Virtuálním prostředím autor rozumí elektronické prostředí, které je vnímáno jako technická zařízení, síťové spojení, vhodné aplikace a obsahy. Badatelské prostředí je pak takové prostředí, v němž je k obsahu přidána dodatečná informace plus další hodnota. Historickými fondy jsou míněny fondy knihoven, muzeí i archivů, v praxi se však historické fondy mohou nacházet i mimo jakékoliv instituce. Dr. Uhlíř zdůraznil, že dominance se přesunuje z prostředí tištěného do prostředí elektronického, přičemž je možno dokonce hovořit o paradigmatickém rozdílu.

Na komunikaci informace a znalosti je možno pohlížet z hlediska času, prostoru a množství. Pro tištěné prostředí jsou typickými vlastnostmi lineárnost, lokálnost a jednotlivost, zatímco prostředí elektronické charakterizují synchronnost, globálnost a hromadnost. V tištěném prostředí se uplatňuje dokument (je uzavřený a dokončený), v elektronickém prostředí zdroj (je otevřený a nedokončený). Tištěné i elektronické prostředí se shoduje ve způsobu organizace informace, kdy existuje centrum na straně jedné a periferie na straně druhé.

Za centrum informace ve virtuálním badatelském prostředí považuje dr. Uhlíř otevřený katalog historických fondů, za periferii informace pak související digitální dokumenty. Propojením centra a periferie informace dochází k vytváření komplexního virtuálního dokumentu. Přidáním zdrojů v síti získáme již samotné virtuální badatelské prostředí.

V tištěném prostředí je znalost manifestací kumulované informace, v elektronickém prostředí je to až symbolická analýza komplexních virtuálních dokumentů a dostupných zdrojů. Zatímco pro tištěné prostředí je podstatná deskripce vnějších znaků originálních dokumentů, v prostředí elektronickém hraje důležitou roli interpretace vnitřních znaků textového (či symbolického) kontinua.

Za kulturní dědictví (a návazně rozšíření přítomnosti a možnost lidského jednání) lze považovat kontinuitu idejí v diskontinuitě diskursů.

ls