Ve dnech 3.-5. února 2004 se konal v pořadí již sedmý ročník mezinárodní bielefeldské konference, tentokrát na téma "Thinking beyond Digital Libraries – Designing the Information Strategy for the Next Decade" [4]. Tato konference pořádaná bielefeldskou univerzitní knihovnou se za dobu své existence stala významným mezinárodním fórem, které přesáhlo hranice Evropy a stalo se místem setkání knihovních a informačních profesionálů, akademických i korporátních pracovníků v globálním měřítku. Není proto příliš povzbudivé, že jediným účastníkem z Česka jsem byl já (pro srovnání: Slovensko bylo zastoupeno pěti kolegy ze dvou institucí) a že jsem v tom měl, pokud vím, jediné dva předchůdce zúčastnivší se ročníku druhého. Preference českého státu s české společnosti věnované jiným druhům výdajů jsou velice krátkozraké, protože přemýšlení o tom, co je "za digitálními knihovnami", je dnes podstatným úkolem i našeho prostředí (pokud arci nebude o informační společnosti jen nezávazně tlachat).

Úvodní přednášku, která v očích pořadatelů udávala směr celé konferenci, měl Donald A. Marchand [5], Američan působící v Lausanne a častý řečník na různých mezinárodních akcích [6], na téma "Informační strategie jako klíčový faktor úspěchu pro podniky a univerzity". Jako i u nás na to narážíme, ale ještě si to – zejména právě v knihovnách – nechceme uvědomit a bráníme se tomu uvěřit, také i jinde – tam ovšem už uvědoměle – se dospívá k tomu, že informační strategie musí vycházet od lidí, jejich cílů a potřeb, vyjádřených v zájmech a požadavcích. Teprve pak má smysl přejít k informacím jakožto předpokladu naplňování preferovaných cílů a až nakonec dospět k informačním technologiím jakožto účinným nástrojům. Zdá se však, že v českém prostředí je postup zhusta právě opačný, tj. od informačních technologií přes informace k lidem. Ale nedá se říci, že by to bylo jenom hluboce zakořeněné dědictví totality, jež si česká společnost nese s sebou. Zdá se, že to bylo třeba zdůrazňovat i v prostředí německém, jehož sociální etatismus (nazývaný nyní "evropským" sociálním modelem) se nakonec ukazuje také jako značně manipulativní, třebaže ve srovnání s totalitou je to jenom slaboučký odvar. Nejde o to, měnit člověka informačními technologiemi (jak nejspíše vyplývá z tohoto "evropského" konceptu), ale naopak o uznání různosti lidí nikoli v souvislosti s politickou korektností, ale ve vztahu k jejich informačním zájmům, jež jsou stejně jako jiné hodnoty subjektivní a na vnějších fyzických charakteristikách do značné míry nezávislé. Marchand předestřel mnohem liberálnější pohled na vztahy lidí, informací a informačních technologií, než je v "Evropě" obvyklý.

Po úvodní přednášce následovalo postupně šest tematických bloků a technologický workshop. Nemá smysl v této krátké zprávě reprodukovat, ba ani evidovat všechny příspěvky, jež v Bielefeldu zazněly, a tak se soustředím jen na ty, které mě zaujaly, protože je považuji buď v pozitivním smyslu za významné, nebo ve smyslu negativním za příznačné. Australan Alan Bundy [7] hovořil na téma "Více než zajišťování informace: akademická knihovna jako činitel změny ve vzdělávání – australská perspektiva". Inspirativní a v našich poměrech málo uplatňované jsou především dvě z jeho myšlenek. Jednak zdůraznil nutnost uplatnění znalosti oproti manifestaci informace v informační společnosti. Mínil tím primárně odklon od důrazu na memorování ve vzdělávacím procesu a příklon k důrazu na práci s informací, na vytváření metainformace a strukturovaných kombinací informací. Obecněji můžeme říci, že tato myšlenka znamená rozchod se scientistickým ideálem deskripce a determinismu a přichýlení k jiné vůdčí představě, pro kterou se nám zatím nedostává jednoduchého a jednoznačného slovního vyjádření. Pro knihovníky a informační pracovníky z toho plyne nutnost zamyšlení se nad tím, zda je i nadále vůbec efektivní a smysluplné setrvávat u manifestací dokumentů (tj. provedení ve smyslu FRBR [8]), tedy v zásadě stále trvat na pozitivistických základech knihovnictví a knihovědy [9]. Jednak zdůraznil obrovský význam knihovníků a informačních pracovníků pro vytváření síťového informačního prostředí, kteří nemohou být zastoupeni ani akademiky, ani politiky a byrokraty: akademici si příliš libují ve svých zavedených a pohodlných způsobech, politici a byrokrati zase preferují až příliš jednoduchá a jednostranná řešení. U nás se to nakonec jeví tak, že akademické a univerzitní prostředí je mnohdy spíše brzdou vstupu do informační společnosti a že naděje vkládané do ministerstva informatiky jsou leckdy spíše liché a zpozdilé. Knihovníci a informační pracovníci jsou v tom sami, nemohou se spoléhat na nikoho jiného.

Bianco Gerlinger (Nature Publishing Group [10]) a Jill Cousins (Blackwell Publishing [11]) vystoupili za vydavatele a nakladatele. Podstatou jejich příspěvků bylo, že vydavatelé a nakladatelé si nedovedou představit jiný obchodní model než předplatné a ochranu fyzických nosičů. (V poněkud jiném kontextu se tím kriticky zabývá Ashley Steel [12].) To je ovšem evidentně prekérní situace, protože to znamená otevřený odpor proti principům, jež jsou vlastní elektronickému prostředí, které se vyznačuje odklonem od produktů a příklonem ke službám. S tím pak v další dimenzi souvisí skřípění, které pojetí autorských práv zakládající se v hluboké minulosti vnáší do elektronického síťového komunikačního procesu. Znamená to v podstatě, že vydavatelé a nakladatelé stále ještě se soustřeďující na produkty se dnes již stávají brzdou a překážkou informačně komunikačního procesu. V nedaleké budoucnosti lze očekávat ostrý střet a snahy se bez vydavatelů a nakladatelů produktů obejít. Ukázalo se však, že stejným způsobem jako vydavatelé a nakladatelé jsou konzervativní i knihovníci. Roswitha Poll [13] referovala o průzkumu informačního chování akademiků. Ačkoli svými údaji evidentně prokázala, že i v tzv. vědecké sféře se obava před "komerčním" Internetem postupně vytrácí a že využívání síťového elektronického prostředí je i v takových oborech jako historie až překvapivě vysoké (v samotném Německu – a ještě vyšší ve Velké Británii), přece docela protismyslně dospěla k závěru, že "nepotřebujeme Internet, ale více knih a časopisů". To nelze hodnotit jinak než jako předpojatost a naprostou rigidnost. Pro řadu německých knihovníků je Internet stále ještě "americkým" vynálezem se všemi negativními konotacemi, které k tomu v "Evropě" patří.

Můj dojem z takového globálního srovnání je ten, že "Evropa" místo toho, aby naplňovala svou až megalomanskou "lisabonskou výzvu", spíše ztrácí dech, a to i ve srovnání s Austrálií (ačkoli Australané jsou v běžném mínění považováni za kulturní barbary). Ale přitom je možno říci, že "Evropa" ve svém průměru je na tom stále ještě lépe než Česko. A tak vzniká nepříjemná otázka: co v této situaci dělat?