundraising pro knihovny aneb Jak požádat a nežebrat“. Akce se konala ve spolupráci s Národní knihovnou ČR, kterou skvěle reprezentovala Mgr. Zuzana Ježková, pod záštitou Sekce veřejných knihoven SKIP. A věru to byl seminář plný překvapení a zábavy. Zárukou kvalitního výkladu byla jeho přednášející Ing. Jana Ledvinová, která v oboru fundraisingu pracuje už léta – momentálně pro společnost The Resource Alliance.

Od začátku bylo patrné, že nepůjde o suchopárný výklad. Hned v úvodu semináře každý z přítomných naznačil, co od semináře očekává, a ozvaly se konkrétní dotazy, které posluchače nejvíce zajímaly.

Následoval výklad přesně podle pravidla od jednoduchého k složitějšímu. V našem případě to bylo opravdu od samotného základu. Co je fundraising, co toto slovo v překladu přesně znamená a co znamená v praxi. Nejdůležitějším poznatkem v samém úvodu bylo, že nezískáváme peníze, nýbrž člověka. Ergo nepočítáme – alespoň ne prvoplánově –, co nám to vynese, nýbrž se zajímáme o potenciálního dárce. Posluchači semináře mohli zjistit, že se jedná o poměrně složité diplomatické umění, že rozhovor by měl být veden podle určitých pravidel a že je pravé umění vystrčit přípravná „tykadélka“ pro vybudování solidního vztahu s dárcem.

Nejeden budoucí fundraiser měl nebo má etické problémy s tím, jak požádat a necítit se přitom trapně či vlezle. To bylo téma na delší diskuzi. J. Ledvinová však přesvědčila přítomné, že nejdůležitějším faktorem při žádosti je být přesvědčen o tom, že peníze skutečně potřebuji. K tomu je třeba mít přesně promyšlený projekt i sumu, o kterou chceme požádat. Přesvědčit druhé totiž může opravdu pouze přesvědčený. To vše si mohli účastníci kurzu vyzkoušet při hraných scénkách, při kterých nebyla nouze o humor a veselí. Nevím, nakolik posluchači semináře překonají do budoucna své pocity, ale základ pro myšlenkovou transformaci „nežebráme – žádáme“ určitě získali.

O tom, že hledání dárců je prubířským kamenem každého začínajícího „fundraisera“, není sporu. Okruh potenciálních dárců je opravdu široký a s nadsázkou se dá říci, že darovat může téměř každý – od nadací, občanských sdružení, podnikatelů, firem, státu, obchodních společností až k individuálním dárcům. Rozhodně není na místě poraženecký argument typu: „To stejně nemá cenu, pro toho není knihovna důležitá...“ Je dobré mít na paměti, že existuje nejbližší okruh potenciálních partnerů – což jsou ti, kdo stojí naší organizaci nejblíže: zřizovatelé, jiná kulturní zařízení v našem okolí, osobnosti města, intelektuálové, komunitní centra, občanská sdružení či spolky… Byl nastolen i zajímavý úkol – jak přitáhnout ke knihovnám ty, kdož by tyto nejraději zrušili. Výzva, že?

Uvědomme si, že získávat nemusíme jenom finanční prostředky. Formou podpory může být i poskytnutí prostor, záštita akce známým jménem, získání know-how, nabídka služeb, osobní pomoc či věcný dar… Naučme se tedy argumentovat pádnými důvody, proč právě my jsme ti nejvhodnější, kterým by měl potenciální dárce věnovat svůj čas a prostředky. Na místě je prezentace vlastní organizace – v našem případě knihovny - a přesný cíl, kterého chceme dosáhnout, stejně jako jak ho chceme dosáhnout. Konkrétní příklady, které posluchači vyslechli, připomínaly někdy partii pokeru, ale i ten koneckonců vyžaduje velkou dávku diplomacie.

V průběhu semináře nechyběla ani diskuze s předáváním zkušeností protřelých harcovníků nám začátečníkům. Velký dík si zaslouží i Městská knihovna v Lounech a její paní ředitelka, která s profesionálním umem vřele přivítala přes dvacet účastníků semináře a velmi dobře zorganizovala celý pobyt.

Je velmi těžké vyjádřit se ke všemu, co v semináři zaznělo. Bude ještě chvíli trvat, než zážitky a nově nabyté vědomosti uvedeme do praxe, ale jedno si odnesli určitě všichni: nebát se a ve smyslu pořekadla „Drzé čelo jest lepší než poplužní dvůr“ žádat, žádat a žádat…

Závěrem doplňme, že fotografie z akce jsou k dispozici na webu Městské knihovny v Lounech.