Ve dnech 3.-5. února 2004 se konal v pořadí již sedmý ročník mezinárodní bielefeldské konference, tentokrát na téma "Thinking beyond Digital Libraries – Designing the Information Strategy for the Next Decade". Tato konference pořádaná bielefeldskou univerzitní knihovnou se za dobu své existence stala významným mezinárodním fórem, které přesáhlo hranice Evropy a stalo se místem setkání knihovních a informačních profesionálů, akademických i korporátních pracovníků v globálním měřítku. Není proto příliš povzbudivé, že jediným účastníkem z Česka jsem byl já (pro srovnání: Slovensko bylo zastoupeno pěti kolegy ze dvou institucí) a že jsem v tom měl, pokud vím, jediné dva předchůdce zúčastnivší se ročníku druhého. Preference českého státu s české společnosti věnované jiným druhům výdajů jsou velice krátkozraké, protože přemýšlení o tom, co je "za digitálními knihovnami", je dnes podstatným úkolem i našeho prostředí (pokud arci nebude o informační společnosti jen nezávazně tlachat).

Úvodní přednášku, která v očích pořadatelů udávala směr celé konferenci, měl Donald A. Marchand, Američan působící v Lausanne a častý řečník na různých mezinárodních akcích, na téma "Informační strategie jako klíčový faktor úspěchu pro podniky a univerzity". Jako i u nás na to narážíme, ale ještě si to – zejména právě v knihovnách – nechceme uvědomit a bráníme se tomu uvěřit, také i jinde – tam ovšem už uvědoměle – se dospívá k tomu, že informační strategie musí vycházet od lidí, jejich cílů a potřeb, vyjádřených v zájmech a požadavcích. Teprve pak má smysl přejít k informacím jakožto předpokladu naplňování preferovaných cílů a až nakonec dospět k informačním technologiím jakožto účinným nástrojům. Zdá se však, že v českém prostředí je postup zhusta právě opačný, tj. od informačních technologií přes informace k lidem. Ale nedá se říci, že by to bylo jenom hluboce zakořeněné dědictví totality, jež si česká společnost nese s sebou. Zdá se, že to bylo třeba zdůrazňovat i v prostředí německém, jehož sociální etatismus (nazývaný nyní "evropským" sociálním modelem) se nakonec ukazuje také jako značně manipulativní, třebaže ve srovnání s totalitou je to jenom slaboučký odvar. Nejde o to, měnit člověka informačními technologiemi (jak nejspíše vyplývá z tohoto "evropského" konceptu), ale naopak o uznání různosti lidí nikoli v souvislosti s politickou korektností, ale ve vztahu k jejich informačním zájmům, jež jsou stejně jako jiné hodnoty subjektivní a na vnějších fyzických charakteristikách do značné míry nezávislé. Marchand předestřel mnohem liberálnější pohled na vztahy lidí, informací a informačních technologií, než je v "Evropě" obvyklý.

Po úvodní přednášce následovalo postupně šest tematických bloků a technologický workshop. Nemá smysl v této krátké zprávě reprodukovat, ba ani evidovat všechny příspěvky, jež v Bielefeldu zazněly, a tak se soustředím jen na ty, které mě zaujaly, protože je považuji buď v pozitivním smyslu za významné, nebo ve smyslu negativním za příznačné. Australan Alan Bundy hovořil na téma "Více než zajišťování informace: akademická knihovna jako činitel změny ve vzdělávání – australská perspektiva". Inspirativní a v našich poměrech málo uplatňované jsou především dvě z jeho myšlenek. Jednak zdůraznil nutnost uplatnění znalosti oproti manifestaci informace v informační společnosti. Mínil tím primárně odklon od důrazu na memorování ve vzdělávacím procesu a příklon k důrazu na práci s informací, na vytváření metainformace a strukturovaných kombinací informací. Obecněji můžeme říci, že tato myšlenka znamená rozchod se scientistickým ideálem deskripce a determinismu a přichýlení k jiné vůdčí představě, pro kterou se nám zatím nedostává jednoduchého a jednoznačného slovního vyjádření. Pro knihovníky a informační pracovníky z toho plyne nutnost zamyšlení se nad tím, zda je i nadále vůbec efektivní a smysluplné setrvávat u manifestací dokumentů (tj. provedení ve smyslu FRBR), tedy v zásadě stále trvat na pozitivistických základech knihovnictví a knihovědy. Jednak zdůraznil obrovský význam knihovníků a informačních pracovníků pro vytváření síťového informačního prostředí, kteří nemohou být zastoupeni ani akademiky, ani politiky a byrokraty: akademici si příliš libují ve svých zavedených a pohodlných způsobech, politici a byrokrati zase preferují až příliš jednoduchá a jednostranná řešení. U nás se to nakonec jeví tak, že akademické a univerzitní prostředí je mnohdy spíše brzdou vstupu do informační společnosti a že naděje vkládané do ministerstva informatiky jsou leckdy spíše liché a zpozdilé. Knihovníci a informační pracovníci jsou v tom sami, nemohou se spoléhat na nikoho jiného.

Bianco Gerlinger (Nature Publishing Group) a Jill Cousins (Blackwell Publishing) vystoupili za vydavatele a nakladatele. Podstatou jejich příspěvků bylo, že vydavatelé a nakladatelé si nedovedou představit jiný obchodní model než předplatné a ochranu fyzických nosičů. (V poněkud jiném kontextu se tím kriticky zabývá Ashley Steel.) To je ovšem evidentně prekérní situace, protože to znamená otevřený odpor proti principům, jež jsou vlastní elektronickému prostředí, které se vyznačuje odklonem od produktů a příklonem ke službám. S tím pak v další dimenzi souvisí skřípění, které pojetí autorských práv zakládající se v hluboké minulosti vnáší do elektronického síťového komunikačního procesu. Znamená to v podstatě, že vydavatelé a nakladatelé stále ještě se soustřeďující na produkty se dnes již stávají brzdou a překážkou informačně komunikačního procesu. V nedaleké budoucnosti lze očekávat ostrý střet a snahy se bez vydavatelů a nakladatelů produktů obejít. Ukázalo se však, že stejným způsobem jako vydavatelé a nakladatelé jsou konzervativní i knihovníci. Roswitha Poll referovala o průzkumu informačního chování akademiků. Ačkoli svými údaji evidentně prokázala, že i v tzv. vědecké sféře se obava před "komerčním" Internetem postupně vytrácí a že využívání síťového elektronického prostředí je i v takových oborech jako historie až překvapivě vysoké (v samotném Německu – a ještě vyšší ve Velké Británii), přece docela protismyslně dospěla k závěru, že "nepotřebujeme Internet, ale více knih a časopisů". To nelze hodnotit jinak než jako předpojatost a naprostou rigidnost. Pro řadu německých knihovníků je Internet stále ještě "americkým" vynálezem se všemi negativními konotacemi, které k tomu v "Evropě" patří.

Můj dojem z takového globálního srovnání je ten, že "Evropa" místo toho, aby naplňovala svou až megalomanskou "lisabonskou výzvu", spíše ztrácí dech, a to i ve srovnání s Austrálií (ačkoli Australané jsou v běžném mínění považováni za kulturní barbary). Ale přitom je možno říci, že "Evropa" ve svém průměru je na tom stále ještě lépe než Česko. A tak vzniká nepříjemná otázka: co v této situaci dělat?